OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Isn't she lovely? 2

14.12.2012 (14:00) • Dennie3 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1067×

„Sidney! Sidney, jsi tu?“

Harryho hlas se rozlehl po pobřeží. Právě zapadalo slunce a házelo zlatavé odlesky na uklidněné moře.

„Postoupil jsem! Sidney, já jsem postoupil!“ Rty měl roztažené do toho nejšťastnějšího úsměvu a v očích mu jiskřilo vítězství.

Seskočil z posledního kamene a rozběhl se k moři. Zabředl do něj až po kolena. Věděl, že se bude koupat, a tak si raději vzal krátké šortky a žabky.

Zmateně začal těkat pohledem po pobřeží. Radost v jeho očích nahradil zmatek. Ani v nejmenším nepochyboval, že onu kouzelnou dívku znovu potká. Teď mu došlo, jak byl naivní. Po dobu celého konkurzu si představoval, jak se za ní vrátí jako vítěz.

Teď však byla pryč. No jasně, pomyslel si. Vždyť mi nikdy neřekla, že se ještě uvidíme.

Čím déle tam stál a naslouchal tichu, tím více jeho oči pohasínaly. Veselí vystřídalo zoufalství.

Jen co mu v plné síle došlo, že Sidney se možná už nevrátí, padl na kolena. Namočil si šortky i tričko, ale bylo mu to jedno.

Panebože. Ne, to nemůže být pravda. Prosím, ne… Nedokázal vysvětlit, co ho pohánělo k takové bezmoci. Ani na okamžik nikdy nezpochybnil Sidneyinu výjimečnost. Neuměl si připustit, že je to jen další obyčejná dívka. Nemohla být.

Ty její oči, ve kterých se koupal a pohupoval jako na vlnách, které mu připomínaly to nejmodřejší nebe. Růžové rty, po kterých stékala dešťová voda a pomalu získávala převahu nad slzami, jež postupně přestaly téct.

Ta záře, která z ní sálala na míle daleko, a ta přitažlivost… cítil se jako špendlík, který je jakousi nadpřirozenou silou přitahován k magnetu.

A teď byla pryč. Ne, prolétlo mu vyděšeně hlavou. „Ne!“ Srdcervoucný křik se rozlehl krajem. „Sidney! Sidney, vrať se! Prosím! Sidney!“

Už to nemohl vydržet. Pevně sevřel v dlaních své bujné vlasy. Nezáleželo mu na tom, že cítí pálivou bolest, když si vlasy trhal – snažil se fyzickou bolestí přehlušit psychickou. Marně.

Z očí mu vytryskly slzy. „Sidney,“ zašeptal ztrhaným hlasem. „Ach, Sidney. Vyhrál jsem pro tebe. Nedokážu si představit, že tě už nikdy neuvidím. Já… já to nepřežiju.“

Ono uvědomění mu zcela zatemnilo mysl. Nechápal to, ale bylo to tak. Rozum ustoupil srdci – nevěděl, co dělá. Ta bolest musela skončit. Pevně zavřel oči a představil si před sebou její obličej. Přenádherný obraz malovaný šerosvitem – celé okolí zaniklo v temnotě a její tvář z ní vystoupila. Ozářila ji svatyně, bílý kužel světla dopadající na její obličej.

Netušil, jak dlouho takhle seděl v moři, hlavu zabořenou v dlaních. Všechno mu bylo jedno. Ovládal ho jediný pocit, jediná emoce, kterou si dokázal uvědomit a vnímat ji – touha spatřit ji.

Pomalu zvedl tvář od svých zčervenalých dlaní, ve kterých uviděl pár malých chomáčků vlasů – jeho vlasů, došlo mu. Tváře zaschlé od slz zkroutil do zoufalého šklebu a odhodil vlasy do moře, kde se jich chopila hladina vody a kymácivě je odnášela pryč.

Přejel pohledem vodu před sebou. Jak krásně průzračná byla. Skoro jako její oči. Zahleděl se před sebe.

Šokem úplně ztuhl. Byla to ona. Klečela na pevnině, prsty zabořené do písku, bezmocný pohled upřený na něj.

Ještě krásnější obraz, než ten minulý, pomyslel si a pořádně se na ni zadíval. Myslel si, že se mu jen něco zdá. Že je pořád ještě zahalený v temnotě, obklopen spousty vyobrazení jejích půvabných rysů.

Její rty se pohnuly, jak něco zašeptala. Přimhouřil oči a zaostřil, aby poznal, o co jde.

„Omlouvám se.“

Usmál se. Ještě nikdy neviděl mluvící obraz. Musí se jednat o nějakou novou techniku – napadlo ho, jak dlouho asi seděl ve vodě. Třeba i celé desetiletí. To si ho nikdo nevšiml?

Zoufale si povzdechla a zamávala na něj gestem, ať jde k ní. Nechápal, proč nejde ona k němu. Zkusil ji přijmout silou vůle, byla to přece jeho představa.

Vtom mu došlo, že to možná jeho představa není. Možná, jen možná jde o skutečnost.

Pevně zavřel oči a zase je otevřel. Pořád tam byla, v očích smutek.

Rychle zamrkal. Můj bože. To není sen. To není sen! Skutečně se vrátila!

Zaplavila ho vlna štěstí. Panebože, jeho prosba se vyplnila! Nevěděl, kde vzal tu sílu, ale náhle se až příliš zbrkle postavil a začal se co nejrychleji brodit vodou až k ní.

„Sidney,“ zachraptěl. „Sidney, ty ses vrátila!“ Z náhlého rychlého pohybu se mu zamotala hlava. Stihl to jen tak tak, aby se těžce svalil do písku. Do hlavy mu vjela bodavá bolest. Zatmělo se mu před očima.

Vrhla se k němu, ale v posledním okamžiku se odtáhla. Poslední, co spatřil před tím, než omdlel, byl její překrásný obličej.

Stačil ještě zašeptat: „Postoupil jsem.“

Autor: Dennie3, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Isn't she lovely? 2: