OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » V hloubi duše Kapitola jedenáctá

27.03.2014 (09:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1175×

Blake:

Ticho. Nesnášel jsem ho. V tu chvíli jsem měl nutkání křičet. Vykřičet všechnu tu zlost, zoufalství a beznaděj. Jessica někde trpí a já nejsem schopný nic udělat. A to jsem alfa?

Odfrkl jsem si. Jsem ve smrduté cele a jediné, co mi brání zachránit někoho, koho možná i miluju, jsou... tyhle řetězy. Zhluboka jsem se nadechl a zabral. Snažil jsem se urvat od zdi. Ozvalo se zapraskání. Nepovolil jsem. Ozvalo se další zapraskání. A pak rána.

Přistál jsem na všech čtyrech, dokázal jsem to! I když to moje ruka nepřežila úplně ve zdraví. Trochu nejistě jsem se postavil a došel dveřím. Byly odemčené. Moc opatrní nejsou.

„Jdu si pro tebe, Jess," zašeptal jsem.

Jess:

Musím něco udělat. Cokoliv. Tajemství nesmí být prozrazeno. Nikdy. Alyssa odešla, nechápu proč, ale dala mi tím prostor. Zkusmo jsem zatáhla za řetězy. Byly pevné. Tohle je ovšem moje jediná naděje. Povzdechla jsem si. Jenže já nejsem vlkodlak.

„Jessico, copak to děláš?" Zdá se, že moje poslední šance vyprchala.

Alyssa zaklapla dveře a přešla těsně ke mně. V ruce držela injekční stříkačku. Zavrčela jsem.

„Jste si tak podobní. Ty a Blake. Úplně stejně na mě vrčel teprve před chviličkou," zasmála se a já ztuhla.

„Blake je tady?" zeptala jsem se tiše s jasnou hrozbou v hlase.

Něco odpověděla. Naklonila jsem se blíž. Svět se se mnou nebezpečně zhoupnul. Nebýt řetězů, skončila bych na zemi, takhle jsem zůstala zavěšená.

„Uděláme to takhle. Ty mi řekneš, kde najdu ten svitek, já pustím Blakea a... dám ti lék. To je fér, nebo ne?" usmála se.

„Ty ten svitek nikdy nedostaneš," zasyčela jsem. Smála se dál.

„Znovu necháš někoho zemřít místo tebe? Chudák Rebacca, co by si pomyslela o své starší sestřičce?!"

Zuřivě jsem zatřásla řetězy. „Ty nemáš právo o ní mluvit!"

Naklonila se až úplně ke mně. „Ne, to nemám. Ale stejně o ní mluvit budu," zasmála se.

Vrčela jsem.

„Zemřeš," ozvalo zpoza ní. Překvapeně se otočila. Blake.

„Ty," zasyčela na něj.

Blake se hnul vpřed. Alyssa se hnula ke mně. Byla rychlejší. Ostří nože se přitisklo k mé krční tepně.

„Stůj," zavrčela. Zastavil.

Nastalo napjaté ticho.

„Pusť ji." Blake.

„Až dostanu ten svitek." Alyssa.

„Nikdy ti ho nedám." Já.

Ticho.

„Pustím ji i tebe a nechám vás být. Nejdřív mi však dá ten svitek!"

„Nedám ti ho."

Ticho. Do dveří udeřilo vlčí tělo. Přišli na to, že je Blake pryč. Chtějí se dostat sem.

„Dostanou se sem, Jessico. Tak jak to bude? Tvůj alfa je silný, ale tohle zvládnout nemůže, roztrhají ho. Zase necháš zemřít někoho kvůli sobě?"

Dál pokračovat nestačila. Udeřila jsem ji svou hlavou silně do nosu a nůž jen tak tak zachytila do jedné ruky. Poté jsem si ho znovu přiložila k tepně.

„Co to děláš?" zavrčela.

„Je ještě jedna varianta. Vědění svitku vstřebám a umřu. Tajemství se přesune na mě a spolu se mnou také... zanikne. Blake tě pak nejspíš sežere."

„A mí vlci sežerou jeho," opáčila ledově. Zamračila jsem se.

„Nebo se stane jejich alfou."

„Stejně to neuděláš, jsi příliš slabá. Vždycky necháš zemřít ostatní."

Zadívala jsem se jí přímo do očí. „Já umírám. Přišla jsem o sestru. Moje rodina a smečka mě odvrhla. Nemám přátelé, nemám nic. Jedno však mám. Tebe. Svou pomstu a svou pravdu. Opravdu si myslíš, že nedokážu udělat nic lehčího, než se zabít?!"

Naprázdno polkla.

Ozvala se další rána.

„Takže poslední šance. Blake odejde, nic se mu nestane. Ty se budeš zodpovídat ze smrti Rebeccy a ke všemu se přiznáš. A ten svitek nikdy nedostaneš. Anebo umřeš."

Zavrčela a špičáky se jí prodloužily. Chtěla po mně skočit. Věnovala jsem poslední pohled Blakovi a řízla. Naprázdno.

Blake odstrčil Alyssu a nůž mi vyrval z ruky. Alyssa ležela v bezvědomí vedle mě.

„D-děkuju," vykoktala jsem. Blake se mi zadíval do očí. Políbil mě.

Dveře se rozrazily. Will popošel pár kroků k nám. „Vy jste prostě nemohli otevřít, místo toho se tady líbáte?"

Museli jsme se smát. Will vytáhl z kapsy klíček a rozdělal mi pouta. Zbytek smečky se shlukl okolo Blaka.

„Jak jste nás našli?"

„Našli jsme poblíž tvůj telefon. Jejda, já ho nechal na stolečku u schodů," lekl se.

„To je dobrý, skočím si tam pro něj," zasmála jsem se a vyšla z místnosti.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V hloubi duše Kapitola jedenáctá: