Elena, přemožitelka upírů - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Elena se s někým potká na hřbitově a dostane pozvání.
Prosím o komentáře, děkuji!
TerryBells...

02.01.2013 (16:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1366×

3. kapitola – Why, Got?

Procházely jsme se po městě, byla tma a venku ani noha. Což bylo celkem divné, jelikož v tuhle hodinu měly být ulice zaplněné.

„Asi se půjdeme podívat na hřbitov. Tady nic nehrozí,“ oznámila jsem.

„Na hřbitov?“ zopakovala ztrápeně.

„Bonnie, pokud nechceš, tak…“

„Ne, ne, ne!“ řekla horlivě. „Musím se naučit nebát a navíc, když jsi se mnou ty, nemám se čeho bát,“ řekla rozhodně.

„Budu tě chránit vlastním tělem!“ zamrkala jsem.

„Mohla bys mi ještě říct o tom, že musíš rok vydržet, a potom…“

„Jasně, no… Pokud dosáhnu svých osmnácti let, tak budu silnější, rychlejší a nebudu stárnout. Prostě jako upír bez toho, abych pila krev, ale zase ne tak silná…“

„To je hustý,“ řekla Bonnie s nadšením.

„Ale ještě se to žádné přemožitelce nepovedlo. Každá zemřela, byli na ní nasazení upíři, čarodějky… Prostě každá zemřela, takže já mám ještě asi rok života,“ povzdechla jsem si.

„Eleno, máš mě! Přežiješ tento rok, slibuju!“ řekla a objala mě.

Svižně jsme šly ke hřbitovu. Byla tma jako v pytli. Na Bonnie jsem viděla začínající nervozitu, kterou se snažila zakrýt. Ale když jsem otvírala vrzající branku, tak mírně nadskočila.

„Dobrý?“ ujišťovala jsem se.

„Jasně!“ řekla o oktávu výš. Nad tím jsem se usmála.

„Když jsem já byla poprvé na hlídce, tak jsem se málem počůrala,“ přiznala jsem.

„To je nám všem jasné,“ řekl neznámý hlas za mými zády. Prudce jsem se otočila. Stál tam vysoký muž, tedy upír s černými vlasy a koženou bundou. Měl v sobě určitou jiskru.

„Přesně jako Katherine,“ vydechl zaujatě. No to snad není možné? Kdo je zase Katherine?

„Kdo?“ udělala jsem takový zhnusený ksicht.

Muž se pousmál a přiblížil se ke mně. Bonnie jsem špitla, ať se schová za náhrobek, co byl blízko nás. Nevěděla jsem, jestli už něco umí, nechtěla jsem riskovat.

„Kdo je Katherine?!“ vyštěkla jsem. Pomalu se mi z pod rukávu vysunul kolík. Neznámý si toho zjevně všiml. A usmál se.

„A kdo jsi ty?“ oplatil mi stejnou mincí.

„Já se ptala první!“ Rychlým švihem jsem mu podkopla nohy.

„Přemožitelka,“ zasténal.

„Bingo… Tvá poslední slova?“ zeptala jsem se s úšklebkem.

„Pusť mě?“ zavtipkoval.

„Když mi řekneš, kdo je Katherine, tak tě zabiju později a bezbolestně,“ vyjednávala jsem.

„Věříš si, jsem starý upír…“

„Kolik ti je?“ zahleděla jsem se na něj.

„Hodně…“

„Takže jsi mládě,“ usmála jsem se na chlapa, co se válel na zemi.

„Ale no tak, krásko. Pokud mi ublížíš, tak se nic nedozvíš o Katherine.“

„Neříkej mi krásko,“ přecedila jsem skrz zaťaté zuby.

„Tak jak ti mám říkat?“ zeptal se s úšklebkem.

„Třeba noční můra!“ vyštěkla jsem. Upír se dostal na nohy a zahleděl se mi do očí, vypadalo to, jako by mě ovlivňoval, ale neovlivňoval.

„Přijď zítra odpoledne do penzionu za lesem, jestli víš, kde to je…“

„Vyrůstala jsem tady,“ zakoulela jsem očima.

„Beru to jako souhlas, takže se uvidíme. Zítra ti všechno prozradím o Katherine.“ S tím zmizel. Já nechám v jednom dni pláchnout dva upíry jenom proto, že si něco vymysleli? Super, moje pověst jde k šípku.

„Není ti nic?“ optala se mě Bonnie, když si všimla, že se už dvě minuty nehýbám.

„Naprosto…“ Někdo vyskočil zpoza náhrobku přímo na Bonnie. Svou rychlostí jsem k ní přiskočila a podkopla jsem toho upíra.

„Poslední přání?“ zeptala jsem se sladce.

„Přemo…“ nestačil dopovědět, jelikož jsem mu kolík vrazila přímo do jeho srdce. V ten moment se z něho stal upír.

„Miluju, když po sobě i uklidí! Někteří zůstanou ležet a myslí si, že je pohřbím…“

„Eleno, kdo byl ten upír, co tě pozval k sobě domů?“ zeptala se Bonnie se strachem v očích.

„Nevím.“

„Půjdeš tam?“ šeptla se strachem.

„Už asi půjdeme. Dneska je toho na mě nějak moc!“ zamračila jsem se a odhodlaně jsem došla k vrzající brance, která oddělovala město od hřbitova. Bonnie se při zvuku skřípajících vrátek ošila, ale snažila se, aby to na ní nebylo vidět.

„Neodpověděla jsi na otázku,“ připoměla mi asi po pěti minutách chůze.

„Asi… Asi ano,“ zakoktala jsem se.

„To nemůžeš! Zbláznila ses? Může tam mít posily a…“ nechala větu otevřenou.

„Já vím, ale co mám dělat? Co když mluví pravdu a doopravdy existuje nějaká zlá upírka, co vypadá jako já?“ zakroutila jsem hlavou.

„Tak potom musím jít s tebou!“ řekla rázně.

„Ne, je to nebezpečné,“ namítla jsem.

„No právě!“ odsekla.

„Bonnie, nechci tě urazit, ale ještě stále neovládáš své čarodějné umění tak, jak bys měla. Nechci, aby se ti něco stalo,“ argumentovala jsem. Bonnie svěsila ramena. Možná bych řekla, že jí to bylo líto.

„Mám nápad, proč se na to nezeptat tvé mámy? Ta ví přece o upírství všechno, ne? A pokud jsi měla v rodině někoho takového, tak se přece o tom musí vést záznamy, které má tvá máma pilně nastudované,“ vychrlila ze sebe Bon.