Battlefield - 10. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tahle kapitola měla být poslední, ale nakonec se mi to nějak nepovedlo. Ale konec je opravdu už v dohlednu. Pracuju na něm. :) A teď k tomu, co se stane v dnešním dílu. Mera se probudí v uzavřené místnosti a pokusí se dostat se ven a Damon se do toho zaplete také. No a nakonec? Snad jen upozornění. + 15 (pro klid duše, nadávky a něco trochu víc, ale jen trochu). :D

13.09.2011 (11:00) • MaiQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1232×

Hned jakmile jsem se začínala probouzet, donutila jsem sama sebe k tomu, abych otevřela oči. A to ihned. Hned jakmile jsem to udělala, dostála jsem dojmu, že jsem asi oslepla, do očí mi zasvítilo světlo. Zasyčela jsem a pokusila jsem se odtáhnout. Našlo to, takže jsem se pokusila alespoň si sednout. To už šlo. Potom jsem se odvážila zase otevřít oči a podívala jsem se po zdroji světla. Byla to nějaká zářivka, ale že zářila teda pořádně.

Podívala jsem se kolem sebe. Vedle mě se právě budil Damon. Ostatní byli také tady, ale náhodou od nás dvou byli lidé, takže byli stále v limbu. To vše k záchranné akci. Měla jsem víc přemýšlet na strategií, než nad pomstou.

„Sedni si a až potom otevři oči,“ zašeptala jsem k Damonovi. Poslechl mě.

„Koho napadlo dát tu debilní žárovku tak naspod?“ zavrčel naštvaně.

„Klause,“ odpověděla jsem prostě.

„Zajímalo by mě, kdo teď zachrání nás. Co myslíš, že nám udělají?“ ptal se mě. Pokrčila jsem rameny. Ve skutečnosti jsem ale až moc dobře věděla, že ať udělají cokoliv, nebude to příjemný.

„Jak moc je podle tebe příjemný mučení sporýšem?“ zeptala jsem se ho. Zašklebil se a otřásl. Usmála jsem se, přesně. A kdyby tak věděl, že tohle by byl jen slabý odvar toho, co nás čeká opravdu, protože mně bylo jasné, že tak snadno z toho nevyvázneme.

„Jak se z toho vysekáme?“ ozval se po chvíli znovu. Pokrčila jsem rameny, to kdybych věděla. Naprosto nic mě nenapadalo.

„Nevím, přemýšlím o tom,“ odpověděla jsem mu a trochu se zamrvila. Na druhé straně místnosti se ozvalo bolestné zasténání. Podívala jsem se tam. Elena se probouzela.

„Musíme něco vymyslet.“ Povzdychla jsem si, uvědomuje si vůbec, jak se nesnesitelný?

„Pracuji na tom, tak prosím na chvíli sklapni,“ štěkla jsem na něj naštvaně.

„Nemohla by jsi použít nějaké kouzlo,“ vložila se do toho Elena. Možná se pokoušela, aby její hlas zněl alespoň trochu normálně, ale v polovině slova se jí zlomil. Ale pomohla mi až moc. Kouzlo, proč mě to nenapadlo dřív? Teď už jen vzpomenout si na nějaké, které by mi k útěku pomohlo… no dobře, zato, že jsou tady můžu hlavně já, takže něco, co by nám k útěku pomohlo.

V rychlosti jsem zamumlala první zaklínadlo, které mě napadlo. Řetěz začal rezivět a hodně rychle. Potěšeně jsem se usmála. Funguje to. Stačilo už jen trhnout rukama a jsem odvázaná.

Zvedla jsem se na zem a protáhla se. Kosti v těle mi křupaly a mě to ani trochu nevadilo. Byl to úžasný pocit. Konečně volná, tohle nejspíš Klaus nečekal. Doufám.

„Když jsi volná, mohla by jsi pomoct i upírům, kteří pořád mají svázané ruce,“ ozval se Damon. Protočila jsem oči a použila to stejné kouzlo i na jeho řetězy. V té chvíli se někde blízko otevřely dveře a že to byl hluk, který by snad vzbudil i mrtvého. Podívali jsme se na sebe a oba ve stejné chvíli vyrazili ke dveřím. Právě ve chvíli, kdy jsme se bezpečně schovali je někdo otevřel.

„Do prdele,“ vykřikl vyděšeně mě tolik známý hlas. „Vy idioti, jak jste je hlídali, museli zdrhnout,“ Freyovi hlas přeskakoval, jako by mutoval. Nedivila jsem se mu, já bych byla taky vyděšená. Jenže já nebyla ten, kdo se tu bál, i když možná trochu ano.

„Dveřmi nikdo nevyšel. Musí tam být,“ odpověděl mu někdo. Hlas jsem neznala, musel tu být nový. V tu chvíli nastalo ticho, to mě znervózňovalo až na mez mého ovládání. Nedýchala jsem, spíš jsem se o to snažila.

Najednou jsem se ocitla natlačená na stěně, celou váhou těla se na mě lepil Frey.

„Kohopak to tu máme, zachtělo se ti utéct, to se ti jen tak nepovede.“ Každé slovo drtil přes zuby. Jeho stisk nebyl nijak moc pevný, ale i tak stačil k tomu, aby se mi dostávalo jen minimum vzduchu. Sípavě jsem se nadechla k odpovědi.

„Byla jsem na obhlídkové trase,“ pokusila jsem se ušklíbnout. Nevím, co z toho vyšlo, ale asi nic hezkého.

„Tak si pro příště pamatuj, že to se nedělá, nebo jsi snad už zapomněla, čeho jsem schopen?“ Pohledem jsem zanalyzovala nastalou situaci. Damona držely rovnou dva upíři. Nejspíše usoudili, že on je nebezpečnější než já. Tak to mě pořádně neznali.

„Ne, na něco takového se nezapomíná,“ odpověděla jsem a olízla si rty. Jeho hnědé oči trochu ztmavly. Pokud to ovšem bylo možné. Nestačila jsem ani mrknout a měla jsem jeho ústa na těch mých. Líbal jsem zuřivě, jako by to bylo to poslední, co v tomto životě udělá. A já jsem se v té chvíli rozhodla, že jeho naživu nechám. Možná jsem k němu nikdy nic necítila, bylo to vždy o prostém chtíči, ale nechtělo se mi ho zbavit, jestli se mi podaří zbavit svět Klause, mohla bych si nechat. Pro potěšení.

Jeho ruka tisknoucí mé hrdlo zmizela, místo toho mi ji dal na prso. Druhou rukou se mi pokoušel dostat pod kalhotky.

Mé tělo mě zase zradilo, chtíč mě zasáhl jako šíp. Zasténala jsem rozkoší a přitáhla si ho co nejblíže k sobě. Potřebovala jsem ho, tady a teď. Bylo mi jedno, že to bude před publikem, bylo mi jedno úplně všechno.

„Mero.“ Připadalo mi, jako bych ten, kdo na mě volal byl někde hodně daleko. „Mero,“ ten křik mě začínal pomalu vracet do přítomnosti. Uvědomila jsem si, co se tu právě děje. Co jsem se právě chystala dělat. Uvědomila jsem si úplně všechno.

„Ignoruj ho,“ zašeptal Frey a hned poté se začal rty znovu věnovat mě. Tentokrát mému krku, poslušně jsem ho naklonila, aby měl lepší přístup. Jenže tu byla změna, já už jsem po něm netoužila, nebyla jsem tak zranitelná, jako právě teď on. Neuvědomoval si to a to se mi hodilo. Stačilo jen počkat na vhodný oka… teď! Kopla jsem ho do rozkroku, ale dala jsem si pozor, abych mu nic neudělala. Mínila jsem ho nechat žít. To se neměnilo. Byl až moc dobrý a věděl o mně věci, které nikdo jiný nevěděl a dokázal toho využívat.

S bolestním výkřikem se svalil na zem a držel si své choulostivé partie. Nepřehnala jsem tu sílu? Jeden z upírů, kteří měli na starosti Damona se na mě vrhnul. Uhnula jsem jen tak tak a on to naboural plnou parou do kamenné zdi. Ihned se skácel na zem, bylo mi jasné, že mrtvý není. Nato bylo potřeba něco víc a to jsem právě neměla po ruce.

Za mnou se ozvalo hlasité žuchnutí, otočila jsem se právě ve chvíli, kdy Damon zapichoval do srdce toho druhého upíra dřevěný kolík. Šokovaně jsem se na něj podívala, kde ho vzal.

„Nekontrovali moc dobře,“ odpověděl, když viděl můj výraz a přešel k tomu druhému a také ho zabil. Jakmile se dostal k Freyovi, musela jsem zasáhnout.

„Ne, Damone, toho nech. Je neškodný.“ Podíval se na mě s neskrývaným pobavením.

„Neškodný, jo, to jsem viděl na vlastní oči,“ odpověděl.

„Bylo to hraný, viděl jsi, že se mi povedlo ho oklamat a on si pak nedával pozor,“ odpověděla jsem. Odfrkl si.

„Já jsem spíš viděl to, jak ses po něm sama plazila. Nevypadalo to, jako by jsi ho oklamávala, spíš jako by sis to s ním měla každou chvíli rozdat na podlaze a dobrovolně. Nechovala jsi se jako někdo, kdo to má pod kontrolou, spíš jako děvka,“ rozeřval se na mě. Šokovaně jsem na něj zírala. To co mi řekl, mi vyřadilo všechny smysly. V hlavě se mi stále dokola opakovala jeho slova. Jako děvka.

„Jako by ti na mě záleželo. Trpíme se navzájem jen kvůli tomu, že máme oba dva stejný cíl. Tak se nechovej, jako by se tě to týkalo. Seru ti na tvoje kecy. Seru ti na všechno, měla jsem tě už dávno zabít. Neměla jsem ti nosit tu Klausovu krev, byl by od tebe pokoj. Všechno by bylo skvělý a já bych se neocitla tady. Je to všechno tvoje vina, tak se kurva přestaň chovat, jako by jsi…“ Místností se snesl potlesk.

„Milenecká hádka, úžasné divadlo, ale poněkud fádní, nemyslíte?“ ozval se Klaus.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction