Cat street - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tato povídka je rozepsaná stejnojmenná manga. Text v manze jsem zachovala, akorát jsem v podstatě popsala obrázky. V této kapitole se seznámíte s hlavní postavou. Doufám že se bude líbit. Beca

12.06.2013 (17:00) • RebecaLin • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1144×

EDIT: Článek neprešiel korekciou!

Když se ta šarlatová hedvábná opona otevřela. Byl to konec mé kariéry…

***

Dostala jsem chuť na expresso, tak jsem po dlouhé době vyšla z mého pokoje. Pomalu jsem se loudala chodbou, až jsem nakonec uslyšela hlasy patřící mé mámě a sestře.

„Mami viděla jsi ten lísteček, který jsem nechala na lednici?“ „Myslíš ten o tom letním kurzu? Poplatek bude připraven zítra OK? Půjdu do banky“

Věděla jsem, že moje sestra chce jít na herecký kurz. Někdy jsem přemýšlela, jestli nechce mámino přání splnit za mě.

Vešla jsem do kuchyně a obě dvě se na mě šokovaně ohlédly. Bez povšimnutí jsem kolem nich prošla. Ať klidně začne hrát divadlo. Já jsem na odpočinku od mých devíti let. Mimochodem je mi 16.

Když jsem odcházela, zaslechla jsem hlas mé sestry. „ Zajímalo by mě, jak dlouho se tu ta osoba hodlá motat.“ Máma jí pohotově odpověděla. Myslím, že doufala, že jsem to neslyšela. „ Chiko, neměla bys o své sestře mluvit jako o „té osobě“. Uslyší tě.“ Pomalu jsem zavřela dveře a došla jsem k brance. Otevřela jsem ji a vyšla ven do liduprázdné ulice. Další nudný den přichází.

Seděla jsem ve své oblíbené kavárně a pochutnávala jsem si na horké čokoládě. Přece jen je lepší než expresso. Po chvíli, co jsem tam byla, přišly dvě holky. Jelikož si mysleli, že je neslyším, začali se o mně bavit. Naslouchala jsem jejich rozhovoru.

„Hej. Jak se jmenuje ta holka? Patřila k showbiznisu. Je zhruba stejně stará jako my.“ „ Ah. Nemůžu si vzpomenout…“ „Ale vážně si myslím, že mám pravdu. Byla hodně populární, když jsem chodila na základku.“ „Možná je jen jedna z „povědomých tváří“…“ „ Ne-e. Oh! Už si vzpomínám.“

Jakmile vyslovila tato slova, zdvihla jsem se ze židle a vydala jsem se směrem k východu. Než jsem otevřela dveře, zaslechla jsem ještě hlas jedné z těch dívek. „Je to Keito Aoyama!“ Rychle jsem vyšla z kavárny a v myšlenkách jsem se zatoulala na začátek toho všeho.

Zastavila jsem se a chvíli jsem pozorovala máminy záda. Když jsem si byla jistá, že si toho nevšimla, rozeběhla jsem se na kraj cesty. Čupla jsem si a pozorovala jsem malinkaté mravence. „Keito, pospěš si!“ Zakřičela na mě máma a rychlím krokem se ke mně vracela. „ Mami podívej. Je tu mraveniště.“ Pověděla jsem jí a dál jsem se dívala na ty drobné tvorečky. Máma ke mně přišla a chytla mě za ruku. „Přestaň! Ušpiníš si šaty.“ Okřikla mě naštvaně. Pak se rozešla a mě táhla za sebou. „ Pojď, ať nepřijdeme pozdě. Vyhrajeme dnešní konkurz. Budeš jedna z vítězů.“ Pověděla mi máma s blaženým úsměvem na tváři a ještě zrychlila. Když jsme došly do budovy, akorát volali naše číslo.“ Tak honem. Běž.“ Popostrčila mě máma a nasměrovala mě do jedné místnosti. Když jsem vešla, hned mi začali klást otázky.

„Ahoj. Jak se jmenuješ?“ „ Jmenuji se Keito Aoyama.“ Když jsem to dořekla, slyšela jsem že za mnou došla máma. Zastavila se kousek za mnou. „Kolik ti je let?“ „Sedm.“ Odpovídala jsem automaticky na všechny otázky. Poprosili mě ještě, abych se usmála. Můj úsměv ohodnotili jako nádherný. Poslední úkol byl rozbrečet se. Představila jsem si mámu, jak mi říkala, že když budu chtít brečet, mám si vzpomenout na babičku v nebi. Úspěšně jsem se rozbrečela. I za to mně pochválili. Moje máma byla opravdu šťastná, že jsem všechno zvládla. A co teprve když jsem tu roli dostala.

Už uběhly dva dny od té doby, co jsem natočila tu reklamu. Dneska měla být poprvé v televizi. „Zlato pospěš si. Vychází Keutina reklama.“ „Oh! Je tak kouzelná.“ Rodiče mě celou dobu chválili, ale já jsem byla zaujatá svou reklamou na nahrávací studio se symbolem medvídka. Uvědomila jsem si, že to není naposled, co jsem něco takového dělala. „My neskončíme s pouhými reklamami. Dostaneme ze sebe to nejlepší. Správně Keito? Zvládneš to.“ Začala mluvit máma. Přemýšlela jsem, co myslela tím “to nejlepší“. Je těžké to pochopit. „ Dobrá…“ odpověděla jsem mámě. Chtěla jsem říct ještě něco, jenže máma s tátou vypadali tak šťastně. Dokonce i sestřička se usmívala. Usmála jsem se taky, protože jsem měla pocit, že bych měla být šťastná.

Následující díl »

Autor: RebecaLin (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction