OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » V hloubi duše Kapitola dvanáctá

03.04.2014 (11:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1046×

Jessica:

Povzdechla jsem. Will, ten jednou zapomene svou hlavu. Tak kdepak nechal můj telefon? Musel mi vypadnout, když mě sem Alyssa s jejími vlkodlaky táhla. Otřásla jsem se. Alyssa teď leží ve sklepě, svázaná a řádně uvězněná. Přesto jsem nebyla úplně v klidu. Pořád jsem nebyla vyléčená. Dávka, kterou mi stihla dát Alyssa, brzo vyprší. My ovšem pořád nevíme, kam schovala zbytek té rostliny.

Uviděla jsem telefon a sáhla po něm. Setmělo se mi před očima.

Probudil mě smích.

„Iluze. Halucinace. Sny. Vážně sis myslela, že by mě bylo tak snadné porazit, po tom všem?" smála se Alyssa. Moje tělo se mnou trhlo. „Je to čím dál lehčí, dostat se ti do hlavy," usmála se.

„Blake je tu?" zeptala jsem se tiše.

„Ano, to je," přikývla. Ozval se alarm. „Nebo by alespoň měl být," zamumlala a otočila se k odchodu.

„Očividně už není," ušklíbla jsem se. Věnovala mi ledový pohled a odešla.

Pomalu jsem vydechla. Mám v hlavě zmatek, nevím, co je pravda z toho, co řekla, a co ne. Nevím, jestli lhala o té rostlině, nebo dokonce jestli si se mnou nehraje i ohledně Blaka.

Čekala jsem, jestli se Alyssa vrátí. Nic se však nedělo. Oči se mi začaly zavírat. Chtěla jsem jenom spát.

Probudilo mě cvaknutí dveří. Zmohla jsem se na pozvednutí hlavy, víc ne. Byla jsem tak unavená.

Alyssa přešla až úplně ke mně. Mračila se. „Ten tvůj přítelíček přišel na to, jak odtud zmizet. Ne že by mu to nějak pomohlo. Je alfa, cítí povinnost. Vrátí se. Pro tebe."

Věděla jsem, že Alyssa má pravdu. Vrátí se. Ne kvůli mně. Kvůli tomu, že si prostě nedokáže pomoct.

„A my tu na něj počkáme," dodala ve stejnou chvíli, kdy to napadlo i mě.

Do místnosti napochodovala spousta vlkodlaků. Vlastně... jich bylo jen devět, ale přesto mi z nich přebíhal mráz po zádech. Připomínali mi opravdouvou zvěř. Divokou, těžko zvladatelnou a hlavně nebezpečnou. Pokud přijde Blake sám, nemá šanci.

„Na co chceš... vlastně ten... svitek? Vím... co v něm je, ale nechápu... proč jsi na něm tak... závislá," vydala jsem namáhavě ze sebe.

Zamračila se na mě. „Zdá se, že bychom ti měli stříknout kapku léku, abys nám tu náhodou neumřela."

„Víš... moc dobře, že ti to tajemství... nepředám, tak proč tu ztrácíme... čas? Zabij mě... stejně umřu. Vzbuď se konečně z... toho oparu závislosti."

V očích ji šíleně blýsklo. „Nemůžu přestat. Ten svitek je můj. Volá mě. Patří ke mně."

„Nikdy ti... nepatřil a ani ti patřit... nebude!"

Rozmáchla se a udeřila mě do tváře. Slabě jsem se zasmála. „Nedivím se... že ti nesvěřili tajemství. Jsi tak... slabá. Musíš lézt ostatním lidem do hlavy, aby... ti dali to, po čem... toužíš. Nejsi ani dost... silná na to, abys to... vydobyla sama. Je mi... tě líto. Možná... že proto tě poslali sem, aby ses... necítila blbě vedle silných alf a bet na hlavním... území nejsilnějšího klanu vlkodlaků. Královský rod... a beta slabá jako... omega," vysmála jsem se jí. Chci  to už skončit, vyprovokování se zdá jako dobrá cesta.

Je rudá vzteky. Ruce zatíná v pěst. Chce mě uhodit. To je jasné všem v téhle místnosti.

Nakonec se nakloní až těsně ke mně. „A co teprve ty? Budoucí alfa slabá jako omega? Budoucí alfa, která zabila vlastní mladší sestru? Budoucí alfa, kterou všichni odvrhli? Stydí se za tebe! To je podle tebe síla?"

Zasmála jsem se. Znělo to spíš jako krákání.

„Stojím tu před... tebou. Ještě... pořád stojím. Vím, že... umřu. Možná za pár... minut, možná... hodin nebo dní. Ale stále stojím. Na... světle. A pořád věřím, že...umřeš."

Mlčí. Zuří. Ale nechystá se mě zabít. K mé smůle.

Blake:

Stálo přede mnou důležité rozhodnutí. Jít teď hned hledat Jesiccu sám, anebo sehnat smečku a vydat se za ní spolu s ní. Možná že jsem alfa, ale nevím, kolik má Alyssa poskoků, nemůžu riskovat, že je nezvládnu porazit.

V duchu jsem prosil Jessicu za odpuštění a rozběhl se směrem k mé čtvrti. Sehnat svou smečku.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V hloubi duše Kapitola dvanáctá: