V hloubi duše Kapitola desátá • OurStories.cz ~ naše povídky

Minulost... Přeji pěkné čtení :)

11.03.2014 (11:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1112×

Otevřel jsem dveře. Všude vládlo až příliš velké ticho.

„Jess?" zvolal jsem do prázdnoty domu. Ještě nikdy mi dům nepřipadal tak... mrtvý. Vyšel jsem schody a zamířil přímo do jejího pokoje. Nebyla tam. Začínal jsem mít špatné tušení. Nakoukl jsem i do ostatních místností. Nic.

V rychlosti jsem sešel schody a nakoukl do kuchyně. Zarazil jsem se. Všude byly střepy a rozlitá voda. A... krev. Nebylo jí moc, ale přesto. Ovládl mě strach. Kde je?

„Jess?" tentokrát jsem to zakřičel. Nikdo se neozval, jak jsem předpokládal. Nasál jsem vzduch a oči se mi rozšířily. Musím ji najít.

A možná bych ji i našel, kdyby mě někdo neomráčil bůhví čím.

Točila se mi hlava. Bolely mě ruce i nohy. Vlastně by bylo jednodušší vyjmenovat to, co mě nebolelo. Mé vězení je tmavá místnost. Taky neuvěřitelně vlhká a smrdí, to cítím i já. Nelíbí se mi to tu.

Ozval se smích. Zamrazilo mě. „Tak jaké to je, být obyčejnou a nudnou?" ozvalo se nevím odkud. Co však vím je to, že ten hlas znám. Neumím ho však zařadit.

„Ale no tak, snaž se trošku víc, Jessico," zavrčel na mě hlas. Nevěděla jsem, jestli se mám naštvat a bojovat, nebo jestli to mám vzdát a stulit se do bezmocného klubíčka. Kdybych byla vlkodlak, bojovala bych, jenže teď... Prostě nevím.

„Jsi tak slabá, Jessico. Vždycky jsi byla, ale potom, co... Jsi opravdová nula, Jessico. Opravdu že jo," zasmál se hlas. Štval mě. Nenáviděla jsem ho. Zabiju ho.

Ne, nezabiješ. A víš proč? Protože jsi příliš slabá. Nejdřív jsi nedokázala ochránit ani svou smečku, ani sebe samu. Pak přijdeš o vlka, umíráš, ale nakonec stejně skončíš tady. A ani ten tvůj alfík tě nemůže zachránit. Nic jsi mu nepověděla, a to jsi měla spoustu příležitostí. Tak jak by tě měl asi najít?

„Víš, co je vtipný? Umírám i bez tvojí pomoci, takže pár hodin navíc mi už víc neublížej," odpověděla jsem nenuceným hlasem, i když se moje tělo celé třáslo.

Jenže hlas se stejně zasmál. „Myslím, že ti ještě pořád můžu ublížit. Moc dobře víš, že tvoje poslední fáze bude trvat hodiny. A bude velmi bolestivá. V takovém stavu se ti do hlavy dostanu ještě snadněji než obvykle. Jaké vzpomínky bych mohla vyštrachat, pošramotit?"

„Jenže pořád to bude jen pár hodin. Pak to skončí."

Smích. „Víš, existuje taková rostlinka, Lorem ipsum bolum. Studovala jsem tu tvoji nemoc témeř celý svůj život a po určité době jsem zjistila, že tato rostlinka ji dokáže zastavit. Jenže to my bychom přeci nechtěli. Stačí ti minimální množství, a ty budeš trpět o několik dní déle," zasmála se. Ano, teď už jsem věděla, že je to ONA.

Černá postava vyšla ze stínů. „Takže si malinko opovídáme o tajemství Greyfoxů, co ty na to?" usmála se. Alyssa. Moje teta.

Krev mi stékala přes levé oko. Neskutečně mě to rozčilovalo. Už snad tisíckrát jsem se pokusil rozbít pouta. Držela pevně. Neskutečně mě z toho bolely ruce. Poté, co je přivázaly ke stropu, jsem se držel ještě na nohou, ale chvíli potom jsem se svezl na kolena a moje ruce začaly nehorázně trpět.

Vrčel jsem.

„Ale no tak, vlčku. Na mě vrčet nemusíš," ozval se ženský hlas ze tmy.

„Co jsi, k sakru, zač?" štěknul jsem na ni.

Vystoupila ze stínu.

Zalapal jsem po dechu. Whiteová. Jessinina teta.

„Celou dobu jste to byla vy?" zasyčel jsem.

Spokojeně kývla. „Ano. Od samého začátku," zašeptala.

Nechápal jsem. „Ale- ale proč?"

Prudce se na mě podívala. „Protože moje setra se stala alfou a můj bratr uchovával a staral se o tajemství Grefoxů, já nebyla nic. A potom bratr zemřel. Myslela jsem, že tajemství bude konečně mé, jenže jsem se spletla. Získala ho jedna z dcer mé sestry. Problém byl, že jsem nevěděla která. A tak jsem zařídila únos obou dvou."

Chvíli bylo ticho. „A co se stalo pak?"

„Ve vlkodlačích rodinách většinou bývá jistý řád. Hlavně v těch královských. První potomek je vychován jako alfa. Druhý má potom na starost právě vlkodlačí tajemství. Ostatní jsou pouze bety... Jenže má sestra je mazaná. Jako liška. Domnívala jsem se, že tajemství bude mít i přes své postavení Jessica, ale nebyla jsem si jistá. A mýlila jsem se."

„Chápu, že tajemství Greyfoxů musí být zatraceně cenné, ale proč jste po něm tolik toužila?" zamračil jsem se.

„Protože tajemství Greyfoxů obsahuje mimo jiné také jistý návod - Conversio, a po tom velice toužím."

Opět bylo ticho.

„Ale Jessica nic takového neříkala," namítl jsem. „O únosu," dodal jsem.

Odfrkla si. „Měla jsem je obě v hrsti. Nikdo ze smečky nevěděl, kde jsou, s kým jsou a ani proč tam jsou. Jenže ony vzdorovaly. Domlouvali jsme jim. Vyhrožovali. Nakonec mučili. Nic neřekly. Chtěli jsme je nechat o hladu, a tak jsem přikázala, aby je dali do společné cely. Chyba. Obrovská chyba."

Na chvíli se odmlčela.

Pak na mě pohlédla. „Dokázal bys zabít člena své smečky?" zeptala se mě vážně.

„Ne, nedokázal," odpověděl jsem a sklopil oči.

„Ani kdyby tě o to prosil?"

Prudce jsem zvedl hlavu. Ledově se usmála.

„Umístila jsem je do společné cely, protože jsem je chtěla odposlouchávat, kdyby si něco říkaly mezi sebou. Neříkaly si nic o tajemství, přesto se mi ten pohled zaryl do mysli. Navždy."

Zase se odmlčela.

„Rebeka, ta mladší, se rozbrečela a Jessica ji utěšovala. A pak se to stalo. Rebeka přestala brečet a podívala se Jessice přímo do očí. Pamatuji si, jak jsem se naklonila blíž k odposlouchávajícímu okénku, protože jsem čekala něco důležitého. Rebeka poprosila Jessiku, aby ji zabila. Nechápu, odkud vzala tu dýku, ale v tuhle chvíli ji tiskla do ruky starší sestře a prosila o pomoc. Říkala, že to sama nedokáže, že potřebuje pomoc. Věděla, že tajemství už více v sobě neudrží. Tenkrát jsem se nedokázala pohnout. Tentokrát brečela Jessica, říkala, že nemůže, že to nedokáže. Nikdy nezapomenu slova, která jí Rebecca řekla: Jsi budoucí alfa, Jess, tak se tak začni chovat. Učiň těžká rozhodnutí a pomoz své smečce. Prosím, zabij mě. Nechci umřít jako zrádce. Hm... jaká ironie, že?Teď Jessica, její starší sestra, kvůli ní umírá jako zrádce."

Začal jsem to chápat. Proto sebou vždycky tak trhla, když jsem jí řekl Jess. Tak jí říkala její mladší sestra, kterou nejspíš zabila.

„V tu chvíli jsem se probrala a poslala tam vlky. Příliš pozdě. Sledovala jsem, jak Jessica čistě bodla do Rebečina srdce a jak ona umřela. A sledovala jsem, jak záře tajemství vplouvá do Jessicy. V tu chvíli mě napadl geniální plán."

„Jaký plán?" zeptal jsem se třesoucím hlasem.

Znovu si ofrkla. Byla skoro jako kobyla. „Jessica byla vždycky extrémně silná. Odolná. Nezlomná. Nikdy bych ji nedokázala donutit, aby mi řekla, kde je ten svitek ukrytý. Jenže Rebeka byla mrtvá a ona truchlila. Využila jsem to ve svůj prospěch. Malá dávka jedu mi dovolila dostat se do její mysli, zvětšit její vinu nad sestřinou smrtí a zasít slabost. Zlomit ji zevnitř. Pustili jsme ji... Samozřejmě ji našli. Přiznala se k vraždě své sestřičky, protože pocit viny byl tak silný, že... Odsoudili ji. Kdyby zemřela, tajemství bylo mé. S tím jsem však nepočítala. Poslali ji ke mně. A já jí den co den podávala čím dál větší dávky jedu. Slábla, blouznila. A přechod od svého domova a smečky ji najednou mohl zničit. A když bude na správném místě, tedy u mě, až bude umírat, tajemství přejde konečně na mě," konečně.

„Tak na co ještě čekáte? Proč už ji nezabijete?" zavrčel jsem.

Usmála se. „Za prvé chci, aby přechod proběhl v pořádku, takže ji potřebuji oslabit o něco více. A za druhé - vychutnávám si své zadostiučinění. Vychutnávám si její smrt, její bolest, zklamání mé sestry a její rodiny. Nebýt mě, byla by silná a všemi vážená alfa. To by byla, ale není."

Měl jsem vztek. Chci ji zabít. Vyskočil jsem, ale pouta se ani nehnula.

Zasmála se. „No no no, vlčku, ty musíš ještě chvíli počkat. Neboj se, uvidíš ji. Těsně před tím, než odejde."

Dveře jenom klaply a já se sesul k zemi.

„Jessico," zašeptal jsem zoufale.

A máme tu první kulatiny. Chtěla bych poděkovat: Mustang, Ninik a Poppy za jeich komentáře, které vždy potěší. Děkuju! :) :D

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování