OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Double miracle 32. kapitola

13.02.2012 (11:00) • Arminka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 16× • zobrazeno 2503×

Zsilverth

Jakmile jsem se odhmotnila ve svém pokoji, intenzita Rehvengova vázacího pachu byla v čerstvém vzduchu intenzivnější. Musela jsem do sprchy, jinak by náš vztah byl odhalen moc brzy a neumím si představit, jak bude taťulda po záležitosti s Verou reagovat. Vlastně jo, uměla. Vypadaly by mu všechny vlasy, zuby a rozbil si všechny brejle, ty ode mě jako dárek určitě. A začala by válka. Jako by nestačilo, že se schyluje k té s bezduchými.

Musela jsem začít trénovat, pokud jsem chtěla uspět a být své rodině k prospěchu. Jenže mi bylo jasný, že Rhage neporazím, ani kdybych byla jeho přesná kopie. Chtělo to něco, co by nečekal.

Vykoupala jsem se, použila snad několik lahviček sprchového gelu, ale jeho pach na mně byl stále trochu cítit. Možná by pomohla ta příšerná voňavka pro důchodkyně, kterou jsem chtěla dát Butchovi jako dárek k narozkám.

Ty bláho, to je puch, zaškaredila jsem se, když jsem si přičichla ke skleněné lahvičce. Snažila jsem si vzpomenout, co mi můj whard udělal tak špatnýho, že jsem mu koupila tuhle žumpu. Ale za boha jsem si nemohla vzpomenout. Pravdou bylo, že toho bylo dost. Jo, měla jsem vtipné dětství. Ale i přes všechny upířiny, co jsme si dělali navzájem, bych nechtěla jiné whardy, než Butche a Vishouse.


Šla jsem k Veře do jejího pokoje, abychom vyřešily, co uděláme s Rhagem. Na ničem konkrétním jsme se nedomluvily, proto jsem se vydala vyhledat Rhage a improvizovat.

Rhage jsem našla v kuchyni. Mary mu dělala palačinky a on je ještě horké jedl a zapíjel pomerančovým džusem.
„Hoří!!!“ zakřičela jsem z legrace.
Rhage zbystřil, chytl Mary do náruče a utíkal ke dveřím, dokud si mě v nich nevšiml. Došlo mu, že jsem si z nich vystřelila.
„Poslední dobou záříš. Že by za to mohl nějakej chlapák? Tvůj Eugenek, co si nadělal do trenek?“ Rhage mě praštil do ramene.
Mary se vrátila k palačinkám.
„Dáš si, Zsil?“ nabídla.
„Ne, nemám hlad, díky. Ty Rhagi, potřebuju s tebou mluvit. O samotě,“ zašeptala jsem poslední větu, aby ji Mary neslyšela.
„Okey. Mary, lásko, hned budu zpátky. Pěkně mi hlídej moje palačinky. Jestli přijde Zsadist, tak řekni, že jsi je udělala ze zkažených vajec a prošlýho mlíka, to ho odradí.“ Políbil ji na hrdlo z obou stran a šel se mnou.

„Potřebuju od tebe laskavost. Už asi víš o našem souboji, co?“ Přikývl a zazubil se.
„Těším se, až vyhr-“
„Potřebuju, abys mě nechal vyhrát, jinak táta mě ani Veru nepustí do boje, a my chceme strašně moc bojovat, pomoct vám,“ přerušila jsem ho dřív, než by se začal vychvalovat.
Nesouhlasně zamručel.
„Ale to pak ztrapním sám sebe. Víš, jak se mi budou pak všichni posmívat?“
„Prosím. Jednou by tě to nezabilo, co? Helejď, pokud mi nechceš pomoct, fajn, nepomáhej. Ale jedinýho, čeho dosáhneš je, že ti s Verou sežereme všechna lízátka a postaráme se, aby sis necucnul.“ Dala jsem si neoblomně paže na prsa.
Rhage se rozesmál.
„Dobrý joke, ale ne… nasaď laťku výš, vyděračko.“ Bylo mi to trapný vytahovat. Nu což, neměla jsem na výběr.
„Dlužíš nám to, víš? Za tu nehodu, která se stala. Slíbils, že pokud něco budu potřebovat, mám ti říct. Teď tu před tebou stojím a potřebuju pomoct.“ Rhage zvážněl.
„Svoje sliby plním, takže dobrá. Stejně však nepochopím, jak Wrath mohl přistoupit na váš plán, že půjdete bojovat. Víte vůbec, jak to bude kurevsky nebezpečný?!“
„Táta si myslí to samý, co ty. Přistoupil na náš návrh jen kvůli tomu, že ví, že tě neporazím. Jsi nejsilnější z Bratrstva.“ Rhagův obličej se uvolnil a nasadil volný úsměv.
„Nejsilnější?“ zopakoval pyšně.
„Egoisto.“
„Nu ať je po vašem. Jak říká V, nedej Drahá Stvořitelko, abyste usedly na trůn.“ Rozcuchal mě, za což jsem se na něj vždycky vztekala, ale teď jsem to překousla.

Napadlo mě, že půjdu informovat Veru, ale ta tam bude pravděpodobně řešit s Lassiterem Qhuinna. Zamířila jsem proto přímo do posilky, kde začala s posilováním. Zanedlouho se dostavila i Vera.

***

Cvičily jsme, dokud z nás nelil pot potůčky. Úplně vyšťavené jsme chtěly jít do sprch, kdyby do posilky nevtrhl děda John.
Ahoj, děvčata. Myslel jsem, že tu nikdo není, znakoval.
„Jsme na odchodě, dědo,“ řekla Vera.
Vlastně jsem se vás potřeboval na něco zeptat. Byly jste včera ve středisku?
Ajé! Někdo nás bonzl, že jsme místo uklízení posilovaly.
„Jo, makaly jsme tady jako mourovatý,“ odpověděla jsem. Malá lež nikoho nezabije.
A neviděly jste se někoho prát?
Zavrtěly jsme obě hlavou, z mojí strany trochu opožděně. Dozvěděli se to, panikařila jsem v duchu.
Nevím, jestli znáte Huga Bosse, jednoho z učňů. Včera se tu s někým popral, tak ho Tohr vyhodil. Jenže dneska nám volala jeho matka, vůbec nevěděla o jeho vyhazovu a ještě nám vyčetla, že jsme ho tu skoro zabili a že je v nemocnici s vážnými zraněními, skončil svoje vyprávění, z něhož mě mrazilo v zádech.
„Neznám žádného Huga.“ Vera se podívala na mě a čekala, co řeknu.
„Já ho znám. Spíš jsme se jednou minuli na chodbě. O nic nešlo.“
Děda John se podrbal na hlavě a nechal nás odejít do sprch.

Jen co jsme se vysprchovaly, Vera se opřela o dveře, abych nemohla odejít.
„Mluv,“ nařídila.
„O čem?“
„Nedělej se blbou. Kdo je Hugo a co jsi mu udělala? Nejsem tak naivní jako pánské obecenstvo.“ Poklepávala nohou, ruce v bok. Nezbývalo mi nic jiného, než vyjít s pravdou ven.
„Včera za mnou přišel do posilky, když jsi odešla. Poprali jsme se a vytáhl na mě pistoli, ale nakonec jsem ho přeprala. Neublížila jsem mu však tolik, aby teď umíral v nemocnici. Muselo se to stát někdy potom nebo dneska,“ vysvětlila jsem. Pozvedla nedůvěřivě obočí. „Neříkej, že mi nevěříš, Vero. Jsi moje dvojče, poznala bys, kdybych ti lhala, a my jsme si nikdy nelhaly.“
„Já vím. Věřím ti, jen mi vrtá hlavou, kdo mu to udělal? Viděl vás ještě někdo?“
Svraštila jsem přemýšlením čelo.
„Ne, nikdo. Třeba to byl někdo, kdo se mnou nijak nesouvisí. Je to nabubřelý osel, pitomec, má určitě mnoho nepřátel.“
„Chci jen, abys věděla, že pokud v tý nemocnici nezhebne, postarám se o něj sama.“
„To neuděláš, protože jsi princezna. Kdybys někoho zabila, Glymera se postará, aby to odskákalo celé Bratrstvo. A už pojďme, umírám hlady.“

***

Uběhl týden a nastal velký den. Den, kdy jsme se měli s Rhagem utkat v souboji. Nedivila bych se, kdyby pak podle nás natočili další pokračování Mortalu Kombat. Bude to hardcore souboj.

Připravovala jsem se v šatně, oblíkla si volnější pánské šortky na box. Když už jsem myslela na ty pány, vzpomněla jsem si na několik dní starý telefonát od Xhex.

„Ať jsi s ním udělala cokoliv, chci zpátky svého starého šéfa,“ hysterčila, což bylo v případě Xhex neobvyklé.
„Co udělal?“
„Spíš co dělá. Pořád, pořád a pořád… slyšela jsi to zdůraznění slova pořád?! Pořád vedle mě prochází a zpívá si. On si zpívááá!!!“ Propukla jsem v hlasitý řehot. „Ne, to není vůbec vtipný, holka. Pokud mu něco neřekneš, začne kolem mě tančit Labutí jezero. Já na tyhle romantický sračičky fakt nejsem, úplně mi to ničí ušní bubínky, protože – co si budeme namlouvat – Rehvenge není Enrique Iglesias.“

Uculovala jsem se nad vzpomínkou a natáhla si černé tílko.
„Co je tak vtipnýho?“ zaslechla jsem Rehvengův hlas a otočila se ke dveřím, kde stál. Opíral se o hůl a vypadal unaveně. Přešla jsem k němu, vtáhla ho dovnitř, zavřela dveře a políbila. „Máš zas bolesti?“
„Jenom trochu, víc mě bolí skutečnost, co se dneska děje.“ Opřel se o skříňky.
„Říkala jsem ti, že mám s Rhagem dohodu, neprohraju,“ ujišťovala jsem ho.
„Neříká se tomu podvod?“
„Ano, ale copak bys chtěl, abych s ním bojovala doopravdy a on mě zabil? Sorry, ale Rhage má sílu jako drak. Nevím jak ty, ale já mám svoje kosti docela ráda.“
„Kdyby něco, budu tu nablízku.“ Schoval mě do náruče a dal menší pusu na spánek.
„Díky, ale nebude to nutný. Jsem ráda, že ses s mou povahou a nápady, které se ségrou vymyslíme, smířil.“
„Nesmířil.“ Na oko jsem si povzdechla. „Proč jsi mi neřekla, kdo ti ublížil, Zsil?“
„Protože to není důležitý. To si mám vést upíří deník, ve kterém budou všichni, kdo mi ublížili?“
„Už nikdy ti nikdo neublíží, o to se postarám. Slibuju. Hugo Boss rozhodně ne.“ Jakmile zmínil jeho jméno, uvědomila jsem si, kdo stojí za Hugovou nakládačkou. Jediné štěstí, že ho měli během následujících dnů pustit.
„Děkuju.“ Sice jsem jeho jednání neschvalovala, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že Huga už neuvidím.
„Částečnou zásluhu má i Lassiter,“ dodal.
„Vážně? Potom mu poděkuju i jemu. Jo!“ vyhrkla jsem, hned jak jsem si vzpomněla. „Máme velký problém - tvůj vázací pach. Pokud chceš zůstat, měl by ses krotit, jinak jsme v háji. Všem dojde, že sis mě označil a dnešní souboj nebude mezi mnou a Rhagem, ale mezi tebou a tátou,“ upozornila jsem ho.
„Vázací pach není na dálkový ovládání, kdy můžeš přidat nebo ubrat volume.“
„Snaž se.“ Přitiskla jsem rty na jeho ústa.
„Tohle skrývání je peklo,“ zamumlal mezi polibky.
„Peklo tě teprve čeká,“ promluvil Vishous. Oba jsme k němu střelili pohledem.
„Neslyšela jsem tě vejít.“
„Když jsem zaslechl vaše myšlenky, musel jsem zasáhnout dřív, než si to tady rozdáte. Vše je připraveno, čeká se jen na tebe, Zsilverth,“ oslovil mě celým jménem s hořkostí v hlase, nasraný jako při prohře Red Sox. „A ty, pojď.“ Obořil se na Rehva.
„Hodně štěstí.“ Líbl mě naposledy a šel za V, který si vzteky držel svou smrtící ruku. Jestli bude Rehv prudit, usmaží ho a dá Butchovi jako vajíčka ke snídani.

Když odešli, zaslechla jsem, jak V Rehva moralizuje. „Je na tebe moc dobrá.“
„Relax, budoucí strýčku,“ škádlil ho Rehv. Fungovalo to, V vrčel, jako rozdrážděný jezevčík.

***

Stoupla jsem si naproti Rhageovi. Dav přihlížejících, složených z Bratrů, jejich shellan, ségry, Lassieho, mámi a samotného krále upírů, nám za pomoci svých těl vytvořil pomyslný ring.

Protáhla jsem si svoje svaly, které se těm Rhageovým sotva rovnaly, ale na holku byly úctyhodné.
Rhage stál na místě, kroutil hlavou ze strany na stranu a usmíval se. Ze všeho měl prdel. Vsadila bych se, že dřív, než odpráskne bezduchýho, si s ním z legrace vyluští křížovku.

„Připravená, Zsil?“ zeptal se mě taťulda. Podívala jsem se na Verath a obě jsme přikývly. Dělám to pro nás, ségra, pomyslela jsem si.

Čekala jsem, že táta pronese pár slov, ale zřejmě to nebylo zapotřebí. Každý věděl, o co jde a každý taky věděl, kdo s tím souhlasí a kdo ne. Pomalu jsem se učila, že ne na všechny se dá brát ohledy. Když někomu vyhovíš, vždycky se najde druhý, který stojí proti tobě.

Rhage přistoupil a uklonil se jako pravý ninja bojovník. Zbytečně to prodlužoval. Chtěla jsem mít celou tuhle parádu za sebou. Bůh věděl… teda nevěděl, bůh nevěděl nic. My jsme měli přece Stvořitelku… Stvořitelka v Nebytí věděla, jak nemám ráda přílišnou pozornost.

„Začněte,“ vybídl nás král. „A Rhagi, nešetři ji. Ať vidí, co ji čeká. Třeba jí dojde, že boj s bezduchými není jako hraní s barbie.
„Wrathe,“ napomenula ho máma a držela se jeho ruky jako zahryznutý pitbul.

Tak za tyhle slova jsem tátu několikrát proklela. Chápu jeho otcovskou starostlivost, ale nemusí mě přede všemi ztrapňovat jako osmiletou holčičku, hrající si s panenkami. Jako kdyby nevěděl, že jsem si jako malá hrála výhradně s hračkami pro kluky. Stejně jako Verath.

„Správně, Rhagi. Poslechni obávaného a dokonalého krále. Nešetři mě,“ vyzvala jsem ho. Rhage začal poskakovat. „Nevěděla jsem, že spolu máme boxovat,“ rýpla jsem si a vyprovokovala ho k první ráně. Máchl pravačkou, levačkou a zase pravačkou. Všem třem útokům jsem se vyhnula a zasáhla ho do nekrytého břicha. Vzal mou ruku a přehodil mě přes jeho záda, takže jsem těmi svými tvrdě dopadla na zem.

V místnosti se od dámského obecenstva ozvalo zajíknutí.

Vyskočila jsem na nohy a postavila se mu tváří v tvář. Mrkl na mě. Na nic jsem nečekala a opakovala jeho útok, akorát jsem zdvojnásobila počet úderů, což evidentně nečekal, a tak si kryl obličej, kam směřovaly moje pěsti. Využila jsem, že přes ruce sotva viděl, popadla ho za paži a zkroutila za zády. Jeho bolestné zaskučení mi drásalo srdce. Patřil do mojí rodiny, nechtěla jsem mu ubližovat.

Pustila jsem ho, čehož využil a rozeběhl se hlavou proti mému břichu. Narazil do mě neuvěřitelnou silou, obemknul pažemi kolem pasu a skolil na zem. Myslela jsem, že umřu, protože mě stále bolela modřina od Huga, a on se hlavou strefil přímo do ní. Držela jsem se břicha a do očí mi vyhrkly slzy, které jsem okamžitě potlačila. Zahlédla jsem Veru, jak stojí vedle Lassitera a přešlapuje z jedné nohy na druhou, toužíc zasáhnout do boje.

Zvedla jsem se ze země. Rhage se nebezpečně rychle přibližoval, musela jsem ho zbrzdit, a tak jsem vyrazila z Blayovy ruky kelímek s nějakým pitím. Kelímek ho sestřelil a chrstl mu vodu do obličeje, hlavně do očí. Moje šance. Vydala jsem bojový výkřik a podkopla mu nohy. Bleskurychle jsem mu dupla patou na hrudník a přitlačila. Rhage zafuněl. Chvíli jsem se bála, že zase nezkrotí bestii uvnitř něj a promění se. Byl by to hotový masakr. Jenže to zřejmě nehrozilo. Dokud tu byla Mary, bestie se krotila. Myslím, že jsem Mary nikdy neměla radši, než teď.

„Máš šanci se vzdát,“ řekla jsem a stlačila nohu níž. Vzal mě za kotník prudce zatáhl, takže jsem letěla dolů, ale jen tak tak zabránila nárazu hlavy o zem. Pro změnu na mě tentokráte vylezl on a vrazil jednu do čelisti. Au, do prdele! Tohle vůbec, ale vůbec nebolelo! Vyplivla jsem krev.

Rhage na chvilku znehybněl, pravděpodobně strachy, zda to nepřehnal. Nemohla jsem dovolit, aby nás prozradil, a tak jsem mu ji vrátila, s menším rozdílem že do nosu, křupla mu nosní kůstka.

Oko za oko, zub za zub. Moje krev za tu jeho.

Kroužili jsme kolem sebe, vyčkávali na útok, párkrát minuli vedle a několikrát do protivníka. Následovaly kopance. Přestože mě to celkem bavilo a našla jsem v tom svůj kousek zalíbení, bylo načase souboj ukončit. Vyskočila jsem na něj, obmotala mu nohy kolem pasu, a když mě chytl za boky, dala mu hlavičku. To byl náš signál, kdy tuhle šaškárnu ukončíme. Odhodil mě tři metry daleko, odhmotnil se k místu mého dopadu a kopl do břicha. Sakra, sakra, sakra! Zapomněla jsem mu říct, ať břicho vynechá. Cítila jsem, jak se mi zvedl žaludek, ale nehodlala jsem to vzdát.

„Ukonči to, Wrathe!“ vykřikla hystericky máma, oči ji zaplavovaly přívaly slz. Táta však nic neudělal. „Wrathe!“ naléhala.
„Dělej, ségra!!! Doraž ho!“ povzbuzovala mě Vera.

Vstala jsem s ostrými bodnutími, vykopla nohu do vzduchu do výšky jeho hrudníku, aby ji mohl zachytit, a když tak učinil, držel ji v pevném stisku, vykopla jsem do vzduchu i tu druhou a udeřila ho obličeje. Při té velké ráně klopýtl a spadl, svalila jsem se vedle něj, protože mou nohu měl stále sevřenou v drtivém stisku. Vylezla jsem mu na záda a celou délkou paže ho svírala pod krkem. Sice to asi vypadalo, že ho hodně škrtím, ale ve skutečnosti, jsem ji měla uvolněnou. Rhage mě za ní zachytil a přitlačil si ji sám ke krku blíž. Dodal tomu věrohodnost.

Zaklínila jsem kolena do jeho boků, přičemž Rhage zaklel. Volnou ruku jsem vložila do jeho vlasů, uchopila je a třískla s Rhageovou hlavou o zem.
„Zatraceně,“ zaslechla jsem, jak Phury se Zsadistem pronesli ve stejnou dobu.
„Vzdávám se!“ zařval Rhage, aby ho každý slyšel. „Už v sobě dýl neudržím… do háje… bestie chce ven. Končím.“ Dýchal přerývavě, celkem přesvědčivě.
Pomalu jsem vyšplhala na nohy a podala mu ruku, stále jsem popadala dech.
„Bože, tys mi dával. Jsem celá polámaná a ulepená od krve. Promiň za všechno a děkuju,“ stihla jsem mu vyjádřit vděčnost šeptem, než se ke mně seběhly máma s Verou a k Rhageovi ostatní.
Jen na mě spiklenecky mrkl.
„Rhagi, brácho, udělala tě holka,“ utahoval si z něj Tohr.
„Dej si taky, Tohre. Je to lepší, než thajská masáž,“ odvětil nedotčeně.
„Mami, dusím se,“ postěžovala jsem si, když mě silně objala pravým maminčiným stiskem.
„Jde se do boje, ségra!“ zvolala nadšeně Vera a plácly jsme si. „Připravím Glocky, je načase, abychom je seznámily s bandou parchantů.“
„Jednou z vás budu mít infarkt, nezbednice,“ pokárala nás mamka a objala i Veru.

***

***

Rehvenge postával dál od gratulujících a ustaraných ksichtů. Tyhle rodinné výjevy mu byly vždycky proti srsti, i když taky zatoužil jít k Zsilverth a obejmout ji, zkontrolovat, jestli není vážně zraněná, popřípadě ji okamžitě odvézt k Haversovi. Proč k němu? Nedůvěřoval lidským doktorům. Doktorka Witcombová sice byla hlavním doktorkou Bratrstva, on však byl věrný Haversovi. Potřeboval ho na svojí straně, protože jako jeden z mála věděl o jeho závislosti na dopaminu.

Jak tam pozoroval Beth, královnu a svou budoucí tchýni, na kterou bude v hospodě nadávat a pronášet vtipy na její účet, v objetí se svými dcerami, uvědomil si, jak jsou si podobné. Rysy ve tváři a úsměvy.

„Rehve, jdeš divně cítit,“ poznamenal Phury. Rehvenge ztuhl. „Co je to za parfém? Příjemná, hodně kořeněná vůně.“

Okamžitě zabloudil pohledem k Wrathovi. Ten se na své ženy díval skrz brýle a ikdyž šlo velmi těžce poznat, jaký výraz nasadil, jeho semknuté rty ho prozradily. Rehv se naboural do jeho hlavy a musel pod tím tlakem emocí ustoupit. Za celý svůj život u nikoho neviděl tolik rozporuplných emocí najednou. Strach, pýcha, hrdost a touha rozbrečet se úlevou jako malá holka. Viděl, jak se k nim chce připojit, ale strach byl intenzivnější. Nesouhlasil s tím, aby jeho dcery šly do boje. A Rehv s ním musel překvapivě souhlasit.

„Jako bys byl svázaný,“ pokračoval Phury a při vyslovení svázanosti si získal pozornost nejen Rehva, ale i Slepého krále. A kruci! Jeho klient, závislý na červeném kouři, ho co nevidět prozradí.
Nebál se Wrathovy reakce, byl mu ukradený. Šlo o Zsil, jeho tahlly. Je příliš citlivá, otcovu nevraživost by nenesla dobře. O tom se přesvědčil na vlastní oči dřív, než začal souboj.

„Však on taky je,“ vložil se do toho Lassiter s úsměvem. „Pořád mu říkám, že jsem zadaný, ale nedá si říct, viď, můj trahynere.“ Lassiter Rehva objal kolem ramen. Ten na něj vyvalil svoje ametystové bulvy.

„Trahynere?“ zopakoval zaskočeně Rehvenge. Pravdou bylo, že tohle slovíčko - volně přeloženo ve staré angličtině jako „milovaný přítel“ - způsobilo naprosté ticho a stočení veškeré pozornosti k jejich skupince.

Ti, co měli koule, se rozesmáli.

„Já vždycky věděl, že jsi jiný, Rehve,“ okomentoval to pobaveně Phury.

Lassiter se naklonil a zašeptal. „Líbí se ti moje msta, můj milovanej bastarde?“

Rehvengovi nezbývalo mu nic jiného, než přistoupit na Lassiterův vtípek. Nechtěl riskovat odhalení. „Co takhle hubana, můj milovanej za-to-tě-zabiju-zmrde?“ zasyčel na něj naoplátku. Lassie našpulil rty, jelikož dobře věděl, že zas tak daleko nezajde. My si budeme rozumět, švagříčku, poslal mu Rehv v myšlenkách.

„Budu tvůj nejlepší kámoš navěky.“ Lassiter ho poplácal po rameni. „Kdykoliv tě někdo nasere, stačí se ke mně jen pomodlit, můj trahynere," rozesmál se.

Rehv na moment zahlédl, jak se Wrathova ústa zkřivila do úšklebku, připomínající úsměv.

Tohle byl jejich první společný gól proti tchánovi.

Jako obvykle děkujeme za vaše komenty, zajímají nás vaše názory, postřehy a i výtky. :)
V příští kapitolce vás čeká Vera a její menší souboj s Lassiterem.

31. kapitola > 33. kapitola

Autor: Arminka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle 32. kapitola: