OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Kdo s koho! - 2. kapitola



Kdo s koho! - 2. kapitolaTak, a je tu další kapitola. Dozvíte se v ní, jak se Cameron popral s úkolem, který mu Chloe dala, a též na scénu přijde i její otec. Hezky se bavte!

2. kapitola

Kalifornie, San José, chráněná přírodní oblast Stříbrné údolí, jedna hodina v noci

„Bůh je náš, Bůh je v nás, Bůh je ten, kdo stvořil nás, je to on, komu sloužíme a díky komu cítíme všechno kolem nás tak zřetelně, bezbřežně a smyslně. Je to on, kdo životem nás provází a osudy nám utváří,“ prozpěvoval si stále dokola vysoký muž, který za jasné teplé noci plnil kovový kbelík až po okraj vlhkou hlínou, získanou z tunelu, jež udržoval odhrabaný už několik dlouhých let.

„Buď požehnán, Nejvyšší,“ zamumlal, když se po kolenou i s kbelíkem hlíny doplazil na povrch a pohlédl na vysoké staré palmy, které díky svým pravidelným návštěvám tak důvěrně znal. „Děkuji ti za lekci trpělivosti, Pane, jen díky ní jsem mohl dojít poznání a být ti opět o něco blíž,“ zašeptal k zářivému měsíci, který se na noční obloze vyjímal v podobě úplňku.

„Ne!“ vykřikl najednou a zakryl si obličej dlaněmi. „Nechtěl jsem tě urazit! Prosím, odpusť! V žádném případě se nad Tebou nepovyšuji! Musíš mi věřit, můj Pane! Mé skutky jsou čistě a jen pro tvé potěšení, tvou radost!“ křičel šíleně, zatímco obličej stahoval v bolestných grimasách a rval pramínky vlasů z jeho hlínou pokryté hlavy. „Prosím, nenuť mě k tomu! Už budu poslušný!“ vycházelo z jeho úst nadále tím stejně šíleným způsobem, jako vždy, když se dostal do podobného stavu. „Prosím!“ zakřičel k nebesům a špinavými dlaněmi, stále znečištěnými hlínou, si otřel slzy, jež mu začaly pravidelně stékat po tvářích a tvořit mokré cestičky, které ho díky nočnímu vzduchu tak podivně studily.

„Máte pravdu, Nejvyšší, vím, že si zasloužím svůj trest o to víc, když se mu pokouším vyhnout!“ Postavil se na rozklepané nohy, oklepal si stopy hlíny z jeho potrhaných modrých džínů a nacvičeným pohybem ze sebe stáhnul nejprve příliš velkou zašedlou mikinu a posléze i zelené propocené tričko.

„Odpuste mi za mou slabost, Pane, budu se snažit, jí už nikdy nepropadnou,“ zamumlal odhodlaně a očima zalétnul ke koženému opasku kalhot, za kterým měl zasunutou dýku s dřevěnou rukojetí. „Vím, že musím pykat za svou prostořekost, Pane, zhřešil jsem a nadřazoval se nad Vaší existencí.“ V znamení naprostého přesvědčení jen pevně přikyvoval hlavou a dlouhými nehty, za kterými mu stejně tak jako vždy ulpívala nečistota a teď i zemina, párkrát přejel po rukojeti dýky.

„Tohle všechno dělám pouze pro tebe, můj Pane, jelikož to jen díky Tvé zásluze a pozornosti, kterou jsi mě zahrnul, jsem se stal bytostí, která bude jednoho dne hodna před Tebou a nejvyšším nebeským soudem reprezentovat své skutky,“ pravil ještě před tím, než vytáhnul dýku a tichý, večerní vzduch protnuly jeho bolestné steny, způsobené tím, jak si dýkou za účelem trestu začal sekat do své vlastní pokožky.

Kalifornie, San José, Hensignton Close Avenue, osm hodin ráno  

„Ty jsi poklad, Carly, víš to?" promluvil Cameron, otevřel dvířka spolujezdce a položil na sedadlo auta obrovskou kartonovou krabici, kterou mu ta drobná, laskavá žena obstarala.  

„Ale ty lichotníku," vesele se zasmála, zatímco se sklonila k malému baculatému tělíčku Tedda, tisknoucímu se k jejímu stehnu.  

„Mama," poskakoval na místě ten černovlasý nezbeda a snažil se vyšplhat do její náruče.  

„Ale vždyť já už jdu, miláčku," sehla se k němu a vlepila mu pusu na čelíčko. Chlapeček se zazubil a při tom se mu v tvářičkách utvořily dolíčky. „Teda zlato, ty jsi čím dál tím těžší," pevněji ho sevřela. Cameron, ač si to vůbec sám uvědomoval, oba, jak matku, tak dítě, upřeně pozoroval.  

Do hlavy se mu, ač nechtěně, nahrnuly vzpomínky na Lindu, Rhodyho manželku, která to osudné dopoledne, kdy za ní v doprovodu ještě dvou vojáků přišli a oznámili jí, že je Rhody mrtvý, přesně takhle svírala Steva.  

Jen co to ze sebe konečně dostali, Linda se společně s malým svezla na kolena a tiskla ho k sobě s takovou sílou, že jí ho museli doslova vytrhnout z náruče. Bylo to strašné, vůbec nevěděl, co má v danou chvíli dělat.  

„Came? Slyšíš mě?" Zatřepal hlavou a opět se soustředil na Carly a její rozjasněný obličej.

„Promiň, jen jsem se na chvíli zamyslel," vysvětlil svou nesoustředěnost, zmateně se usmál a s ještě jedním poděkováním a popřáním hezkého zbytku dne nastoupil do autu. „No tak, Came, vzpamatuj se přeci," mnul si obočí, zatímco seděl za volantem a stále se neměl k nastartování. „Kurva!" Zaťal pěsti a bouchl s nimi do volantu. „Proč já, sakra?" Hlavu položil na chladivou kůži volantu a křečovitě zavřel oči. Jestli to takhle půjde dál, bude opravdu muset co nejdřív navštívit nějakého psychologa. Byl už tak zoufalý, že si začínal připouštět i tuto možnost.  

Myslel si, že když odejde z armády a začne někde úplně jinde, ale především od začátku, všechny ty stavy úzkosti, deprese, ale především pocity viny jednou zmizí, ale už tomu byly skoro čtyři měsíce, co Rhody a Taran zemřeli, a dva, co se odstěhoval z Washingtonu, a stále nic. Pořád měl před očima jejich zubožená těla bez známek života. Věděl, že každý voják by měl být zvyklý na smrt ve svém okolí, ale tohle bylo jiné.  

Rhody a Taran byli jeho přátelé, jeho rodina, znal je skoro celý život! Proto pro něj jejich smrt představovala poslední kapku jeho už tak narušeného sebeovládání a zdravé mysli. Musel odejít, už se nemohl dívat na to všechno utrpení a promarněné životy.  

Nemohl, nesnesl by už ani o jeden pohled navíc. Když se nad tím vším tak zamyslel, zpráva o jeho rezignaci a ukončení léta budované kariéry vlastně ani nikoho nepřekvapila. Jeho velitel ji od něj beze slov přijal a dokonce, když se mu Cameron svěřil se svými plány odejít z Washingtonu, mu doporučil tuhle tu práci.  

Zvedl hlavu z volantu a zahleděl se na slunné okolí před sebou. San José, pomyslel si. Nikdy si ani koutkem mysli nepředstavil, že by mohl skončit právě tady, nikdy.  

Strčil klíčky do zapalování a zaposlouchal se do pravidelného zapředení motoru. Už několikrát se přistihl při tom, jak sahá po Glocku a nevědomky si ho přikládá ke spánku. V zmáčknutí spouště mu ale vždy zabránila vzpomínka na Taranova slova, která tak s oblibou říkal.  

Ušel jsi dlouhou cestu, brácho, nesmíš to teď vzdát, vyrojilo se mu v hlavě pokaždé tak živě, že Glock vhodil zpátky do šuplíku a šel si nalít sklenku whisky, která mu pomohla alespoň částečně otupit smysly.  

A tak to bylo prakticky pořád. Cameron se ani nenadál a zjistil, že se z něj postupem času začíná stávat alkoholik.

Vždy, když přišel z práce, jeho první kroky vedly k baru. Jeho život se proměnil na každodenní rutinu, představující práci, pití a ranní kocoviny, které se mu ale naštěstí vždy podařily zahnat silnou kávou.

Vlastně si ani nepamatoval, kdy naposledy se ráno probudil bez těch ukrutných bolestí hlavy a příšerné pachuti na patře. Promnul si čelo a sáhl po mobilu, který už nejmíň půl minuty vyzváněl v kapse jeho džínů.

„Ano?" řekl a prsty si stále mnul oči.  

„Áaa, Curtisi! To jsem ráda, že jsem tě zastihla," ozval se jeden skřehotavý hlas, který ho spolehlivě vrátit do reality.  

„Dobré ráno, slečno Reyesová, mohu pro vás ještě něco udělat." Na zdůraznění slovíčka ještě si dal sakra záležet.  

Co ta malá čarodějnice zase chce! To mi nedá ani chvilku pokoj! honilo se mu hlavou, mezitím co šlápl na plyn a pomalu se rozjel po silnici.  

„Jen jsem se chtěla ujistit, zda jsi nezapomněl, že tě dnes večer v šest hodin očekávám, a Curtisi?" Cameron jen křečovitě zaťal zuby.  

„Ano," procedil naštvaně.  

„Buď přesný, nemám ráda nedochvilnost," pravila, a aniž by počkala na jeho odpověď, zavěsila.  

Však počkej, na každého jednou dojde, a i kdybych kvůli tomu měl uzavřít dohodu snad se samotným ďáblem, zařídím, abys ani ty nebyla výjimkou, očkem střelil po obrovské krabici položené na sedačce spolujezdce.  
 

Kalifornie, San José, Ajův Modrý bar a restaurace, deset hodiny dopoledne

„Tak tohle je ten slavnej zimolez," pověděl Patrick s lokty zapřenými o barovou desku, na které měli položené lahve s pivem. „Zajímavé," zapředl a jedním okem stále tak nenápadně pošilhával po menším podiu, kde se okolo tyče vlnily dvě dobře vypadající brunetky.

„Už to tak bude, kámo,“ odsouhlasil mu to Cameron a se zájmem sledoval Patricka, který mezi prsty studoval ten malý fialový oválek.

„Proč neřekla rovnou, že chce borůvky?" zarážel se Patrick a pozoroval plod, který se od borůvek lišil akorát tím, že byl o trochu víc šišatý.  

Cameron si pohrdavě odfrkl a nezaujatě rozhlédl po tlumeně ozářeném baru, který byl tak trochu i striptýzovým klubem, ležícím na samém okraji města.

„No proč asi," pronesl vyzývavě Cameron a zavrtěl se na vysoké, barové stoličce. „Bych to měl moc jednoduchý," mumlal si sám pro sebe slova, která ihned zanikala v hlasité melodii hudby.

Nemohl si pomoct, ale měl takové tušení, že slečna Reyesová ani na malý moment nepomyslela na to, že by se mu to podařilo sehnat. To se ale šeredně spletla. On není žádnej hej nebo počkej! V žádném případě si s ním nebude vorat tak, jak se jí jen zachce. Nejvyšší čas, aby jí ukázal, kdo tady tomu šéfuje.

„Stejně nechápu, proč je k tobě tak nepřátelská. Nikdo by o ní nemohl tvrdit, že je zrovna ukázkou šlechetnosti, ale co já vím, nikdy k nikomu hned na začátku nezaujala tak negativní, dalo by se říct až bojovný postoj, jako k tobě," kroutil nechápavě hlavou Patrick a zaujatě pozoroval vysokého blonďatého barmana, který před nimi akorát míchal jakýsi červený koktail, který si objednala černovláska na druhém konci barového pultu.  

„Zato já to chápu," začal ho zasvěcovat do tajů slečny vznešené a jejího ega Cameron.  

„Vážně?" ptal se ho pochybovačně Patrick a mávl na štíhlou zrzavou servírku, která před něj postavila další lahev piva.

„Jo," přikývl Cameron a společně s Patrickem uznalým semknutím rtů ohodnotil zrzčino bujné poprsí. „Nemůže mě vystát z jednoho prostýho důvodu. Prej jsem ji zesměšnil před otcem." Pohodil hlavou do strany, když se od nich servírka vzdálila, aby si mohla zapsat zase další objednávky.

„A zesměšnil?" ověřoval si Patrick s očima neustále ponořenýma v zrzčině dokonale tvarovaném zadečku.

„Na to si vystačila sama, ona ale přesto tvrdí, že je to má vina," unaveně si povzdechl. Patrick sáhl po lahvi a zhluboka se napil.   

Měl toho vážně dost, přestěhoval se sem pro klid duše a namísto toho, aby se mu ho dostalo, se mu do života vtěsnala jedna taková primadona, která přese všechnu tu manikúru, pedikúru a kadeřníka zřejmě stále neměla nic lepšího na práci, než ho ustavičně vytáčet a probouzet v něm chuť ji zaškrtit.  

„A co že to má být ta tvá vina, smím-li to tedy vědět," zeptal se ho Patrick, hřbetem dlaně si otřel rty a vysílal Cameronovým směrem zvídavé pohledy. Cameron si též zhluboka lokl a pohodlně rozvalil na židličce.  

„Když mě Reyes přijímal, musel jsem stejně jako každej, kdo se o tu pozici ucházel, absolvovat přijímací pohovor," začal úplně od začátku, jelikož se ve svém vyprávění nechtěl k ničemu vracet.  

„Jo, to sedí," přikývl Patrick, využil příležitosti, kdy se na něj dívala servírka, a svůdně na ni zamrkal.

„Nedokážu přesně určit, zda můj pohovor probíhal dobře nebo špatně, byl to ostatně můj první pohovor. Už od osmnácti jsem odešel do armády a během těch let jsem se o podobný sračky zajímat nemusel," zhluboka se nadechl a napil, zatímco Patrick nepřestával dost okatě flirtovat se servírkou, která se jeho zvýšenou pozornost snažila ignorovat. Patrickův pohled byl ale nekompromisní.

„A dál?" pobízel ho s očima zapíchnutýma v těch lahodných ženských partií.  

„Už jsme byli skoro u konce, když tu se náhle bez klepání rozlítly dveře a stála v nich ona osobně." Patrick přestal pozorovat servírku a namísto toho se pořádně zaměřil na muže sedícího po jeho pravici.

„Ale, nepovídej, takže ses s naší sladkou slečnou Reyesovou seznámil už tak brzy?“ V jeho očích se odráželo neskrývané pobavení.  

„Jo, no, měl jsem tu čest," povzdechl si Cameron a otáčel pivem z jedné strany na druhou.  

„A to je všechno? No tak, brácho! Chci to slyšet!" Pěstí ho v přátelském gestu bouchl do ramene.  

„Když ono toho není vesměs zase až tak moc. Zkrátka jsem ji hned po tom, co vlítla do kanceláře a začala svému otci poroučet, aby jí okamžitě bukoval letenky do Francie, uzemnil a řekl, aby se laskavě přestala chovat jako rozmazlenej spratek a začala jednat jako normální dospělá bytost, kterou, alespoň podle vzhledu, připomíná." Zvedl oči a zapíchl je do Patrickovy tváře.

„Wau! Proč jsem to jen nemohl vidět?" nešťastně zakroutil hlavou a spráskl dlaně. „Konečně se našel někdo, kdo ji zpacifikoval. Už se nedivím, proč tě pan Reyes přijal. On svou dceru vskutku miluje, ale nemysli si, že si neuvědomuje, že se občas chová jako namyšlená pipinka, která by zasluhovala nejmíň pětadvacet na holou," vážně pokýval hlavou.  

„Jenom někdy?" ujišťoval se Cameron.  

„No tak dobře, skoro pořád," opravil se se smíchem Patrick. „Jak reagovala? Nešetři detaily!" Založil si dlaně pod bradou a nehnutě ho pozoroval.  

„No, co bys řekl? Samozřejmě, že výbušně. Hned co se trochu vzpamatovala, začala na mě ječet, že nemám ani ponětí, s kým mám tu čest, a že mě zničí, o což se, jak můžeš sám uznat, stále nepřestává pokoušet," zkonstatoval situaci, ve které se neustále vyskytoval.

„A pan Reyes?" kývl bradou a napjatě vyčkával.  

„To na tom bylo asi to nejsměšnější, hned po těch jejich pohrdavých nadávkách a mých slovech pevně je kompenzujících zatleskal, s úsměvem se zahleděl do rudé tváře své dcery, pak té mé a řekl: Jste přijat," napodobil lehký španělský akcent pana Reyese.  

„Chmm… tak to je fakt dobrý!" nahlas se rozchechtal.  

„Měl jsi vidět její výraz, asi minutu jen naprázdno otevírala pusu a nakonec s příšerným řevem vyběhla z místnosti," rozchechtal se tentokrát i Cameron.  

„To musela být chvilka. Ani nevíš, jak mě štve, že jsem to neviděl. No, alespoň si to dokážu představit," pohledem zalétl k prázdné barové židli, na které stála krabice se "snobskými volovinami". Alespoň tak ty hovadiny s ještě zhovadilejšími názvy pojmenovali.  

„Představ si to, že mi ta malá potvora dneska ráno dokonce volala, aby mi připomněla, že mě dnes přesně v šest hodin očekává," zkroutil rty do seriózního šklebu.  

„Nekecej! Fakt?" nemohl uvěřit. „Jak na tebe vyštrachala číslo?" žasl.  

„Nejspíš navštívila kancelář svého papínka a prohrabala se v mém spisu," říkal s naprostým nezájmem.  

„Ooo, kámo, tak to je hardkór! Už se těším, až se jednoho krásného dne najde někdo, kdo jí ukáže, kde je její místo!" přednesl temperamentně.  

„Tak to jsme dva, brácho, to jsme dva," souhlasil s ním víc než jen ochotně Cameron a opravdu se těšil představou, kde by byla ta jejich slavná princezna naprosto bezmocná a zcela a úplně odevzdaná vůli někoho jiného, nejlépe jeho vlastní.
 
Kalifornie, San José, klenotnictví Liberty & Williams, v ten samý čas

„Já ti nevím, Chloe, opravdu si myslíš, že byla ta utajená mise alá vloupání se do pracovny tío Roberta nezbytná?" ptala se jí Phoebe, už notnou chvilku postávající před jedním z nejluxusnějších klenotnictví ve městě, kde si prohlížela stříbrný náramek s diamantovým obložením.  

„Samozřejmě, že byla, jak jinak bych se podle tebe asi tak dostala k jeho číslu!" hájila zuřivě své jednání Chloe a přitom se přes obroučky slunečních brýlí rozhlížela po rušném životu velkoměsta. Bylo až neuvěřitelné, jak každý někam pospíchal. Čas tu plynul mnohem rychleji, než třeba v takovém menším městečku obklopeném lesy.

„Je ti, doufám, jasné, že mu takhle pomalu, ale jistě vyhlašuješ válku?" zajímala se její přítelkyně, překonala krátkou vzdálenost, která ji dělila od dveří z bílého dřeva, a vešla do klenotnictví.  

„Ovšem," přikývla a nepatrným kývnutím hlavy pozdravila staršího plešatého muže s dioptrickými brýlemi a celkem přátelským obličejem, který stál za mahagonovým pultem a při pohledu na ně dvě se rozzářil jako měsíček na hnoji. Nebylo se ostatně čemu divit, pokaždé mu udělaly dobrý kšeft.

„A uvědomuješ si, že bys mohla prohrát?" říkala Phoebe, mezitím co po šedé třpytivé dlažbě došla až k prosklené vitríně, kde na rubínovém polštářku ležely vystavené šperky.

Chloe se nezaujatě rozhlédla kolem sebe, jako by jí snad prostor, který se kolem ní nacházel, dokázal pomoci nalézt odpověď na Phoebeninu otázku. Tak se ale nastalo a Chloe kromě toho křišťálového lustru se starožitným zdobením, nablýskaných krémových stěn a šperků nevýslovné hodnoty neviděla nic jiného než luxus, ve kterém se toto místo topilo. Jako by snad bylo jen nevinnou obětí tunějšího systému.   

„To se nestane. Já nikdy neprohrávám. Nikdy," zakroutila negativně hlavou. Phoebe se na ni jen vážně otočila a zvedla obočí.  

„Nerada ti to říkám, Chloe, ale on není jeden z těch klučíků, se kterými máš ve zvyku si pohrávat, on neuteče, jakmile na něj dupneš nebo budeš zkoušet jednu z těch historek o ochrance a jeho zdevastovaném nosu, rozumíš? On je muž, opravdu tvrdý muž, který se ani zdaleka nezalekne tvých dosavadních taktik, to spíš dřív nebo později on zastraší tebe," pravila naprosto vážně a prstem ukázala klenotníkovi náramek, který ji zaujal.   

„Mě nezastraší, to se mu nikdy nepovede, nikomu se to nepovede," tvrdila odhodlaně se vzpurně zvednutou bradou, zatímco si Phoebe důkladně prohlížela diamantový náramek, který pro ni muž vyndal.

„Aby ses nedivila," reagovala na její větu Phoebe, než se otočila k tomu dokonale upravenému staršímu klenotníkovi a řekla: „Ten náramek beru." Klenotník se po jejích slovech šťastně rozzářil a s úsměvem větším než Texas si od Phoebe převzal šperk.  

„Vždyť co by mi on mohl asi tak udělat, je to zaměstnanec mého otce, nic si ke mně nedovolí, ví, že by mohl přijít o práci," vrtala Chloeinou hlavou neustále Phoebeina slova.  

„Jak jsem od tebe měla možnost slyšet, práce je to poslední, co by ho zajímalo. No tak si to už konečně přiznej. Jeho osoba tě dráždí a provokuje především proto, že jsi ještě nikdy někoho s podobnou povahou a sex-apelem nepoznala," provrtala ji vážným pohledem a předala klenotníkovi svou zlatou kreditní kartu s neomezeným limitem.  

„To není pravda!" hájila se Chloe, ale ve vnitru osoby si moc dobře uvědomovala, že má Phoebe vlastně pravdu, ještě nikdy nepotkala nikoho, kdo by ji provokoval a přitahoval tak jako on. V jednu chvíli by ho nejradši zabila a v tu druhou se na něj vrhla a začala zuřivě líbat ty jeho věčně arogantně našpulené rty.  

Tahle její druhá stránka ji samozřejmě jak se patří rozčilovala, nechtěla ho chtít, nechtěla! A tak to taky zůstane, nemohla si dovolit zaplést se s někým, kdo byl jen řadová ochranka jejího otce.  

Tohle nebyl, sakra, žádnej přeslazenej doják, kterej by měl končil happy-endem, vilou u moře a tlupou dětí! V reálném životě tohle všechno a láska až za hrob neexistovaly!  

Bylo snad už i vědecky dokázáno, že každej pátej pár se do roka rozvedl a ti, co spolu přeci jen zůstali, jen nechtěli vybočovat z běžné rutiny!  

Tak k čemu by jí byl, proboha, stálej přítel? Naprosto k ničemu, když potřebovala chlapa, jako že fakt "potřebovala", nebyl žádnej problém si na noc nebo dvě nějakého obstarat. Vždyť jí lezli do postele prakticky sami, tak proč toho nevyužít? Ona ostatně přeci nemohla za to, že pro ně byla neodolatelná.  
 

Kalifornie, San José, Royal Avenue, šest hodin večer  

„Sakra, ani nevíš, jak mě štve, že nemůžu jít s tebou a vidět tu její ohromenou tvář, až jí tohle všechno…“ svou hranatou bradou s dolíčkem kývl na krabici stojící na zadním sedadle auta, „… hodíš před nohy," poznamenal Patrick, sundal si sluneční brýle a pohlédl ven z okénka na zlatou bránu, která byla něčím jako hlavním vstupem na pozemek vily pana Reyese.   

„Štěstí, a v čem, prosím tě?" ptal se ho Cameron a rukou v gestu pozdravu mávl na ochranku, skládající se ze dvou černě oděných mužů, co postávali před bránou, a vzali si od Patricka potřebné doklady k prokázání vstupu.

„Že uvidíš tu tatínkovu holčičku, která bude vzteky bez sebe. Řeknu ti, brácho, že by za to hodně lidí dalo nevím co," pobaveně se zasmál a nezaujatě se rozhlédl po menším soukromém parkovišti.

„Jestli si teda myslíš, že je štěstí, aby si na mě zasedla jedna rozmazlená princeznička se sklony k agresi a diktátorské povaze, co má navíc ještě to štěstí, že vlastní tolik kreditních karet, které by zajisté stačily na záchranu všech utlačovaných dětí světa, tak jsi větší blázen, než jsem si původně myslel," zkonstatoval Cameron a pomalu se vysoukal ven z auta s očima upřenýma na velké honosné vile, k níž vedlo úzké, kameny vyskládané schodiště.  

„To možná jsem, ale hádej co?" zakýval šibalsky obočím. Cameron tiše vyčkával. „Aspoň se na mě nezaměřila slečna: Měl by sis už konečně uvědomit, kdo je tady šéf, Curtisi!" parodoval Chloein hlas.

„Jdi do prdele," krátce se uchechtnul a natáhnul po krabici na zadním sedadle.  

„Jdi do prdele?" snažil se zamaskovat pobavený tón. „Já jsem normálně, kurva, dotčenej! To mám za všechnu svou péči?" Přidal ještě rychlé mrkání, které mělo díky jeho dlouhým řasám dokonalý efekt.  

„To si, kurva, piš," zasmál se Cameron, s nadzvednutou paží se otočil a rázným krokem rozešel ke schodišti vedoucímu k vile.  

Tak jo, chlape, přeci se nebudeš klepat před nějakým nevyzrálým zbohatlickým frackem, snažil se uklidnit a nabrat potřebné síly k boji se slečnou: Já jsem všechno a ty tak leda zrnko prachu, které se krčí pod tíhou mé existence. To zvládneš, nepřestával si našeptávat a opravdu se nenáviděl za to, že to tak bylo.  

Takový vrchol! On, ostřílený voják, se tu jako zajíc v křoví krčí před nějakou rozmazlenou bárbínkou! Tak, a dost! utnul okamžitě všechny své myšlenky, zhluboka se nadechl, přendal krabici do levé ruky a pomocí stříbrného klepadla se domáhal ke vstupu.  

Tak jo, Came, hlavně klid, prsty si projel své krátké hnědé vlasy a ještě několikrát zaťukal, stále mu ale nikdo neotevíral.  

Báječný! rozčíleně pokýval hlavou a otočil se k autu, kde ho Patrick opřený o kapotu s jedním nadzvednutým obočím pobaveně pozoroval.  

Bože, proč zrovna on! Znovu do dlaně popadl to masivní, starožitné klepadlo a pouštěl se do dalšího úderu, když tu se náhle dveře prudce rozlétly a komorník, který zřejmě nečekal Cameronovu sílu, vyvíjející na klepadlo, se po jedné ráně, kterou mu daly dveře, doslova a do písmene svalil k zemi.  

„Skvělej začátek, Came!" zakřičel Patrick a div se smíchy nezalkl. Cameron po něm seknul naštvaným pohledem, položil krabici na bílou dlažbu a hned nato se hrnul k muži středního věku s perfektně ulízanými bronzovými vlasy, kterého se snažil postavit na nohy.

„To chce led a držet hlavu nahoře," instruoval ho, když se komorník snažil svou sněhově bílou uniformou zastavit krev, co se mu řinula ze špičatého pihovatého nosu.  

„Co se tady děje?" zeptal se náhle mladý majordomus, který se znenadání objevil na schodišti a sledoval jak Camerona, tak toho ubohého muže s ještě ubožejším nosem, jehož se snažil vmanévrovat do oválného průchodu, jež vedl do kuchyňské části vily. „Co se vám stalo, Samueli?!" pronesl vysokým hlasem, ve kterém bylo, stejně tak jako v jeho obličeji s jemnými rysy, jasně znatelné zděšení. Sešel těch pár schodů a se zájmem si začal prohlížet komorníkův od krve upatlaný obličej. „Bože, to je krev?" stihl říct ještě těsně před tím, než se mu protočily kouřově zbarvené oči, a nebýt Cameronových rychlých reflexů, by se svou štíhlou postavou rovněž skácel k zemi.  

„To snad není možný!" zaklel Cameron, a zatímco komorníka podpíral jednou rukou, tou druhou se snažil přehodit majordomovu paži kolem ramen. „Připadám si tu jako nějaká zasraná sestřička na pohotovosti pro idioty," zahřešil, na což se mu od komorníka dostalo pár zadrmolených slov. „Říkal jste něco?" Krátce na něj pohlédl a nepřestával se snažit dovléct obě dvě těla k velkému kulatému stolu, kterého si všiml v momentě, co vešel do velmi vřelé místnosti, ve které převládaly modré odstíny v kombinaci s bílými doplňky. Komorník zase něco zadrmolil, ale přes držení nosu mu nebylo absolutně rozumět. „Vás dva mi seslalo snad samotné peklo," zahudroval a nohou se snažil odsunout jednu z ručně vyřezávaných dubových židlí, která celé místnost svým primitivním vzhledem dodávala na útulnosti.

„Mi Dios (Můj Bože)!" Cameron se otočil a zíral do temných, zmatkem a chaosem naplněných očí středně vysokého muže v dokonale padnoucím šedém obleku, pana Reyese. „Co jste jim to udělal?!" vykulil skoro černé oči, došel k nim o kousek blíž a zíral do komorníkova krví potřísněného obličeje a povislé tělo majordoma. „Henry!" Natáhl ruku k majordomovi a svou snědou dlaní ho začal popleskávat.  

„Já jsem jim nic neudělal, pane, na to, aby se takhle zřídili, mou pomoct nepotřebovali," obhajoval se Cameron a hned nato, co se komorník začal nadechovat, aby se s panem Reyesem zřejmě podělil o svou část příběhu, utáhl stisk kolem jeho těla. „Že?" Očima se zahleděl na komorníkův nos, který díky krvi na jeho obličeji tvořil vskutku pestrá malířská díla. „Tak?!" ptal se sice mile, ale jeho oči a stisk říkaly něco zcela jiného.  

„Ano, pane, tady ten dotyčný muž za to opravdu nemůže," pronesl komorník, uhnul očima před Cameronovým spokojeným úsměvem a zahleděl se do bílých dlaždiček pečlivě posetých na podlaze. „Sakra," zaklel, když mu krev začala ukapávat na zem a tvořit menší loužičku krve.

„Co jsem vám říkal? Hlavu musíte držet nahoře," poučoval ho Cameron a vstrčil do volné židle.  

„Maldita sea (Zatraceně)! Tak co se to tu tedy stalo, když jste je nezmašíroval vy?" ptal se Roberto s hrubým španělským akcentem a pomohl Cameronovi ze sebe sundat majordoma.  

„Upadl jsem, pane, a praštil se do nosu, když jsem tady pánovi otevíral," podělil se s ním o trochu poupravenou verzi komorník, tak schlíple sedící v židli.

„A Henry?" Letmo pohlédl na majordoma, kterého společně s Cameronem též posadili na židli.

„Zdá se, že nesnese pohled na krev, takhle skončil hned, co mě spatřil," vysvětloval překotně komorník.  

„Kde bych tu mohl najít led?" zeptal se Cameron a rozhlížel se po okolí moderně zařízené kuchyně s velkou komodou a mramorovou linkou, která samozřejmě nepostrádala ty nejnovější elektrospotřebiče.

„Támhle za těmi dveřmi," pravil komorník a ukázal na hnědé dřevěné dveře za kuchyňskou linkou. Cameron jen pochybovačně zkrabatil obočí a dokonce začal uvažovat o tom, jestli si komorník kromě nosu neporanil i daleko vážnější část těla, ale jelikož ani Roberto, zdá se, nenamítal, rázným, i když pochybovačným krokem se vydal směrem, který mu byl ukázán.

No jeho snad šálí zrak! Nevěřícně pokrucoval hlavou, když otevřel dveře, za kterými se nacházela další místnost, v níž byla přítomná ta největší lednička, kterou za celý svůj život viděl, ultra moderní mrazák, a co to… to byl stroj na zmrzlinu!

„Mohl byste si, prosím, pospíšit? Ta krev nepřestává téct," zakňoural komorník a prsty si div že nenarval do nosních dírek.  

„Jo, jasně," poznamenal Cameron, rozešel se k mrazáku a vylovil nádobku s ledem. „Tak co? Cítíte se líp?" zajímal se hned, co přispěchal zpět ke komorníkovi a led mu položil na zátylek. Muž jen souhlasně přikývl.

„No tak, Henry, proberte se," Cameron se lehce natočil do strany a měl možnost vidět prošedivělou hlavu pana Reyese, která se skláněla nad majordomem.  

„Co se to," zamumlal nezřetelně majordom a nyní už s pořádným šokem zíral do vrásky protkaného obličeje svého zaměstnavatele. „Pane Reyesi!" vymrštil se ze židle tak prudce, až ji převrátil a spadl na zadek. Cameron jen taktak udržel jedno pobavené uchechtnutí.  

„Mierda (Kurva)! Můžete mi, prosím, vysvětlit, co se to tady děje? Přijdu dolů a vidím polovinu svého personálu v objetí mé ochranky," říkal, mezitímco se majordomus začal opětovně hrabat na nohy.

„Pane, já za to nemůžu, opravdu, přispěchal jsem do haly na popud rány, kterou jsem uslyšel, a pak uviděl tady Samuela…" udělal znovu tu chybu, že se ohlédl na komorníka, válejícího se na židli, který navíc při zaznění svého jména zvedl stále ještě od krve potřísněný obličej.

V majordomově obličeji se objevil stejný odstín bíle jako ještě před malou chvíli, protočily se mu oči a s hlasitým: Uhhhaa se svezl na zem přesně k nohám pana Reyese, který celou tuhle show pozoroval jen s nevěřícně vyboulenýma očima a jedním udiveným povzdechem, rojícím se tak náhle z jeho hrdla.  

„Myslím, že nesnese pohled na krev, pane," poznamenal mumlavě komorník, na což ho Roberto sjel zlostným pohledem.  

„To si opravdu myslíte, že jsem až takový idiota (idiot), Samueli?" ptal se ho ironicky. Samuel jen sklopil zrak, a jak tak na něj Cameron koukal, určitě se snažil udělat neviditelným.  

„Ehm… pane? Co s ním budeme dělat?" zajímal se Cameron a bradou kývl na muže ležícího v bezvědomí, který k tomu všemu ani zdaleka nevypadal, že by měl v plánu se v nejbližší době probrat.  

Roberto bez odpovědi sáhl po svém mobilu, něco na něm vyťukal a přiložil si ho k uchu.  

„Josephe? Ano, vezměte s sebou Jaydena a přijďte do kuchyně." Zavěsil, strčil si mobil zpět do společenských kalhot a s nadzvednutým obočím se zahleděl na Camerona.  

„Skvělá práce, pane," pochválil jeho jednání.  

„Děkuji, Camerone." Lehce se usmál, jeho úsměv se ale dočista vytratil, když sjel pohledem oba ty zřízené muže před sebou. „To mám ale zaměstnance, jen co je pravda," zklamaně pokrucoval hlavou. „Ještě štěstí, že je to jen pomocný personál.“ Cameron měl co dělat, aby se z plných plic nerozesmál.

„Tak jsme tady, pane," ozval se hrubý hlas ode dveří, patřící svalnatému muži v džínách a černých slunečních brýlích.

„Kdybyste byli tak laskaví, pánové, a vzali tady Henryho a Samuela do jejich pokojů." Rukou ukázal na ty dvě lidské trosky. „A dohlédli na to, aby se jim ještě něco nestalo." Trochu odstoupil a tím zároveň utvořil místo k tomu, aby si mohl jeden z mužů přes rameno bezpečně přehodit bezvládné tělo majordoma. „Dobře, tak to bychom měli," pronesl hned, co se oba muži začali ztrácet z jejich zorného pole, a nyní se už zcela soustředil jen na Cameronovu osobu. „Nemáte mít dnes náhodou volno?" ptal se a nechápavě zkrabatil obočí.  

„To ano, pane," pevně přikývl.  

„Tak co tu děláte?" zmateně rozhodil ruce.  

„Vaše dcera mi dala za úkol sehnat pro ni pár věcí," řekl a škodolibě si vychutnával ten okamžik, kdy si Roberto unaveně promnul nos, udělal pár kroků zpět a pohledem zalétl ke dveřím, u kterých stále velká kartonová krabice.

To be continue…


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Kdo s koho! - 2. kapitola:

4. pisalek přispěvatel
17.06.2017 [16:35]

pisalekDěkuji za tvůj komentář a omlouvám se, pokud je ta omdlévací část, možná trochu nejasná, až budu mít chvilku, ještě se na to podívám :-) :-) každopádně omdlel majordómus - Henry, když viděl krev, vytékající z nosu Samuela - komorníka :-) :-)

3. Angela přispěvatel
17.06.2017 [12:04]

AngelaHezké! Emoticon Emoticon
Opět to mělo spád, jen ten závěr byl pro mě trochu zmatený, kdo omdlel, kdo krvácel... Nevím, jestli to bylo jmény nebo změtí přímé řeči. Emoticon
Těším se na reakci slečinky. Emoticon

2. pisalek přispěvatel
16.06.2017 [16:03]

pisalekJsem ráda, že se ti to líbilo Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Jo to omdlévání, napadlo mě, že by to mohlo být celkem zajímavé, tak jsem se to rozhodla zrealizovat Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Pioggia
16.06.2017 [15:56]

Paráda to odpadáva je na konci bolo top Emoticon Som zvedavá čo sa bude dosť keď jej tú krabicu dá Emoticon Len tak ďalej Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!