All I ever wanted - Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Kdo může být kluk, který se vám v noci objeví na zahradě? :) Napište komentář ;) *L

05.01.2014 (12:00) • Aruallaf • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 954×

Byl to jen další nudný večer. Seděla jsem u svého psacího stolu a dělala si úkoly. V pokoji byla tma kromě mého osvíceného stolu a doma nikdo nebyl. Byly prázdniny. Začátek prázdnin, ale já si dělala úkoly no… protože… upřímně, neměla jsem co dělat. Nebyla jsem pozvaná na nějakou párty ani jsem nehodlala jet na jarní prázdniny někam na Floridu. Plánovala jsem, že zůstanu doma. Rodiče to nezajímalo a nepřišlo jim to podezřelé, ani Jeremymu. Znal mě. Tohle byla moje přezdívka pro zábavu. Být v sobotu večer doma a dělat úkoly. Nikdy to nemohl pochopit. Dopsala jsem vše, co jsem potřebovala, a podívala jsem se na hodiny. dvě ráno. Trochu se mi to protáhlo. Vyčerpáním jsem se zhroutila na postel a koukala do stropu. A představovala si, jaké by to bylo mít jiný život. Ne takový, kdy ve dvě v noci v sobotu (nebo vlastně v neděli) dělám úkoly. Takový, kdy bych byla s někým na párty nebo s někým vůbec. Ale na to bylo už moc pozdě. Nové začátky nedostáváte ve třeťáku na střední. Zaslechla jsem něco. Jako kdyby do Jeremyho okna něco udeřilo. Nic to není. Určitě.

Chvíli jsem ještě ležela, ale pak jsem se šla podívat z okna. Na zahradě nikdo nebyl a Jeremy měl okno na stejnou stranu jako já. Asi to byl jenom nějaký vtip. Další z hloupých vtípků těch populárních lidí. Ale tiše jsem jim záviděla. Teď netrčeli doma a otravovali ty, co tam trčí. Stejně jako mě. Už jsem chtěla zavřít okno, vyhnout se tomu studenému vzduchu a jít spát, ale pak jsem si něčeho všimla. Pod stromem na naší zahradě někdo seděl. Zdálo se, že tam doopravdy někdo je. Nehýbal se, skoro, jenom hýbal rukou. Stále ji natahoval a přitahoval si ji k puse. Jinak koukal do dáli. Náš dům byl na kopci a z naší zahrady byl krásný výhled na celé město. A on tam jenom tak seděl a nehybně zíral do dáli. Začínala jsem se bát. Potichu, aby si toho nevšiml, jsem zavřela okno a vydala jsem se dolů do kuchyně. Vzala jsem tam nůž, posbírala všechnu svou odvahu a vyšla ven. Obešla jsem dům a opatrnými kroky jsem se přiblížila s nožem za zády k tomu stromu.

Seděl ke mně zády a vůbec ničeho si nevšímal. Nebo jsem si to alespoň myslela.

„No tak, udělej to. Málokdo by sem vůbec šel, tak… to alespoň zkus,“ řekl bezcitně. To si dělá srandu? Hází nám tu kamínky na okno a pak očekává, že ho… no… jak to vůbec může vědět, že mám za zády nůž? Nechtěla jsem ho použít, jenom jsem si ho vzala jako sebeobranu.

„Co? Cože?“ řekla jsem roztřeseně. Otřásl se a otočil hlavou do strany. Viděla jsem jeho profil v měsíčním světle. Měl poměrně krátké vlasy, které mu mírně padaly do obličeje, tvrdé obličejové rysy a kamenný výraz, jako kdyby byl slepý a představoval si mě před sebou, přitom jsem byla stále vlastně za ním.

„Tak se rozhodni. Buď udělej, kvůli čemu jsi přišla, což já netuším, co bylo, vrať se do domu, nebo si ke mně pojď sednout. Teda… pokud se nebojíš,“ otočil se na mě a ušklíbl se. A v tu chvíli jsem ho teprve úplně viděla. Byl nádherný. Měl úžasný pohled plný sebevědomí a jeho úšklebek říkal totéž. Měla jsem se vrátit do domu a už nevylézt, ale… bylo ode mě špatné, že jsem tolik chtěla zažít nějaké dobrodružství, že jsem nakonec cítila, jak pomalu přecházím ke stromu, k němu, a sedím na trávě? Riskovala jsem, že to bude vrah nebo nějaký úchyl, ale… věřila jsem mu. Nezdál se jako psychopat, a to muselo být zatraceně těžký, když sedí pod stromem na zahradě cizího domu ve dvě ráno.

„Tak… proč ses rozhodla zrovna takhle? Většina lidí, nebo spíš tak pětadevadesát procent, by se vrátila do domu, nebo kdybys byla tvůj táta, tak me zastřelíš, ale zrovna patříš do těch pěti procent, proč?“ Seděla jsem od něj asi půl metru, ale zdálo se mi, jako kdybych byla hned vedle něho. Zase měl otočenou hlavu a zíral mi do tváře. Já se na něj koukla a pak jsem odvrátila pohled a koukala jsem na město. Neznala jsem odpověď a nevěděla jsem, jestli vůbec jsem nějaké schopná. Nevěděla jsem co říct a jak to říct, a tak jsem radši dál mlčela. Zasmál se.

„Tak dobře… Asi si nechceš povídat. Ale… ani tě nezajímá, proč tu jsem, proč ty kamínky a tak?“ zašeptal a přitáhl s k ústům cigaretu. To byl ten jediný pohyb, který jsem viděla z okna. Trochu jsem se k němu přisunula, a když vyfoukl ten cigaretový kouř, tak jsem se rozkašlala. „Promiň, zlatíčko, to jsem nechtěl,“ řekl lítostně, ale i vtipně zároveň. „Chceš to teda vědět?“ Já se k němu otočila a jenom jsem přikývla. „Víš… já tu hledám lidi.“ To jsem moc nepochopila, ale z mého výrazu si toho všiml. „Hodím kamínek do osamělého baráku, kde svítí jediné světlo, a čekám… Čekám déle a pak si můžu všímat různých věcí. Třicet procent lidí si toho vůbec nevšimne nebo předstírá, že si toho nevšimlo. Dvacet procent se koukne z okna, vidí mě na zahradě a zůstane vevnitř. Protože se bojí.“ A zasmál se.

„A… co ten… zbytek?“ zašeptala jsem.

„Zbytek je jako ty. Zbytek jde ven a zírá na mě z dáli. Z toho pět procent si sedne ke mně a vyptává se. Ty jsi pravděpodobně jedno procento, protože jsi řekla asi tak pět slov za celou dobu. Deset procent se mě pokusí napadnout a zbytek se vrátí strachy do domu.“ Tohle tím zkoumal? Ale k čemu? „Jde o to, že mě lidi zajímají, víš? A upřímně, mě zajímalo, kdo bydlí v tom domě s výhledem na město. Tak jsem to zjistil. Holka. Která skoro nic neříká. To je zlý. Asi oněměla. Buď tím výhledem na město, kterého si všimla až teď, nebo výhledem na mě. Sázím na to druhé,“ ušklíbl se, ale dál koukal dopředu. Chtěla jsem se s ním hádat, že je nafoukaný kretén, ale asi měl pravdu. Viděla jsem ta světla v jeho očích a stále jsem přemýšlela, i po jeho vysvětlení, proč tu je.

„Ale… proč?“ Asi se mu musím zdát čím dál inteligentnější, řekla jsem vážně jenom pár slov.

„Proč tohle zkoumám? Protože mě to zajímá a je to ironie, víš?“ Ne, nevěděla jsem, co tím myslí.

„Všichni dospělí buď spí, nebo jsou na obchodních večeřích, děti jsou v postýlkách a jediní, kteří tohle můžou zkoumat, jsou ti jako jsme my. Teenageři. Ale… kde ti jsou? Na pařbách, pijou alkohol a zkouší, kde je hranice života. Zatímco já si užívám pohledu na krásnou krajinu a na krásnou holku, která přišla na svoji zahradu, na který sedím. Chápeš? Chci dělat přesný opak. Chci mít tak nudnej život, až bude zábavnej s někým, kdo je tak nudnej, že si přeje být zábavnej, a myslím, že jsem to osobu našel.“ Koukal na zem, pak potáhl z cigarety a chytil mě za ruku. „Přece jenom, kdo jiný by to mohl být než někdo, kdo je na první den jarních prázdnin doma? Každý by někam šel. Kromě tebe,“ usmál se. Ale pak mě něco napadlo.

„A kromě tebe. Proč tam nejsi? Jako všichni ostatní?“ zeptala jsem se. Vážně to nedávalo smysl.

„Copak jsi mě vůbec neposlouchala? Celou dobu to vysvětluji… Ale… to bude tím časem. Ve dvě ráno nedává nikdo pozor.“ Nedostala jsem vysvětlení, ale fakt byl, že jsem byla tak unavená, že se mi i on míhal před očima asi tisíckrát. „No vždyť to říkám… Pojď blíž, zlatíčko,“ usmál se a přitáhl si mě k sobě. Nekoukala jsem na něj, ale na to město před námi. To osvícené město a měsíc nad ním. Nevěděla jsem, kdo to je, a stále jsem to chtěla pochopit, ale možná zatím nebylo jak.

„Já tě nechápu…“ zašeptala jsem v polospánku. On si mě přitáhl blíž a položil mi hlavu na svoje rameno.

„O to jde. Mě nikdo nepochopí.“ Byla to poslední věta, co jsem vnímala. Poslední dotek jsem cítila jako pohlazení na tváři, cítila jsem kouř a jeho kolínskou a neviděla jsem už vůbec nic než poslední zbytky světel před očima a jeho modrých kukadel.

Autor: Aruallaf (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction