Elena, přemožitelka upírů - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Zabije Elena cizince nebo ne? A co zjistí o své kamarádce Bonnie?
Prosím, zanechte komentář...
Děkuji!
TerryBells...

24.12.2012 (18:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1234×

1. kapitola – Still alive

Zvonilo, ale já se nevzdávala. Chtěla jsem mít toho upíra na kolíku dřív, než někoho dalšího zabije. Chodby se pomalu vyklízely, i ten upír už zalézal do třídy, ale já jsem ho vyrušila.

„Ehm,“ zaťukala jsem mu na rameno. „Můžeme si promluvit v soukromí?“ řekla jsem hraně sladce a mile.

Byl vysoký, měl světlé vlasy a moderně se oblékal. Na upíra byl celkem sexy, což je neobvyklé…

„J – jo, jestli jde o to, jak jsem předtím vrazil do tvé kámošky, tak se omlouvám.“ Koukala jsem na něj, jako by spadl z Marsu.

„Ne, o tom nechci mluvit,“ řekla jsem rychle.

Poodešli jsme do prázdné chodby.

„Takže přeskočíme tu část, kdy budu předstírat, že nevím, kdo jsi. A rovnou se tě zeptám, co tu hledáš? Víš, většina ehm… osob tvého druhu školu nenavštěvuje,“ promluvila jsem do ticha.

„O čem to tady mluvíš?“ zeptal se vyjeveně.

„Hele, nejsem pitomá. A myslím, že jsi bystrý, tak nepředstírej, kdo nejsi. Tedy, alespoň přede mnou,“ zamluvila jsem to.

Upír se na mě podíval vážně a přiblížil se k mmu obličeji.

„Zapomeneš, co…“

„Oh, prosím! Ušetři mě tady toho bláhového ovlivňování,“ zakoulela jsem očima.

„Ty máš železník?“ podivil se.

„Ne, nemám! Kdybych ho měla, tak ho máš už v chřtánu,“ vyštěkla jsem.

„Sakra, tak co jsi zač? Upír?“ hádal.

„Bože, jak dlouho jsi upír? Den, dva?“ koulela jsem očima. Upír se na mě díval nechápavě.

„Ne, je mi sto padesát let,“ odpověděl, jako by se chlubil.

„Aha, tak to jsi sto let za opicemi. Můžeš mi říct, jaké pako tě stvořilo?“ mluvila jsem na něj pomalu.

„Tvůj předek…“

„Cože? Žádný z mých předků nebyl upír!“ hádala jsem se.

„Tak jsi to musela být ty sama, jelikož ta podoba... No, když dovolíš, tak už půjdu. Vidím, že jsem tady nevítaný,“ dopověděl a zmizel. Stála jsem na místě jako solný sloup. Co to sakra bylo? To nemůže myslet vážně? Ještě nikdy jsem nenechala upíra jít! Ale teď najednou! Totální ostuda.

„Slečno Gilbertová! Do ředitelny,“ křikl na mě ředitel. To jako vážně?

„Slečno, je první den školy! A vy už máte problém! Můžete mi k tomu něco říct?“ vřískal.

„Byla jsem pouze na WC,“ hájila jsem se lží. Pokud chcete být přemožitelka, jedna ze základních věcí je naučit se lhát. Což mně jde od přírody dobře, alespoň něco.

„Proč mám pocit, že mi lžete?“ díval se mi do očí.

„To nemám tušení…“ zakroutila jsem hlavou a při tom jsem udělala vtipnou grimasu. Viděla jsem, jak ředitel červenal.

„Každopádně se omlouvám, už se to nebude opakovat,“ řekla jsem a zvedala jsem se ze židle. Ředitel byl tak vytočený, že proti tomu nic nenamítal. Moje štěstí…

Po zbytek dne jsem musela přemýšlet nad tím, co mi řekl ten zatracený upír. Že ho přeměnil můj předek? Je to naprostá kravina. Gilbertovi se pyšní tím, že v rodu žádného upíra nemají, a teď, když je v jejich rodu přemožitelka… Když to na mně moje mamka poznala, myslela, že vyletí sto kilometrů do vzduchu radostí.

„Eleno, hledala jsem tě,“ řekla mi při poslední hodině Bonnie. Vypadala hůř než ráno.

„Promiň, měla jsem trochu napilno. Někdo mě zaměstnal…“

„Eleno,“ přerušila mě. „Musíme si spolu promluvit, je to důležité,“ řekla skoro hystericky

„Fajn, tak odpoledne zajdeme do Grillu,“ navrhla jsem.

„Tam je moc lidí… Nemůžeme zajít třeba k vám?“ prosila.

„Jasně, asi jo. Vlastně, dneska přijede Jenna, takže…“

„Eleno, já ti to musím říct!“ znovu ten hysterický tón.

„Dobře, tak půjdeme,“ uklidnila jsem jí. „V mém pokoji si o tom promluvíme,“ řekla jsem rozvážně. Abych řekla pravdu, měla jsem celkem strach, Bonnie byla vždycky ta klidná. Smála se, v poslední době mi přišlo, jako by o deset let zestárla.

„Tak, Bonnie, co se děje?“ řekla jsem okamžitě, co jsme dorazily do mého pokoje.

„Slíbíš mi, že to nikomu neřekneš!“ ujišťovala se.

„Bonnie, jsme nejlepší kamarádky, to si piš, že to nikomu neřeknu, ale musím uznat, že mě trochu děsíš.“ Sedly jsme si spolu na mou postel.

„Tak, kde začít… Moje babička mi prozradila jedno tajemství. Jedno trochu děsivé tajemství…“

„Bonnie, leze to s tebe jako z chlupaté deky!“ napomenula jsem ji.

„Fajn, řeknu to rovnou… Jsem čarodějka!“ Koukala jsem na ni jako na idiota. Bonnie se celkem uklidnila, už se zase usmívala.

Slyšela jsem o čarodějkách, ale vždy jen o těch špatných, i když nepochybuji o tom, že existují i ty hodné.

„A jako perlička… Mám chránit nějakou holku,“ promluvila po chvíli.

„Holku?“ podivila jsem se.

„Je něco jako vražedkyně, akorát že zabíjí zlé… osoby,“ řekla vážně.

„Myslíš přemožitelku…“

« Předchozí díl Následující díl »