OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hrdinný smrtijed - 7.

14.04.2012 (16:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 2060×

Když vcházel do síně, sršel dobrou náladou nebo se alespoň snažil, aby si to všichni mysleli. Zdravil se se studenty. Obratně se vyhnul duchovi mnicha, který se vynořil z podlahy, a přitom se elegantně pootočil. Jen kdyby to všechno nedělal jen za jediným účelem, a to mít pořád co na práci, aby mu oči nezabloudily k jejímu místu. Pošta ještě nedorazila, a tak se energicky usadil na židli, aby si snídani vychutnal v relativním klidu. Relativním, to opravdu ano, profesor Křiklan měl zase velmi komunikativní náladu a vůbec mu nevadilo, že Draco nečte týdeník pro zhýralé alchymisty, jak se naučil v duchu říkat Křiklanovu oblíbenému plátku o slavných a mocných z jeho oboru. Díky Severusovi měl vštípeno, že onen plátek není dost dobrý ani na zaplácnutí mouchy na zdi.

„Dobré ráno, profesore,“ odpověděl tedy s úsměvem alespoň na pozdrav a sáhnul po tácu se sledi. Jen kousek od talíře si to ale rozmyslel a ryby vyměnil za několik křupavých plátků slaniny. Užívej si, dokud to jde, pobídl se znovu v duchu a přidal si ještě dva. Ruce přiložil k šálku s horkou kávou a spokojeně přivřel oči. „Je skutečně dobré, viďte,“ obrátil se na Křiklana. Ten vesele pokýval.

„To rozhodně. Ovšem slyšel jsem, že máte na starosti sobotní dozor nad výletem do Prasinek,“ připomněl mu Křiklan tu nemilou vyhlídku. „Opravdu vám nezávidím, ale jsem si jistý, že si jako obvykle skvěle poradíte.“ Draco potlačil odfrknutí.

„Určitě to půjde, navíc tam s námi bude kolegyně Grangerová,“ zašklebil se spokojeně. Její naprostá oddanost tomu dělat všechno, jak se patří, určitě jemu a Nevillovi ušetří spoustu starostí. Neshodovalo se to sice úplně s jeho usmiřovacím plánem, ale vždycky přece byl správný zmijozel, ne? Tedy, až na ten jeden moment, který mu obrátil život vzhůru nohama.

Zrovna když Křiklan otevíral ústa, že se zeptá na něco stejně uchvacujícího jako obvykle, sálem se rozlehlo pleskání křídel. Pošta dorazila. V Dracovi se všechno sevřelo. Příjemné ráno právě skončilo. Vší svou vůlí se donutil klidně sedět a lehce si ubrouskem osušit ústa, zatímco potlačoval automatickou reakci každého Malfoye, která přímo skandovala vezmi nohy na ramena a pryč. Kdyby byla ještě o něco výraznější, musela by si namalovat rudozlatý transparent a mlátit ho s ním po předním mozkovém laloku. Na talíři mu zatím přistálo srolované vydání Denního věštce, ale výjimečně po něm hned nesáhnul. Věděl moc dobře, co se v něm píše. Sám se postaral o přední stranu. Útrpně zavřel oči, ale pak ho přeci jen vzal. Lépe mu bude schovanému před všemi pohledy, které se k němu brzy otočí. Rozklepal noviny a prohlédl si první stranu. Draco Malfoy se upřímně omlouvá! Hlásaly noviny tlustým výrazným písmem, které následoval jen o něco méně výrazný odstavec, který ani nemusel číst. Strávil jeho sestavováním podstatnou část předchozího dne. Jen co noviny rozevřel a schoval se za ně, sálem se začalo ozývat halekání, lapání po dechu a prskání, jak někteří neprozřetelně konzumovali tekutiny během čtení prvních řádků. Mohl si odříkávat v duchu spolu s nimi. Vážená kolegyně, jsem si vědom, že ani upřímná omluva nezvrátí napáchané škody. Ano, a doufal, že to ještě nezhorší. Přesto, vzhledem k vaší zatvrzelé snaze mi to nedovolit osobně, se Vám tímto způsobem chci znovu omluvit. A taky se modlil, že mu za to neutrhne hlavu. Je mi líto, že jsem tak arogantní, sobecký a sebestředný. Měla jste naprostou pravdu, když jste tyto vlastnosti označila za mé nejvýraznější. Byť doufám, že se mi je za ta léta podařilo trochu potlačit, jsem si vědom toho, co jsem způsobil, když nade mnou naposledy převzaly kontrolu. Budu doufat, že vy jste naopak své nejvýraznější vlastnosti nepotlačila a já tak mám alespoň malou naději na Vaše odpuštění. S úctou a respektem, Draco Malfoy. Dělaly se mu mžitky, vážně nechal něco takového natisknout na první stranu nejprodávanějších kouzelnických novin? Kdy naposledy měl nějaký střet s potloukem, že by to mohl svést na úraz? Vážně se teď někdo v sále zahihňal? Jen se bavte na účet svého profesora, počkejte ten dril v Prasinkách. To se bude smát někdo úplně jiný, pomyslel si a stisknul zuby. Někde blízko skřípla židle a on se víc soustředil na písmenka před sebou. A hele, tak oni Francouzi zrušili dohodu o vzájemné spolupráci na programu o záchranu Škebliček vinných? To je ale překvapení... Francie, tam je teď opravdu pěkně, že? Mohl by si udělat malý výlet? Tak na týden, dva, měsíc? Ano, Měsíc, tam taky musí být krásně, škoda že se tam nedá dostat. Na rameno mu poklepala rolička stočených novin. Jeden opatrný nádech a pak zvedl hlavu.

Grangerová měla naprosto nečitelný výraz.

„Dobré ráno?“ zkusil. Jejími pevně sevřenými rty proběhl tik. Takže špatná volba slov. „Ehm, tak tedy špatné ráno?“ zkusil to už méně suverénním hlasem. Další tik. Takže asi poslední ráno, napadlo ho, když skládal noviny a postavil se. Jestli se ho chystá praštit, tak ne když sedí. Vezme to jako chlap, opije se až později. Taky jako chlap.

Zamávala mu před očima stočenými novinami. Odolal touze se přikrčit. Nešvihne ho s nimi přes čumák, ne? Ta představa byla děsivá, to by bylo tak ponižující.

„Tohle jsi myslel vážně?“ Teď se trochu napřímil, za koho ho má?

„Ne, Grangerová, já se běžně zostuzuji před celým kouzelnickým národem. Je to takové moje hobby,“ ucedil. Další tik. Draco si pomyslel, že by ji neměl tak provokovat. A ještě jeden. A pak se najednou rozesmála.

„To jsem ráda, že to vím. Škoda, kdybys to myslel vážně, tak bych ti řekla, že jsem ochotná tu omluvu přijmout, ale takhle…“ mávla neurčitě pažemi a chtěla se otočit. Rychle ji chytil za ruku.

„Ne, počkej, to bylo vážně!“ skoro křikl Draco a chytil ji za paži. Pak si uvědomil, kolik mají posluchačů, ztišil se a pustil ji. „Bylo to vážně, Grangerová. Je mi to opravdu, opravdu líto. Takže to přijímáš? Odpouštíš mi?“ Otočila se zpátky a založila si ruce na hrudi. Na rtech jí pohrával lehký úsměv, když přikývla.

„Ano. Pokud se Draco Malfoy, tak dbalý své pověsti, dokázal takhle shodit před celým kouzelnickým světem, myslím, že jsem já schopná mu odpustit.“ Zatvářil se kysele.

„Mohla bys prosím přestat zdůrazňovat tu shazovací část?“ zabručel. Vesele se zašklebila a zavrtěla hlavou. Protočil oči. „No co, můžu si za to sám, že jo.“ Přikývnutí. Podíval se jí do očí a zvážněl. „Děkuju, Hermiono.“ Stejně vážně naposledy přikývla, pak sebrala ze stolu jeden suchý toast a odkráčela z místnosti. Draco si oddechl. Taky se chystal odejít, když do Velké síně vpadl Neville v plášti zamazaném hlínou a nad hlavou mával svým vydáním Denního věštce.

„Já říkal velké gesto, ne celonárodní aféru,“ volal na Draca. Všichni žáci se na něj vykuleně otočili a Draco se uvolněně a dlouze rozesmál.

ϩϩϩ

Bylo přinejmenším zajímavé sledovat, jak se chování Grangerové k němu pozvolna mění. U oběda mu kývla na pozdrav. Při večeři mu popřála dobrou chuť a na poradě se na něj dokonce s něčím obrátila. V sobotu ráno mu málem způsobila infarkt, když se na něj usmála a zapojila ho do konverzace, zatímco se Neville dusil kusem medového koláčku. A dokázala s ním obstojně konverzovat, i když dusícího se Nevilla bouchala do zad. Popravdě se ho vyptávala hlavně na to, co se od nich dnes jako od dozoru očekává, ale i to byl rozhodně pokrok.

Když po snídani s Nevillem čekali u brány na poslední opozdilce z třetího ročníku, kteří šli do Prasinek poprvé, způsobila jim Hermiona menší záchvat veselí, když dorazila ve svém obvyklém profesorském oděvu a překvapeně třeštila oči na ně, kteří měli pod pláštěm jen obyčejné oblečení.

„Ale- ale-“ koktala zatímco se proplétala mezi žáky k nim.

„Hermiono, je víkend. Nemusíme být tak formální,“ poučoval ji Neville, zatímco se Draco pořád pobaveně šklebil. „Vypadáš teď jako McGonagallová, když nás doprovázela před patnácti lety do Prasinek ona.“ Hermiona vypadala, že nechápe, co je na tom špatně. Draco nad tím jen mávnul rukou, když k nim přiběhl poslední třeťák a strkal mu podepsané povolení.

„To je jedno. My jen máme na víkendy radši méně upjaté oděvy, protože tahle povinnost je otravná sama o sobě i bez hábitu,“ vysvětlil Draco a otočil se ke studentům. „Jdeme!“ zavelel a rukou je popoháněl při průchodu bránou. Ušli asi deset metrů a celou dobu se Hermiona ošívala, až to nevydržel.

„Co se děje?“ Přistiženě sebou trhla.

„Nic,“ vyhrkla. Jen pozvedl obočí v tázavém výrazu. „Možná jsem trochu nervózní,“ přiznala pak. Neville ji poplácal po rameni.

„Nebuď. Teď je tam dovedeme a budeme mít tak tři čtyři hodiny čas, než si proběhnou nejběžnější obchody. Můžeme se zatím usadit ke Třem košťatům. Většina studentů se tam stejně zastaví na něco k jídlu, nebo v nějakém dalším podniku v okolí. Potřeba nás je většinou až potom, když už prolezou to běžné. V některých uličkách jsou obchody s nevhodným zbožím a podniky, kam by studenti chodit neměli. Taky Prasečí hlava, Abe si s naléváním mladým zrovna hlavu nedělá, takže i tam to musíme ohlídat.“ Draco se začal uculovat a Neville se na něj zamračil. „Nezačínej zase,“ zahrozil. Draco zvedl ruce v obranném gestu.

„Copak já něco říkal?“ bránil se a Hermioně konečně došlo, o co se jedná.

„Neville, nebude ti vadit, když necháme Prasečí Hlavu na tobě, ne? Abe k tobě má z nás nejvřelejší vztah a nebude dělat potíže.“ Neville zakýval.

„Jasně, bez problému.“ Hermiona se mile usmála.

„A pozdravuj od nás Lenku, jo? Pracuje tam ještě pořád nebo ne?“ Draco vyprskl smíchy a Neville zčervenal.

„Jo, pracuje. Já jí to vyřídím,“ zamumlal a střelil po Dracovi zamračeným pohledem. Ten ho za to odměnil poplácáním po rameni.

„Měli bychom zkontrolovat i Chroptící chýši?“ odvedla pak Hermiona řeč jinam. Draco pokýval.

„Nebylo by to od věci, ale jiná místa mají přednost.“ Hermiona kývla, na znamení že rozumí. Dál mluvit nemohli, protože vepředu se něco strhlo a Neville s Hermionou tam vyrazili. Draco jen sledoval, jak od sebe odtrhli dva studenty Nebelvíru a Zmijozelu. Připomnělo mu to staré časy, kdy podobně museli trhat jeho a Pottera.

Sáhl do kapsy a vytáhl přeložený kus pergamenu, který mu doručila sněžná sova při snídani.

Málem jsem dostal infarkt! Budu hádat, odpustila ti. 

PS: Pozdravuje tě Ginny a vzkazuje, že to byl dobrý tah. 

Draco nad tím jen zakroutil hlavou. Neudržovali s Potterem nijak živou korespondenci, ale když občas dostal krátkou zprávu, jako byla tahle, potěšilo ho to. Úplně stejně občas on napsal Potterovi. Něco tam bylo. Ne od bitvy, ale už od toho dostaveníčka v Malfoy manor, kdy ho Draco nedokázal prozradit. Nechtěl, aby Pottera chytili a od té chvíle se všechno jen stupňovalo. A teď byl co? Čaroděj dobroděj? Odfrkl si. Měl pocit, že se mu to někde na půli cesty úplně vymklo a snaha dokázat všem, že není jen ten mladý smrtijed a přeběhlík ho nakonec opravdu změnila. Jo, pořád v něm byl kousek toho perfektního Malfoye, ale nějak už to nebyl jeho oblíbený kousek. S naprostým šokem na sobě shledával otisky mnoha různých osob. Byl v něm kus ze Severuse, podstatný kus vlastně. Taky z Nevilla, protože to dlouholeté přátelství se prostě projevit muselo, a k své nechuti na sobě viděl i stopy zlatého chlapce. Dennodenně vzdával Merlinovi hold za to, že se v něm neusadil i kus Weasleyho, to by si asi musel vyčarovat oprátku.

Vítr, který se mu celou dobu opíral do zad, změnil směr. Vyškubl mu z prstů dopis a Draco se po něm natáhl. Dlouho potom přemýšlel, jestli mu krk zachránilo to, anebo výkřik Grangerové, za kterým se otočil. Těsně kolem něj proletěl záblesk kletby a vnořil se do pahýlu stromu, na kterém zanechal šedivou matnou plochu. Než se Draco stačil vzpamatovat, něco do něj narazilo a strhlo ho na zem. Za prvním zábleskem totiž následoval ještě druhý, kterého si nevšimnul. Odhrnul si z obličeje vlasy a překvapeně zjistil, že nejsou jeho. Byly na něj moc tmavé.

„Grangerová?“ zasípal, protože mu ležela na hrudníku. Opřela se rukou o zem, aby se z něj zvedla, ale jedna ruka se jí podlomila a ona mu dopadla na zrovna uvolněný hrudník. Vyrazila z něj mělký nádech, který mu ještě nestačil doputovat do plic, a dala mu šanci zmizet, než se Draco znovu nadechne, aby ho pohltil. Zasténala. Draca to probralo a chytil ji za ramena, aby ji podepřel. Pomohl jí posadit se a stáhl ruce. Na jedné měl něco teplého a mazlavého. Krev, došlo mu po chvíli. Měl pocit, že se mu nárazem musel zpomalit mozek, ale ve skutečnosti se to všechno stalo během několika málo vteřin.

„Jste v pořádku?“ ozvalo se Nevillovo zavolání. Draco zvedl pohled od krve na své ruce k němu. Mozek přeskočil na svou běžnou rychlost.

„Zavolej někoho, musíme ji dostat na ošetřovnu!“ Žena proti němu nesouhlasně zavrčela. Chytil Hermionu za tvář, aby jí viděl do očí. „No tak, Grangerová, spolupracuj. Jsi zraněná, musíš na ošetřovnu,“ vysvětloval naléhavě.

„Nic to není,“ protestovala a rukou si přikryla zranění, jako by snad neexistovalo, když ho nikdo nevidí.

„Kecy, krvácíš,“ štěkl popuzeně.

„Nech toho, Malfoyi. Musíme se postarat o všechny, já to chvíli vydržím.“ Pevně stisknul rty k sobě, ale nechal to být. Nechtěl se s ní hádat, když byla v tomhle stavu, ale s chutí se s ní pohádá, až ji dotáhne na ošetřovnu. Kolem nich se najednou začaly objevovat postavy. Vytasil hůlku, ale uklidnil se, když mu pohled padl na Potterovu tvář. Ten k nim hned přispěchal.

„Co se tu stalo?“ ptal se, když si všimnul krve na Dracově ruce. „Zraněný?“

„Já ne. Ona,“ kývl hlavou k Hermioně. Ta ho zlobně probodla pohledem a než mohl říct, že se odmítá nechat ošetřit, skočila mu do řeči.

„Nic to není! Harry, ráda tě vidím,“ usmála se na černovlasého muže. Ten se neobtěžoval skrývat úsměv.

„Teď vím, že ti něco je. Měla by ses nechat ošetřit. Ví někdo, co se tu stalo?“ Draco pokrčil rameny. On vlastně vůbec netušil, někde mezi výkřikem a přišpendlením k zemi si všiml záblesku, ale nic určujícího. Hermiona kývla směrem ke stromu a zašeptala Duro. Draco i Harry se podívali tím směrem a opravdu, pahýl, který byl ještě před několika minutami dřevěný, se po zásahu kouzla změnil v kámen.

„Kruci,“ šeptl Draco. Tohle ho minulo jen o vlas? A to druhé… Odtáhl opatrně ruku z Hermioniny rány. Měla pořezané rameno a lopatku. „Diffindo,“ oznámil všem. Samostatně ta kouzla nebyla takový problém, ale tahle šla hned po sobě. Harry zbledl. I on v tom viděl jasný úmysl. Zabít.

„Bylo to zaměřené na někoho určitého?“ zeptal se. Hermiona kývla.

„Na Malfoye.“ Draco se nadechl, jakoby chtěl něco takového popřít, ale pak naprázdno vydechl. Tady nebylo co popírat. Kdokoliv poslal ta kouzla, mířil přímo a na něj a chtěl ho nejprve nechat zkamenět, ale protože by ho z toho mohli jednoduše dostat, chtěl se pojistit tím, že ho okamžitě roztříští. Kouzla zvládnou hodně, ale když z vás někdo udělá kamenné puzzle, tak jsou na to krátká.

Harry se postavil a začal organizovat situaci. Děti měly být okamžitě odvedeny zpět do školy, o to se postaral Neville a s ním tři bystrozoři. Zbytek, tedy Harry a další dva bystrozoři, kteří právě dorazili, měli jít prozkoumat místa odkud Hermiona viděla vyletět kouzla. Draco chtěl jít s nimi, ale Harry ho odmítl.

„Pottere, jde o můj krk, tak proč, sakra, ne?“ štěkl.

„Právě, že jde o tvůj krk. Nech to na nás, Malfoyi. Navíc je potřeba aby někdo tu tvrdohlavou nebelvírku odvedl na ošetřovnu, to přece sám vidíš,“ řekl a kývl k Hermioně, která napůl stála, napůl seděla na zídce u cesty a byla v obličeji bledší než smrtonoška. Hábit měla zašpiněný blátem a krví, kterou se mu sice už podařilo zastavit, ale pořád byla všude jako důkaz toho, co se tu stalo. Vzdal to.

„Jo. Jo, to máš pravdu, to bude vlastně svým způsobem taky boj,“ zamumlal napůl úst, ale Potter mu rozuměl. Zašklebil se.

„To si buď jistý, nikdy se nenechala ráda ošetřovat od někoho jiného,“ usmál se, ale pak zvážněl. „Uděláme, co půjde, abychom zjistili, kdo to byl, Malfoyi. Spolehni se a nech to na nás.“ Pak mávnul na svoje lidi a přemístili se mezi stromy. Draco se otočil k Hermioně, která se tvářila pořád stejně neústupně, ale nenápadně svěřovala čím dál tím víc své váhy kamenné zídce.

„Pojď, vrátíme se a já tě dovedu na ošetřovnu,“ řekl, i když věděl že přesně tahle slova spustí lavinu odmítání. Nemýlil se.

„Nepotřebuji, na ošetřovnu, zvládnu si dost dobře ošetřit zranění sama,“ čertila se. Draco přikývnul.

„Já vím,“ souhlasil a nezmiňoval to, že zranění je na zádech, která by si sama ošetřovala dost špatně. „Ale udělej mi to k vůli. Je moje chyba, že vůbec ošetřit potřebuješ. Když ti pomůžu na ošetřovnu, nebudu se potom cítit tak mizerně,“ zkoušel to na ni přes city. Zamračila se, ale pak přikývla. Potlačil úsměv a místo toho nasadil zkroušený výraz trpícího výčitkami.

„Není to tvoje vina,“ řekla mu ještě. Věděl, že nebyla. Byla to vina toho parchanta, který se schovával mezi stromy. Někoho, kdo jim uniknul, a teď se třásl na pomstu, tím si byl jistý. Potlačil tyhle myšlenky a soustředil se na bledou profesorku. Jemně ji podepřel a nenápadně tak přenesl její váhu na sebe.

„Ještě jsem ti nepoděkoval,“ nadhodil. Zašklebila se.

„Byla to podvědomá reakce,“ usadila ho. Rozesmál se.

„Grangerová, jen ty dokážeš člověku zachránit život a potopit mu ego během deseti minut,“ usoudil. Po tváři jí přeběhl úsměv a pak se mu složila k nohám. Tedy složila by se, kdyby ji nedržel. Napadlo ho, jestli si při té zachraňovací eskapádě neudělala ještě něco. Mohla se o tu zídku praštit do hlavy. Zvedl si ji do náruče a ignoroval její mručivé protesty. Po chvíli se uklidnila a on se bál, jestli třeba neomdlela. Vyvedla ho z omylu, když řekla:

„Promiň, Malfoyi.“

„Za co se omlouváš?“ nechápal. Oříškové oči se na něj lítostivě podívaly a lehce se třpytily. Měly krásně teplý odstín a viděl v nich i zlatavě medové hlubiny, které byly něčím zaplněny. Netroufl si odhadnout, co to bylo, ale jako lítost se mu to nezdálo.

„Asi ti pozvracím boty,“ řekla unaveným tónem. A o sekundu později mu dokázala, že Hermiona Grangerová opravdu své sliby plní.

≥

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hrdinný smrtijed - 7.: