Battlefield - 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Hm... konečně Mera a spol. našli Kause. Jenže každý plán má své mouchy, hlavně když ten, na kterého byl ten plán nastražen, vás zná jak svý boty. :)

03.08.2011 (14:00) • MaiQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1430×

A já se nebránila. Právě naopak, mé tělo reagovalo tak, jak mělo. V každém jiném případě. Polibek jsem mu oplácela se stále se zvětšující razancí. Jenže pak jsem uslyšela blížící se kroky a to mě vzbudilo. Odtáhla jsem se od něj a vyšvihla se na nohy.

„Proč jsi to udělal?“ zeptala jsem vyděšeně. Pokrčil rameny a zakřenil se.

„Prostě mě to najednou napadlo,“ odpověděl mi.

„Už nikdy se o to nesmíš pokusit,“ křikla jsem na něj a vydala se k jeho pokoji. Za pár sekund byl u mě a já se ocitla natisknutá ke zdi. Naštvaně jsem se mu dívala zpříma do očí.

„Odstup,“ přikázala jsem mu přísným hlasem. Připadala jsem si jako učitelka ve školce, která trestá klučinu, který oddělil panence barbie hlavičku od tělíčka. Zamračil se a přitisknul mě ke stěně ještě víc. Najednou, opravdu nevím, jak jsem to dokázala nevidět, mě zase políbil. Naprosto dravě, cítila jsem v něm i vítězství a já se nechala. Už ne kvůli tomu, že se mě to líbilo, ale proto, protože jsem už neměla sílu protestovat. Byla jsem starší a silnější než on, ale byla jsem žena a má síla mi byla v této chvíli naprosto k ničemu. Nebo mi to tak alespoň připadalo, ale jen do chvíle, kdy se mé tělo znovu zbláznilo a já se do polibku zapojila, až moc horlivě. Připadalo mi to, jako by okolní svět najednou přestal existovat.

Někdo vedle nás si odkašlal. Damon se ode mě odtrhl. Podívala jsem se na nově příchozího, kousek od nás stála Elena.

„Pardon, že jsem vás vyrušila, ale čeká se jen na vás,“ oznámila nám a odešla do Damonova hotelového pokoje. Vydala jsem se za ní. Posadila jsem se na postel a počkala, až se všichni také usadí. Potom jsem se začala seznamovat s plánem. Byl jednoduchý, sebou jsme museli přibrat ještě Jeremyho a Alarica. Nikomu nevadilo, že tu byl ten starší, ale všichni měli kecy ohledně toho, že tu byl Elenin bratr. Nechtěli ho do toho tahat, ale já jsem zato byla ráda, pokud tam Klaus opravdu bude, je lepší, když nás na něj bude víc.

Plán spočíval v tom, že je jako minule obklíčíme ze všech stran, nic moc světoborného, ale byly jsme opravdu dobře ozbrojeni, takže úspěšnost byla osmdesátiprocentní, ale o těch neúspěšných dvaceti procentech nemusel nikdo vědět. Navíc mi bylo jasné, že nejspíš nepřežijeme všichni, mou prioritou jsem byla já sama, ostatní mě nezajímaly. A jakmile bude po Klausovi, okamžitě odjíždím pryč žít svůj nový život. Život bez keců kolem toho, kde jsem a s kým. Opravdu jsem si někdy připadala jako malá holka.

Jakmile skončila válečná porada, odešli jsme dolů do garáží a pobrali si zbraně. Zbývala ještě hodina a já začínala být pořádně neklidná, měla jsem sto chutí někoho zabít, opravdu jsem to potřebovala. Hold si budu muset ještě chvíli počkat. A že to bylo opravdu hrozné čekání, takhle vynervovaná jsem snad ještě nikdy nebyla, každou chvíli jsem se přistihla, jak nervózně těkám po hodinách, které jen pomalu otáčeli ručičky po ciferníku. Měla jsem sto chutí začít skřípat zubama. Bylo to na mě moc, chtěla jsem to mít za sebou, ne, více jsem toužila potom, abych už měla na rukou Klausovu krev. Připadala jsem si chvílemi jako fanatik, možná jsem jím i byla.

Jenže to nebylo to nejhorší. Víc než jen jednou jsem se sama od sebe podívala Damonovým směrem. Štvalo mě to a to pořádně, no tak mě políbil no a co? Stejnak se na mě ani jednou nepodíval. Zabolelo mě na srdci, připadalo mi, jako bych v něm měla zabodnutou dýku a někdo jí ještě otáčel pořád dokola, aby se rána zvětšila a byla jsem si více než jistá, že tohle jsem cítit neměla. Ne, tohle bylo špatné, ale nedokázala jsem určit, proč je mi právě takhle. Nic takového jsem ještě nezažila, jistě, napadla mě žárlivost. Bavil se tam celou dobu s Elenou, ale jak bych mohla žárlit. Žárlivost cítí hlavně zamilovaní a to jsem já nebyla. Takže to nemohla být ano žárlivost. Přestala jsem se tím raději zaobírat.

Nakonec jsem po dlouhé době popohánění ručičky hodin mohla zavelet k odjezdu. Naskládali jsme se do Jeepu a zamířila na místo určení. Spíš mučení, to se mi líbilo víc.

Jakmile jsme byly kousek od skladiští zastavili jsme. Nemohly nás slyšet, teda pokud něco neudělá nějaký hluk až budeme blíž. Pomalu jsme se blížili ke skladišti, kde měli a doufám že ještě jsou. Pomalu jsem našlapovala, nemínila jsem je upozornit na naši návštěvu. Ostatní mě následovali a snažili se být stejně tiší. Stoprocentně se to dařilo jen Damonovi, ale ten se vlastně nepočítal, on byl taky upír.

Jakmile jsme byly v dostatečné vzdálenosti, rozdělili jsme se, bez řečí, použila jsem k tomu jen jeden jediný posunek. Já a Damon jsme šli jako minule předem. Použila jsem stejnou taktiku vniknutí. Slabě jsem se nadechla, byly tu, cítila jsem je. Otočila jsem se na Damona a zvedla palec nahoru. Usmál se. Otočila jsem se zpět a začala se potichu plížit kolem beden. Dávala jsem si pozor, abych nebyly moc narovnaná, ale ani moc skrčená. V prvním případě by mě mohly zahlédnout, ve druhém by mi trvalo dlouho, než bych byla schopna použít moji moc a zbraně. Blížila jsem se k místu, kde byly. Nemohly už být daleko, slyšela jsem jejich rozhovor. Podle hlasů jsem poznala Marka, Joa a Frea. Usmála jsem se, jakmile jsem uslyšela hlas toho posledního jmenovaného. Chvíli jsme to spolu táhly, vzpomínám nato v dobrým, no jo, v posteli patřil mezi jedny z nejlepších, který jsem měla. Možná ho ušetřím.

Ani Mark a Joe nebudou problém. Ti by se přidali i k naprostým magorům, kdyby bylo jasné, že ta strana, ke který právě patří, nevyhraje v souboji. O ty jsem se nebála, jestli vše půjde podle plánu a věřím, že půjde, ještě nám pomůžou.

Pak se ozval další hlas, Klausův. Automaticky jsem se nahrbila a chystala se vyskočit a co nejdřív ho zabít. Damon si toho všiml včas a jedním jediným gestem mě uklidnil. Usmála jsem se na něj jako sluníčko a s výrazem já nic, já muzikant jsem se zaposlouchala do hovoru. Podle toho, co jsem odhadovala jsme měli ještě nejmíň pět minut, než dorazí zbytek, musejí být opatrnější.

Klaus se někoho na něco ptal. Jakmile se ozvala odpověď, vyděšeně jsem sebou trhla, Stefan.

„Vše jde podle plánu. Přesně jak jste říkal, pane.“ Při zvuku jeho hlasu mě zamrazilo, ale nebylo to jen kvůli tomu, v té chvíli mi došli jeho slova, oni nás čekali. Vyděšeně jsem se podívala na Damona, bylo vidět, že nepochopil. K rozhodnutí jsem použila jen jednu setinu sekundy. Teď nebo nikdy. Dala jsem mu pokyn a oba jsme vyrazili z našeho úkrytu, Damon chvíli před tím ještě trochu pískl. Z druhé strany se vynořila naše zbývající skupinka. Zamířila jsem na Klause svoji zbraň a usmála se.

„Ať chce udělat cokoli, nevyjde ti to,“ oznámila jsem mu rozhodně. S úsměvem na mě hleděl.

„Už mi to vychází,“ odpověděl a v té chvíli se na mě zezadu vrhly alespoň tři upíři. Jeden z nich mi vytrhl zbraň a druhý mi zkroutil ruce za záda. Bolelo to, ale nedala jsem to na sobě znát. Místo toho jsem se podívala kolem sebe, nikdy jiný na tom nebyl jinak. Podívala jsem se znovu na Klause, dávala jsem si pozor, aby v mích očích neviděl ani krapet toho strachu, který mě právě zevnitř požíral.

„Chceme jen Stefana. Nic jiného,“ řekla jsem mu. Rozesmál se, smíchem, ze sterého mi šel mráz po zádech. Nebylo by to tím, že by byl nějak zvlášť děsivý, ale tím, že jsem věděla, co přesně jím říká. Takhle se smál jen ve chvílích, kdy měli jeho oběti před sebou jen pár minut života.

„Já vím, Mero. A to ti nemůžu dovolit,“ odpověděl mi a dal pokyn těm upířím gorilám, které se mi věšeli na tělo. Hned chvíli poté mě jedna z nich udeřila do hlavy a já jsem se skácela na zem jako krabička od sirek. Předtím než si mě temnota stáhla sebou jsem uviděla, jak vedle mě dopadají všichni mí spojenci úplně stejně.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction