OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Elena, přemožitelka upírů - 4. kapitola

08.01.2013 (21:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1300×

                                                               4. kapitola - Salvatore

„Vážně nechceš, abych šla s tebou?“ zeptala se mě Bonnie asi podesáté.

„Bonnie, za chvíli k nim vyrážím. Myslím, že se o sebe dokážu postarat. Navíc, mám sebou svůj oblíbený kolík a dva železníkové granáty. Takže žádné obavy. A hlavně, tvůj táta tě pořádně dlouho neviděl…“

„Jasně, chápu. Spoléháš se na sebe! Ale až se v té magii pocvičím, tak tě už nepustím samotnou ani na krok!“ vyhrožovala. Chabě jsem se usmála a odešla jsem z pokoje. S Bonnie jsme se shodly na tom, že mámu do toho tahat nebudeme. Na sto procent o žádné dvojnici neví, už by mi to přece řekla. A kdybych jí řekla, že jdu do domu, kde žije upír. Řekněme, že by mě tam určitě pustila.

„Mami, jdu na hlídku!“ křikla jsem. Doma byla jen ona, táta a Jeremy jeli odvést Jennu a Johna domů.

„Nejdeš dneska nějak pozdě večer?“ zeptala se zaskočeně.

„Je devět a navíc pátek. Takže v tom nevidím problém,“ vydechla jsem.

„Dobře, ale dávej na sebe pozor. Bonnie jde dneska s tebou?“ vyptávala se.

„Ne, dlouho nebyla doma. Navíc si myslím, že toho dnes nebude moc.“ Máma se usmála a zastrčila mi uvolněný pramen vlasů do gumičky.

„Dobře.“ Líbla mě na tvář. Mezitím už Bonnie rychlým tempem sbíhala schody.

„Děkuji, paní Gilbertová,“ poděkovala Bonnie a ztratila se ve tmě.

Přišla jsem k té ohromné stavbě, abych řekla pravdu, tak jsem zde byla naposledy, když mi bylo deset. Máma mi zde vždy zakazovala chodit. Nad tím jsem se pousmála.

Kdo by si pomyslel, že upíři žijí v takových stavbách. Řekli byste, že budou žít v hrobkách, ale oni ne!

Chvíli jsem si dodávala odvahy, ale nakonec jsem zaklepala. Sice jsem přemožitelka, ale také jsem dobře vychovaná!

Nemusela jsem čekat dlouho a otevřel mi upír, kterého jsem potkala na hřbitově. Usmál se na mě samolibým úsměvem a mrkl na mě.

„Říkal jsem si, kdy přijdeš.“ Odfrkla jsem si a bez jeho pozvání jsem vstoupila do domu. Nepřekvapilo mě, že nebyl v domě sám, ale překvapilo mě, kdo s ním byl. Byl tam s ním ten upír ze školy. Byl to ten, na kterého nějak záhadně nepůsobilo sluneční světlo.

Tak, aby si toho nikdo nevšiml, jsem zalapala po dechu.

„Posaď se,“ řekl ten drzejší upír s černými vlasy. S hlubokým nádechem jsem si sedla.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ten světlovlasý upír.

„Jak ty?“ odsekla jsem. Černovlasý se pro sebe usmál a prohodil něco ve smyslu, že mám kuráž.

„Jsem Damon,“ začal ten drzý.

„Elena,“ představila jsem se. Ten světlovlasý se neměl nijak k tomu, aby se představil.

„To tele, co nemluví, je Stefan. Většinou je ještě víc výřečný,“ prozradil mi ironicky Damon.

„Zeptám se na jednu věc, jak jste odtud dostali rodinu zakladatelů? Bydleli tady vždy Salvatorovi…“

„My jsme Salvatorovi. Tento penzion nám patří, řekněme, že jsme se zde znovu přistěhovali…“

„Vy jste příbuzní?“ vyhrkla jsem.

„Jistě, slavní bratři Salvatorovi,“ přisvědčil Stefan a pobaveně se usmál. Je to vlastně poprvé, co jsem na jeho tváři viděla úsměv. Zato jeho bratr měl svých úšklebků na rozdávání.

„Jak je možné, že se pohybuješ na slunci, Stefane?“ zeptala jsem se na otázku, co mě tížila.

„On taky může. Byl to takový dárek od tvé příbuzné…“ Když řekl slovo příbuzná, tak se mi v krku vytvořil knedlík.

„Jaký dárek?“ vyptávala jsem se. Damon se pobaveně podíval na prsten, který měl na ruce.

„Můžu se podívat?“ zeptala jsem se dychtivě.

„Na to zapomeň, já mám slunce celkem rád. Nechtěl bych skončit jako popel,“ odfrkl si.

„Věř mi, že kdybych tě chtěla mrtvého, tak už se tu válíš i s kolíkem v hrudi,“ prohodila jsem. Damon s největší nelibostí sundal prsten a podal mi ho. Při jeho dotyku jsem necítila zimu. Měl teplé ruce, což je velice neobvyklé.

Prsten byl opravdu velký. Měl v sobě velký modrý kámen, na kterém bylo D. Prohlížela jsem si ho pozorně. Už se mi asi nikdy nedostane do ruky tak mocná věcička.

„Nechápu to, co působí proti tomu slunci? Není na něm nic kouzelného,“ prohodila jsem a vrátila jsem prsten původnímu majiteli, i když jsem se přemáhala, abych si ho nenechala. Ale chtěla jsem se dopátrat, kdo byla Katherine, jak získali prsteny, a tak dále.

„Je to tím kamenem. Jmenuje se lapis lazuli. Navíc ho očarovala jedna velice mocná čarodějka, v té době komorná Katherine. Emily Bennettová.“ Když řekl to příjmení, tak se mi zatajil dech. Byla to nějaká předchůdkyně Bonnie?

„Co se děje?“ zeptal se Stefan, který na mé tváři uviděl šok.

„Nic,“ řekla jsem ostře. „Teď mi něco prozraďte o Katherine,“ pokračovala jsem.

„Zaprvé je ti neskutečně podobná, mohly byste být dvojčata, je to až děsivé. Vážně nejsi…“

„Ne, nejsem upír a její dvojče,“ skočila jsem do proslovu Damonovi. Damon se ušklíbl a pokračoval.

„Takže, Katherine byla sobecká vypočítavá mrcha. Nás poslala na jistou smrt…“

„Aha, zajímavé. A to jsi mi nemohl říct na tom hřbitově?“ podivila jsem se.

„No, plánuju tě zabít, přece jenom jsi přemožitelka, a já nechci s tebou mít problémy.“ To mě vážně překvapuje, že mě chce další upír zabít. Vážně, to mě nikdy nenapadlo! Rychle jsem se dostala na nohy. Damon zareagoval a dostal se přede mne svou upíří rychlostí. Stefan, který doteď předstíral, že se ničeho nezúčastní, se teď postavil za Damona a takzvaně mu kryl záda. V jeho pohledu bych ale tipla, že kdybych dobře namířila kolík, on by ho na něho shodil. Prostě bratři, jak se patří. K tomu nemusím nic dodat.

„Tak si pohni, přemožitelko,“ řekl svým rádoby flirtovacím tónem.

Samolibě jsem se usmála a vytáhla jsem kolík, v jeho pohledu jsem uviděla určitou ironii. Jako by se dobře bavil. Dělal si ze mě srandu. Já se ale nedala a jako první jsem zaútočila. Nevím, jak to udělal, ale chytil mě za jednu ruku, trochu mi jí zkroutil, tím pádem mě přetočil tak, že jsem k němu stála zády a on mě měl v pevném objetí. Očekávala jsem smrt, jelikož se mi kdykoliv mohl zakousnout do krku, ale nic. Představoval jsem si, jak se asi tváří. Ten jeho samolibí škleb.

Nečekala jsem ani minutu a kolík, který jsem pevně držela v ruce, jsem mu prudce zarazila do břicha.

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Elena, přemožitelka upírů - 4. kapitola: