OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hrdinný smrtijed - 2.

09.04.2012 (11:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 13× • zobrazeno 2837×

S nehraným zájmem sledoval, jak Longbottom přivádí zástup vykulených prváků, kteří obdivně vzdychali tu nad rozlehlostí síně, ozářené stovkami vznášejících se svíček, tu zase nad stropem zrcadlícím hvězdami poseté nebe nad Bradavicemi. Jejich vzrušený šepot byl prodchnutý skoro až nábožnou úctou k tomu, co viděli, a on neodolal lehkému pousmání, když ti nejtroufalejší zabloudili pohledem k profesorskému stolu a vyděšeně sledovali přísně se tvářící ředitelku. Profesor bylinkářství je jediným gestem zastavil a pak vystoupil ke stoličce, na které dřepěl Moudrý klobouk. Síň ztichla v očekávání jeho každoročního výstupu. Klobouk, jako by si toho byl více než dobře vědom, zavrtěl krempou, jako když si mluvčí uhlazuje hábit před slavnostním projevem. Draco nemohl uvěřit, že ho to ještě pořád baví, ale klobouk se zdál s každým dalším rokem víc a víc nadšený. Když spustil novou verzi odrhovačky o ctnostech všech čtyř kolejí, Draco přestal dávat pozor. Snažil se sledovat tváře studentů, kteří už pod jeho rukama při výuce alespoň jednou prošli, ale nevydrželo mu to dlouho. Místo toho se trochu zaklonil, jako by se chtěl pohodlněji opřít. Díky tomu drobnému pohybu se mu uvolnil výhled na novou kolegyni, která seděla o dvě místa dále.

Od chvíle, kdy jim byla představena, to byla první chvíle, kdy si ji mohl alespoň trochu nerušeně prohlédnout. Předtím se mu té možnosti nedostávalo, buď nešťastnou náhodou, anebo zcela záměrně z popudu právě oné nové kolegyně. Tušil, že se mu úporně vyhýbala, ale netroufal si odhadnout proč. Bylo to kvůli tomu incidentu, co se odehrál před bezmála deseti lety nebo prostě poroto, že ho nikdy zrovna dvakrát nemilovala? Nemyslel si, že by snad byl paranoidní a ona opravdu vždycky byla zrovna na odchodu odkudkoliv, kde se snad mohl objevit. Jako tomu bylo u snídaní, obědů, večeří nebo dokonce i na poradě.

Teď ovšem zmizet nemohla, a tak se nenamáhal s prohlídkou spěchat. Seděla rovně, skoro jakoby spolkla pravítko, nebo jako kdyby se její ruka chystala vystřelit do vzduchu s prvním náznakem nějaké otázky, pomyslel si a v duchu se ušklíbl. Bujná hříva hnědých vlasů, která pro ni byla tak typická, zdá se, s léty trochu zkrotla, a tak se jí dlouhé vlasy jen lehce vlnily po ramenou a zádech. Ruce měla pevně zaklesnuté do sebe a nehtem jednoho palce lehce klepala o ten druhý. Pravděpodobně i na ni působila tréma z prvního školního dne nebo lépe řečeno večera.

Draco sebou lehce škubnul, když ho z jeho sledovací mise vytrhl bouřlivý potlesk. Snažil se vypadat, že byl celou dobu velmi soustředěný na výkon té staré hučky a decentně zatleskal spolu s ostatními. Jakmile potlesk utichnul, Neville Longbottom roztáhl pergamen se jmény zařazovaných a přelétl je očima.

„Jakmile přečtu vaše jméno, přistoupíte, posadíte se na stoličku a já vám nasadím Moudrý klobouk, který rozhodne, k jaké koleji se připojíte. Je to všem jasné?“ zeptal se a při jejich horlivém přikyvování sáhl po klobouku. „Ambiron, Geoffrey,“ přečetl první jméno. Útlý chlapec s šedohnědými vlasy a trochu myším obličejem vystoupil vpřed a vyškrábal se na stoličku. Neville mu usadil klobouk na hlavu a nedlouho potom se jasným hlasem rozlehlo po síni zvolání „MRZIMOR.“

„Azerray, Madock,“ pokračoval Neville, zatímco myší chlapec se utíkal posadit ke stolu, který ho vítal hlasitým potleskem. Pana Azzeraye uvítala stejně nadšeně zmijozelská kolej. Pan Burteus skončil v Havraspáru. A slečna Demannerová ve zmijozelu stejně jako pan Azzeraye. Potom Draco přestal vnímat. Nebo alespoň už nedával tak bedlivý pozor kdo, jak, kdy a kam… za těch šest let, co v Bradavicích učil, už mu nepřišel ceremoniál z pohledu učitele tak dech beroucí jako první dva nebo tři roky. Pocit důležitosti opadnul hned ze začátku a pak už vytrvale klesal i zájem o ceremonii. Přesto úplně pokaždé bloumal Draco vlastními vzpomínkami na zařazování. Ne, že by snad někdy mohlo dopadnout jinak, na to si až moc přál být zařazen ve Zmijozelu, ale vždycky ho zajímalo, co by mu o něm mohl Moudrý klobouk prozradit, kdyby ho nechal. Třeba by to změnilo těch několik let, kdy měl pocit, že všechno, co udělá, skončí špatně, i když se snaží ze všech sil. Možná bylo stejně nebezpečné slovo jako kdyby, to už si Draco za ta léta uvědomil, jen mu pořád nemohl odolat. I když věděl, že mu to přivodí jen další zlé sny, bylo možná až příliš lákavé, aby na něj nemyslel.

Průběžně se vytrhával z myšlenek, aby pohledem zkontroloval zmenšující se skupinku vykulenců. Ale teď ho zarazil pohled, jaký se často nenaskytne. Ze stoličky se právě zvedala postava o hodně vyspělejší, než jakou měli všichni běžní prváci. A taky nezamířila do čela stolu. Naopak ta dívka přešla až skoro do poloviny havraspárského stolu a posadila se mezi dva páťáky, kteří jí udělali místo a vesele ji vítali. Draco by si nejradši vynadal. Jak ji mohl při příchodu přehlédnout? Proč radši nedával pozor? Nestávalo se téměř nikdy, aby Moudrý klobouk zařazoval někoho staršího jedenácti let a on při té jediné příležitosti ani nedával pozor. A nemůže se zeptat, protože tím by svou nepozornost přiznal, což by bylo krajně nepříjemné – skoro by řekl i trapné. Šlehl pohledem směrem ke Grangerové a s šokem zjistil, že se zlomyslně ušklíbla. Podívala se na něj a její pohled, jako by jasně říkal: Máš dávat pozor, teď si poraď sám! Ten pohled ho vytáčel už ve škole, ale tam ho používala hlavně pro Weaslyho. Radši ani nebádal po tom, jak ví, že zařazování nevěnoval patřičnou pozornost, ale od písmene r už mu ani jediný žák neuniknul. Tolik potěšení jí zase dopřát nehodlal.

Když byl konečně usazený i poslední ze skupinky, ředitelka povstala. Šum v sále se utlumil na minimum a každá jedna hlava se otočila směrem k ní.

„Vítám vás všechny v novém školním roce. Hned na začátku bych vám ráda představila novou posilu našeho profesorského sboru. Jak jistě víte, profesor Buryny odešel na odpočinek a na jeho místo učitele Studia mudlů nastupuje profesorka Hermiona Grangerová.“ Ředitelka se podívala na Grangerovou, která se postavila a studentstvu věnovala milý úsměv. V odpověď jí zazněl nadšený potlesk a sem tam i zapískání. Tak moc odlišné uvítání od toho jeho. Když se takhle postavil před lety Draco, uvítal ho potlesk prodchnutý respektem a obavami, smíchaný s šumem překvapených naléhavých hlasů. On byl ten rozporuplný hrdina smrtijed, zato Grangerová byla část zlatého trojlístku s oznámením hrdinka vyraženým přímo na čele. Když potlesk polevil, Hermiona se zase usadila a dál se lehce usmívala. Ředitelka mohla pokračovat. Jako každý rok upozorňovala na zákaz kouzlení na chodbách, nepovolené vstupování do Zakázaného lesa a školníka Filche, který se v rohu na všechny výhružně mračil a v náruči choval už kdoví kolikátou paní Norrisovou. Překvapivě i tahle vypadala naprosto identicky s tou předchozí. Kdyby si Draco nebyl jistý, že by to Filch nikdy nezvládl, byl by v pokušení uvěřit, že si tu samou kočku Filch oživuje pořád a pořád dokola pomocí jakéhosi zapomenutého rituálu na oživování protivných zplstnatělých koulí chlupů, jakým paní Norrisová nepochybně byla.

Ředitelka konečně vydala pokyn k hodování a síní se okamžitě rozezvučel hovor a stejně tak i cinkání příborů o mísy a talíře.

„Velmi zajímavé zařazování, co říkáte, kolego?“ obrátil se na něj Křiklan bodře.

„Ano, velmi zajímavé,“ pokýval Draco hlavou s naprostou samozřejmostí a pokoušel se ignorovat další zlomyslné zašklebení od Grangerové, která Křiklana zaslechla. Ne, že by snad šel Křiklan někdy přeslechnout. „Už jste někdy zažil zařazování pokročilejších studentů?“ zeptal se Draco.

„Och ano, už několikrát. Ovšem vždy se jednalo o přestupy, ne jako tady u slečny Farowové, která má dosud zkušenosti jen s domácím vyučováním. Jsem opravdu velmi zvědavý na úroveň jejích znalostí v lektvarech,“ zabroukal si trochu zpěvavě Křiklan a s chutí nabodl na vidličku pečenou bramboru, které byla na tácu nalevo od jeho pravačky.

„To i já,“ zabručel Draco zamyšleně a pohledem vyhledal zmiňovanou dívku u havraspárského stolu. Nijak zvlášť výrazná a právě se bavila se slečnami Hobsovou a Greyovou, které se jevily, že ji mají chuť minimálně adoptovat nebo alespoň přijmout do svého slepičino klubu. Jméno mu nic neříkalo, a tak jen lehce trhnul rameny a začal se věnovat jídlu před sebou, kterého se náruživě dožadovalo i jeho tělo. Obyčejně by si v tuhle chvíli pomyslel, že tenhle rok nebude nijak významný, jenže pak mu pohled sklouzl o dvě místa dál a musel si přiznat, že tenhle rok nejspíš nebude tak obyčejný, jak by si možná přál.

ϩϩϩ

Druhý den měl Draco více než dobrou náladu, a jak se blížil ke třídě, kde na něj čekaly první ročníky, měl chuť trochu si s nimi pohrát. Měl by zkusit nástup á la Severus? Chvíli nad tím opravdu uvažoval, ale pak došel k tomu, že to nemá cenu. Neučil ve sklepení a tamější temná atmosféra by tomu chyběla. Učebna obrany je přece jen příjemnější a prosvětlenější místnost. A pak taky, chyběla mu ona dravčí nevraživost toho tmavého netopýra, kterou jeho kmotr vyvedl k dokonalosti. Neměl ten impozantní temný zjev, a i když si myslel, že jeho děsivý pohled si se Severusovým nezadá, bez zbytku jeho osobnosti by byl pokus o Snapeův děsivý nástup jen trapnou parodií, a to neměl Draco zapotřebí. Místo toho vešel do třídy s rozhodností, která mu byla vlastní a s klidným vstřícným výrazem, který mu zajišťoval plnou pozornost studentů zcela odlišným způsobem.

„Dobré ráno, třído,“ popřál jim a prošel uličkou mezi lavicemi až ke svému stolu, kde se otočil a prohlédl si jejich vykulené tváře. Jako vždy se musel ovládnout, aby ho nerozesmálo zděšení v některých z těch malých obličejů. Draco Malfoy bývalý smrtijed byl asi pro jejich malé mozečky ekvivalent démona z pekla. A on je chtěl ještě navíc děsit nástupem po snapeovsku? Byl by první z profesorů, kterému by žáci při představování hromadně kolabovali, tím si byl jistý. Místo toho se na prváky lehce usmál a doufal, že to postačí, aby ti dva úplně nalevo začali zase dýchat. Nepřekvapilo ho, že byl jeden z nich z mrzimoru, ale že byl ten druhý zmijozelu, to trochu ano.

„Pro ty z vás, kdo netuší, s kým mají tu čest. Mé jméno je Draco Malfoy a jsem na zdejší škole učitelem obrany proti černé magii. Má k tomu někdo nějaké dotazy?“ zeptal se a pohledem přelétl po třídě. Nikdo ani nešpitnul, ale očividně se uvolnili, když slyšeli jeho ledabylý tón, kterým se představil. Zpola se posadil na katedru s jednou nohou stále na zemi. „Výborně, pak bych byl rád, abyste se vždy po jednom postavili a představili se jak mně, tak ostatním svým spolužákům. Tak prosím, začněte,“ pobídl je a mávnul rukou k první lavici úplně vpravo, kde se malá brunetka snažila schoulit sama do sebe. Chlapec vedle ní se na ni otočil a pak se pohotově postavil, aby se přestavil.

„Teddy Lupin, pane,“ pronesl hrdě. Draco se zarazil a lépe se na něj podíval. Vrátil se mu pocit, že při zařazování měl dávat lepší pozor. Lupin. Už je to tak dlouho? Vlastně ano. Draco na něj spokojeně kývnul. Malá dívenka se na Teddyho vděčně zadívala. Ten se na ni na oplátku usmál, když si sedal. Draco uhádl, že jen díky tomu se dívce tolik neklepal hlas, když se sama postavila a představila.

„Annabell Robinsová, pane,“ pípla a zase se rychle posadila. Draco se zamyslel.

„Máte něco společného s Demelzou Robinsovou?“ zeptal se. Dívka rychle kývala.

„Je to moje sestra, pane,“ vyhrkla a zapíchla pohled do lavice. Draco se rozhodl ji dál netrápit a mávnutím vyzval dalšího studenta. Než se celá třída představila, uběhlo skoro deset minut. Draco se zase postavil a přešel k tabuli. Mávnul hůlkou a na tabuli se objevil nápis Co je obrana proti černé magii, a proč je důležitá? a hned pod ní další nápis Co předcházelo Bitvě o Bradavice?

„Takže, hned na začátku. Kdo z vás mi dokáže říct, proč je studium obrany proti černé magii tak důležité?“ zeptal se. Nepřekvapilo ho, když se zvednulo více jak deset rukou. Tohle nebyla obyčejná generace dětí. Spousta z nich ve válce ztratila někoho z rodiny a měli by velmi dobře vědět, proč je obrana důležitá. Ukázal na blonďatého chlapce z havraspáru. „Pane Rossiere?“

„Abychom se dokázali bránit, pane,“ vyhrkl. Draco lehce pokýval.

„To určitě, ale proč hlavně?“ zeptal se znovu. Teď už se zvedlo rukou méně. „Pane Lupine?“ vyzval chlapce.

„Abychom mohli zabránit situacím, kdy se musíme bránit, pane,“ řekl docela klidně. Draco se spokojeně usmál.

„Velmi správně, pane Lupine. Pět bodů pro Nebelvír.“ Chlapec se usmál, a když si sedal, jeho vlasy samým potěšením změnily barvu. Teď byly zářivě modré. Několik dětí zalapalo po dechu a pár se i rozesmálo. Draco se ušklíbl. „Velice působivé, pane Lupine.“ Chlapec zčervenal.

„Promiňte,“ pípl a vlasy se mu vrátily do své původní barvy. Dracovi přišlo, že si chlapec udržuje zvláštně obyčejnou barvu, vzhledem ke svým schopnostem, ale pak si vzpomněl, že stejně obyčejné vlasy měl i ten vlkodlak Remus Lupin. Památka na otce, kterého nepoznal? To se dalo pochopit.

„Tak dál. Kdo mi poví alespoň tři jména, která jsou spojována s vítěznou stranou bitvy o Bradavice?“ Tentokrát nezůstala dole ani jediná ruky. Otázka byla směšně jednoduchá, stačilo vyjmenovat zlatý trojlístek, ale tak nějak doufal, že se ani takhle mladé děti neupnou k nejsnazší odpovědi. „Slečno Worpleová?“ vyzval zmijozelskou černovlásku.

„Harry Potter,“ začala a Draco měl chuť zasténat. Měl dát šanci někomu jinému. „Severus Snape,“ pokračovala a Draco se vzpamatoval. Přesně v to doufal. Dívčiny tváře zaplály rudou barvou, když ze sebe vysoukala i poslední jméno. „A Draco Malfoy, pane,“ pípla a rychle se zase posadila. Překvapeně zamrkal. Třída se na něj teď napjatě zadívala a čekala jeho reakci.

„No, eh, ano. Dokáže mi někdo říct nějaká další? Dáte jich dohromady alespoň deset?“ ptal se dál. Ruce se zase začaly zvedat a odpovědi rozviřovaly vzpomínky a události, které jím otřásaly během jeho nočních děsů. Ještě nikdy se mu nestalo, aby nějaký student jeho jméno zapojil do odpovědi na jeho standardní otázku. Vždycky tajně doufal v Severuse, ale nejčastěji to byl prostě Potter, Weasley a Grangerová. Ti se teď propracovali až do zbylých sedmi jmen, která na něj studenti chrlili. Nakonec se dostali i ke jménům těch ze špatné strany. Ta studenti vyslovovali s patřičnou dávkou opovržení a despektu. Naštěstí měli natolik respektu, že tentokrát jméno Malfoy vynechali.

Jako obvykle nechal posledních několik minut na otázky studentů. Věděl, že jejich zvědavost je nezastavitelná a dřív nebo později vždycky přijde ten samý dotaz. Pravidelně každý rok to někdo nevydržel.

„Chtěl by se někdo na něco zeptat?“ vyzval je s jasným záměrem uspíšit to. Studenti se chvilku nerozhodně dívali z jednoho na druhého, až to nakonec nevydržel chlapec z havraspáru a trochu váhavě zvedl ruku. Draco se pousmál a kývl na něj.

„Pane profesore, opravdu máte… no, to… ehm, Znamení zla?“ vybreptal ze sebe tiše. Třída byla naplněná nábožným tichem. Připomnělo mu to chvíli kdy se Grangerová osmělila zeptat na Tajemnou komnatu v jejich druhém ročníku. Rozhlédl se po napjatých obličejích a zase se pohodlně usadil na katedru.

„Ano, to mám,“ přikývl. Teď čekal na pravidelnou otázku číslo dvě.

„A to… můžeme… ukážete nám ho?“ vyhrkl nakonec jiný student, který byl očividně z Nebelvíru. Prachmizerné vyjadřovací schopnosti a horkokrevnost, usoudil v duchu kousavě Draco. Pak si jediným pohybem vyhrnul rukáv hábitu, rozepnul manžetu košile a odhalil levé předloktí, na kterém bylo sotva znatelné znamení. Ukázal ho studentům, kteří se jako jedno tělo naklonili víc dopředu. Když měl pocit, že se vynadívali, zase ho schoval a pak se podíval na třídu.

„Tohle je důkaz, že každý dělá chyby, a že se za ně platí mnohdy velmi vysoká cena. Stálá připomínka toho, že žádná volba by neměla být činěna ve spěchu a bez rozmyslu ani z ublíženosti nebo zloby. Pokud si budete z mých hodin pamatovat alespoň to, budu vědět, že jsme tu netrávili čas zbytečně,“ pronesl vážně a upíral naléhavý pohled do očí, které prozrazovaly čisté nepopsané duše. „Teď můžete jít, hodina skončila,“ vyzval je už zase lehkým tónem a trochu se usmál. Když sledoval, jak si pomalu sbírají věci a zaraženě přemýšlí, byl spokojený. I když se hned za dveřmi rozběhne vzrušená debata o tom, co viděli a slyšeli, teď o tom přemýšleli, a to bylo víc, než by mohl kdejaký učitel chtít. Víc, než by mohl chtít Draco.

≥ 

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hrdinný smrtijed - 2.: