OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Who He Really Is



Who He Really IsCo se stane, když někomu nedáte to, po čem touží.

Zaťukala jsem na dveře a čekala, až mě vyzve dál. Albert si mě opět zavolal na kobereček. Tenhle týden jsem u něj v kanceláři už po třetí. Vždy si mě zavolá, jen abych zjistila, že jde o nějakou triviální věc, jen se mu líbí na mě koukat.

Vstupte,“ ozve se z kanceláře mého šéfa. Otevřu dveře a vejdu dovnitř. Zvedne hlavu a po tváři se mu rozpije slizký úsměv, stejně tak slizký jako jeho jméno. „Holly, moje sladká Holly. Posaď se.“ Po zádech mi přejede mráz pokaždé, když promluví. Se vzrušením to nemá nic společného, spíše naopak. Mám z něj husí kůži. Pomalu jsem přešla k jeho stolu a posadila se na polstrovanou fialovou židli naproti němu.

Mohu se zeptat, kvůli jaké důležité věci mě chceš znovu vidět?“ Albert si všiml podrážděnosti v mém hlase a zvedl hlavu od papírů, které podepisoval. Vstal a obešel stůl k místu, kde jsem seděla. Zadkem se posadil na roh a zahleděl se na mě z výšky. Než cokoliv řekl, mlaskl nad výhledem, který mu nabízel můj výstřih. Opravdu se musím kvůli němu začít víc oblékat.

Holly, drahoušku. Jak dlouho už tě zaměstnávám?“ Nesnáším, když mě tak oslovuje, mám z toho vždy špatný pocity.

Bude to rok, co tu pracuju.“ Nechápu, proč se mě na to ptá. Možná mám smlouvu jen na dobu určitou, budu si to muset ověřit. Chtěla jsem se ho zeptat, ale přerušil mě první.

Ano, přesně tak. Měli jsme sepsanou smlouvu na rok s tím, že když budou tvé výsledky dobré, smlouvu prodloužíme na neurčito.“ Začal ve mně hlodat zvláštní pocit.

Jsou mé výsledky snad špatné? Myslím, že jsem odvedla velký kus práce.“ Albert očividně nevnímal nic z toho, co jsem řekla. Věnoval svou pozornost opět mému výstřihu. Překřížila jsem si ruce přes prsa v domnění, že ho to probere. „Alberte?“

Promiň, co jsi říkala?“

Ptám se, zda jsou mé výsledky špatné? Nebo se mnou nejsi spokojený?“ Doufám, že mě nechce vyhodit. Přijít o práci si momentálně nemůžu dovolit.

Ach, to ne. Tvoje výsledky jsou pochopitelně uspokojivé.“

Ale?“ Něco mi neříká. Něco tají.

Ale náš vztah by neměl ohrožovat práci. Jsem teď na pochybách, chci vědět, na čem jsme.“ Vztah? Jaký vztah? O čem to sakra mluví?

Promiň, ale nechápu tě.“ Zadkem se posunul blíž k mé židli a natáhl se po mé ruce. Pevně ji uchopil.

Nemůžeš popřít tu vzájemnou přitažlivost mezi námi, Holly. Chci, abychom se posunuli dál. Přijmi mé pozvání na schůzku.“ S vytřeštěnýma očima plných hrůzy jsem na něj zírala, bez mrknutí oka a neschopna ze sebe vydat jedinou hlásku. Naposledy jsem se takhle cítila ve školce na recitační soutěži. Básničku, kterou jsem měla přednášet jsem se učila celý týden a uměla jsem ji nazpaměť, ale když se zvedla opona, zmocnila se mě nervozita a v té chvíli jsem neznala jediné slovo. Podobně tomu bylo i nyní. Nevěděla jsem, co mu mám říct ani to, co on chce slyšet. Vytrhla jsem svou ruku z jeho a zvedla se ze židle. Koukali jsme si zpříma do očí.

Alberte, promiň mi, ale jak jsi na tohle přišel. Jaký vztah než profesionální my dva máme?“

Nedělej hloupou, Holly.“ Já, že jsem tady hloupá? Tím pádem je on pacient psychiatrické léčebny, který utekl.

Nejsem hloupá, já tě opravdu nechápu. Žádný vztah nemáme!“

Ale můžeme mít, když se mnou půjdeš na večeři. No tak, Holly, dej tomu šanci.“ Oficiálně mám pocit, že je můj šéf blázen.

Je mi líto, tohle nepůjde. Já tě beru čistě pracovně.“ Chvíli na mě odměřeně koukal, překřížil si ruce na prsou a jednou z nich si podepřel bradu tak, že si ukazováčkem ťukal do úst.

To je tvoje finální rozhodnutí? Chceš mě odmítnout? Rozmysli si pořádně, co děláš,“ vyhrožoval mi. Uražené mužské ego, okamžitě přejdou do protiútoku.

Alberte, nemám si co rozmýšlet. Chápu, že z tvé strany je to jiné, ale z mé ne. Necítím k tobě nic a vážně bych chtěla udržet profesionální vztah.“ S těmito slovy jsem se otočila k odchodu. Vztáhla jsem ruku ke klice a uchopila, nestačila jsem ji ani zmáčknout směrem dolu.

V tom případě nemám jinou možnost.“ Vzhlédla jsem od kliky a pomalu se otočila čelem zpět k Albertovi. Stále byl ve stejné pozici a opět se mu po tváři linul ten jeho slizký úsměv. Začínala ve mně vřít krev. Co si sakra myslí? Mě vydírat nebude.

Jaká jiná možnost?“ procedila jsem skrze zuby.

Pokud nepřijmeš mou nabídku, budu tě muset vyhodit.“ Prosím? Taková drzost, co si o sobě myslí. Během chvilky překlenul prostor mezi námi a stáli jsme opět tváří v tvář.

To je vydírání?“ Nevěřícně jsem na něj koukala, ale přesto doufala, že působím sebevědomě.

Ber to jako motivaci. Moje nabídka je omezená. Nejsem trpělivý člověk.“

To jsme dva, takové zacházení nestrpím. Odvolej to a já s tím nepůjdu na komisi.“ Kdo má koho v hrsti teď? Žasla jsem nad tím, čeho je člověk schopný, když chce dosáhnout svého. Chtíč. O to jediné tu jde, líbí se mu moje tělo a chce ho. Ale já mu ho nedám. Nedám mu nic. Nic neřekl, pouze lehce kývl hlavou. Otočila jsem se tedy k odchodu a v ten moment se to stalo. Moje tvář narazila do dveří, až mi z toho zacvakaly zuby. Levou ruku jsem měla bolestivě zkroucenou za zády a pravou přišpendlenou pevným stiskem na dveřích. Postavil se zezadu mezi mé nohy, neměla jsem tedy možnost ho kopnout mezi ty jeho. Svůj obličej tiskl na mou tvář. Jazykem mi ji olízl.

Co si sakra myslíš, že děláš, Holly. Ty mně hodláš vyhrožovat!“ Prakticky mi šeptem křičel do ucha. Do teď jsem nevěděla, že je něco takového možné. Silně na mě tlačil svým tělem, ruku za svými zády jsem už téměř necítila. Za to jsem cítila něco jiného. Jeho erekce se mi tlačila na zadek.

Odstup ode mě, nebo budu křičet.“ Začínala jsem lehce panikařit. V takové situaci jsem se nikdy nechtěla ocitnout.

Zkus to, řeknu, že jsi mě napadla. Komu myslíš, že uvěří? Mně nebo holce, co je tu sotva rok.“ Potřebuju si najít cestu, jak se dostat z této pozice, která mi začínala být velice silně nepříjemná. Příležitost se mi naskytla, když odlepil hlavu od mé tváře. Nenapadlo mě nic jiného, než že jsem svou hlavou hodila dozadu. Ucítila jsem na týlu tupou ránu a slyšela prasknutí kosti. Myslím, že jsem mu zlomila nos.

Ty krávo blbá,“ cedil skrze zuby. Uvolnily se mi ruce, teď si chytal potoky krve, která mu tekla z obličeje. Otočila jsem se.

Varovala jsem tě, půjdu s tím ke komisi.“ Teď už chlapeček neunikne. Zauvažovala jsem nad tím, kolik žen přede mnou dostal do podobné situace. Vždy mi bylo divné, že od nás odešly tři ženy hned po zkušební době. Najednou se vyřítil proti mně. Zády jsem narazila do dveří a jeho ruce sevřely můj krk. Ta rána musí přilákat pozornost.

Ty nikam nepůjdeš, řekl jsem to jasně.“ V očích se mu mísila spousta emocí, nedokázala jsem rozeznat jedinou z nich, měla jsem dost práce s lapáním po dechu.

Nemůžu dýchat.“ Takhle se to nemělo vyvinout. Zachránilo mě zabušení na dveře. Následně se otevřely a za nimi stála Charlott.

Je všechno v pořádku?“ Vyjeveně na nás zírala. Kašlala jsem a mnula si krk. Pochopitelně Albert stihl dát ruce pryč dříve, než dveře otevřela.

Ano, Charlott, vše je v pořádku. Holly už odchází.“ Neřekla jsem jediné slovo, protáhla se mezi Charlott a futry ven z jeho kanceláře a šla si rovnou balit věci. Nemůžu si dovolit přijít o práci, ale rozhodně odmítám pracovat pro násilníka. Sepsala jsem výpověď, kterou jsem poslala Albertovi mailem. Také jsem ji přeposlala na komisi s dlouhým vyjádřením toho, co se stalo. Teď už jen můžu čekat, jak se k tomu komise postaví.

Co se děje, Holly, proč si balíš věci?“ Dennise, moje kolegyně, se snažila upoutat mou pozornost.

Odcházím, Dennise, končím. A ty bys měla taky. Albert je prase, dělal mi návrhy a pak mě v kanceláři napadl. Tohle nemám zapotřebí. Podala jsem výpověď a sepsala stížnost na komisi. Dále se tím odmítám zaobírat. On je psychopat.“ Snažila se sledovat směr mých myšlenek.

Počkej, cože? To nemyslíš vážně? Albert, takový slizoun?“

Ano, myslím. Nechci a nemůžu tu zůstat.“

Co budeš dělat?“ Co budu dělat? Co jiného mi zbývá. Musím si najít jinou práci.

To nevím, ale tady nebudu. Budeš mi chybět. Měj se.“ Zabalila jsem si zbytek věcí, sebrala se a odešla.

Cestou domu jsem přemýšlela nad tím, jak je možné, že se můj život obrátil vzhůru nohama během pár minut. Cítila jsem se poskvrněná tím, co mi Albert provedl. Doma jsem okamžitě zaplula do koupelny, dlouhá horká sprcha mi dopřála pocit čistoty. V ručníku omotaném kolem těla jsem si došla do kuchyně nalít sklenici portského a sedla si k notebooku. Ve vyhledávači jsem si našla aktuální nabídky práce a během dvou hodin rozeslala dvacet životopisů. Uklidňovala jsem se tím, že aspoň jednu zpětnou kladnou vazbu mít musím. Dopila jsem sklenici a vydala se do ložnice převléknout se do pyžama. Cestou kolem okna mě zaujal pohybující se stín u lampy před bytem. Stál tam vysoký muž, do tváře jsem mu neviděla, a pozoroval moje okno. Připadalo mi to tak. Říkal mi to můj vnitřní hlas. Když si uvědomil, že jsem si ho všimla, jeho postava zaplula do temnoty mezi nedaleké keře. Zatáhla jsem závěsy a pro jistotu šla zkontrolovat, zda mám zamčené vchodové dveře.

Noc jsem měla neklidnou, obracela jsem se ze strany na stranu, neschopna zamhouřit oči. Usnula jsem až k ránu a probudila se kolem desáté dopoledne. S připravenou snídaní jsem si opět sedla k notebooku a zjistila, že mi odpověděly tři firmy, kterým jsem včera psala. Jedné firmě jsem potvrdila pohovor dnes ve dvě hodiny.

Cestou na pohovor jsem dole ve vestibulu vybrala schránku a v metru si přečetla dva dopisy. První je ze společnosti, kde mám smlouvu ohledně elektřiny. Vraceli mi skoro pět tisíc. Druhá obálka byla nadepsaná jen mým jménem, to znamená, že mi ji do schránky někdo hodil osobně. Otevřela jsem obálku a vytáhla ručně psaný dopis červeným perem. Byl stručný a výhružný.

Zaplatíš za to, co jsi mi provedla.

Ten rukopis jsem poznávala. Do nedávna jsem ho mívala před očima téměř každý den. Písmo patřilo Albertovi. Moje myšlenky mi v hlavě vířily a uvědomila jsem si jednu zásadní věc. Albert byl ten muž, kterého jsem včera viděla z okna stát pod lampou. Určitě se nemýlím. Vrátila jsem opatrně dopis zpět do obálky. Oficiálně jsem se začala bát.

Na pohovoru jsem byla velmi roztěkaná a stěží vnímala přísun informací. Přesto jsem pravděpodobně udělala dobrý dojem a první kolo pohovoru jsem zvládla. Do týdne se mi ozvou s informacemi pro druhé kolo. Z pohovoru jsem jela rovnou na policejní stanici. Prolítla jsem dveřmi a nasměřovala jsem si to rovnou k recepci. Od počítače ke mně vzhlédl mladý kluk.

Dobrý den, jak vám můžu pomoci?“

Myslím, že mě někdo sleduje a poslal mi výhružný dopis.“

Dobře, zavolám vám nadřízeného. Nejdříve mi, prosím, vyplňte tento formulář.“ Po stole mi posunul desky s papírem a tužkou. Vzala jsem si je, posadila se na židli a vyplnila své údaje a důvod mé návštěvy. Desky jsem mu vrátila a počkala, než mi přivede nadřízeného. O pár minut později se objevil s postarší ženou v závěsu.

Dobrý den, slečno Larsnová, jsem šerif Matthewsová. Pojďte, prosím, za mnou.“ Následovala jsem ji skrze pracoviště do zadní části budovy k výslechovým místnostem. Do jedné z nich jsme vstoupily. Sedly jsme ke stolu.

Povězte mi, co vás sem přesně přivádí. Prý vás někdo sleduje,“ vyzvala mě.

Myslím, že je to můj bývalý šéf.“

Proč si to myslíte?“

Dnes ráno jsem našla ve schránce výhružný dopis psaný jeho rukopisem.“ Vytáhla jsem obálku z kabelky a položila jej na stůl.

Jste si jistá, že je to opravdu jeho rukopis?“ Vytáhla z kapsy gumové rukavice, které si nasadila a vzala obálku do rukou.

Ano, jsem, znám ho. Denně jsem s tím přišla do styku.“ Vytáhla dopis a nahlas ho přečetla.

Takových dopisů tu máme spoustu, slečno Larsnová. Tohle pro zadržení stačit nebude. Řekněte mi víc. Proč by to měl být právě on?“ Probíhalo to přesně jako ve filmech. Spousta otázek, žádná snaha. Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala dobře, zda jsem neměla ještě počkat, až budu mít víc důkazů.

Včera v práci jsme měli výstup. Rozbila jsem mu nos.“

Vy jste ho napadla a teď se divíte, že vám nejspíš poslal dopis, ve kterém vám slibuje, že za něco zaplatíte?“

On mě napadl první. Vyhrožoval mi, že pokud s ním nepůjdu na rande, neprodlouží mi smlouvu a vyhodí mě. Když jsem ho upozornila, že pokud mě nepřestane vydírat, udám ho na komisi, tak mě fyzicky napadl. Bránila jsem se, proto jsem mu hlavou rozbila nos.“

Sváděla jste ho?“

Prosím?“

Jste si vědoma toho, že jste mu dělala náznaky nebo návrhy, díky kterým mohl pochopit celou situaci tak, že ho chcete?“ Co proti mně má? Proč se neptá a nevyšetřuje jeho, ale mě.

Proč se mě ptáte na takové otázky?“

Potřebuji vše vědět co nejpřesněji, jinak vám pomoci nemůžu.“

Ne, nepřispěla jsem ničím k tomu, aby měl tento dojem. Je to psychopat.“

Popište mi přesně, jak probíhala vaše návštěva u něj v kanceláři.“ Popsala jsem jí celý proces od začátku do konce. Od příchodu po chvíli, kdy mě očumoval, to, jak jsem chtěla odejít, ale zarazil mě se slovy vydírání a pak to napadení. Vše si zapisovala do malého notesu, který vytáhla z kapsy své košile.

Co přesně říkal?“

Jestli je to mé poslední rozhodnutí a mám si jej pořádně promyslet. Potom řekl, v tom případě nemám jinou možnost. Když jsem se zeptala jakou, řekl, když nepřijmu jeho nabídku, vyhodí mě.“

Popište mi detailně to napadení.“

Otočila jsem se k němu zády a v tu chvíli jsem tváří narazila do dveří, cvakly mi zuby. Levou ruku mi zkroutil za zády a pravou mi přišpendlil na dveře, tváří se otíral o tu mou. Jazykem mi, myslím, olízl tvář. Stál mezi mýma nohama, nemohla jsem ho ani kopnout. A cítila jsem…“

Co jste cítila?“

Cítila jsem na zadku jeho erekci.“

Nazvala byste to tedy sexuálním napadením?“

Rozhodně.“ Přišlo mi, že se možná pomalu někam dostáváme. Strávila jsem tam ještě následující hodinu. Chtěla vědět osobní údaje o Albertovi, pravděpodobně ho půjdou konfrontovat do práce. Chtěla kopii mého emailu, který jsem psala na komisi. Jsem tak chytrá, že jsem svůj osobní email dala do skryté kopie. Dopis pošle na forenzní, přesně jak jsem předpokládala.

Slečno Larsnová, děkuji za vaši výpověď. V případě, že by se u vás objevil další dopis nebo jste si znovu všimla toho muže u bytu, dejte mi vědět. Zde je má vizitka.“ Převzala jsem si od ní kartičku a strčila si ji do peněženky.

Děkuji, šerife, za pomoc.“ Odešla jsem z výslechové místnosti. Venku před stanicí jsem se zastavila a párkrát se zhluboka nadechla. Po pěti letech jsem opět dostala chuť si zapálit cigaretu. Snažila jsem se ten pocit potlačit, ale bohužel byl silnější než já. Vydala jsem se naproti přes ulici do večerky a koupila si krabičku camelek a zapalovač. Sotva jsem si zapálila a potáhla, musela jsem cigaretu zahodit. Neskutečný hnus. Netrápilo mě, že jsem vyhodila sto šedesát korun za krabku, letěla prostě do koše a já jsem ráda, že i přes tu neutuchající potřebu si zapálit mi to po těch letech stále nechutná.

V týdnu jsem měla třikrát pocit, že mě někdo sleduje. Jednou v obchodě při nákupu, potom když jsem šla z druhého kola pohovoru a pak opět v bytě. U lampy jsem tentokrát žádnou postavu neviděla, ale pocit mi napovídal, že tam je. Koncem týdne, když jsem se vracela ze schůzky s kamarádem jsem našla ve schránce další dopis. Tentokrát jsem byla opatrnější a vytáhla ho pinzetou na obočí, kterou nosím v kabelce. Včera mi shodou okolností volala šerifka, že forenzní tým nenašel na prvním dopise žádné jiné otisky, kromě mých. I tak jsem se rozhodla jej následující den také zanést na stanici. Vyšla jsem schody do třetího patra a s hrůzou se zastavila před vchodovými dveřmi. Byly otevřené. Vytočila jsem na telefonu šerifovo číslo a oznámila ji, co se stalo. Říkala mi jasně, ať dovnitř nechodím. Ale já šla. Musela jsem se ubezpečit, že tam už nikdo není a vše je na svém místě. Jenže sotva jsem loktem strčila do dveří, samy se otevřely a proti mně vylítla vysoká osoba s kapucí na hlavě. Zakopla o práh a povalila mě na zem. Byl to muž a snažil se se mnou přít.

Nech toho, Alberte, vím, že to jsi ty. Vše jsem řekla policii.“ Muž se zastavil, když uslyšel, jakým jménem jsem ho oslovila. Ze zadní kapsy vytáhl nůž.

Dostanu tě, Holly.“ Nožem mě řízl do tváře a olízl mou krev. Pak jsem uslyšela z dálky policejní sirény a on se dal na útěk. Posadila jsem se na zem a opřená o stěnu čekala na policajty. Po minutě jsem slyšela kroky běžící po schodech a byly čím dál tím víc hlasitější.

Jste v pořádku? Nestalo se vám nic?“ ptala se mě šerifka. Kývala jsem hlavou na znamení, že se mi nic nestalo, a ona mezitím poslala dva další policajty prozkoumat můj byt.

Už tam není. Utekl.“ Potvrdili to i ti dva, kteří se vrátili zpět k nám.

Dobře, forenzní je na cestě. Obrátíme to tam vzhůru nohama.“ Pověděla jsem jí, co se stalo, jak mě srazil k zemi a vytáhl nůž. „Poznala jste ten hlas? Víte, kdo to byl?“

Myslím, že to byl můj šéf, ale s jistotou nemůžu nic potvrdit. Ještě teď jsem docela mimo a celá se klepu.“

Měla byste něco vědět. Pojďte se posadit dovnitř, ošetříme vám tu ránu na tváři a promluvíme si.“ Následovala jsem šerifa do mého bytu a sedly jsme si na gauč. Jeden strážník donesl z mé koupelny vatový tamponek a dezinfekci. Vyčistila jsem si ránu.

Co bych měla vědět, šerife?“ Zmocňoval se mě pocit, že dobré zprávy pro mě nemá.

Před dvěma dny jsme byli ve vaší bývalé práci navštívit vašeho bývalého zaměstnavatele. Chtěli jsme také mluvit o celé situaci s ním. K našemu překvapení nám řekli, že od minulého týdne, kdy se mezi vámi stal ten incident, nepřišel do práce a nikdo ho nemůže sehnat. Jeho sekretářka nám potvrdila, že se opravdu mezi vámi něco odehrálo, ale když vstoupila do kanceláře, viděla jen jak si mnete krk a odešla jste. Prohledali jsme jeho kancelář, tam jsme nic zásadního nenašli. Ale kolegové, které jsem poslala do jeho bytu, byli úspěšnější.“

Co tím myslíte?“ Ruce se mi třásly a srdce se mi rozbušilo. Přeci se po Albertovi nemohla slehnout zem.

V první řadě zjistili, že nikdo jménem Albert Devon už neexistuje. Respektive tohle jméno patří bývalému doktorovi z psychiatrické léčebny v Německu, který zemřel před sedmi lety ve věku sedmdesáti osmi let na následky zranění, které mu způsobil bývalý pacient, který dva týdny na to utekl.“ To není možné. Nedává to smysl. Pro koho jsem to pracovala?

Chcete tím říct, že Albert, tedy můj bývalý šéf, je psychopat a vrah, který utekl a nikdo ho do této doby nenašel?“

Nemůžeme s jistotou nic tvrdit, ale vše tomu napovídá. Vyžádali jsme si spis toho pacienta a čekáme na jeho dodání. Doufáme, že tam budou informace a fotografie, která by nám pomohla k identifikaci. Máte někoho, u koho byste mohla prozatím zůstat?“ Můj život nabírá čím dál tím víc větší obrátky.

Mám známého, ale nechci ho ohrožovat. Raději zůstanu tady.“ Moudrý nápad to rozhodně není, ale neohrozím Jeremyho. Albert, nebo kdo to sakra je, by se mohl vloupat i k němu. Nebo hůř.

Rozhodnutí je na vás. Můžeme vám k bytu přidělit hlídku, pokud budete souhlasit.“ Aspoň budu mít pocit většího bezpečí.

S tím souhlasím.“

S hlídkovým vozem před bytem jsem se v bezpečí cítila nepatrně víc. Pořád jsem myslela na to, že se mi někdo dostal do bytu. Do teď jsem nezjistila, zda mi něco bylo odcizeno. Začátkem týdne jsem se měla opět stavit na stanici, kvůli identifikaci našeho neznámého. Šerif mi ukázala fotku ze složky psychiatrické léčebny. Zalapala jsem po dechu. Opravdu to byl Albert, alespoň takto ho znám já. Jak je možné, že psychopat, který uteče, se dokáže uchytit jako šéf firmy, kam jsem před rokem nastoupila.

Nechápu, jak je to možné. To je Albert.“

Tenhle muž se ve skutečnosti jmenuje Engelbert Hoffmann. Zavřeli ho do léčebny před patnácti lety, kdy brutálně ubodal svoji matku. Doktor Albert Devon byl jeho přiděleným lékařem, studoval ho a snažil se mu pomoci. Byl tím posedlý. Jednou v noci ho navštívil za záminkou experimentu, který se nevyvedl. Hoffmann se k němu dostal moc blízko a chtěl ho uškrtit. Na následky zranění potom zemřel v nemocnici. Hoffmann dva týdny na to utekl, dodnes nikdo neví, jak se mu to povedlo.“

Znamená to tedy, že jsem v ohrožení života?“

Myslíme si, že byste být mohla. Dopisy, které jste obdržela, tomu jasně napovídají. Máme taky shodu otisku z druhého dopisu, shoduje se s otisky Hoffmanna. A vsadím se, že to byl také ten muž, který se k vám vloupal.“

Jaký je tedy další postup? Co bych měla dělat? Dáte mě do ochrany svědků?“

Líbit se vám to nebude, ale bylo by třeba dělat návnadu.“ Já jsem asi přeslechla, co mi teď říkala.

Prosím?“

Chcete toho parchanta chytit? Budete mu dělat návnadu, je jasné, že jde po vás.“

Vy mě chcete hodit přímo lvovi?“ Úplně jako ve filmu jsem si to nepředstavovala. Ten, kdo dělá návnadu, vždy přežije a padouch je dopaden. Ale tady žijeme sakra v reálném světě.

Zavrhla bych tuto možnost jako první, paní Larsnová, kdyby zde byly i jiné možnosti. Ale nejsou. Je to psychopat, sama jste to říkala. Vy jste unikla, ale ostatní to štěstí mít nemusí.“ Tak a je to tady. Hraje mi na city, abych se cítila špatně, protože když to neudělám, může umřít někdo další. Jenže se říká, co tě nezabije, to tě posílí. A já jsem silnější než na začátku. Chce mě, ale nedostane mě. Ale já můžu dostat jeho. Zbláznila jsem se. Dočista jsem se zbláznila.

Máte pravdu, souhlasím. Co mám tedy dělat?“

Kolega s vámi projde možnosti. Potřebujeme místo, kde budeme ve výhodě my. Kde nebudeme ohrožovat ostatní lidi.“

Jistě víme jen to, že pravděpodobně se dokáže dostat ke mně. Dává mi dopisy přímo do schránky. Musí se tedy nějak dostat přes vchod.“

Přesně tak. Moc toho nevíme, nemáme kde začít.“ Napadlo mě něco, co pravděpodobně nebude stát ani za zkoušku, ale navrhla jsem to i tak.

Co kdybych mu ve své schránce nechala dopis s informacemi, kdy a kde se sejdeme? Je to výstřel do tmy, ale za pokus to stojí. Nebo ne?“

Vzhledem k tomu, že nevíme jak začít, tak je to vlastně dobrý nápad.“ Domluvily jsme se na postupu a vymyslely plán. Teď zbývalo ho jen uskutečnit. Nechaly jsme vše plynout volně. Každý den jsem kontrolovala schránku a každý den po celý týden tam čekal dopis adresovaný Albertovi, ve kterém jsem se s ním chtěla koncem týdne sejít. Nechtěly jsme mu zavdat záminku, aby věděl, že my víme, kdo skutečně je. Dny ubíhaly a já se bála, aby si dopis vzal včas a stihly jsme tak naši schůzku.

Den před schůzkou dopis ze schránky zmizel. Zamrazilo mě, když jsem koukala do prázdného obsahu poštovní schránky. V týdnu jsem byla s policií prozkoumat staré skladiště, ve kterém jsem se s Hoffmannem měla sejít. V den setkání jsem byla pekelně nervózní. Nevěděla jsem, jestli Hoffmann dorazí. Policie mě pro jistotu vybavila neprůstřelnou vestou, pepřovým sprejem a ručním taserem. Připadala jsem si jako agentka FBI. Do ucha mi nasadili mikrofon. Přecházela jsem po skladišti sem a tam.

Nemějte strach, Holly. Kryjeme vás,“ ozvala se mi v uchu šerifka.

Nemůžu se zkrátka zbavit dojmu, že to špatně dopadne,“ pošeptala jsem jí. Něco mi odpověděla, ale já už pozornost zaměřila na přibližující se kroky.

Ach, moje sladká Holly.“ Otočila jsem se za hlasem. Stál tam. Vysoký muž, s kapucí na hlavě.

Alberte? Jsi to ty?“ oslovila jsem muže. Ale neodpověděl.

Chyběla jsi mi.“ Drž se, holka, ten chlap je psychopat. Jakou hru se to se mnou snaží hrát?

Na něco jsem se tě ptala. Jsi to ty?“ Udělal pár kroků směrem ke mně a já okamžitě couvla.

Nemusíš se bát, Holly, se mnou jsi v bezpečí. Nezlobím se na tebe, že jsi mi ublížila. Byla to jen trocha krve.“ Takže to byl nejspíš on.

Dokud nesundá kapuci a neukáže svou tvář, nemůžeme si být ničím jistí,“ ozvala se mi šerfika v uchu.

Musíš mě nechat být. Přestat mě sledovat, posílat mi dopisy a vloupávat se mi do bytu.“

To nemůžu udělat, Holly. Patříš mi. Přišel jsem jen, abych si tě odnesl s sebou.“ Srdce se mi rozbušilo ještě rychleji. Panikařila jsem.

Žádám tě znovu, přestaň. Jinak nebudu mít jinou možnost a udám tě na policii.“ Použila jsem stejná slova, která řekl on mně. V mžiku překlenul prostor mezi námi a pevně mě chytil za levou paži.

To neuděláš. Nechceš mě rozzlobit, nevíš, čeho jsem schopný. Mohl bych ti ublížit.“ Rukou jsem sáhla do kapsy a sevřela v dlani pepřový sprej. Vytáhla jsem ho a stříkla do vzduchu. Mou ruku však zastavil rychleji a sprej se rozplynul vedle jeho hlavy. Otočil se, aby si kryl oči. „Proč jsi to udělala. Budu tě muset potrestat.“

Vím, kdo opravdu jsi a co jsi provedl. Hoffmanne.“ Natlačil mě na polorozpadlý sloup a stáhl si kapuci. Konečně jsem ho poznala. Psychopata. V očích se mu leskla zlost, že jsem přišla na jeho tajemství.

Jak jsi mi to řekla?“ Oběma rukama mi nyní svíral ramena.

Vím, kdo jsi.“

Jak ses to dozvěděla. Nemohla jsi to zjistit sama, leda… Kdo ti to řekl? Komu jsi o mně řekla?“ začal křičet jednu nesmyslnou větu za duhou. „Holly, Holly, Holly. Co jsi to provedla. Myslel jsem, že mě miluješ a ty jsi naši lásku zabila. Ty jsi už na policii byla, že je to tak?“

Já… Bála jsem se. Děsíš mě.“ Z kapsy vytáhl nůž a přiložil mi ho ke krku. Na to mi ochranná vesta stačit nebude.

Teď tě budu muset zabít. Nedala jsi mi jinou možnost. Já ti všechno odpustil, to, že jsi mě nechtěla. Že jsi mi zlomila nos. A ty mě podrazíš.“ Srdce jsem měla v krku. Viděla jsem svůj konec. Podřízne mě a nikdo mě už nezachrání. Uslyšeli jsme příval kroků. S nožem u krku mě stáhl vpřed, aby si stoupl za mě. Udělal si ze mě lidský štít.

Policie, ruce vzhůru.“ To byla šerifka. Mířila na něj pistolí. Do čeho jsem se to krucinál nechala zaplést. „Engleberte Hoffmanne, jste zadržen. Víme, že jste zabil doktora Devona a přivlastnil si jeho identitu po útěku z psychiatrické léčebny. Víme o výhružných dopisech slečně Larsnové a vloupání do jejího bytu. Odstupte od ní s rukama nad hlavou.“ Cítila jsem ostří nože na svém krku. Hlesla jsem bolestí.

Pusť mě, než to špatně dopadne.“

Jestli půjdu já, ty půjdeš se mnou. Je mi líto, šerife, musím to dokončit.“ Najednou jsem ucítila silnou pichlavou bolest a byla jsem si stoprocentně jistá, že mě podřízl. Pálilo mě uprostřed hrudníku, což mě mátlo. Slyšela jsem výstřel, ale víc si nepamatuju. Ztratila jsem vědomí. Vše kolem mě zčernalo a plula jsem na vlnách temnoty. Kam mě unášela, to nemám tušení.

Kolem mě se rozprostírala temnota. Pomalu jsem rozeznávala ruchy kolem sebe. Slyšela jsem houkání sanitky z otevřeného okna. V pokoji hrála televize a na chodbě se bavili nějací lidé. Snažila jsem se od sebe odlepit víčka a otevřít oči. Šlo to ztěžka, ale po chvilce se mi podařilo pohnout víčky a do očí mě uhodilo světlo zářivky. Koukala jsem přímo do stropu. Po nějakém čase si moje oči na světlo zvykly. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Věznily mě čtyři bílé stěny pokoje. Otevřeným oknem sem pronikal čerstvý vzduch, ale nedokázal zcela vypudit nemocniční puchy. Snažila jsem se na posteli posadit a zorientovat se, kde právě jsem a rozpomenout si, jak jsem se sem dostala. U poste seděla šerifka.

Dobré ráno, Holly.“

Co se stalo? Já nejsem mrtvá?“

Zasáhla jsem včas. Co si pamatujete?“

Vím, že mě chtěl zabít. Ucítila jsem strašnou bolest a pálilo mě na hrudi. Myslela jsem, že mě podřízl. Pak si nic nepamatuju.“ Vše jsem měla v mlze.

Chystal se k tomu. Je mi líto, ale neviděla jsem jiné řešení. Střelila jsem vás. Vím, jak to bolí, sama jsem to zažila. Proto jste cítila tu bolest na hrudi. Vesta kulku zastavila. Skáceli jste se dolu, po tom, co jsem i jeho střelila do hlavy.“ Je to možné? Je Hoffmann opravdu mrtvý?

Takže je po všem. Je opravdu pryč?“

Naprosto.“

Děkuji, šerife.“

My děkujeme, Holly. Nebýt vás, tak ho nechytíme. Teď si ještě odpočiňte. Na večer vás pustí. A nelekněte se, nejspíše budete mít od kulky modřiny.“ Usmála jsem se na ni a ona mi úsměv oplatila. Konečně jsem se cítil volná a klidná. Můj život může jít zase dál.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Who He Really Is:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!