OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hrdinný smrtijed - 6.

13.04.2012 (15:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 2069×

„Profesore Malfoyi?“ ozval se ředitelčin hlas v prázdné učebně a vyrušil ho od zdobení studentských prací slušivým červeným inkoustem. Draco se nemodlil často, ale byly tři zcela zásadní situace, kdy se celou svou bytostí obracel k vyšším mocnostem a doufal, že třeba tentokrát by mohly zakročit. Stačilo by malinko. Úplně nepatrně.

„Ach, jste tady. Výborně,“ prohlásila spokojeně a vstoupila do jeho kabinetu. Draco otevřel oči, které bezděčně zavřel, když doufal v zásah někoho shůry. V duchu kysele ucedil klasické tak nic, no a mile se usmál na ředitelku.

„Jistě, co potřebujete, paní ředitelko?“ zeptal se. A hrozně doufal, že neřekne to, co si myslel, že řekne. Pro Merlina, ať to nechce. Ať neřekne, že bych měl jít dělat-

„Dozor pro výlet do Prasinek,“ řekla bez obalu. „Doufala jsem, že vy a profesor Longbottom byste mohli vzít sebou i profesorku Grangerovou. Měla by si vyzkoušet i méně časté aspekty tohoto zaměstnání.“ Jako třeba hlídat bandu rozjívenců, kteří se nedočkavě pohrnou někam, kde se předávkují naprosto absurdním množstvím cukru, který je přemění na nezvladatelné krvelačné zrůdičky libující si v mase nebohých učitelů? Jistě, o to by rozhodně neměla přijít.

„Samozřejmě, paní ředitelko, postarám se o to.“ A věnoval jí distingované přikývnutí. Její tvář se roztáhla ve spokojeném výrazu. „Dala byste si čaj?“ zeptal se slušně a odložil brk i zpola opravenou práci, kde se jistá studentka rozplývala nad lehkou elegancí ďasovců. Opravdu by jí přál, aby ji jeden takový ďasovec předvedl, jak on chápe výraz elegance.

„Děkuji, ale budu muset jít. Mohu se tedy spolehnout, že to s Nevillem proberete?“

„Jistě, vyřídím mu to hned, jak tu skončím,“ přikývl ještě jednou a ředitelka se zvedla. Zatímco odcházela Dracovou myslí rotovaly dokola pouhé tři věty. Neville má láhev s dobrým pitím. Čeká je dozor v Prasinkách. Neville dostal tu láhev jenom jednu! S naprostým sebezapřením sáhl po tom veledílu o ďasovci a s povzdychem si pojednání dočetl. Považoval se za velikého lidumila, když nenapsal na pojednání zářící H, nýbrž pouhé M. Protože podle téhle práce byli ďasovci nedoceněná roztomilá štěňátka s pohyby hodnými primabaleríny Ruského národního baletu. Zdrceně sáhl po dalším svitku a při opravování se snažil nemyslet na lahodně pálící tekutinu, která na něj nedočkavě čeká u Nevilla, až jim pomůže spláchnout ty zdrcující vyhlídky na nadcházející víkend. Jen tři dny, než se brány otevřou a dravá zvěř se vyhrne směrem k nejbližším sladkostem. Odložil brk a protřel si oči. Raději to Nevillovi půjde oznámit rovnou. Čistě jen aby se mohl lépe psychicky připravit, ne aby se mohli co nejdřív zrubat.

ϩϩϩ

„Je naprosto nefér, že od doby, co tu jsme, máme většinu dozorů na starosti my. Co na tom, že nám ještě netáhne na stovku, to přece neznamená, že si zasloužíme trest,“ brblal Neville a rozčileně přerovnával květináče, aby měl na první hodinu všechno připravené. Bohužel se na něm projevovalo už zkonzumované množství oggdenské, a tak nerozlišoval velikosti. Když vedle běžného květináče na přesazování sazeniček úponce postavil jeden dost velký i pro Vrbu mlátičku, Draco se rozesmál. Neville si konečně uvědomil svoji chybu a s bručením těžkého hliněného obra zase ze stolu sundal. „Taky by tě neubylo, kdybys mi pomohl,“ zabručel. Draco trhnul rameny.

„Já vůbec nechápu, proč to teď děláš, ráno na to bude času dost.“

„Já, na rozdíl od někoho, ráno rád spím,“ zašklebil se Neville na oplátku. Draco se zamračil.

„Taky bych spal, ale ty víš…“ zamručel nespokojeně. Neville vážně přikývnul.

„Jo, to vím. Mrzí mě to.“ Draco rychle mávnul rukou.

„Nebudeme to rozebírat. Jsou věci, které se prostě změnit nedají, a tohle je jedna z nich.“ Neville si otřel ruce do hadru, který měl k tomu účelu na háčku u dveří, a sáhl pro svůj hrníček.

„Dobře, tak mi řekni něco jiného. Už jsi nějak pokročil s Hermionou?“

„Dneska po mě vrhla kletbu,“ žaloval dotčeným tónem Draco. Neville se ušklíbl.

„To budu brát jako ne. Ale teď vážně, jsi Malfoy, ne? Ty bys měl mít velká gesta v malíčku.“ Draco protočil oči.

„To sice jo, ale k čemu to. Je to Grangerová pro Merlina, ta mi velké omluvné gesto tak akorát omlátí o hlavu.“ A to v tom lepším případě, dodal Draco v duchu. Neville s úsměvem pokrčil rameny.

„No a? Upřímně, Draco, těžko to může být horší než teď, ne? Navrch si nejsem jistý, jestli Mia zažila zrovna moc velkých gest. Kdo ví, jestli vůbec nějaké.“ Draco si pohrdlivě odfrkl, ale Neville se tvářil vážně. To ho zarazilo.

„Počkej, to jako vážně?“ nechápal. „Chceš říct, nic?“

„No nevím všechno, ale Ron nebyl ten správný… typ. Myslím, že si Mia prostě zvykla a jeho to ani nenapadalo řešit. Hermiona je v tomhle docela uzavřená, takže je to vlastně jedno. Třeba je už dávno všechno jinak a někdo ji přesvědčil o tom, že nejsou všichni čarodějové jako Ronald, ale no… trochu o tom pochybuju. U Merlina, už bych to neměl pít, plácám tu hlouposti,“ zamumlal víc pro sebe než pro Draca a ten musel uznat, že úplně střízlivý není ani jeden. I když on měl tužší kořínek než profesor přes bylinky. Uchechtl se. Profesor přes bylinky, to je dobré… Pak se vzpamatoval a skepticky se podíval do vlastního hrnku. Taky by to už neměl pít. Jenže profesor zasadil semínko a zdálo se, že to hodlá vyklíčit i proti vůli majitele políčka. Draco se snažil nemyslet na to, co Neville řekl, ale nešlo to. Gesto? Něco velkého? To přece na Grangerovou nemůže zabrat. Může? Ne, hlouposti, jistě že nemůže. Možná kdyby omluvu předložil v knižní podobě s nadpisem učebnice, ale takhle. Navrch napsaná omluva, to je… moment… napsaná…

„Hm, Neville?“ Oslovený ztěžka zdvihnul tvář k Dracovi. Ten se usmál. „Tys na to kápnul!“ Hodil do sebe zbytek pití, ale bylo ho moc a část mu vnikla do špatné trubky. Plíce mu zahořely a on se rozkašlal. Ne, pomyslel si, když se mu přestaly dělat mžitky před očima, rozhodně musí oggdenskou pro příště omezit. Čaj, to bude ta správná volba. „Díky,“ zasípal a poklepal skoro nevnímajícího Nevilla po zádech. Teď si musí provětrat hlavu a celé to promyslet. A taky kávu, silnou a velké množství. Třeba by to přece jen mohlo zabrat.

ϩϩϩ

„Pane profesore?“ zatřepala rukou ve vzduchu jedna ze čtvrťaček, aby přitáhla jeho pozornost. Zamrkal a odtáhl si brko od úst. Bylo jeho zvykem lehce si přes ně přejíždět, když nad něčím při psaní přemýšlel. Přelétl očima trénující páry a pak se zaměřil na studentku, která ho volala.

„Děje se něco, slečno Aldertonová?“ zeptal se.

 „Nejsem si jistá držením hůlky, při tom pohybu. Mohl byste mi to znovu předvést, prosím?“ zeptala se podle Draca až moc nevinným tónem. Nasadil profesionální výraz a došel až k ní.

„Ukažte mi, jak to děláte?“ vyzval ji klidně. Aldertonová se vypnula a mávla hůlkou v několika prapodivných kličkách. Draco se musel držet, aby nevzdychnul.

„Vaše držení je naprosto v pořádku, ale možná by nebylo na škody, abyste zkoušela pohyby hodící se k inkantaci, kterou se učíme. Nečetla jste text, který jsem vám zadal minulou hodinu?“ Dívka se zatvářila vykuleně. „Pět bodů z havraspáru a příště bych prosil, abyste se připravila a nezdržovala mě tak od studentů, kteří by opravdu mohli potřebovat pomoc.“ Otočil se a vydal se mezi ostatní, kteří se rychle vrátili k cvičení a snažili se předstírat, že vůbec neposlouchali. Doufal, že se ta dívka poučí. Byl za tu dobu zvyklý na nadbíhání, flirtování a dařilo se mu to snášet s obstojným klidem, ale když už se to některé studentky ani nesnažily maskovat, tak ho to opravdu vytáčelo. Proč by se pak měl snažit on, aby nepoznaly, jak ho to otravuje? Velmi rychle ho na učitelském postu přešla radost z jeho částečně vílího původu. Neslo to sebou totiž dost nepříjemné průvodní jevy, což by kdekoliv jinde bylo únosné, ale v moři rozbouřených hormonů se to měnilo v důmyslný trest.

„Pane Rosenssi, buďte při těch pohybech opatrnější, ať někomu nevyrazíte zuby,“ napomenul chlapce, který rozhazoval paže doširoka a jeho spolužáci od něj s obavami ustupovali. Sem tam se některým z nich podařilo vykouzlit nepatrné mihotání chabého štítového kouzla, ale většinou hned zase mizelo. Otočil se k druhé polovině třídy, když se za jeho zády ozvala rána. Prudce se otočil. Několik studentů bylo zahaleno v zelenkavém dýmu, který páchnul po pukavcích. S rukávem hábitu přitisknutým k nosu k nim udělal několik spěšných kroků, když ho těsně minul zářivě modrý paprsek nějakého kouzla.

„Všichni skloňte hůlky a nic nedělejte!“ křiknul. Několika mávnutími otevřel okna a vyhnal kouř z místnosti, než začal ohledávat škody. „Někdo zraněný?“ zeptal se. Všichni jen kroutili hlavami. Byli malinko zelení, ale jinak se zdáli pořádku. Úlevně si vydechl, než se začal probírat tím kdo, co dělal a co se asi mohlo pokazit. Nakonec zjistil, že jeden ze studentů měl u sebe Zákeřné křesadlo z krámku dvojčat Weasleyových, které samozřejmě patřilo – jako většina jejich výrobků – k předmětům zakázaným ve škole. Draco pitomce, který si ho vzal s sebou na hodinu, odměnil dvoutýdenním trestem u Filche a ztrátou bodů. Nemohl věřit, že byl někdo vážně tak pitomý, ale fakt byl, že by se s tím měl konečně smířit. Důkazy hlouposti studentů se kolem něj doslova rojily, nechápal, jak to, že jim ještě nepodlehl. Než to všechno vyřídil, byl už stejně čas hodinu ukončit, a tak vyučování rozpustil. Nezapomněl jim ovšem ještě zadat esej o třech nejběžněji používaných štítových kouzlech. Byl si jistý, že ho jejich rozmrzelé brblání bude provázet i ve snech, takovou mělo sílu.

Když zmizeli, pozavíral okna a ze stolu sebral rozepsaný pergamen. Bojoval s tím už od včerejšího večera, ale pořád nebyl spokojený. Jenže měl čas jen do večera, vzhledem k tomu, že byl čtvrtek a výlet do Prasinek byl naplánovaný na sobotu. Pokud měl mít naději, že se to do víkendu vyřeší, měl na to v podstatě jen jednu šanci a to v pátek. Vztekle zavrčel a při přechodu z učebny do kabinetu přeškrtl hned dvě slova. On, kterému předčítali nejlepší básnická díla světa, teď nemohl najít a poskládat ta správná slova. Bylo to k vzteku. Vlastně víc, bylo to doslova k zbláznění.

Posadil se za stůl a se zamručením sledoval několik řádků textu s přeškrtanými a opravovanými slovy. S dalším zamručením jeho brk zaškrábal na papíře, ale hned, jak dopsal slovo, věděl, že je to pitomost. Vztekle to celé přeškrtnul a opřel se v židli. Seber se, Draco, domlouval si. Někde to tam v sobě máš, stačí to najít. Okamžitě se zašklebil. Ne, motivující průpovídky rozhodně nebudou to pravé. Oproti tomuhle bylo chytání zlatonky směšně jednoduché. Napřímil se. Zlatonka. Koště. Hřiště. Ano!

ϩϩϩ

Páteční ráno bylo přinejmenším zvláštní. Už to, že se probudil sám. Tedy on se vždy budil fyzicky sám, ale tentokrát mu nedělaly společnost ani sny. Žádné, nejen noční můry. Prostě nic, ani ťuk. Spokojeně se protáhnul a chvíli jen tak koukal na nebesa. Ani zdaleka nebyla podobná těm, co měli v kolejních ložnicích. Stejně tak i postel byla odlišná. Prostornější, kupříkladu. Nebesa neměl potřebu zatahovat, protože tady soukromí měl. Nechával je tedy stažená u sloupků postele, ale sametově černý baldachýn nad hlavou ho podivně uklidňoval. Snad to bylo tím, že si na to zvyknul, ale bez něj by se mu ani zdaleka nedařilo tak snadno usínat. Ty roky, které strávil mimo školu, byly zvláštní.

Ne že by mu k ničemu nebyly, ale připadal si jako v jiném světě. Částečně určitě i proto, že po válce to byl jiný svět. Jak ten okolní, neosobní, tak ten jeho malý. Byl sám uprostřed ničeho. Trosky starého života byly všude kolem a on o ně bez ustání zakopával. Nakonec se rozhodl nejdříve si uklidit v tom svém světě, než se pustí do bitvy s tím okolním.

Začal u světských věcí, jako byly starosti s majetkem. Zbavil se rodinného sídla. Prodal spoustu vybavení a zlikvidoval památky po svém otci v podobě nezákonných předmětů, kouzel a lektvarů.

Překvapením pro něj bylo, když zjistil, že je jediným zmiňovaným v poslední vůli svého kmotra. Severus mu odkázal všechno, co měl, a to včetně domu v Tkalcovské uličce. Dracovi to ukázalo, jako moc v něj Severus věřil. Netušil, že se Draco rozhodne tak, jak se rozhodl, ale viditelně v to doufal. Dlužil Severusovi v mnoha ohledech tolik, že si nebyl jistý, jestli by to kdy dokázal za svůj život splatit. Pokusil se tedy alespoň dělat to, co mohl. Zbavit se poskvrny na svém jménu bylo skoro nejtěžší. Přesto se snažil, pomáhal po válce, kde se dalo. Pátral po zbylých smrtijedech, vyrážel proti vlkodlakům, mozkomorům i obrům. Zároveň se zabydloval v Severusově domě a snažil se nějak vypořádat s majetkem Malfoyů. Přispíval organizacím na obnovu kouzelnického světa a studoval. Celkově se snažil změnit přístup k životu jak svému, tak ostatních. Dennodenně sváděl boj se zásadami vštěpovanými celých osmnáct let. Ale pomalu a jistě vyhrával. Nikdy by to nenazval snadným zápasem. Jeho jméno vzbuzovalo ještě méně důvěry než akromantule, ale byli tu jiní, kteří mu pomáhali. Překvapivě Potter a jeho teď už manželka Weasleyová, Neville, samozřejmě, ale i tací, od kterých by to nečekal, protože mu nic nedlužili. Křiklan, Pastorek i další. S ubíhajícími měsíci se skupina kolem něj rozrůstala a on se kolikrát po probuzení smiřoval s tím, že se mu všechno jen zdálo, dokud ho někdo nezavolal krbem nebo mu rovnou nezaťukal na dveře. Poprvé v životě se učil mít rád lidi kolem sebe. Ne je jen tolerovat nebo využívat, ale prostě s nimi být, protože to bylo fajn. Kdyby mu někdo před lety řekl, že Longbottom bude jedním z jeho nejlepších přátel, rovnou by mu zamluvil krásnou soukromou komůrku u sv. Munga. Jenže teď to tak bylo.

S příjemným pocitem se Draco zvedl z postele a vyhlédl z okna. Venku bylo jasno a chladno, jak zjistil, když otevřel okno. Vítr mu polaskal odhalenou kůži a zabořil mu divoké prsty do vlasů. Bylo to osvěžující, s příchutí čistého života. Krátká sprcha mu náladu ještě zvedla, i když pochyboval, že je to ještě možné. Všechno ukazovalo na to, že bude úžasný den. Odvážil se zadoufat, že i žáci budou spokojení, klidní a budou všechno umět. Dobře, tohle už bylo čisté snílkovství, vysmál se Draco sám sobě, ale pořád měl pocit, že je mu skvěle.

V odrazu zrcadla pozoroval svou souměrnou tvář a světlé vlasy padající mu do očí. Lehce je sevřel mezi prsty a uhladil. Šedá v očích se zdála světlejší a živější, trochu jako stříbro. Vábila k sobě a hravě se blýskala. Už před lety zjistil, že pokud má dobrou náladu, jeho vílí dědictví se projevuje výrazněji. Usmál se na sebe a jedním okem mrknul. Běžně si takovou rozvernost nedovoloval, ale dnes si chtěl užít každou minutu. Jen málokdy se mu dařilo probudit se a vidět všude kolem jen to hezké. I teď měl neblahé tušení, že se snídaní to skončí. Vlastně ne ani tak tušení, spíše jistotu. Sám si to zařídil. A tentokrát mu ani jeho vnitřní víla nepomůže, pokud jeho plán nevyjde, nezbude z něj dost ani na krmení tlustočervům. Ještě jednou se na sebe usmál.

„Každou minutu, Draco, užij si každou jednu zatracenou minutu,“ poradil si a šel se obléct, aby si mohl dojít na snídani. Když to stihne před ní, mohl by si ji dokonce i vychutnat. S pocitem spokojenosti si to určil jako svůj dnešní hlavní cíl. Vychutnat si snídani a přežít doručování pošty. Ó jaký krásný den ho čeká!

≥ 

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hrdinný smrtijed - 6.: