OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Doll of Revenge (3. kapitola)

30.10.2015 (13:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 694×

„Tak co, nezajdeme si ještě pro něco k pití?“ zajímal se Jeremy pár minut poté, co se se svými dvěma bývalými superhrdinskými kolegy přesunul k dalšímu z mnoha sloupů podpírajících strop sálu (odkud měli báječný výhled, zda po nich nejde některý z reportérů, a současně byli špatně k nalezení), ale oba pozvedli své stále ještě napůl plné sklenky a on jen nechápavě zakroutil hlavou. „Ale no tak, to jste si z toho obřího seznamu visícího nad barem fakt nevybrali nic jiného, než vodu?“ chystal se je začít přemlouvat, aby si s ním dali alespoň pivo, když už tu museli ještě několik hodin trčet, ale než se stihl nadechnout, z davu se vynořila jeho půvabná rusovlasá kolegyně Gemma Arterton a zamířila rovnou k nim. „Tak tady jsi! Už jsem se pomalu chystal v rámci propagace vyšplhat na nejbližší sloup a hledat místo světýlka tvoje vlasy!“ popíchl ji rozverně, když dorazila, ale jen útrpně protočila oči.

„No to je děsná legrace! Kdybys sebou u toho baru hodil, našel bys mě tam, kdes mě nechal, ale hodinu tam vážně stepovat odmítám!“ odbyla ho chvatně, zvyklá na jeho legrácky víc než kdokoliv jiný, a raději se věnovala těm dvěma zbývajícím, kteří neměli nejapné poznámky. „Ahoj, Chrisi! Nazdar Tome,“ přivítala se s nimi mnohem srdečněji než s Jeremym, ale pak si to celé pokazila…

Hned, jak se vymanila Chrisovi z rychlého objetí, se totiž zkoumavě obrátila zpět k Tomovi a zvědavě povytáhla obočí.

„Hele, co se to tam venku dělo?“

„Co?“

„Však víš, to s tou holkou! Myslím tu trhlou fanynku, jak sis ji nechal tak pitomě skočit kolem krku,“ vyrazila mu svou otázkou dech a nedalo se říct, že by to bylo zrovna příjemné překvapení (a to se ještě před chvílí naivně domníval, že by ho po zjištění, čím si prošel, upřímně politovala).

„Odkud to víš?!“ Nevěřil, že by to na něj Jaimie naprášila, když se spolu s Gemmou vlastně ani pořádně neznaly, ale realita byla ještě mnohem strašlivější...

„Ale no tak, copak ty neznáš zákony elementární fyziky,“ zamrkala na něj, a když nechápavě zavrtěl hlavou, škádlivě se zasmála, „jediná věc na světě, která se šíří rychleji než světlo, jsou drby! To bys měl jako celebrita vědět, zlato.“

„No super! Díky za novou informaci!“ prohlásil lakonicky, ale bohužel to ještě zdaleka nebylo vše.

Gemma věděla ještě něco a nebylo to… zrovna milé a příjemné. Spíš přesně naopak. 

„A navíc,“ pokračovala o něco váhavěji a konečně trochu znejistěla, „jak bych ti to…“ vylovila z černého psaníčka svůj mobilní telefon a zatvářila se téměř omluvně, „tak nějak už je to na facebooku,“ přiznala konečně pravdu a tentokrát na ni vytřeštili oči i Chris s Jeremym.

„Kecáš!“ zaznělo unisono, ale nemohla jim dát za pravdu.

„Bohužel ne. Mám nastavený filtr na novinky o Conu a tohle… je v top desítce.“

„Ty jo, tak to musí být nový rekord! Před kolika minutami se to stalo? Před třiceti? A už je to v topce, jo? Hm, tak to gratuluju, kámo, jsi fakt hvězda!“ hvízdl uznale Jeremy a Gemma mezitím podala Tomovi telefon s nalistovanou sociální sítí, kde se mezi desítkami jeho fotografií pořízených fanoušky skvělo i video pojmenované „Tom Hiddleston versus šílená fanynka“. Ale ne!

„No do háje!“ zaúpěl zoufale, když spatřil svůj zděšený (a značně komický) výraz, a raději prohlížeč ukončil dřív, než si mohli jeho přátelé (nakukující mu zvědavě přes rameno) video pořádně prohlédnout. Koukat se na to, jak blbě na tom záznamu vypadá, fakt nepotřeboval! „Tohle mi vážně ještě chybělo!“

„Já vím, ale… ber to z té lepší stránky! Hele… koukala jsem na komentáře a většina tam tu střelenou puberťačku odsuzuje. Čili můžeš být vlastně rád… větší část tvého fandomu je normální!“ pokusila se ho Gemma alespoň trochu uchlácholit, ale příliš to nepomohlo. Musel se uklidnit sám, což vzápětí (po hlubokém očistném nádechu) jakž takž zvládl, a dokonce se pokusil se na ni i vděčně usmát. Vážně si tím odmítal kazit celý den, natož pobyt s přáteli, a jinak než předstírat, že už se s tím vším smířil, to bohužel nešlo. A navíc… zas o tak obří a nečekaný průšvih přeci jen nešlo!

Bylo mu předem jasné, že tu neblahou událost někdo určitě natočil, a zda se to objeví na sociálních sítích teď, nebo až za měsíc… co na tom záleží? Stejně na to lidi časem zapomenou, a když ne… No, tak se kvůli tomu taky nebude věšet! On konec konců nic špatného neudělal!

„Tak to je fajn, byl bych nerad, kdyby ta holka měla být reprezentativním vzorkem mých obdivovatelek,“ pokračoval o poznání klidněji a s každým dalším slovem získával na jistotě. „A má to i výhody, alespoň se nemusím bát, že se ji pokusí napodobit někdo další z mých fanoušků, když díky tomu videu všichni vědí, že to s ní nedopadlo dobře,“ doplnil nevzrušeně a sklidil za to od všech tří svých kolegů uznání (především za to, že to bere sportovně). „A co mi zbývá? Přeci ji nepůjdu najít a seřvat!“ pokrčil rameny, ale nedalo se říct, že by za to na sebe nebyl tak trochu hrdý. Ne každý by to zvládl tak elegantně, v tom měli ti tři pravdu, a když se Gemma o pár minut později omluvila a zase kamsi odběhla, cítil se při pomyšlení, že za ním vyrazila jen proto, aby ho varovala a vyjádřila mu svou podporu (ehm, tak trochu), docela dobře.

Bylo fajn vědět, že se o něj kolegové zajímají, a ještě o něco víc fajn bylo moci s nimi trávit čas a naslouchat tomu, jak spolu žertují (jako právě teď Jeremy s Chrisem, řešící své nejšílenější zkušenosti s obdivovatelkami). Bohužel… mu však dobrá nálada neměla vydržet moc dlouho!

A co bylo na celé věci nejhorší, nejhorší přišlo to zničehonic! Bez varování… bez jakékoliv předzvěsti, doslova a do písmene jako blesk z čistého nebe, a bylo to celé natolik nepříjemné, že mu to na chvíli úplně pokazilo zážitek z ComicConu! Rudé číslice na obřích digitálních hodinách nahoře u stropu, vysoko nad jejich hlavami, právě přeskočily z 13:59 na 14:00, když tu se staly hned dvě věci najednou… 

Zářivka, umístěná přímo nad nimi, se zničehonic divoce rozblikala (jako v nějakém laciném hororu, kde byly podivné úkazy předzvěstí příchodu ducha) a přesně ve chvíli, kdy se chystal Chrisovi a Jeremymu vstoupit do debaty s otázkou, zda už tu náhodou nestepovali dost dlouho a nemohli by tudíž společně pokračovat v hledání té čokoládové fontány, ucítil nepříjemný tlak na hrudi, který se ze všeho nejvíc podobal… zcela bezbolestné křeči! 

Došlo k tomu zčistajasna bez jakýchkoliv vedlejších symptomů a bylo to, jako by mu cosi chladného na kratičký okamžik sevřelo levou část hrudníku do kleští a pak… ji z nějakého neznámého důvodu zase pustilo a neškodně se stáhlo zpět!

Kdyby právě nestál absolutně bez hnutí, dost možná by si toho úkazu ani nevšiml, ale takhle sebou překvapeně škubl a po zádech mu přeběhl mráz, který by se hravě vyrovnal i arktickým teplotám na daleké Sibiři. Co to, sakra…? Marně se v sobě a svém vlastním těle, které tak dobře znal, snažil vyznat a pouhých několik sekund, které zatím stihly uplynout od chvíle, kdy si uvědomil, že s ním něco není v pořádku, mu připadaly jako věčnost. 

Jako by… tam stál už hodiny, zíral před sebe, cítil nepříjemné mravenčení v levé paži a… téměř nemohl popadnout dech. Kruci! Co to mělo znamenat? Ještě před chvílí mu bylo tak báječně a teď… Najednou jako by mu někdo vylil na záda přinejmenším kýbl ledové vody, která z jakéhosi důvodu stékala jen po jedné polovině jeho těla!

Něco takového ještě nikdy v životě nezažil a lhal by, kdyby tvrdil, že ho tak náhlá nevolnost (která se vlastně ani nevolností nazvat nedala) nevyděsila k smrti! I přes absenci jakékoliv bolesti či závratě mu totiž blesklo hlavou děsivé podezření, zda se náhodou nejednalo o nějakou absurdní srdeční příhodu, jakou kdysi opakovaně prodělal jeho dědeček (protože to celé skutečně nejvíc ze všeho připomínalo předinfarktový stav), a to nebyla zrovna radostná myšlenka. Ale to přeci… nebylo možné! Byl v perfektní kondici, zdravý, relativně odpočatý a hlavně… mu bylo teprve šestatřicet, proboha!

Jak by ho mohlo potkat něco takového? A i kdyby náhodou mohlo, tak… by mu přeci muselo být hrozně, ne? Muselo by to bolet jako čert, ale to se nestalo. Žádná mučivá křeč, pálení na hrudi ani řezání při nádechu se neobjevilo, takže… určitě o nic nejde! Byla to jen nějaká… chvilková indispozice (dost možná psychického rázu) a není čeho se bát… No tak! Hlavně klid… Zhluboka dýchat a nepanikařit! uklidňoval se v duchu, nevnímajíc nic, co se právě dělo v jeho okolí (natož aktuální téma hovoru), a to se mu bohužel vzápětí nepříjemně vymstilo…

„Že mám pravdu, Tome?“ zaznělo z Chrisových úst přesně ve chvíli, kdy ve svých lehce zmatených úvahách dospěl k závěru, že by se možná měl přeci jen na pár minut posadit a zklidnit divoce bušící srdce, a ozvěna jeho jména ho zaskočila natolik, že sebou poplašeně škubl a ze stále lehce znecitlivělých prstů levé ruky mu vyklouzla poloprázdná sklenička (a s hlasitým řinknutím dopadla na podlahu, kde se roztřískla na několik kusů).

„Do háje!“ vyhrkl omámeně a oba jeho kolegové k němu překvapeně zvedli oči.

„Co děláš?“ zamručel Jeremy nechápavě, kroutíc hlavou nad jeho nešikovností (zvlášť když měl v té skleničce zatím jen čistou vodu), ale on vážně nevěděl, co mu na to říct.

Netušil, co dělá, a netušil, co se to s ním děje, a vůbec mu nebylo jasné, jak se mohl natolik leknout tichého oslovení, že dospěl k takovému trapasu (upustit broušenou skleničku na tak monstrózní akci a před tolika novináři se dalo označit za prvotřídní faux pas).

„Já… nevím. Vyklouzla mi,“ zamumlal zaraženě, ale zatímco Jeremy s ušklíbnutím pronesl cosi o tom, že na plátně vypadá mnohem šikovnější, než jaký v reálu skutečně je, Chris si nemohl nevšimnout, že s jeho přítelem není něco v pořádku. Byl bledý jako stěna a vypadal… jako by na něj sáhla smrt (což bylo koneckonců ironicky blízko realitě).

„Hele, jsi v pohodě?“ pokusil se mu položit ruku na rameno, ale Tom byl natolik omámený, že před ním uhnul a chvatně klesl do podřepu, aby posbíral střepy broušeného skla, které mu v momentálním rozpoložení připadaly nejdůležitější.

„Jo, je mi fajn, jen… to zvednu,“ cítil se jako totální idiot, který se neumí chovat ve společnosti, a když k němu v příští minutě odkudsi přispěchala usměvavá tmavovlasá dívka v uniformě cateringu, připadal si před ní tak trapně, jako už dlouho ne. Jako malý kluk, který na návštěvě u rodinných známých převrhl historicky cennou vázu (což se mu mimochodem v dětství skutečně podařilo). „Omlouvám se, za ten nepořádek. Nějak… jsem se zamyslel a ta sklenička to odnesla. Vážně mě to mrzí…“ snažil se té slečně alespoň pomoct, když už jí přidělával práci, ale byla rychlejší a ve vteřině měla všechny střípky sesbírané a zabalené v připravené utěrce.

„To nic, to se stává,“ zamrkala na něj povzbudivě a zmizela dřív, než se mohl vzpamatovat a srdečně jí za její vstřícnost poděkovat.

I kdyby se však u rozbité sklenky zdržela o něco déle, díků by se od něj nejspíš nedočkala, protože v okamžiku, kdy se chystal vstát z podlahy a znovu se zapojit do hovoru, stalo se něco, co celou nastalou situaci ještě zhoršilo! Ta podivná tíseň, která ho před chvílí přepadla a následně zmizela neznámo kam, se totiž zničehonic vrátila (jako nějaké lítá šelma, která se nechtěla tak snadno vzdát) a zaútočila znovu. Nečekaně a se stejnou intenzitou jako prve, ale tentokrát se k ní bohužel připojila i kratičká nevolnost, která ho přiměla zavrávorat a opřít se oběma dlaněmi o zem. Kdyby to neudělal, nejspíš by ztratil rovnováhu a skončil vsedě na chladné kamenné dlažbě (čímž by své přátele, kteří si nemohli nevšimnout, že se málem složil, vyděsil ještě mnohem víc, než se mu momentálně podařilo).

„Hej, co je to s tebou?!“ ucítil na ramenou Chrisovy ruce, a když se vzpamatoval a zbavil rozmazaného vidění (což naštěstí netrvalo ani deset sekund, protože celý ten prapodivný stav odezněl stejně rychle jako prve), spatřil jeho vyděšenou tvář jen pár centimetrů od své. Musel si k němu zjevně kleknout na podlahu (a zdálo se, že mu v tom nezabránil ani fakt, že má na sobě zatraceně drahý vypůjčený oblek) a veškerá jeho klukovská rozpustilost, kterou před chvílí projevoval v rozhovoru s Jeremym, byla nadobro pryč. „Je ti dobře? Nemám někoho zavolat?“ zněl skutečně ustaraně a Jeremy mu ochotně přizvukoval. „Hned venku jsou zdravotníci, můžu pro ně zaskočit,“ nabídl se pohotově, ale Tom v žádném případě nechtěl vyvolávat paniku.

„Ne, ne, to… je dobrý. Jen se mi trochu zamotala hlava. Ale už je to lepší,“ zalhal hned, jak si byl jistý, že je celý ten podivný záchvat (teď snad už definitivně) mimo hru, a dokonce se přinutil k nepříliš přesvědčivému úsměvu. „Už je to pryč. Vážně.“

„Určitě?“

„Ano!“ zamumlal naléhavě (modlíc se, aby mu to nadpřirozené štěstí, které mohlo za fakt, že si jeho stavu ještě nikdo z přítomných novinářů nevšiml, vydrželo), ale nezdálo se, že by své přátele přesvědčil.

Naštěstí však prozatím nevyhlásili poplach a ani se k tomu nijak zvlášť neměli. Jen po sobě nejistě pokukovali a nakonec se první ujal slova opět Chris.

„No dobře, ale vyděsil jsi nás! Vypadals, jak když začínáš kolabovat. To… se ti přeci nestává, ne?“ Nepřestával ho pro jistotu podpírat, ale když mu znovu odpřisáhl, že se mu to rozhodně běžně neděje a nyní už určitě žádný další skoro-kolaps nehrozí (a přitom z celého srdce doufal, že je to pravda), vypadal, že se mu trochu ulevilo. „Tak fajn. Ale stejně by se na tebe měl někdo podívat. Diskrétně, samozřejmě. Není normální, aby ses takhle motal, když máš v sobě jen dvě deci minerálky!“

„Ale ne, vážně není nutné s tím kohokoliv otravovat, byla to jen taková… chvilková slabost, nic víc!“ snažil se uklidnit jeho i sebe, a jeho vlastní, o poznání pevnější hlas způsobil, že se skutečně cítil o trochu líp. Sice pořád netušil, co se to s ním vlastně dělo, ale zdálo se, že opakovat už se to snad nebude. Chris však náhle pojal jisté podezření (které díky svému vlastnímu hektickému životu už také párkrát zažil) a neměl důvod ho před svým přítelem tajit.

„Hm, tak chvilková slabost, jo? No jasně… A kdy jsi naposledy jedl, co?“ jeho starostlivý tón se rázem změnil v káravý a Tom se musel jeho péči pousmát. Toho pečlivého a milujícího otce tří dětí v sobě rozhodně nezapřel a navíc… se mu po jeho slovech neskutečně ulevilo, protože se dost možná trefil do černého! Kolaps z hladu nebyl zase tak… špatné vysvětlení! No ovšem, to by mohlo být ono (ne že by to někdy před tím měl, ale… všechno je přeci jednou poprvé).

„Včera odpoledne,“ přiznal potichu a Chris s Jeremym svorně protočili oči.

„Aha, tak to mnohé vysvětluje!“

„No jasně, já nejíst skoro čtyřiadvacet hodin a v mezičase přeletět Atlantik, už se válím na JIPce!“ doplnil Jeremy, a když se Tom jeho vtipu váhavě zasmál, Chris dospěl k závěru, že už je snad doopravdy z nejhoršího venku, a nenápadně se rozhlédl kolem, jestli je náhodou někdo nesleduje.

Naštěstí jim však nikdo nevěnoval pozornost (což byl sám o sobě malý zázrak), načež se obrátil zpět k Tomovi a povzbudivě na něj zamrkal.

„Tak víš co? My ti teď najdeme k jídlu něco poživatelnějšího, než jsou támhlety šílený jednohubky, co chutnají jako restovaná pneumatika, a uvidíš, že ti bude líp. A pokud ne, tak tě dotáhnou k medicínskému stanu klidně za vlasy, to si piš!“ Opatrně mu pomohl vstát z podlahy (i když to už dávno nebylo třeba) a s Jeremym v patách ho nasměroval k lákavěji prostřeným tabulím, obklopeným houfy hladových celebrit…

-o-

Michele počkala po dokončení rituálu (který ji nepříjemně vyčerpal, ale současně ji naplnil optimismem) zhruba půl hodiny, než se přesunula ke svému notebooku a zadala do vyhledávače příslušné informace, které jí měly prozradit nejžhavější novinky z ComicConu. Potřebovala si jejich prostřednictvím ověřit, zda to, co právě udělala, mělo kýžený efekt, a právě internet jí mohl dát nejrychlejší a nejspolehlivější odpověď.

Fotografie ze zahajovací párty ani informace z rozhovorů s přítomnými celebritami, na které narážela doslova na každé stránce, ji však nezajímaly. Hledala jednu konkrétní (lehce poplašnou) zprávu, která se zcela jistě musela na internetu už dávno objevit (dost možná těsně po druhé hodině, kdy dokončila obřad), ale bohužel… Po zadání Tomova jména a nastavení filtru nenašla vůbec nic zvláštního (tedy kromě videa, na kterém byl zachycen onen kritický okamžik, kdy se svému miláčkovi vrhala kolem krku, ale to ji nezajímalo o nic víc, než nesouhlasné komentáře pod ním)!

Se stoupající nervozitou projížděla všechny stránky, diskuzní fóra i účty na sociálních sítích věnované ComicConu (a speciálně Tomovi), ale nikde nebylo ani stopy po zprávě o tom, že by oblíbený herec a idol mnoha žen, jehož návštěva byla na ComicConu jednou z nejočekávanějších, zhruba před třiceti minutami v Hale H zkolaboval (tak, jak po jejím magickém zásahu měl). Byla si stoprocentně jistá, že něco takového patří k těm bombám, které se neutají (zvlášť na párty, kde je tak vysoká hustota novinářů), ale to se zjevně spletla. Nebo…

Zamrazilo ji při pomyšlení, že by její magie nefungovala tak, jak měla, ale záhy tu trapně poraženeckou myšlenku zaplašila jako zcela absurdní a ničím neopodstatněnou. Přeci cítila všechnu tu sílu, kterou se jí podařilo zkoncentrovat a vyslat jeho směrem, a bylo zcela vyloučené, aby takovému náporu magie odolal a její voodoo panenka ho navždy nepřipoutala k ní! Udělala přeci všechno správně, měla jeho vlasy i všechny ostatní přísady a provedla rituál přesně tak, jak měla, takže… určitě uspěla!

Na její straně problém stoprocentně nebyl, to jen… No ovšem, Tom musel shodou nějakých šťastných okolností ztratit vědomí někde, kde nebyl všem na očích, to byl jistě ten pravý důvod, proč už se o něj touhle dobou nebály miliony fanynek po celém světě a celý internet se nezabýval jeho zdravotním stavem! Určitě o nic jiného nešlo! Organizátorům ComicConu se jeho kolaps zkrátka podařilo utajit, to byla celá věda, a proto o něm nikde nenašla jedinou zmínku.

Škoda, tak trochu škodolibě se těšila na ten poprask, který taková událost způsobí, a na všechny ty spekulace, co se mu asi tak mohlo stát (včetně dohadů o drogách či alkoholu, kterých by se jistě objevilo víc než dost), ale to, že se ničeho z toho nedočkalo… Pro její plán vlastně nic neznamenalo!

Sice nepočítala s tím, že se jim podaří takhle zmást veřejnost, a byla si téměř stoprocentně jistá, že díky rozkřiknutí poplašné zprávy se jí povede na sociálních sítích (na kterých se velmi dobře vyznala a věděla, kde hledat super tajné informace o svém idolovi) nalézt adresu hotelu, ve kterém byl ubytován (a kam počítala, že byl po ztrátě vědomí dopraven), ale další fáze jejího plánu na tom závislá naštěstí nebyla.

Tu adresu zjistí tak jako tak, stačí jen trochu pohledat. Moc dobře totiž věděla, kde a jak spolu na síti jeho nejzarputilejší fanynky komunikují a sdělují si, kde ho mohou aktuálně potkat (a byla připravená se k nim přidat, aby nemusela zbytečně plýtvat magickou silou a zjišťovat si jeho polohu "jinak"), a to znamenalo, že bude mít hned jasno, kam si má zajít vyzvednout svou výhru (v podobě lásky na první pohled, kterou k ní zaplane ve chvíli, kdy ji spatří a její kouzlo začne naplno působit).

A až k tomu dojde… bude tohle všechno zapomenuto a nikdo už si nedovolí ji z jeho blízkosti vyhazovat! Nikdy! Stane se jeho láskou, partnerkou a společnicí a bude to… nádherné!

Zasnila se, čekajíc, až se jí načtou další stránky, na nichž věděla, že při troše snahy najde přesný cíl své cesty (kde Tom nejspíš nyní odpočíval, aby se vzpamatoval z nenadálé ztráty vědomí, která ho před několika desítkami minut postihla), a pak už bude jen na ní, kdy přesně se ho rozhodne navštívit. Byla si však stoprocentně jistá, že to bude brzy…

-o-

„Tak co, už je ti líp?“ ujišťoval se Chris o něco ustaraněji, než bylo nezbytně nutné, a ani Tomovo upřímné pokývání hlavou ho nedokázalo na sto procent přesvědčit. „Určitě?“

„To to chceš písemně, nebo co? Je mi skvěle. Vážně!“ zdůraznil poslední slovo a demonstrativně spolkl poslední sousto grilovaného kuřete, které nakonec společně vyhodnotili jako nejpoživatelnější z celé té nebývale pestré (ale bohužel nepříliš kvalitní) bufetové nabídky.

„Fajn, tak promiň, že mám o tebe starost!“ odfrkl Chris, ale ve skutečnosti byl rád, že jeho přítele před chvílí nepotkalo nic horšího, než kratičká nevolnost. Opravdu nerad by ho viděl potýkat se s nějakým vážnějším zdravotním problémem (nemluvě o tom, že by to novináři jistě rozmázli jako obrovskou senzaci a udělali z něj přinejmenším feťáka na odvykačce).

A Tom si toho byl pochopitelně vědom, díky čemuž své příkré odpovědi okamžitě litoval. Nebyl zkrátka zvyklý na tolik pozornosti a zájmu o své zdraví, ale rozhodně nechtěl svého přehnaně starostlivého přítele urazit.

„Já vím, promiň. Nemyslel jsem to tak. Ale opravdu si nedělej starosti.“ Přinutil se k úsměvu a dokonce se odvážil upít ze zbrusu nové sklenice s vinným střikem, kterou mu před chvílí donesl Jeremy (sodovku se, dle svých lehce provokativních slov, na barmanovi neodvažoval chtít, aby si nezničil pověst). „A samozřejmě si tvé péče cením,“ dodal chvatně a obrátil se i ke svému druhému příteli, který právě váhavě ochutnával sýrové rolky, „a tvojí taky.“

„Za málo,“ mávl Jeremy nesoustředěně rukou, ale dřív než mohl dodat nějakou ironickou poznámku, spatřil v davu nedaleko od nich někoho, s kým se rozhodně chtěl pozdravit (a kdo by jim mohl pomoci změnit téma, které zjevně Tomovi nebylo nadále příjemné). „A hele, koho to tu máme! No není to jeden z posledních úlovků našeho milovaného chlebodárného studia? Chadwicku, kámo, tebe jsem neviděl už měsíce,“ zahlaholil bodře a jeho hlas k nim přilákal středně vysokého muže tmavé pleti s jiskrnýma očima a nakrátko střiženými vlasy.

Vypadal poměrně mladistvě, i když mu muselo být podobně jako Jeremymu, a usmíval se tak přátelsky, že nemohlo být pochyb o tom, že je ze setkání se svým někdejším kolegou nadšený.

„Nazdar, Jere, tak co, jak to jde?“ pozdravil ho sevřením paží v nadloktí, a když mu Jeremy s teatrálně tragickým výrazem sdělil, že to jde čím dál tím hůř, uchechtl se a s lehce rozpačitým výrazem se obrátil k Tomovi a Chrisovi. „Ehm, ahoj, my se vlastně ještě osobně neznáme. Já jsem…“

„Chadwick Boseman, já vím,“ přerušil ho Chris, aby mu dal najevo, že před nimi se rozhodně stydět nemusí, a přátelsky mu podal ruku. „Náš Black Panther, co? Těší mě a srdečně zdravím za naši asgardskou divizi!“ mrkl rozpustile na Toma (aby mu dal najevo, že se k jeho zdravotnímu stavu už nemíní vracet) a ten mu se smíchem (a notnou dávkou úlevy) přitakal. „Přesně tak, další pozemšťani, které baví šaškovat ve srandovních kostýmech, jsou vždy vítaní!“

„Aha, jo. Jasně. Díky chlapi a moc mě těší!“ potřásl si Chadwick rukou nejdřív s ním a pak i s Chrisem a vypadal, že se s nimi seznamuje opravdu rád. S Jeremym a dalšími lidmi od Marvelu už se totiž nějaký ten pátek znal a objevil se po jejich boku v jednom s týmových crossoverů, ale tihle dva sympatičtí mladí muži s celkem vítaným smyslem pro humor v něm neúčinkovali, takže je společná spolupráce teprve čekala. Jen co se k ní ve svém nabitém itineráři propracuje!

„Tak co tu letos děláš? Myslel jsem, že tu sólovku ještě nemáte hotovu,“ navázal Jeremy pohotově, jako by mu četl myšlenky, a on vážně pokýval hlavou.

„To ne, ta mě čeká až za rok. Teď tu propaguju tu akční fantasy od Foxu. Jmenuje se to Egyptští bohové, čili…“ pokrčil omluvně rameny a mrkl zpět na Toma, „s tím smrtelníkem to není momentálně příliš aktuální.“

„Ale nepovídej, ty hraješ nějaké egyptské božstvo?“

„No jo, je to taková nenáročná blbin, založená hlavně na vizuálních efektech, ale nemám tam moc velkou roli. Thoth, jakožto bůh moudrosti, tam zrovna moc nezáří. Přeci jen… je to spíš film, u kterého se přemýšlet nedoporučuje,“ uchechtl se, dávající si pozor, aby ho náhodou neslyšel někdo z autorů snímku, který zde měl propagovat (a o kterém měl samozřejmě nařízeno mluvit jen v superlativech), ale Tomovi bylo jasné, jak to myslí.

Ne vždy člověk narazil na perfektní roli, a i když on byl zatím pyšný na všechny, které měl za sebou, byl si plně vědom toho, že jde spíš o výjimku potvrzující pravidlo.

„Chápu. No, každopádně… vítej do božského klubu!“ odvážil se ho poplácat po rameni, protože se mu vážně zamlouval, a Chris se samozřejmě hned přidal.

„No jasně, Egypt je fajn, ne? Dost možná i lepší jak severské ságy! Alespoň nemusíš blbnout s kladivem!“

„Jo, nebo nosit helmu s půlmetrovými rohy,“ přisadil si Tom, ale Chadwick se jen ušklíbl.

„Však ona škraboška s ptačím zobákem a bederní rouška taky není žádná výhra. Zvlášť, když je venku pod nulou a ve studiu šetří na topení!“

„Ou, no… tak to koukám, že bych měl být vděčný za kovovou halenu a červenej pláštík, co?“ otřásl se Chris při pomyšlení, jak se v takové kose producíruje jen ve starověkých trenýrkách, a Chadwick naoko vážně pokýval hlavou.

„Přesně tak, kámo, važ si dobrého bydla. Nebo spíš… kvalitního termo prádla!“ dodal rozpustile a všichni se té představě svorně zasmáli, což ho přimělo osmělit se a navrhnout něco lehce impulsivního (ale potenciálně zábavného). „A když jme u toho, co není příliš příjemné,“ začal opatrně a znovu se obezřetně rozhlédl kolem (tentokrát by byl nerad i za publikum v podobě někoho z organizátorů, kterým všechna studia slíbila, že se zde jejich hvězdy zdrží co nejdéle). „Nenudí vás to tu už trošku? Já jen, že znám tady v San Diegu jeden super podnik, stranou hlavního ComicConového dění. Vaří tam místní speciality a mají perfektního barmana, který je na diskrétní návštěvy celebrit zvyklý a ví, jak svým hostům zajistit, aby je u něj nikdo neotravoval. A není to ani moc daleko, takže… bychom se tam mohli trochu pobavit a líp se poznat. Taková… božská pánská jízda. Co vy na to?“ navrhl váhavě, napůl nadšený a napůl nervózní, zda se nechová až příliš familiárně (přeci jen, dva ze tří přítomných poznal teprve před pár minutami), ale jak Jeremy, tak Chris s Tomem proti jeho návrhu neměli ani to nejmenší.

Vypadnout na chvíli z toho novinářského cirkusu znělo jako skvělý nápad a představa, že stráví odpoledne a večer ve společnosti tohohle sympaťáka (se kterým se už poměrně brzy střetnou i na place), výtečné lokální kuchyně a perfektního pití jim všem vyhovovala. A i kdyby je tam, nedej bože, nakonec měli vyhmátnout nějací fanouškové nebo pisálci, určitě to bylo lepší, než ztvrdnout další hodiny a hodiny tady v tomhle cirkusu, odkázáni na milost a nemilost ComicConovým novinářům.

Zbývalo jen informovat Jaimie a Gemmu, aby je tu později nehledaly, vyplížit se z Haly H tak, aby je nezmerčili organizátoři ani novináři, a proklouznout k jednomu z bočních vchodů, u kterého už čekala řada najatých vozů připravených odvézt účastníky párty kamkoliv si zamanou (hlavně samozřejmě do vytipovaných hotelů, kde jim byla rezervována apartmá).

A zatímco první část plánu obratem obstaral Jeremy (a neměl s tím ani moc práce, protože na svou „Mařenku“ narazil hned za rohem, kde právě nenápadně flirtovala se svým někdejším kolegou Jakem Gyllenhaalem, a Jaimie pochopitelně nalezl u jejího milovaného stolečku, který odmítala opustit i za cenu toho, že ji tam už vyhmátli novináři a nyní se u ní střídali jako někde na pohovoru), další dva body zvládli už společně a bez jakýchkoliv větších problémů.

Ani novináři, ani davy fanoušků číhajících před hlavním chodem si jejich nenápadného odjezdu nevšimli (tedy kromě jedné menší skupinky nadšeně pištících dívek, které se prozřetelně přesunuly k bočnímu vchodu a marně se na sebe snažily strhnout jejich pozornost) a mohli se tak začít těšit na příjemně prožité chvíle stranou zájmu veřejnosti, kterého si měli v nadcházejících dnech užít víc než dost. Tak jednoduché to však bohužel být nemělo…

-o-

Michele dorazila taxíkem k hotelu Four Seasons těsně po půl čtvrté odpoledne a hned jak řidiči odevzdala požadovanou (a na její poměry i vkus nehorázně vysokou) sumu a vystoupila na chodník, bylo jí jasné, že je tu správně. Hotel se jí na první pohled zamlouval a dle jejího názoru vypadal dostatečně luxusně a útulně, aby v něm organizátoři letošního ComicConu skutečně objednali hned několik pokojů pro VIP účastníky. Takováto impozantní mnohapatrová budova s vlastní restaurací, barem i bazénem, nesoucí na svém štítu pět neonových hvězd, jim jistě musela vyhovovat a splnit i jejich vysoké nároky, ale především… byla už nyní, dávno před skončením zahajovací after párty v Hale H, obklopena novináři i davy fanoušků (o zábranách a dalších členech ochranky, kterým se snažila za každou cenu vyhnout, nemluvě).

Informace, které se jí podařilo zjistit na internetu mezi fanynkami, nelhaly! Tom musel být zcela určitě ubytován právě zde (to si ověřila letmým pohledem do davu přihlížejících žen, které naproti hlavnímu vchodu trpělivě postávaly za zátarasy a žmoulaly v rukou jeho fotografie) a jí zbývalo vymyslet, jak se dostat dovnitř a konečně spočinout v jeho náručí, kterou jí jistě ochotně otevře dokořán. Jak konkrétně pronikne přes ochranku, to sice zatím netušila, ale ještě dřív, než se tím začne zabývat, bylo nutné si definitivně ověřit, zda to má vůbec smysl. Tak… do toho!

Vmísila se nenápadně do davu Tomových fanynek a po pečlivém výběru si zvolila jednu sympaticky vyhlížející blondýnku, které nesměle poklepala na rameno.

„Ehm, pardon. Promiňte, že obtěžuju, ale nevíte, zda je pan Hiddleston už uvnitř?“ Očekávala sebejistou a především kladou odpověď (Tomův příjezd jistě nemohl jeho fanouškům ujít ani v případě, že by byl kvůli kolapsu z Haly H odvezen tajně), ale bohužel… dočkala se věty, která ji zamrazila až do morku kostí!

„Bohužel ne. A podle všeho sem jen tak nedorazí. Před chvílí mi volala kamarádka od Haly H, že ho viděla společně s několika kolegy předčasně opouštět areál ComicConu a nastupovat do vozu, který zamířil zcela opačným směrem! Prý vypadal, že se s nimi náramně baví, takže tady na hotelu ho jen tak neuvidíme,“ vysypala ze sebe ukřivděně a v Michele by se krve nedořezal!

Co tohle, sakra, mělo znamenat? Jak to, že odjel s kámoši někam na flám? Mělo… mu přeci být zle a měl buď vyhledat lékařskou péči (v což tajně doufala, protože dostat se nepozorovaně do nemocnice by bylo jistě snadnější než do hotelu), nebo se zdekovat sem a relaxovat ve svém pokoji! Rozhodně ale… neměl trajdat bůhví kde! To s ním ten kolaps vůbec nezamával, nebo co? Nebo snad…

V hrůze jí znovu blesklo hlavou, že snad skutečně selhala a žádné bezvědomí značící funkčnost jejího kouzla se nekonalo, ale opět se jí podařilo takové úvahy zaplašit. Ne! Muselo to vyjít! Cítila, že to funguje, a Tom… měl nejspíš jen o něco tužší kořínek, než předpokládala!
Ale to nevadí… Vlastně je to na jednu stranu dobře, protože až budou spolu, rozhodně nestojí o vztah s mužem, který vyšiluje z každého drobného zdravotního problému! Takový by jí nikdy nemohl vyhovovat, a pokud Tom takový nebyl, tak dobře pro něj! No tak, jen klid. Nic není ztraceno… utěšovala se v duchu tak dlouho, dokud se nepřiměla uklidnit a té blonďaté šiřitelce špatných zpráv prkenně nepoděkovat, a jediný problém, který si připustila, byla to, že poprvé od chvíle, kdy přistála na sandiegském letišti, neměla sebemenší tušení, kde Toma hledat. A čekat tu do noci na chodníku před hotelem, to se jí vážně nechtělo! Kdoví kdy a v jakém stavu se tu její princ dnes objeví a představa, že by tady měla kvůli tomu, že se vrátí totálně namol, stepovat celou noc a modlit se, aby mu kocovina nezabránila si jí ráno v davu všimnout (a konečně se do ní zbláznit), ji upřímně děsila. Musela ho najít ještě dnes. Hned! 

A naštěstí věděla, jak na to! Potřebovala k tomu jen klidné místo (jež nalezla v boxu nedaleké kavárny), kapesní zrcátko (které s sebou jako každá dívka nosila prakticky neustále) a mapu města (již si prozřetelně koupila hned na letišti). Trochou dalšího čarování přeci nic nezkazí (i když původně si chtěla šetřit síly, kdyby bylo třeba něco doladit) a její milovaný idol nebude mít šanci se před ní skrýt. Nikde! Ani kdyby byl na druhé straně města!

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Doll of Revenge (3. kapitola):