OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Kdo s koho! - 20. kapitola



Kdo s koho! - 20. kapitolaNáhlý zvrat spojený s nečekaným překvapením.

20. kapitola

Kalifornie, hory San Bernardino, Big Bear Lake, o osm hodin později

„Kdo to byl?" zeptala se Camerona zvědavě Chloe, která společně s Phoebe seděla u jídelního stolu a popíjela ranní kávu.

Cameron, který stál opřený o futro dveří, si oddálil mobil od ucha, vrátil ho zpět do kapsy tmavě modrých džínů a nečekaně zazíval.

Chloe si bystrýma očima prohlédla jeho unavenou tvář s černými kruhy pod očima. Zřejmě toho moc nenaspal, doputovalo do její hlavy samovolně, a aby řekla pravdu, ona na tom byla úplně stejně. Hned v ten moment, co odešla z jeho pokoje, nepřestávala uvažovat nad věcmi, které mu řekla. Chvíli toho dokonce i litovala, ale po delších úvahách jí došlo, že nikoli. Potřebovala mu to říct, potřebovala, aby věděl, že se nespokojí jen s málem a že pokud spolu mají mít nějakou společnou budoucnost, očekává od něj vše, ne jen něco.

„Tvůj otec. Dnes v noci se jim podařilo dostat Věrného Diváka," řekl běžným konverzačním tónem a upřeně se zahleděl do jejích hnědých očí, které ho stále víc děsily tou náhlou proměnou, ale především sílou, co se v nich ukrývala.

Bože, jak jen si přál, aby byl stejně tak vytrvalý jako ona a dokázal se oprostit od své minulosti, která ho, a v tom měla naprostou pravdu, ničila a žrala zevnitř. Tak moc! Co by jen dal za to, kdyby se mu podařilo povznést se nad traumaty, které zažil, hrdě pozvednout bradu a odhodlaně přijmout vše, co mu život dá, co mu poskytne. Problém byl ale v tom, že i když si to nechtěl přiznat, byl slaboch, velký slaboch, jenž se bál vystrčit paty z jeho komfortní zóny jen proto, že nechtěl riskovat a poznat něco nového, něco, co by mu mohlo donést další prohry, výhry, ale také chvilky radosti a nadějí.

„No to je ovšem skvělé!" vykřikla nadšeně Phoebe a zahleděla se na Chloe, která na Cameronova slova nijak nereagovala, jen si ho stále tak zvláštně prohlížela a pokoušela se přijít na to, co se mu teď asi tak honí hlavou.

Moc dobře si uvědomovala, že jí za to stojí a ona by mu tak ráda pomohla se vším, co ho děsilo, ale aby tak mohla učinit, potřebovala, aby udělal ten první krok. Připustil si, že má problém a pokusil se ho vyřešit. Do té doby, dokud tak neučiní, by byla její snaha stejně naprosto zbytečná. Bylo by to jen prachobyčejné mrhání časem, které by nikam nevedlo.

„To tedy je," zabroukal tiše Cameron a jako první uhnul pohledem, který s Chloe před pár sekundami navázal. Chloe jen vyzývavě nadzvedla obočí a žalostně zakroutila hlavou. Nemá to cenu, pomyslela si utrápeně a místo toho, aby se nadále mučila pohledem na jeho zbabělost, se zahleděla na Phoebe a na tváři vykouzlila úsměv, který měl ale dost daleko od její skutečné nálady.

„Naprosto s tebou souhlasím. Hned po snídani si půjdu sbalit věci, po obědě bychom mohli vyrazit domů, co na to říkáš, Camerone?" ptala se toho napjatého muže, který stál stále na tom samém místě a neměl se k pohybu, Phoebe.

„To je dobrý nápad, když vyrazíme takhle zavčasu, dostaneme se do San José ještě za světla," řekl strohým konverzačním tónem a stále tak zvláštně přešlapoval na místě.

„Říkal ještě něco?" pronesla znenadání Phoebe. Cameron jen nechápavě zakroutil hlavou, naklonil hlavu na stranu a tázavě přimhouřil oči.

„Co prosím?" zaměřil se na Phoebe.

„Jestli tío Roberto říkal ještě něco jiného," objasnila mu svůj dotaz. Cameron jen chápavě pokýval bradou a došel ke kuchyňské lince připravit si svou vlastní kávu.

„Ne, ne, jen to, že ho dostali, a tudíž je pro nás bezpečné se vrátit," vyslovil lehce ochraptělým hlasem, když pohledem nevědomky zalétnul na Chloenina prohnutá záda.

„Tak to jo," poznamenala Phoebe neutrálně a nervózně se ošila, když zaznamenala tu očividnou nervozitu, která z Camerona proudila doslova ve vlnách. „Omluvte mě, prosím, myslím, že bych už mohla začít pomalu balit," pronesla tiše, hbitě se zvedla od stolu a opustila místnost.

Po jejím odchodu vzduch v místnosti snad ještě zhoustnul, až už to Chloe nakonec nevydržela, trochu se natočila a ohlédla na Camerona.

„Co tam stále tak stojíš? Pojď si přeci sednout, já tě neukousnu," zamumlala trochu pobaveně, když se Cameron zamračil, ale udělal tak, jak mu řekla, a zaujmul židli, kterou před chvíli opustila Phoebe, čili po Chloenině pravém boku.

„Je to divný," pronesl z ničeho nic po chvilce ticha, co byl každý z nich pohroužen jen do svých vlastních myšlenek. Chloe se ironicky ušklíbla a ještě jednou si lokla kávy.

„To bych řekla," souhlasila s ním víc než jen ochotně. Včera touto dobou by si ani v tom nejdivočejším snu nepomyslela, že tu dnes vedle sebe budou sedět jako dva naprostí cizinci. Když se tak nad průběhem času, kdy se poprvé setkali, zamyslela, došla k tomu názoru, že si společně prošli už mnohými zvraty, žádný z nich ale nezahrnoval tak radikální odcizení jako tento.

Ze začátku se opravdu nenáviděli, stále se hádali a uráželi, zasněně se usmála, když si na tuto divokou část jejich vztahu vzpomněla, část, která postupem času dozrála do jisté tolerance. Ještě nikdy v životě v přítomnosti nikoho, a obzvlášť ne muže, nepociťovala tolik odlišných pocitů najednou.

A pak to náhle přišlo. Tolerance se proměnila na důvěru a ta následně na respekt a obdiv toho druhého. Byla to dlouhá cesta, plná komplikací a zmatku, zmatku, který jí za to vše stál. No… alespoň si to myslela, povzdechla si pochmurně a jako dnes už několikrát vyhledala pohled muže, jenž i přesto, že seděl po jejím boku, byl od ní jakýmsi způsobem hodně vzdálený.

Vždyť… oni tu vedle sebe seděli jako dva neznámí lidé, lidé, které dohromady svedla pouhá souhra náhod. Byli jako dvě polapené lodě, které i přesto, že se dokázali naladit na stejnou vlnu, nemohli nalézt cestu zpět k té druhé.

Unaveně si promnula oči. Bylo toho na ni opravdu moc. Situace s Věrným Divákem se sice vyjasnila a ona za to byla nesmírně šťastná, ale kéž by se tak snadno mohl vyjasnit i zmatek, co ulpěl na její duši. Zmatek, který se stával stále složitějším, při myšlence na budoucnost. Budoucnost, která by přitom mohla být tak radostná po boku toho, kdo by ji dokázal udělat šťastnou, po boku Camerona.

„Já chci, abys věděla, že pro mě hodně znamenáš. Nebudu ti lhát, šíleně mě to děsí, ale je to tak," poznamenal hrubým hlasem, jenž prozrazoval všechnu tu nejistotu a zranitelnost, které byl plný až po okraj. „Chceš po mně, abych se vyrovnal se svými vnitřními démony, ale… prostě… to není tak snadné, ještě ne. Věr mi, vím, o čem mluvím, snažím se nad nimi zvítězit už několik let, ale jsou moc silní. Jen tak mě nepustí," zoufale si povzdechnul a zimomřivě založil ruce na hrudi.

„Já ale přeci nechci, abys všeho docílil hned," poznamenala Chloe zamyšleně, Cameron si dlaní překryl oči a unaven svou vlastní nevyrovnaností protřel obličej.

„Budu se o to snažit, slibuju, už jen kvůli tobě," pravil tichým hlasem, bez jediného dalšího slova se postavil na nohy a odešel pryč z místnosti.

Chloe se zahleděla na kouřící hrnek kávy, který zanechal na stole, a setřela si osamocenou slzu, jež stékala po její tváři. Slzu, ve které se zračilo vše, co nešlo vyjádřit slovy, trápení, zoufalství, bolest, ale i trochu té naděje.

Kalifornie, San José, Royal Avenue, o dva dny později

Cameron se zhluboka nadechl, prohrábl si vlasy a po úzké dlážděné cestičce vystoupal až ke dveřím, co vedly do vily Reyesovců. Celou dobu, už od okamžiku, kdy v té ukrutně mučivé tichosti opustili srub detektiva Murphyho, se snažil potlačit to podivné pálení v oblasti žaludku. Tato jeho snaha se zdála být ale naprosto marná.

Což byla vážně řádná ironie, vše dopadlo přesně, tak jak mělo, Věrný Divák byl mrtvý, případ vyřešený a jeho život opětovně spadl do každodenní rutiny. Co víc by si snad ještě mohl přát? pomyslel si ironicky, jelikož přesně věděl, co takového by mu s jeho stavem letargie mohlo pomoci.

Chloe, vystoupalo mu před očima automaticky jméno té, jejíž vidina ho pronásledovala dnem a nocí a nedala mu pokoje.

Připadal si úplně na dně, tak jako ještě nikdy, o to víc, když si uvědomil, že i přesto, že si toho ze začátku ani nevšimnul, se mu ta malá tmavovláska do života zavrtala mnohem víc, než si představoval.

Naplnila každičkou část jeho podstaty a svou prudkostí ho smetla na kolena jako právě poražené zvíře, které se ještě, aby toho snad nebylo málo, dobrovolně nechalo.

Zatraceně, zaklel si sám pro sebe v duchu a jako už několikrát v průběhu té doby, co se pral se svými vnitřními pocity a touhou na ni zapomenout, žalostně zasténal.

Nešlo na ni zapomenout, na ni ne, a ani nikde nepůjde. Ještě nikdy nepotkal žádnou ženu, která by snad měla komplikovanější povahu než ona. A to bylo přesně to, co ho na ní přitahovalo. Už odjakživa miloval výzvy a pocit toho, že je může zdolávat. Což s ní šlo sice těžce, ale o to víc si to užíval.

Užíval si každý okamžik, který mohl strávit v její blízkosti a s klidem přijímat to teplo, které z ní sálalo, teplo, které mu dopřálo se opětovně cítit naživu. Po jejím boku si připadal jako opravdový muž a ne jen ta troska, kterou byl. Měl pocit, že může dokázat vše, co si jen umane, že pro něj není nic nemožné. Pocit, který mu dávala ona, už jen pouhým úsměvem.

„Sakra," zaklel tentokrát už nahlas a frustrovaně zasténal, když si jen vzpomněl na ten její zvláštní pohled, který měla na obličeji, když ji tu před těmi dvěma dny vysadil. Vůbec nevěděl, co si má počít, v jednu chvíli by se k ní nejradši rozeběhl a už nikdy ji nepustil, zatímco v té druhé utíkal míle daleko.

Chtěl ji chránit, ano, to bylo přesně to, co dělal, chránil ji před ním samotným. Před jeho nevyrovnaností a traumaty, se kterými se stále nedokázal vyrovnat.

„Jsi v daleko větší šlamastice, než sis mohl vůbec kdy představit," zamumlal si sám pro sebe, sáhnul po stříbrném klepadle a odhodlaně zaklepal. Ani ne o minutu později se rozlétly dveře, ve kterých postával rusovlasý komorník s velkým úsměvem, který hned v momentě, co zaznamenal Cameronovu přítomnost, zmizel.

Cameronovi to nedalo, upřeně se zahleděl do jeho pihovaté tváře a řekl: „Co dělá nos?" Samuel po pronesení této otázky okamžitě zrudnul, aniž by Cameronovi odpověděl, ho dlaní vybídnul ke vstupu a nasměroval do pracovny samotného pána domu. „Chápu, citlivé téma," pokýval vážně hlavou a na tváři mu hrál poťouchlý úsměv, který komorníka ještě víc rozzuřil.

„Pan Reyes vás už očekává," pravil škrobeně a hned jak se mu k tomu naskytla vhodná příležitost, se vypařil jako pára nad hrncem.

Cameron, stále ještě s pobaveným úsměvem zaklepal na dveře a hned jak se ozvalo hlasité „dále", vstoupil dovnitř.

„Vítám vás, Camerone, jsem rád, že jste přišel," poznamenal Roberto a upřeně se zahleděl na muže, jenž mu tolik pomohl a ani za to nežádal nic na oplátku.

„Jak se máte, pane Reyesi?" zeptal se ho zdvořile a usedl do pohodlného křesla, na které mu Roberto ukázal.

„Skvěle, Camerone, díky vám skvěle," mile se usmál, pomalu došel k menšímu baru a otočil se na něj. „Dáte si také?" ptal se ho se zájmem, když sáhnul po dvacetiletém koňaku a broušených skleničkách.

Cameron při pohledu na skleněnou lahev zhluboka polknul a nakonec jen negativně zakroutil hlavou. „Já… ne, děkuji, snažím se přestat pít," podělil se se svým zaměstnavatelem o tento šokující aspekt, který pro něj bylo vážně velmi těžké dodržet.

Byl bez kapky alkoholu přesně dva dny. Celé dva dny, kdy se zoufale převaloval v posteli, ruce se mu klepaly, a kdyby se hned ten první den, kdy se vrátil z chaty detektiva Murphyho, veškerého alkoholu tím, že ho ve spontánní reakci vylil do záchodu, nezbavil, okamžitě by se rozešel k baru a nalil by do sebe tolik, kolik by jen hrdlo ráčilo.

„Oh… odpusťte, to jsem nevěděl," pronesl Roberto se šokovaně zvednutým obočím a rozpačitě uklidil jak koňak, tak i skleničky zpět do baru.

„To je v pořádku, pokouším se o to zatím jen dva dny," pronesl povzbuzujícím hlasem Cameron, aby zničil to napětí, které mezi oběma muži zavládlo.

„Dva dny, říkáte, to je hned po tom, co jste se společně s mou dcerou a Phoebe vrátil z té chaty, že?" ptal se Roberto, kterému jen tak něco neuniklo. Cameronovi se podařila potlačit počáteční nervozita a jen váhavě přikývnout.

„Ano," dodal tiše a při zmínce o Chloe se mu před očima zase objevil její líbezný obličej, který měl možnost vidět stažený v tak mnoha situacích. Když se smála, byla vážná, zuřivá, naštvaná, dokonce i vyděšená, ale ze všeho nejvíc mu v hlavě přeci jen ulpěl ten pohled zklamání a bolesti, který tam byl, když ji vysadil u vily jejího otce a nesnažil se nijak mluvit o tom, co se mezi nimi stalo. O tom nádherném čase, který mu darovala.

„Mohu se vás zeptat na něco osobního, Camerone?" tázal se ho z ničeho nic Roberto se složenými dlaněmi na koleni. Cameron zkrabatil obočí, a i když z toho neměl zrovna moc dobrý pocit, nakonec jen souhlasně přikývnul. Roberto se nepatrně pousmál a sjel si celé jeho tělo zkoumavým pohledem.

„Víte, moc dobře si uvědomuji, že má moje dcera jisté mouchy." Sám pro sebe se pobaveně ušklíbnul. „Je velmi tvrdohlavá, kolikrát nesnesitelná, někdy i agresivní, ale též vím, že umí být milá, a i když to na sobě nikdy nedává znát, záleží jí na lidech v jejím okolí, především na lidech, se kterými zuby nehty bojuje," pronesl, zatímco ho Cameron nehnutě pozoroval. „Myslím si, že to dělá právě proto, aby si vysloužila jejich respekt. Touží po uznání právě těch lidí, na kterých jí záleží. Abych pravdu řekl, tuhle vlastnost zdědila po mně." Pomalu vstal z křesílka a začal tiše rázovat po místnosti.

„Je to zároveň ten nejchápavější člověk, kterého jsem kdy poznal, a ne, neříkám to jen proto, že je to má dcera." Negativně zakroutil hlavou. „Vlastně… jsem si stoprocentně jistý, že kdyby mě teď slyšela, jistojistě by to popřela, ale já přesto vím své. Navenek sice působí jako namyšlená, rozmazlená fiflenka, ale vím, že když jde do tuhého a člověk, na kterém jí zaleží, je ohrožen, udělá cokoliv, aby mu pomohla, cokoliv," zdůraznil. „Je sice pravda, že to vždy zařídí tak, aby se ten dotyčný o její pomoci nedozvěděl." Tentokrát se zasmál už i nahlas. „Musí si přeci udržet svou masku tvrdé lady, že?" Šibalsky zakýval obočím.

„Doteď ale nezapomenu na ten den, kdy se za mnou celý udýchaný přiřítil Elijah, můj zahradník, a s pýchou mi oznámil, že jeho synovi Michaelovi poskytli stipendium na právnické univerzitě v New Yorku. V ten moment, co mi to oznámil, jsem nenabyl žádného podezření, že by v tom celém mohla mít prsty má drahá dceruška. Jak jsem ale později, čistě náhodou zjistil, tato univerzita každý rok poskytovala pouze dvě stipendia, která byla ale už v tu dobu, kdy o ně Michael zažádal, rozdaná jiným talentovaným studentům," pokračoval nadále ve svém příběhu. „Nicméně, Chloe se nějakým způsobem dozvěděla, že neexistuje žádná šance, aby Michael to stipendium získal, a tak si sjednala schůzku s ředitelem univerzity. Pokryla veškeré náklady za Michaelovo studium a slíbila, že značnou sumu přispěje i na rozšíření několika kateder pod jednou jedinou podmínkou, že se Michael o tomto jejím dobrosrdečném činu nikdy nedozví," dopověděl s hrdostí jasně se mu zračící v hlase.

„Elijaha znám celý svůj život, společně s Marií, jeho ženou, u mě začal pracovat ještě před tím, než se Michael narodil, což je nějakých dvacet let. Jsou to dobří lidé, o to víc si vážím toho, co má dcera udělala, Michael si to zaslouží." Zahleděl se vzdáleně do dáli, zatímco Cameron nebyl schopný jediného slova.

Věděl, že je jiná, ale že až takhle, měl co dělat, aby zadržel slzy dojetí. Byl na ni pyšný, tak zatraceně pyšný!

„Proč vám ale tohle všechno říkám, Camerone," zamručel, otočil se jeho směrem a upřeně se mu zahleděl do očí. „Možná se vám to bude zdát šokující, ale vím, že mezi vámi dvěma něco je a ještě než se mě na to stačíte zeptat, tak ne, neřekla mi o tom Chloe, ani nemusela, stačilo mi vidět, jak se na vás dívala," říkal vlídně a došel zpět ke křesílku. „Měla v očích tolik zmatku, nejistoty, ale především touhy se k vám rozeběhnout a už nikdy vás nepustit. Je to má dcera, Camerone, a ať se jí to líbí, nebo ne, znám ji jako nikdo jiný. Vím, jak uvažuje, na co myslí, ale především s čím se potýká," sdělil mu tiše a stále si ho měřil zkoumavým pohledem. „Proto se vás chci zeptat, cítíte k mé dceři něco, nebo jde z vaší strany jen o chvilkovou záležitost?" vyslovil otázku, která Camerona doslova přibila ke stěně.

Roberto, jako by snad vycítil, s jakým bojem se právě teď potýká, si chápavě povzdechnul. „Pokud totiž ano, měl byste za ní jít a narovinu si s ní promluvit, nenechávejte ji v nejistotě. Vím, že by si to za to, jak se k vám ze začátku chovala, nejspíš zasloužila, ale vzpomeňte si na má slova, vždy bojuje jen s těmi lidmi, na kterých jí záleží, kteří se jí dostali pod kůži," připomněl mu.

„Vy jste dobrý chlap, Camerone. Vím to, jelikož jsem už měl tu možnost vás trochu poznat. Nikdy jste se na mě nevykašlal, i když jste klidně mohl. Tím jste si vysloužil můj respekt a já vám dokonce života zůstanu zavázaný," zašeptal. „Žádám vás tedy jen o jediné, jestli k mé dceři doopravdy něco cítíte, jděte za ní. I navzdory tomu, že vypadá tvrdě, v hloubi duše je velmi křehká, potřebuje někoho, o koho by se mohla opřít, na koho by se mohla spolehnout," pravil takovým zvláštním tónem.

„Je až děsivé, jak moc se podobá své matce. Ženě, která stejně tak jako ona vládla dvěma tvářemi. Sebevědomím, jež s hrdě zdviženou bradou ukazovala svému okolí, ale též něhou…“ zasněně se pousmál, když myšlenkami zalétnul do minulosti, „… se kterou vždy přijala vřelé objetí a ujištění o tom, že tu pro ni vždy budu," dokončil svou řeč a vážně se zahleděl na Camerona, který po právě vyslechnutých slovech působil ještě napjatěji, než tomu bylo doposud.

„Máte pravdu, něco k ní opravdu cítím, jenže je to komplikované. Má minulost je komplikovaná. Ona si zaslouží někoho, kdo jí dá všechno. Někoho, kdo je úplný. Vždyť se na mě podívejte, jsem jen lidská troska, která se pokouší přežít, nic víc, muž, který neustále bojuje se svými traumaty a zahání je alkoholem," charakterizoval celou svou podstatu a zároveň se pokoušel poukázat na důvod, proč budoucnost jich dvou nemá žádnou naději.

„Život je jen tak komplikovaný, jak mu to dovolíme, a pokud vím, říkal jste, že jste s alkoholem přestal, to se mi zdá jako dobrý začátek," pousmál se vřele Roberto.

„To sice ano, ale přesto, já… já…“ Vlastně ani nevěděl, co přesně chtěl říct, až tak beznadějně si připadal. Roberto se na něj jen chápavě pousmál, došel k němu a položil mu dlaň na rameno.

„Jděte za ní, řekněte jí vše, co jste právě řekl mně. Ona vás pochopí a jsem si, sakra, jistý, že vám pomůže překonat vše, co je zapotřebí pro to, abyste se přes to všechno přenesl. Nepodceňujte ji, ve skutečnosti umí být velmi nápomocná, když chce," zamumlal a Cameronovi nezbývalo nic jiného, než jen souhlasně přikývnul.

Roberto měl pravdu, nic není tak komplikované, aby se to nedalo vyřešit. Věděl, že to bude ještě dlouhý boj, ale přesto… jeho slova mu dodala novou sílu, sílu se s pomocí ženy, na které mu záleželo, postavit všemu, co mu život přichystá.

„Á, my o vlku a vlk za humny," rozesmál se pobaveně Roberto, když sáhnul po svém zvonícím mobilu a přečetl si na display jméno své dcery. „Sí (Ano), niňa?" promluvil do aparátu s lehkým úsměvem, který ale hned v několika vteřinách pohasl a nahradil ho bledý obličej. „Né! Ne! To nemůžete! Dejte mi ji k telefonu!" vykřikl. Cameron se urychleně postavil na nohy a došel až k němu. „Tak slyšíte! Haló! Halo?!" volal zoufale, oddálil si mobil od ucha a zjistil, že byl hovor ukončen.

„Co se děje?" ptal se ho Cameron stále ještě ohromen jeho horečnou reakcí.

„Jde o Chloe! Byla unesena!" vyjekl s panikou a rozklepanýma rukama. Cameronovi se jeho slova do mysli vtlačila s tak urputnou naléhavostí, že měl stále ještě značný problém je vstřebat. Došel zpět ke křesílku, ve kterém doteď seděl a pěstí praštil do jeho polstrování.

„Kdo ji unesl?" Absolutně nechápal. Roberto se na něj zahleděl zakalenýma očima, co byly naplněny slzami zoufalství.

„Věrný Divák."

Kalifornie, San José, Lincoln Avenue, o dvě hodiny dříve

„Jak to mám, zatraceně, vědět, Phoebe, od té doby, co nás vysadil před vilou, jsem ho neviděla," zamumlala utrápeně Chloe a mobil, který si už notnou chvíli držela u ucha, sevřela ještě pevněji. „Ne, já mu rozhodně nezavolám, ten první krok musí udělat on," sdělila své nejlepší přítelkyni a unaveně si povzdechla.

Byla z toho všeho tak unavená. Doufala… co doufala, přála si, aby za ní Cameron přišel a ujistil ji o tom, že má jejich vztah i navzdory jeho temné minulosti, přeci jen nějakou budoucnost. To se ale nestalo, a tak začala postupně propadat depresím.

Aniž by si to snad uvědomoval, ten mrzutý bručoun v jejím životě zaobíral mnohem větší roly, než si dokázal vůbec kdy představit.

Každá její myšlenka, sebemenší nádech patřil jen a jen jemu. Jaká to byla ale ironie, nevesele se ušklíbla. Zatímco ona se tady trápí, on si na ni určitě ani nevzpomene a pokojně si hoví v tom svém střešním bytě.

„Už budu končit, Phoebe, jsem skoro doma," pronesla do telefonu, tiše se s ní rozloučila a zavěsila. „Proč jen nemůžeš mít větší odvahu a vidět věci tak, jak je vidím já? Tak proč?" pronesla téměř neslyšně dotaz, který patřil vzpomínce na Cameronovu štěstím naplněnou tvář a chvíle radosti, co s ním prožila.

„Říkala si něco?" ozvalo se z ničeho nic za jejími zády. Chloe se sebou polekaně trhla a div že šokem nevykřikla.

„Ó můj bože! Tohle mi nedělej!" pravila už ne tak vyděšeně, když podle hlasu poznala osobu, která si na ni u dveří bytu počíhala. Stále ještě s překotným dechem se otočila a pohlédla do snědé tváře a hnědých očí naplněných smíchem a ještě něčím, co nedokázala tak přesně identifikovat.

„Je mi opravdu líto, že jsem tě vyděsil, querida, to jsem neměl v úmyslu," řekl do toho ticha, které kolem nich tak náhle zavládlo.

„To je v pořádku, jsem jen stále trochu přecitlivělá," vysvětlovala a mile se na něj usmála. „Chceš jít dovnitř?" zeptala se ho přátelsky.

„To by bylo skvělé, potřebuji si s tebou o něčem promluvit," odvětil vlídně a podržel jí dveře, které Chloe po chvilce odemkla.

„Dáš si něco k pití? Kávu? Čaj? Nebo jen vodu?" tázala se ho se zájmem, pohodila svou kabelku na pohovku a rozešla se do menší kuchyňky.

„Voda bude stačit, děkuji," zamumlal zdvořile a rozešel se za ní. „Jsem opravdu rád, že jsi v pořádku. Roberto říkal, že tě společně s Phoebe a ještě jedním mužem ukryl v lesní chatě na míle vzdálené od San José," poznamenal se zájmem. Chloe otevřela prosklenou skříňku nad kuchyňskou linkou a sáhla po skleničce.

„To je pravda, vždyť sám moc dobře víš, jak byla situace nebezpečná, papá nechtěl riskovat mou a Phoebeninu bezpečnost, a tak nás ukryl, aby nám ten psychopat nemohl ublížit," poznamenala a ohlédla se přes rameno. „Něco se děje?" ptala se ho zaraženě, když očima zalétla na jeho křečovitě zaťaté pěsti a přísně stažené rty.

„Ne, ne, samozřejmě, že ne, jsem jen pobouřen představou toho, že by ti snad mohl někdo ublížit, queride," vysvětloval okamžitě své zvláštní chování. Chloe se po jeho slovech opětovně uvolnila a napustila do sklenice vodu.

„Tady to je," podala mu skleničku a rukou ho vybídla k tomu, aby se přesunuli do obýváku. „Však už je to ale všechno za námi. Smrtí toho psychopata se nám všem tolik ulevilo. Stále nemohu pochopit, co to bylo za člověka." Nechápavě kroutila hlavou. „Papá mi říkal, že z toho, co vyrozuměl, prý vraždil ve jménu boha, chudák. Vážně pochybuji o tom, že i kdyby snad Bůh existoval, by po něm něco podobného chtěl," promnula si ruce. „Byl to jen obyčejný šílenec, který se snažil své činy ospravedlnit tím, že je považoval za jakési boží poslání," dodala ještě. „Doufám, že když umíral, trpěl stejně tak ja…"

„Dost!" vykřikl znenadání muž, který se posadil do křesílka hned naproti pohovce, v níž si hověla ona, třísknul skleničkou o skleněný stoleček, který je od sebe dělil, a zahleděl se na ni zuřivýma očima.

„Co…“ vykoktala Chloe a s údivem, ale především šokem hleděla do jeho zbrunátnělého obličeje, ve kterém se odrážela téměř hmatatelná zloba a nenávist.

„Už ani slovo! Vůbec nic o tom nevíš! A já ti nedovolím, abys špinila Kevinovo jméno! Byl to dobrý služebník! Skromný a pokorný! Tato slova si nezaslouží!" Ztratil veškerou svou trpělivost a překotně se postavil na nohy.

„Ke…v…in? Služ…ební…k?" dostala ze sebe s nevěřícně vykulenýma očima Chloe. „Ó můj bože! Ó můj bože!" Rukou se zachytla o polstrování sedačky a urychleně se snažila dostat pryč z jeho přítomnosti.

„Ale copak? Najednou ti je Bůh dobrý? Ještě před chvílí si jím pohrdala!" vykřikl zuřivě, hrubě odsunul stoleček a zachytil ji za paži.

„Ne! Pust mě! Tak slyšíš, okamžitě, mě pust! Nesahej na mě!" Všemožně se sebou kroutila ve snaze se vymanit z jeho bolestného držení. Muž se ale jen šíleně rozesmál, sáhnul do kapsy smokingu, ze které vytáhnul injekční stříkačku a bez jediného zaváhání jí zanořil hluboko do Chloenina krku.

Chloe jen žalostně zasténala, protočila oči a ještě předtím, než úplně ztratila vědomí, se jí před očima zjevila vidina Cameronova uvolněného úsměvu.

Kalifornie, San José, Royal Avenue, současnost

„Pane, byl tu poslíček a nechal vám tu jakýsi balík," zamumlal Samuel, když zaťukal na dveře a šokovaný Roberto ho vybídnul ke vstupu.

„Jaký balík?!" vykřikli oba muži, jak Roberto, tak Cameron, současně. Samuel po nich přejel zaraženě očima.

„Tak to nevím, pane, ten balík je adresován vám, nenapadlo by mě ho otevřít," pravil rozpačitě, nervózně se podrbal ve vlasech a v rychlosti uskočil ode dveří, jimiž se Roberto v těsném zástupu Camerona hnal do vstupní haly, zjistit zda jsou jeho největší obavy oprávněné.

„Kolonka doručovatele je prázdná," poznamenal Roberto, když se div že nerozeběhl k malé kartonové krabici a začal si ji zkoumavě prohlížet. „Jak vypadal ten poslíček? Neříkal něco, co by nám pomohlo odkrýt její původ?" ptal se ho na jednu otázku za druhou.

Samuel stále jen tak nervózně přešlapoval z jedné nohy na druhou a tvářil se přitom dost nechápavě. „Je mi líto, pane, ale ničeho zvláštního jsem si nevšimnul. Byl to normální poslíček, ničím odlišný od těch, kteří sem běžně chodí," dokončil svou řeč, která Robertovi ale vůbec nepomohla.

„Myslím, že byste to měl otevřít, pane," poznamenal Cameron, který se od toho okamžiku, kdy mu Roberto sdělil, že byla Chloe unesena, cítil jako na jehlách. Roberto jen souhlasně přikývnul a s rozklepanýma rukama se pustil do otevírání balíku.

„Je tu další zelená obálka a… a… to je ta dýka!" zamumlal vyděšeně Roberto a s vytřeštěnýma očima se zahleděl na stříbrnou dýku.

„Jaká dýka? Vy ji snad poznáváte?" nechápal Cameron a vrhal tázavé pohledy na Roberta.

„Ovšem že ano, to je ta dýka, kterou jsme našli za tím zrcadlem, zároveň se vzkazem, abych si s ní probodnul srdce," vysvětlil mu. Cameron se stejně tak jako Roberto zimomřivě zachvěl a ještě předtím, než tak stačil učinit Roberto, do ruky popadnul zelenou obálku a pustil se do jejího otevírání.

Drahý Bezchybný,

opravdu jste si myslel, že se mě můžete tak jednoduše zbavit? Jaká to urážka mé geniality! To jen vy můžete za smrt těch detektivů! Jen vy a nikdo jiný! Kdybyste konal tak, jak jsem Vás nabádal, a neposlouchal toho otravného detektiva, který Vám řekl, že si do srdce v žádném případě nezabodnete dýku, nemuseli zemřít! Vy jste se ale rozhodnul jinak a tím způsobil jejich nemilosrdnou smrt. Doufám tedy, že jste se už dostatečně poučil a příště budete konat správně. Dávám Vám na to deset hodin. Jestli Vás do té doby neuvidím na místě, které jsem popsal v hádance, s dýkou v srdci. Uvidíte Vy mrtvou svou dceru.

S pozdravem,

Váš Věrný Divák

„Zatraceně! To je víc jasné, než bych si vůbec kdy přál!" zaklel vztekle Cameron, když mu Roberto vytrhnul obálku společně s dopisem z ruky a dlaněmi si zakryl oči.

„Další hádanka," poznamenal Roberto, když nahlédnul do obálky a vyndal z ní bílý list papíru.

Jako hejno much, co v obloze krouží a nezastaví se ani na malý dech, jsi i ty ten, co zlu slouží, ve jméně těch. Co hříšnými byli a sílu svou brali z utrpení let, ve kterých lži páchali, a za pomyšlení zisku neváhali zradit svět. Stejně tak jako v dobách dávných, kdy málo bylo více než dost, najdi místo, které na vrcholu stojí a prosí o pozornost, která dána mu není, a jak praví rčení, utichlo v slzách těch, co rádi ji měli, a pro dotek vřelý by klesli až na samé dno. Laskavost zhasla a láska velká stala se obrazem snu, co bolest přináší, světlo odnáší a zanechává jen tmu. Ten čistý cit, co dříve pozbyl jakékoli hranice, se nyní zhmotnil a oprostil do víru vánice. Odmítla vše, co mohli získat, a tu píli s přátelstvím, jež, s tlukotem srdce, co utichlo v mžiku, opustilo ji též.

Dočetl ten krátký odstavec, který ještě zhoršil jeho psychický stav a pocit úzkosti.

„Ó můj bože! To ne, Chloe ne! Nesmí ji zabít! Ji ne! Je to jediné, co mám!" říkal Roberto a ztěžka se opřel o hrubou zeď. „Chloe ne…“ opakoval stále neslyšně a s očima naplněnýma úzkosti a děsem hleděl na Cameronovu strnulou postavu.

„Jdu sehnat Murphyho, vy nikam nechoďte a snažte se udržet chladnou hlavu, budeme to potřebovat, pokud chceme Chloe zachránit, a my ji zachráníme, věřte mi, s ničím jiným se nespokojím," pronesl už zase rozhodně Cameron, vrátil se zpět do Robertovy pracovny a na mobilu začal vytáčet Murphyho číslo.

Kalifornie, San José, památeční hřbitov Los Gatos, v ten samý čas

Chloe sebou polekaně trhla a snažila se zorientovat, to se jí ale absolutně nedařilo. Co se to s ní, zatraceně, děje! Vůbec nic nechápala a už vůbec ne to, kde se nacházela. Byla tak zmatená a navíc ji ukrutně bolela hlava.

Snažila se pohnout rukama, ale zjistila, že je měla něčím svázané, s prudkostí otevřela oči, několikrát zamrkala a uvědomila si, že sedí na jakési tvrdé židli uprostřed památeční kapličky, jejíž stěny byly zdobeny obrazy Ježíše Krista a anděly, kteří bojovali proti démonům.

Zkoumavě přimhouřila obočí a snažila se zjistit, proč jí je tato barokní stavba s klenutým půdorysem tak povědomá. No jistě! Jako by jí do tváře z ničeho nic udeřilo náhlé poznání.

Byla to kaple, která stála na menším kopečku hřbitova, kde byla pochovaná její drahá mamá.

Co jí ale stále nešlo na rozum, bylo to, co tu dělala. Nic jí nedávalo smysl… přemýšlivě svraštila čelo a snažila se rozpomenout na to, co si pamatovala jako poslední.

Telefonovala s Phoebe, pak se náhle zastavila u dveří bytu a… a… nevěřícně vytřeštila oči, jak si začala dávat dohromady podstatné detaily… to snad… to ne! Jak je něco takového vůbec možné! To přeci nemůže být on! Je prakticky součástí celé její rodiny! Tak proč?!

„Vidím, že už jsi vzhůru. Právě včas, nerad bych, aby ti utekla ta pravá zábava," poznamenal muž, jenž znenadání vešel do kapličky a pomalými kroky se přesunul až k přivázané Chloe.

„Proč… proč, to děláš! Známe se přeci celý život! Vždycky jsme ti věřili, tak proč? Proč ses nám rozhodl ublížit?" ptala se ho žalostně a zahleděla se do jeho snědého obličeje.

„Dělali jste přesně to, co jsem chtěl, abyste dělali, nic víc, nic míň! Jste jen démoni, kteří si nezaslouží boží dobrotu, dobrotu, kterou pro vás Izabella představovala! Zničili jste ji! Úplně jste ji zničili! To jen kvůli vám si ji k sobě Bůh povolal už tak brzy! Vy můžete za její smrt! Nebýt vás dvou, mohli jsme být šťastný! Já ji miloval! Slyšíš! Opravdu miloval! Ale tvůj otec ji zcela ovládl a nenechal ji vidět to, co jsem k ní doopravdy cítil!" křičel naprosto šíleně. Chloe se pod tíhou jeho zuřivého hlasu podvědomě přikrčila a snažila se nepodléhat panice.

„Neumíš si ani představit, jak jsem trpěl, když jsem se o její smrti dozvěděl! Daleko víc než Roberto, který ji oplakával jen z povinnosti, aby neutrpěla jeho pověst dobrého podnikatele! Ani nevíš kolikrát, za ty dlouhé roky, jsem si přál popadnout dýku a vrazit mu ji hluboko do těla, ale neudělal jsem to, kvůli Izabelle jsem to neudělal. Zaslouží si daleko propracovanější pomstu. Pomstu, která konečně dosáhla vrcholu!" Radostně si promnul ruce.

„To si vážně myslíš, že nějaké dopisy, vyřezávané krabičky a hádanky jsou způsobem pomsty! Je to jen zbabělost, nic víc, pouhopouhá zbabělost!" Nevěděla přesně, co ji to popadlo, ale pokusila se ho ještě víc vyprovokovat.

„Nic nechápeš! Vůbec nic! Dopisy znázorňují můj odpor a pohrdání jeho osobou, krabičky jednotlivé smrtelné hříchy s předmětem, s kterým se u Roberta každý hřích projevuje, a hádanky pocity naděje, které mu ale dokážu vždy tak snadno sebrat! On je zlo! To největší, které jsem kdy potkal! Svedl Izabellu na scestí a vystavil ji každému z těchto sedmi smrtelných hříchu, čímž navždy odsoudil její duši! Já ji ale očistím! Očistím ji pokáním, kterým se na Robertovi dopustím! Jedině jeho smrt ve jménu Boha dá svobodu její zbloudilé duši, jež uvízla mezi dvěma světy," obhajoval své činy zarputile, dlaněmi křečovitě sevřel Chloenina ramena a upřeně se zahleděl do očí, které byly odrazem těch Izabelliných.

„To se ti nepodaří! Nikdy ho nedostaneš! Já to nedovolím, slyšíš! Nedovolím to!" Stáhla obličej do tvrdé masky a pohrdavě mu plivla do obličeje. Muž si rozklepanou rukou otřel obličej a namísto toho, aby se zachoval tak, jako každý druhý v jeho situaci - úderem, se jen vítězoslavně usmál.

„Nezabráníš tomu! Jelikož i přesto, že je Roberto čiré zlo, jsi ty jeho odkazem. Přijde si pro tebe, a až tak učiní, má pomsta dosáhne vrcholu," ďábelsky se zachechtal a zcela ignoroval Chloenin žalostný křik a kletby, kterými častovala jeho osobu.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Kdo s koho! - 20. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!