Zase něco málo, z mého soudku fantazie...
Povídka, která mě napadla jednoho večera. O životě a jeho krutosti. Milujeme ty kteří nás odmítají, odmítáme ty kteří nás milují. Jsme milováni těmi, které i my miluje, ale být s nimi nemůžeme. Život je krutý, poznal to už každý. Jenže nejkrutější je lidem bránit v lásce. Život je plný bolesti, ale jen málo z nás pozná pravou lásku. Omlouvám se, že je povídka tak poněkud depresivní, ale i tak doufám, že se vám bude moje povídka líbit. LittleGii
11.06.2011 (21:00) • LittleGii • Povídky » Drabble • komentováno 4× • zobrazeno 1332×
Bez něj...
Dívka seděla na křesle a hleděla na něj. Tajně ho pozorovala. Krátké blonďaté vlasy mu neposedně stály, jeho oči sledovaly řádky knihy. Seděl tam, stejně jako každý jiný den, stejně jako ona. Byli si tak blízko a i přes to si byli cizí. Každý den se tam potkávali, ale jediné co si kdy řekli bylo Ahoj.
Jenže pak přišla změna, otočil se a podíval se na ni. Jeho modré oči se smály. Jeho tvář se usmívala. Věděl to, chodil tam každý den jen kvůli ní. Tajně ji pozoroval. Pozoroval její hnědé vlasy, krásné hnědé oči, které mu připomínali tekutou čokoládu. Konečně se odhodlal. Přešel k ní a sedl si do křesla vedle. Chvíli se na ni díval, nebylo potřeba žádných slov. Mluvili jazykem, kterému rozumí jen málo z nás. Mluvili zakázanou láskou. Pak se k ní naklonil a udělal to, po čem oba tak toužili. Políbil ji. Konečně, po dnech strávených v knihovně. Zapletla prsty do vlasů. Myslela, že samotným štěstím pukne, na to čekala celou dobu, ale s koncem jejich polibku se vrátila do reality. Oba dva.
Tohle bylo špatné. Nesměli být spolu. Bylo to zakázané, kvůli lidem, kvůli dalším věcem. Věděli to, ale přáli si, aby to nebyla pravda.
„To nesmíme,“ zašeptala a jeho oči posmutněly. Bál se těch slov. Ničeho se nebál víc, věděl že je to pravda. Věděl to líp než cokoliv jiného.
„Já vím,“ zašeptal. Vtiskl jí jeden krátký polibek a vrátil se zpět do svého křesla a už se znovu neohlédnul.
A znovu tam sedávali den co den. Vnímali svoji přítomnosti a nesměli si ukradnou jedinou chvíli pro sebe. Byli sami. Nesměli spolu být, ale stačila jim jejich společná blízkost. Jenže, co kdyby se to pokusili změnit? Napadalo je občas. Přijalo by to okolí, ale co okolí. Jejich rodiny. Měli toho tolik společného, ale také mnoho různého.
Sedávali tam den, co den. Když jednoho dne si řekla konec. On to dokázal, dokážu to i já. Přišla k němu, posadila se a zahleděla se mu do očí. Pohled jí opětoval a tušil, co přijde. Odhodlaně se nadechla a pak z úst vypustila ta slova, která ji tak tížila: „Nechci, aby to bylo takhle. Nechci myslet na ostatní. Chci být s tebou.“ Možná, že to že dokázala ta slova říct jí dodalo novou sílu. Odhodlaně ho políbila. Ten polibek byl plný vášně, smutku a bolesti. Ale neměl by naopak být plný štěstí, lásky a vášně? Proč?
Proč nám svět nepřeje? Ptala se sama sebe. Nesmí to znovu skončit. Nesmíme si jen krást pár chvil tady, ale jinak se neznat. Musí být i jiná cesta.
Cesta, kde mohou být spolu. Cesta, na které je povede jen láska. Místo, kde budou sami. Jenže existuje takové místo? Proč bůh stvořil lásku, když je jí bráněno? Proč tolik milujeme, když nejen sobě, ale i sami si tím ubližujeme?
Autor: LittleGii (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Drabble
Sdílet
Diskuse pro článek Bez něho...:
Krátke, ale nevadí. Je to krásne. 
Bylo to krásné! 
Nemám k tomu slov, prostě perfektní 
*Gii, je mi líto, ale my tu vydáváme drabble o 100 slovech, na titulce jsou pravidla, pročti si je. Buď článek zkrať nebo z něj udělej normální povídku o 500 slovech. 
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!