OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Dreams can come true 1. kapitola

12.12.2014 (13:00) • shafelina • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1377×

Je půl desáté večer a letadlo American Airlines se pomalu blíží ke vzletové runwayi dublinského letiště. Nervózně muchlám „zvracecí“ pytlík v rukou. Ne, že by se mi v letadle dělalo špatně, ale protože mám před sebou patnáctihodinový let, zatím nejdelší v mém životě. Tenhle let je ovšem cesta do budoucnosti a doufám, že neskončí tak rychle, jak jsem se pro jeho uskutečnění rozhodla.

Letuška si mě všimne a táže se mě, zda jsem v pořádku. S úsměvem a pokývnutím odpovídám, že to zvládám. Během okamžiku se mi nad hlavou rozsvěcí nápis „připoutejte se prosím“, vedle stále svítícího „nekouřit prosím“. Stojíme na runwayi a chystáme se vzlétnout, Airbus přidává na zvuku i síle motorů, rozjíždíme se. Silou jsem vtlačena do sedačky a po pár vteřinách cítím, jak se odlepujeme od země a vzlétáme. Toto považuji za jednu ze dvou nejlepších částí letu – tou druhou je přistání. Po pár minutách se dostáváme do potřebné letové výšky a „poutací“ nápis zhasíná. Můžeme se volně pohybovat po letadle, což si vyšetřím na pozdější čas, až mi začnou tuhnout a dřevěnět nohy. Teď se pohodlně uvelebím – jak jen mi to vcelku stísněné sedadlo a jeho okolí umožní – a v myšlenkách se vracím zpět k událostem posledního měsíce.

Rozhodla jsem se splnit si svůj sen a zmizet z milovaného rodného Dublinu. Kdyby to šlo, zůstala bych tady, ale moje možnosti, požadavky, sny a očekávání budoucího, se značně liší od toho, co mi Dublin nabízí. Po pár letech šetření jsem se rozhodla ve svých čtyřiadvaceti letech sebrat a rodnou hroudu opustit. Poslední dva roky jsem měla dobře placenou práci, takže jsem se mohla sbalit dříve, než jsem původně myslela. Svoji práci jsem milovala – pracovala jsem jako redaktorka místního plátku a moderátorka ranní show v menším rádiu, jenže já se vidím ve větším světě. Plusem bylo i to, že nejedu do absolutního neznáma, ale za někým, kdo mě zná a kdo mi v začátcích pomůže.

Kamarád Phillip, kterého jsem potkala v obchodě, kdy jsem se absolutně bezradná, zpocená a se slzami v očích, snažila dostat asi půl hodiny ze šatů, které jsem vybírala na večírek našeho časopisu, u nichž mi nešel rozepnout zip, bude mou kotvou a rádcem, až přistaneme. Pamatuju si to přesně, jako by to bylo před pěti minutami a ne před pěti lety – drze mi strčil hlavu do kabinky a se slovy: „Vydrž, zlatíčko, a nevrť se!“, mi rozepnul šaty a já byla osvobozená. Vyčerpáním jsem se sesunula na stoličku v kabince a začala jsem ze sebe překotně soukat slova díků.

Phillip se na mě jen podíval se zvednutým pravým obočím a řekl: „Až tu skončíš, vyzvedni mě u pokladny, počkám tam na tebe a můžeš mě pozvat na děkovný Cosmo.“ Myslela jsem, že to je vtip, ale on to myslel naprosto vážně. Čekal na mě, a tak jsme společně vyrazili z O´Connely Street do přístaviště Dun Laoghaire do mého oblíbeného baru k Joeovi, kde jsem ve svých pracovních začátcích občas vypomohla, hlavně taky proto, že to bylo blízko mého bytu. S Phillipem jsme si parádně rozuměli, bodejť by ne. Však to byla holka v mužském těle - gay. Dlouho jsem se s nikým takhle nezasmála a neopila, a protože Phillip bydlel o něco dále v Killkeny, nechala jsem ho u sebe přespat. Ráno mě vzbudil horkým kafem a borůvkovým muffinem z místního trhu. Skočil ke mně do postele a my jsme si celé dopoledne a částečně odpoledne povídali, než nás vyhnal hlad. Vzala jsem ho do Bray do nejlepšího stánku s fish and chips. Tak to šlo s námi dál a my trávili společně spoustu volného času. Po dvou letech se sebral, protože se rozhodl, že toho do šestadvaceti let stihl už dost, mimochodem si i otevřít vlastní kadeřnický salon v Dublinu, který mu dost dobře vydělával, ale který prodal a vydal se cestovat. Nakonec se usadil v Americe, protože jak on tvrdí, se bezradně zamiloval a za pomoci svého miláčka si otevřel kadeřnický salon tam. Co si budeme povídat – je to opravdu mistr. Však mezi jeho zákazníky patří i několik lidí z hollywoodské smetánky.

V průběhu měsíce jsem vyřídila potřebná víza, pojištění, dala jsem výpověď jak v rádiu, tak v časopise, a snažila se nic neprozradit rodičům a sestře, jelikož by mi mé rozhodnutí určitě rozmlouvali, a to jsem nechtěla. Vše proběhlo dle plánu, včera – těsně před odletem - jsem absolvovala s rodiči a ségrou večeři, kdy jsem jim nakonec oznámila, že odlétám a nevím, kdy se vrátím. K mému vlastnímu údivu mě nepřemlouvali, abych zůstala, ale abych na sebe dávala pozor, a něco mi i přispěli, což jsem s radostí přijala, protože část peněz padla na letenku a již zmíněné pojištění a oni mi to tímto prakticky zaplatili. Velkou radost mi udělali také tím, že mě vyzvedli v bytě a strávili se mnou čas před odbavením na letišti.

Nejhůř můj odlet nesla moje mladší sestřička, je jí dvaadvacet let a během posledních pár let jsme si k sobě našly cestu. Přes dětské rvačky, náctileté dohady do dospělosti plné sesterské lásky a porozumění. Měla pocit, že jsem to přetrhla, ale vím, že to chápe a přeje mi do budoucna štěstí stejně, jako já ho přeju jí. Na důkaz mojí důvěry v ni, jsem jí předala klíče od bytu s žádostí, aby se o něj dobře starala.

Z rozjímání mě vytrhne mnou neoblíbené „poutací“ ohlášení, které je naprosto oprávněné, jelikož pilot nám oznamuje, že je před námi bouře, kterou budeme muset obletět. S ohledem na to, že máme za sebou pouze dvě hodiny a dalších třináct před sebou, rozhodla jsem se si trošku zdřímnout. Na svém iPhonu, který si momentálně hoví v letovém režimu, hledám tu správnou písničku a se sluchátky nacpanými v uších se pomalu chystám spát. Což mi dá ovšem ještě nějakou chvíli zabrat, protože Jared Leto mi líbezně prozpěvuje „Up in the air“ (jak příhodné) a další písničky uprostřed mé hlavy a já, protože znám všechny songy zpaměti, si zpívám s ním.

Kvůli Jaredovi, Shannonovi a Tomovi a tomu, co představují, jsem se rozhodla posunout se dál a vpřed, vstříc svým snům. Nejsem jako fanynky, které jen slintají nad tím, jak jsou kluci dokonalí (ač jsou). Jejich hudba mě naplňuje pocitem, že všechno je možné, a že i já, obyčejná dublinská holka, může dosáhnout toho, co si přeje a o čem sní. Jsou mojí inspirací. Mám všechny alba – na CD i na iTunes, zhlédnuty všechny filmy s Jaredem, hafo výtisků různých časopisů s články o klucích, upomínkové předměty z Mars store, JL Merch a Creeps (pro nezasvěcené – online story, kde můžete koupit věci s Mars spojené) a tetování PROVEHITO IN ALTUM s triadem na nártu. Všechno tohle mi dodává odvahu a připomíná mi to, abych se nevzdávala svých snů a pokračovala dál a dál. Při pochybách o tom, zda dokážu, co jsem si vytyčila, poslouchám písničky, sleduji filmy, listuji časopisy, balím se do svetru s motivem triadu a snažím se obnovit důvěru sebe v sama, která se jednou za čas vytratí.

Společně s písničkou „Do or die“ se mi zavírají oči a já už opravdu upadám do říše snů. Probouzí mne stevard, a když se mi konečně podaří oči znovu rozlepit, hledím do těch nejhezčích modrých očí, jaké jsem kdy viděla, a víte, komu patří? Jaredovi! Vůbec nechápu, co se děje, a než se stačím na cokoliv zeptat, začne se letadlo třást – ach jo, jak já nesnáším turbulence. Do toho ovšem slyším i ženský hlas mluvící ke mně, rozhlížím se po letadle, hlavou otáčím zprava doleva, ale nikoho nevidím.

„Slečno, probuďte se, slečno!“ třese mi ramenem letuška. Nyní skutečně rozlepuji oči a dochází mi, čím byly ty mé snové turbulence. „Prosím, dejte si sedačku do původní polohy, brzy budeme přistávat,“ oznámí mi a kontroluje další cestující. Já absolutně nechápu, jak jsem mohla prospat skoro celý let. No dobře, opravdu jen skoro, dvě hodiny rozjímání, plus minimálně dvě hodiny do usnutí a k přistání nám chybí ještě hodina, ale i tak, let proběhl nakonec lépe, než jsem čekala. Paní, sedící vedle mě, obdivně a s povzdychováním hledí z okénka a já jí to mohu jen závidět. Kroutím se na sedačce, natahuji krk, abych zahlédla alespoň maličko z toho pokladu nacházejícího se pod námi, ale bohužel nejsem úspěšná. Tohle noční město musí z letadla vypadat naprosto božsky, já si to ale můžu jen představovat a doufat, že tu příležitost ještě budu mít.

V uších mi opět zalehává a to je známka přistávání, už se těším, až budeme na zemi a já stanu na americké půdě. V závěru to netrvá ani půl hodiny. Již při výstupu z letadla, když se loučím s letuškami a lituji toho, že můj sen byl jen snem, nahazuji telefon do pohotovosti a ihned mi pípne SMSka od Phillipa: „ČEKÁM NA TEBE, BABY! AŽ PŘISTANEŠ, ZAVOLEJ!“ A tak poslouchám jeho rozkazu a vytáčím jeho číslo: „Čaaaau, Pixie, no konečně jsi tady, kde přesně teď jsi?“ vyhrkne na mě, aniž bych ho stačila pozdravit.

„Právě jsem vylezla z letadla a jdu čekat na kufr,“ odpovídám ještě stále trošku ospale.

„Tak to mám ještě tak půl hodiny, čeká tě ještě letištní kontrola s ověřením víz, jdu si pro kafe a ty podávej info,“ dokončí svůj proslov a hovor ukončí.

V hlavě se musím smát, to je celý Phillip, zbrklý a hned se vším hotový, ale to se mi na něm líbí.

Nakonec měl vážně pravdu, čekala jsem půl hodiny na kufr a dalších patnáct minut než jsem prošla všemi kontrolami na letišti. Opětovně Phillipovi volám, zvedne to hned a horlivě se ptá, kde jsem.

„Koukám na uvítací tabuli,“ odvětím a rozhlížím se kolem sebe, kde se Phillip objeví. Z davu se najednou ke mně řítí jak uragán kluk, který je o něco málo vyšší než já, jeho původně černé vlasy jsou protkané hnědým melírem, pleť ještě opálenější než dřív, oříškové oči upřené přímo na mě a ruce roztažené v očekávání velkého objetí. Na nic nečekám a padám mu kolem krku, chvilku mi to sice dalo zabrat, než jsem ho poznala, ale je to můj starý dobrý Phillip.

„Ráda tě vidím, vůbec jsem tě skoro nepoznala, jak ses změnil!“ křičím skoro štěstím, že ho vidím.

„Zato ty jsi pořád stejná!“ oplácí mi se stejnou vervou. Pak si mě odtáhne na délku paží a svůj názor poupraví: „Ne, jsi ještě hezčí, než jsi kdy byla!“ A znovu mě objímá. Asi bychom se objímali donekonečna, ale s ohledem na rušnost na letišti a na to, že do nás co chvíli někdo vrazí, se od sebe odtrháváme, Phillip bere moje příruční zavazadlo, já svůj kufr a jdeme bok po boku vstříc východu, který prozrazuje, že venku již svítá. Po opuštění letištní haly se zastavuji a zhluboka nadechuji, abych nasála místní vzduch, který prozrazuje, že se blíží horký slunný den. Phillip se po mně otáčí, a protože přesně ví, co právě prožívám a jak se u toho blaženě tvářím, řekne mi jen: „Welcome in city of angels, baby!“

V příštím díle se můžete těšit na Pixiino seznámení s LA a nejen s ním!

Autor: shafelina, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Dreams can come true 1. kapitola: