OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Napospas - prolog



Napospas - prologV království Caldeenu se dějí i věci, které zůstanou navždy pod pokličkou, které žádní spokojení obyvatelé nepoznají. Někteří vědí, že občas zmizí lidé, ale nechají to být. Nechají to být, aby ušli stejnému osudu, a možná zůstanou naživu.

Prolog


Kdysi dávno v dobách, kdy ještě království Caldeenu existovalo jen sto let, se nocemi potuloval alchymista jménem Nerdeliuss. Nerdeliuss již ve velmi mladém věku pocítil, že má opravdu mocné schopnosti. Dokázal udělat z kamene zlato, udělat člověka krásným a milujícím, ale to byla jen malá část jeho schopností. Ta hlavní dokázala hrozné věci, vyvolat ze země démony, ovládnout nevinnné lidi a nemilosrdně zabíjet. Proto byl vypuzen svým králem z hradu a musel odejít. Na kouzla ale nezanevřel. Miloval je. Nerdeliuss bloudil sám a po nocích míchal mocné lektvary, jejichž účinky měly být dobré. Ne vždy se ale Nerdeliovi dařilo. Někdy místo mocných léků namíchal smrtelné jedy. A dnešní noc se Nerdeliovi obzvlášť nelíbila. Bylo zatmění měsíce a v lesích vyli vlci. Nerdeliuss si před setměním vlezl na kraj malé jeskyně, která končila možná až někde hluboko ve skále. Té noci Nerdeliuss cítil velkou moc v údech a cítil, že by ji měl zklidnit, jinak by se mohlo státi něco velice zlého. První udělal pochodeň na stěnu. Síla nepolevovala a Nerdeliuss měl pocit, že mu síla pomůže vyrobit něco opravdu vzácného a dobrého. Pozvedl ruce a představil si člověka. Chtěl věrného sluhu, který bude pomáhat chudým lidím na polích a nebude potřebovat jíst ani spát. Kolem Nerdelia se objevila mlha. Jako by mu samotný měsíc poskytl neskutečnou sílu. Najednou cítil, že dokáže cokoliv. Mohl pomoci celému světu, ale teké ho přivést do záhuby.

A koněčně se objevili. Mocní pomocníci, ve které Nerdeliuss doufal. Vycházeli z jeskyně. Davy a davy ohavných tváří v tmavých pláštích. Nerdeliuss udivené vzhlédl. Ještě nikdy neudělal nic tak mocného. Byl nadšen svým výkonem. Konečně vytvořil něco, co může pomáhat lidem. Může, ale nemusí. První ohavný tvor stojící v čele se přiblížil k Nerdeliovi. Ten byl nadšen, jistě se mu jde poklonit.

„Tvůrce!“ zasyčel tvor. Schopný lidské řeči? Nerdeliuss byl ohromen. Tvor ho popadl za kápi a zvednul velice vysoko. Rukou mu přejel po hlavě a Nerdeliuss tvrdě usnul. Tvor se otočil ke svým druhům.

„Nastal čas! Konečně se našel hlupák, který nás vyvolal z hlubin, který nám dal život. Umožnil nám konečně ovládnout zemi a lidstvo!“ Tvor kroutil očima. Jeho druhové byli zjevně nadšení skvělou novinou od svého vůdce. A nyní ho i ochotně následovali do hlubin lesů. Jejich čiré zlo se rozléhalo všude kolem nich. I lidé v daleké krajině pocítili toho dne nepříjemné zachvění. Varování před něčím mocným a silných. Kráčeli lesy, než se před nimi rozlehla pláň a v dáli širé moře. Ukázal na místo a ostatní tvorvé začali bleskurychle pracovat. Míhali se a stavěli. Netrvalo dlouho a v krajině stálo opevnění neskutečných rozměrů.

„Konečně, kolonie. Místo, kde se nebudeme skrývat. Kde nás budou lidé bezmezně poslouchat.“ Vůdce tvorů se děsivě rozesmál. Posledním máchnutím rukou zajistil zmizení opevnění. Několik tvroů zalapalo po dechu.

„Nelekejte se, mí drazí! Jen ho činím neviditelným. Uvidíme ho jen zevnitř,“ řekl a prošel neviditelnou bránou. Nezapomněl položit ubohého spícího Nerdelia na zem. Jeho nevinnný obličej nevypadal na to, že dokázal stvořit něco tak zlého. Nebyl zlý. A byl proslulý jednou věcí. Vždycky, když se mu něco nepovedlo, napravil to. Ať to stálo, co to stálo. A přeštože ležel bez známky života, byl přesvědčen, že to dokáže i tentokrát. I kdyby měl počkat stovky let.

 



Jedna

 

„Adrianne? Ty vážně nepřemýšlíš o tom, jak to vypadá venku?“ Goldie se mi pátravě zahleděla do očí. Ale jenom na chvilku. Poté její oči šlehly daleko za pole se sladkým bramborem. Až za velikou zeď, kterou nikdy člověk nepřekročil. Viděla jsem v jejím obličeji spoustu emocí. Touhu, smutek a zvědavost. Goldie byla vždycky hrdinné povahy. Přemýšlela nad tím, co je „tam venku“.

„Ale ano, přemýšlím. Jenomže teď musím okopávat,“ usmála jsem se a začala vytrhávat plevel kolem kořenu brambory. Goldie začala také pracovat, ale stále zamyšleně hleděla za zeď.

„A ty chceš okopávat celý život? I až ti bude osmdesát? Jako by nestačilo, žes okopávala již ve dvou letech.“ Goldie kriticky hodila hlavou k políčku kousek od nás, kde se plahočili důchodci s naloženými kolečky. „Diamondovi jsou dva a okopává,“ sykla Goldie rozlobeně. Diamond je Goldiin nevlastní bratr. Má dvanáct sourozenců. A všichni se jmenují tak divně. Goldie, Diamond, Obsidian... Všichni mají stejnou matku - moji tetu -, ale každý jiného otce. Ve skutečnosti se tak nejmenují. Otroci tu nemají jména. Jenom čísla. Já mám 3564. Jména nám dávaly jenom neoficiálně mamky, aby nám měly jak říkat. Na tom se totiž zakládá chovný program kolonie, kde žijeme pod otrockou nadvládou barewelů - přišerných, hnusných a zlých tvorů. Každou dívku v patnácti letech přesunou od matky a zařadí do chovného programu. Každý rok jí přiřadí co nejlepšího otce pro budoucí dítě. Funguje to tak proto, aby měla kolonie dostatek mužských i ženských otroků. A jestli se to těm dívkám líbí, se samořejmě nikdo neptá.

Moje matka má jen šest dětí. Měla totiž skoro samé dívky, a ty „nejsou žádoucí“, takže byla z chovného programu vyřazena. Já jsem nejstarší. Mám mladší sestru Jackie. Je to krásná holka. Malá s blonďatýma vlasama a zelenýma očima. Zdědila to po mámě, stejně jako všichni mí sourozenci. Jenom já jsem byla po svém neznámém otci černovlasá a hnědooká.

Mým jedíným bratrem je dvanáctiletý Mathew. Je to kluk, který by měl být vynálezcem, protože má skvělou hlavu. Pálí mu to. Jednoho dne vymyslel systém zavlažování bramborů a předvedl ho jednomu hlíddači. A vysloužil si za to akorát facku. Takže takhle je ceněna inteligence mého bratra.

Potom jedenáctiletá dvojčata Rony a Luisa. Což jsou velice milé holky. Ale jsou dost tiché a s nikým se moc nebaví. Nemám s nimi žádný velký vztah. Prostě mi nějak nepřirostly k srdci. Já vím, že to zní dost krutě, když to řeknu o svých sestrách, ale tady to funguje jinak. Buď mám, nebo nemám ráda. Nebo je mi to jedno. Tak to prostě je.

Moje nejmladší sestra není doopravdy mojí matky. Melanie je pět let. Její matka si rozsekla tepnu při šití. Neptejte se, jak se to stalo. Přiřadili ji matce, protože měla málo dětí. Žije s námi něco přes rok a je hrozně smutná. Každou chvíli pláče, ale my ji houpeme na kolenou a máme ji moc rádi. Je to naše malý zlato.


„Jasně, že nechci okopávat celý život. Ale budu. S tím se nadá nic udělat,“ řekla jsem. Věděla jsem to, nejde s tím udělat vůbec nic. A časem se s tím všichni smíří. Vlastně všichni, kromě Goldie. Ta žije ve svých hrdinských představách o vzpourách.

„Ale dá, Adrianne! Uteč, uteč se mnou!“ nabádá mě Goldie šeptem do ucha. Láká mě to, ale vím, že bychom to nepřežily. Nikdo to nepřežil. Ukopávám další brambor.

„Ne, kolikrát ti mám říkat, že ne, Goldie? Co bys dělala s matkou a sourozencema?“ Nemohla bych je opustit. Nikdy. Milovala jsem svoji rodinu.

„Nechala bych je tu. Jednou by přišli za námi. Přestaň být strašpytel. Za dva měsíce máš patnáct. Chceš být zařazena do chovu, Adrianne? Chceš?“ Bum. Trefila se do černého. Nechtěla jsem, aby mi bylo patnáct. Pak by nebyla matka, sourozenci ani brambory. Šla bych někam šít a pak bych se musela starat o kupu svých vlastních dětí. Ve dvaceti bych měl velkou rodinu. Máma žila venku, než jí zajali a odvedli do kolonie. Vyprávěla mi, že tam chodí patnáctiletý děti většinou na vyučení. A kdyby měli děti, byla by to ostuda. Nemusí otročit na polích. Udivovaly mě všechny věci, o kterých mi máma vyprávěla. Koně, hrady a tržnice. To jsme tady neměli.

„Ne, nechci. Možná máš pravdu, Goldie. Možná se vážně vyplatí utéct,“ řekla jsem jí tiše, tak, aby to hlídač neslyšel. Goldie se rozzářily oči.

„Skvělé, počítám s tebou. Dneska v noci u zdi,“ zahlaholila Goldie a radostně si poskočila, kvůli čemuž si vysloužila ošklivý pohled od hlídače.

„Ne, já jsem neřekla, že půjdu! Neřekla jsem nic takovýho, hlavně nevymýšlej nějaký kraviny,“ snažila jsem se ji rychle uklidnit. Hlavně musela pochopit, že říkam nejdu. I když byla ztřeštěná, měla jsem ji ráda a nechtěla jsem, aby ji někde chytili, protože na mě bude čekat.

Ale půjdeš. Vím to, přesvědčila jsem tě. Jdu domů“ Vykročila k hlídači a ukázala mu své pečlivě okopané políčko. Kývnul hlavou, že může odejít. Odklusala pryč ke svému domu. Vzdychla jsem si. Goldie je nepoučitelná. Okopala jsem ještě pár brambor a taky odešla domů.

Náš dům nebyl ani tak dům, jako chatička. Byla ze slámy, obalená hlínou. Vevnitř byly tři palandy z rákosu a jedna houpací síť. Byla nejpohodlnější, střídali jsme se na ní. Jinak byla v našem pokoji malá skříňka, kde byly naše pytlovité šaty a pár věcí, co měla máma „zvenku“. Smotek pergamenů, pero a nádherná spona do vlasů, kterou máma zdědila po své matce. Žila v podhradí v rodině chovatelů koní. Její otec cvičil koně pro lordy a další zámožné lidi. Měla se jít učit práva. Ale v deseti letech ji sebrali barewelové. V království se samozřejmě vědělo, že to mají na svědomí. Kolinie stála na okraji království těsně u východního moře, které se táhlo až k ostrovům Lipiců, kteří se už léta pokoušeli porazit království. A upřímně řečeno s barewely si nikdo nechtěl zahrávat. Nechali je, ať si tajně občas vezmou dítě z království a ostatní nechají na pokoji. Když jsem nad tímhle přemýšlela, nějak mi to všechno secvaklo. Vždyť "tam venku" nevědí, co se tu s lidmi děje, a někdo jim to musí říct. A Goldie by na to něměla být sama.

Byla jsem ráda, že zatím nikdo není doma. Zjevně ještě neměli svá políčka okopaná. Otevřela jsem máminu skříňku a vzala svazek pergamenů a jedno pero. Uměla jsem psát. Mamka mě to naučila, i když jsem psala klacíkem do prachu, abych neplýtvala její vzácné pero. Naučila to i všechny mé sourozence, jenom Melanie je na to zatím moc malá.

Poprvé v životě jsem měla možnost psát na opravdový pegamen, věřila jsem, že to bezchybně zvládnu. Vzala jsem si první list a začala. Navíc jsem dostala nápad, když chci utéct, můžu s sebou vzít Jackie. Je na to už dost stará. Navíc jsem nechtěla jít sama s Goldie, protože měla občas střelené nápady a já jsem jí nedokázala zastavit. Občas to totiž s tím hrdinstvím přeháněla. A vrhala se do sebevražedných misí. A pak byl třeba někdo, kdo ji včas zastaví, a já myslím, že spolu s Jackie bychom to mohly dokázat.



Doufám, že se povídka alespoň prozatím líbila a že se najde někdo, kdo si bude chtít přečíst její další kapitoly. Budu ráda, pokud napíšete do komentů kladné a hlavně záporné názory.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Napospas - prolog:

1. angeloska101@gmail.com
24.07.2013 [21:30]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon paci sa mi to ..... budem sa tesit na dalsiu..... Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!