OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » I hate you because I love you - 12. kapitola

29.08.2012 (12:00) • KacenQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1037×

12. kapitola

Seděla jsem a zírala do ohně, byla jsem ve svém novém pokoji a nějak si nemohla užívat návratu do Bradavic. Kamarádům jsem slíbila, že si dojdu jenom vybalit, ale nakonec jsem si sedla do tohohle pohodlného křesla a už dobrých pět minut jsem jenom zírala do ohně. "Nebudeme to dál řešit" vážně povedená fráze, vždyť jsem to řešila, řešila jsem to pořád. V podstatě jsem nemyslela skoro na nic jinýho, než na můj současný "vztah" s Lukem.

Někdo zaklepal, rychle jsem vyskočila z křesla a zamířila ke dveřím.

„Vím, že jsem říkala, že hned jdu, a…“ dál jsem se nedostala, když jsem si uvědomila, že za dveřmi nestojí nikdo z mých přátel nýbrž Luke.

„Co je?“ vyjela jsem na něj, vyšla ven z pokoje a zabouchla za sebou dveře.

„Musíš být tak protivná? Jen ti jdu říct, že díky tomu, že je zítra neděle se setkání učitelů a primusů přesouvá již na třetí hodinu,“ řekl.

„Fajn,“ zamumlala jsem a seběhla za ním těch několik schodů, které dělilo můj pokoj od naší společenské místnosti.

„Jdu pryč,“ pronesla jsem jenom tak napůl k němu. Proč mu to vlastně říkám?

„Hm,“ zamručel. Zmateně jsem se otočila, žádná další sarkastická poznámka nebo jakákoli jiná reakce nebude? Zvláštní. Radši jsem ho tedy nechala skloněného nad nějakým pergamenem a vydala jsem se do Nebelvírské věže.

„Hej, Lily, tady jsme!“ křikl na mě Hugo od krbu. Vydala jsem se směrem k nim a cestou se zdravila s ostatními.

„Čau, Lily, jaký bylo léto?“ otočila jsem se za hlasem Franka Longbottoma. Přes léto musel vyrůst, protože byl snad o hlavu větší než já.

„Čau, nesedneš si k nám?“ zeptala jsem se a mávla rukou ke křeslům u krbu.

„Klidně,“ usmál se a přitáhl si jedno z okolo stojících křesel.

Luke:

Ta holka byla neskutečná, ještě asi minutu jsem se díval na dveře, kterými Lily prošla. Dneska jí to hrozně slušelo a lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se na ni od našeho společně stráveného dne netěšil. Věděl jsem, že něco k ní cítit musím (tedy něco jiného než nenávist), protože jinak si nedokážu vyložit své šílené chování, svou touhu po její blízkosti a hlavně své sny, ve kterých hrála Lily hlavní role. O touze ji políbit kdykoli ji vidím, touze ji chránit a šílené žárlivosti na všechny její kluky ani nemluvím. Jenže jak bych vůbec mohl cítit k Potterové něco jiného než nenávist? Je to nejen neskutečná představa, ale hlavně je nereálná. Jenže ona mě zajímá a fascinuje, mohu tohle snad říct o jiných lidech, které nesnáším? Dost těžko. Vlastně mohu o komkoli koho znám prohlásit, že by ve mně vzbuzoval stejné pocity, jako Lily? Nemožné a přesto si nemůžu dovolit k ní něco cítit, ona je z Nebelvíru! A navíc nese příjmení Potterová, což je samo o sobě dost velkým problémem. Tím největším ovšem zůstává fakt, že ONA mě nenávidí, takže ať udělám cokoli, jen se tím znemožním. Hrozné. Proč by mě kruci mělo zajímat, co si myslí? Vždyť mě nikdy nezajímalo, co si o mně kdo myslí, tak proč zrovna teď a proč zrovna ona?... Moc otázek a žádné odpovědi. 

Lily:

„Takže popíráš jakýkoli svůj podíl na celé akci?“ otočila se ke mně Michaela.

„Jen říkám…,“

„Zkusme si to probrat ještě jednou,“ začala Michaela a já jen protočila oči, proč z toho musí dělat takovou vědu? Zpočátku jsem byla pevně rozhodnutá neříct jim o čtrnáctém srpnu nic víc, než věděli novináři, tahle strategie se postupně ukazovala jako zcela neúčinná.

„Byla jsi venku s Aaronem a zašli jste k Druidovi, všechno bylo v pořádku a potom se strhla bitka, díky které mají teď u Munga dost napilno a jelikož se všichni poschovávali, aby se těm třem nedostali na druhý konec hůlky, byla jsi jediná, kdo jim zabránil se pozabíjet. Tak proč jsi kruci odmítla tu odměnu od jejich rodin?“

„To mi taky nejde na rozum, nabízeli ti tisíc galeonů,“ přidal se k Michaele i Hugo.

„Ale tohle by přeci měla být samozřejmost a navíc jsem nebyla sama, kdo zasáhl,“ odvětila jsem, čímž jsem jim pěkně přihrála do karet. Za tohle bych měla dostat nějakou odměnu, pokaždý jim něco vyžvaním.

„Kdo?“ vyhrkli všichni najednou.

„Lu – Snape… Luke Snape, no…“ zamotávala jsem se do toho.

„Jasně, jen tak náhodou tam byl Snape,“ pokývala Patricie hlavou a zubila se jako blázen.

„Je na tom něco divnýho?“ zeptal se nechápavě Hugo Patricie.

„Vůbec nic,“ potřásla Patricie pobaveně hlavou.

„V tom případě, ale nechápu, proč noviny nepsali o něm,“ zamyslel se Nathan, zřejmě jako jediný užívajíc k přemýšlení svůj mozek.

„Zmizel, jakmile bylo po problému, jednoduše se přemístil, předtím mi ještě řekl, že by se nikdo nemusel dozvědět, že tam někoho zachraňoval,“ řekla jsem. Taktně mlčíc o tom, že když mi říkal, že si „opravdu nepřeje být obětí nějakých drbů“, držel mě za ruku a byl tak blízko, že jsem se jen s přílišnou námahou dokázala soustředit na význam jeho slov i tak jsem, myslím, nepochytila vše, co říkal.

„Dobře, takže jsi odměnu nepřijala kvůli tomu, že by se nedostalo i na Snapea?!“ vyhrkl nevěřícně Hugo.

„No… vlastně asi ano,“ kývla jsem nakonec. Pohledy všech teď byly upřené na mě, což mě z nějakého důvodu úplně vykolejilo.

„No a co? Tak jsem prostě nechtěla přijmout nějakou pitomou odměnu, pochopte už konečně, že je mi Snape úplně lhostejný!“ naštvala jsem se. Všichni se zarazili a dál na mě zírali, tentokrát opravdu hodně zmateně. Až teď mi došlo, jak si museli vyložit tu poslední větu… teda vlastně by měli pravdu, ale to já nehodlám přiznávat.

„Samozřejmě, že ti Snape není lhostejný. Je přeci jasné, že ho nesnášíš a právě proto si tu odměnu měla přijmout,“ zavrtěl Hugo nakonec hlavou.

„To by mu akorát přihrálo do karet. Jen si to vezmi, příští měsíc bychom měli na talíři, jak moc Lily touží po slávě a po penězích, nemyslíš?“ argumentoval okamžitě Nathan.

„Pravda,“ pokrčil rameny Hugo.

„Pojďme se už bavit o něčem jiném než o Snapeovi,“ vložil se do toho Frank.

„Dobrý nápad, kdy se hraje první zápas?“ zeptala se Patricie.

„Bude se to probírat zítra na poradě, takže vám hned potom dám vědět. Mimochodem musím taky ještě svolat konkurz, myslím, že příští sobota by byla fajn, ne?“ otočila jsem se hlavně k přátelům, od kterých jsem očekávala, že přijdou. Takže jenom k Hugovi.

„Klidně,“ zazubil se v odpověď.

„Lily, můžu tě o něco poprosit?“ zeptala se Sandy - poslední z mých bývalých spolubydlících. Něco o Sandy? Sandy byla neskutečně hodná, tichá a měla obrovskou fantazii, moc toho nenamluvila, ale myslím, že se miza ta léta, co jsme spolu strávily, podařilo alespoň z části prolomit tu její "skořápku".

„Samozřejmě,“ otočila jsem se jejím směrem.

„Mohla bys na té schůzi přednést některé mé návrhy? Plánovala jsem to o prázdninách, když jsem ještě nevěděla, kdo bude primuskou a nechci je jen tak zahodit,“ podávala mi menší štos papírů s trochu plachým úsměvem.

„To je skvělé,“ usmála jsem se na ni a natáhla se pro papíry.

„Mě samotnou toho moc nenapadlo, určitě je přednesu,“ řekla jsem a položila je vedle sebe. Na jejich čtení budu mít ještě spoustu času.

„Děkuju,“ pípla a odešla do ložnice.

„Já asi taky půjdu, už jsem unavená,“ řekla jsem a vstala.

„Dobře, ale Lily, kdyby se něco dělo, cokoli, tak přijď,“ řekla Angela. Rozloučila jsem se se všemi a zamířila o čtyři patra níž, do mých (a Lukeových) nových komnat. Zastavila jsem se přede dveřmi a podala ruku soše stojící přede dveřmi. Socha s rachotem odstoupila, abych mohla projít. Otevřela jsem dveře a potichu vešla dovnitř, bylo půl dvanácté a já nevěděla, jestli už je Luke ve svém pokoji nebo ne.

„Už jsi zpátky?“ ozvalo se z křesla u krbu, až sem sebou trhla.

„Tohle nedělej,“ zdůraznila jsem, přešla místnost a sedla si do křesla vedle Lukea. Byl už v pyžamu a zřejmě po sprše, jelikož měl ještě vlhké vlasy. Upřímně? Tohle byl pohled pro bohy, ne, ani bohové by si pohled na něj, jak jen tak sedí v křesle s vlhkými vlasy a pohledem upřeným do knihy, nezasloužili. Jedním slovem se dal nazvat úchvatným, dvěma úchvatně dokonalým, třemi…

„Děje se něco?“ zvedl pohled a tázavě povytáhl obočí, zřejmě mu neuniklo, jak na něj zírám. Zrudla jsem a zabodla pohled z okna, ve kterém jsem viděla červenajíc se samu sebe.

„Ne, vůbec nic,“ odpověděla jsem a snažila se o co nejlhostejnější tón, bezúspěšně.

„Jistě, takže jsi už skončila s prohlídkou mé osoby?“ zeptal se pobaveně.

„Co? Ale já si tě… já si přeci…“ koktala jsem a rudla víc a víc.

„To je očividné, takže teď k důležitějším věcem. Asi před dvěma hodinami přišla sova a zítřejší schůzka se opět přesouvá tentokrát ze třetí na druhou. Myslím, že bys to měla vědět,“ pokrčil rameny a s pobaveným úsměvem opět sklonil pohled ke knize.

„Jo… tak děkuju,“ vymáčkla jsem ze sebe. Znovu se na mě tázavě zadíval, ale jelikož jsem se já jakémukoli pohledu na něj urputně bránila a zarputile jsem zírala na stoh pergamenů na stole, jen zavrtěl hlavou a dál se věnoval četbě.

„Už víš, kdy proti sobě budeme hrát?“ zeptal se po chvíli ticha, které nebylo nepříjemné i přesto, že jsem se na něj stále neodvažovala pohlédnout.

„Ne, zjistíme to přeci až zítra,“ řekla jsem a tentokrát na něj upřela pohled, který byl (alespoň v to pevně doufám) pohledem vyrovnaným a neutrálním.

„Ty jistě,“ poznamenal s úšklebkem.

„Ty už to víš?“ vyhrkla jsem a rychle se snažila skrýt své překvapení. Jistě tohle nevěděl nikdo, až na učitele… a Snapeovi si zřejmě říkají všechno.

„Překvapilo tě to?“ zeptal se sarkasticky.

„Vlastně ne, co jiného bych taky měla čekat od haldy Zmijozelských. Zřejmě k vám do společenské místnosti chodí na šálek čaje hlava koleje a společně si vyměňujete drby,“ zavrčela jsem.

„Závidíš, co?“ ušklíbl se.

„No opravdu netoužím po ničem jiném než vyměňovat si drby s umaštěným sklepním netopýrem,“ odsekla jsem, že jsem tohle opravdu přehnala, mi bylo jasné hned. Luke se natáhl pro hůlku, pak se ale zarazil a nechal ruku zase klesnout, místo toho se zvedl a než jsem stačila jakkoli zareagovat přešel místnost a zmizel u sebe v pokoji. Zmateně jsem zírala na dveře, které za sebou přibouchl a nemohla se přimět jakkoli reagovat, tohle… nebylo normální. Měl mě na místě proklít, tak proč to kruci neudělal? Vždyť to byla obvyklá reakce na jakékoli urážky a poznámky, tak proč se dneska tak snadno (co snadno, vždyť vůbec nic neudělal) vzdal? Už zase to začíná být šílené, ono je to vlastně šílené bez přestávky už pěkně dlouhou, tak co se divím. Jenže… co teď mám dělat? Nějaký (zřejmě absolutně pošahaný) instinkt mi velel jít se mu omluvit, ale buďme upřímní, omlouvat se Lukeovi? Ne, to by nešlo. Další minutu jsem frustrovaně zírala na ty pitomý dveře… až mi zase někdo řekne, že umím řešit krizový situace, budu se mu muset vysmát.

„Potterová!“ S trhnutím jsem se posadila a zjistila, že mě bolí celé tělo.

„To tady spíš celou noc?“ zeptal se Luke stojící nade mnou s vyčítavým pohledem.

„Už je ráno?“ zeptala jsem se pořád ještě zmateně, dostalo se mi jen přikývnutí.

„V tom případě tady spím celou noc,“ kývla jsem.

„A smím se zeptat, proč pro Merlina nespíš ve své posteli, nebo by to bylo moc odvážné?“ otázal se ironicky.

„Můžeš se klidně zeptat, i když opravdu pochybuji, že ti do toho něco je,“ zavrčela jsem. Dnešek bude vážně skvělý, líp jsem si ho nepředstavovala.

„V tom máš úplnou pravdu, mě je to ukradený. Spi si třeba na zemi, když ti to vyhovuje,“ řekl s ledovým klidem.

„Jdu do koupelny,“ oznámila jsem mu, když jsem se zvedla z křesla. V duchu jsem musela zanadávat, bradavická křesla sice jsou nesmírně pohodlná, ovšem pouze pokud v nich člověk sedí.

Koupelna byla v mnoha věcech podobná té prefektské, teda ne, že bych byla prefektka, ale Nathan byl, takže nám řekl heslo a chodili jsme se tam koupat všichni. Doteď se divím, že na to nikdo nepřišel, přeci jenom v koupelně se místo dvou lidí střídalo lidí deset. Tady byl o trochu větší bazén a širší výběr bublin a vůní.

Když jsem měla plný bazén růžových srdíček, modrých obláčků a fialových kytiček, skočila jsem si šipku doprostřed bazénu. Snad půlhodiny jsem se máčela v té voňavé vodě, potom mi bohužel vyprchali i ty poslední bublinky a voda se nápadně ochladila, takže jsem radši vylezla. Až pozdě jsem si uvědomila, že jsem si sem nevzala žádné čisté oblečení a špinavé už jsem dala so koše pro skřítky, kde už samozřejmě nebylo,  někdy byla jejich pracovitost až k vzteku. Prolezla jsem snad celou koupelnu, až se mi konečně podařilo najít nějakou skříň s ručníky… a župany! Hm, jeden problém by se přeci jen našel, v mé velikosti tady byl jenom jeden, což by mi ani nevadilo, kdyby nebyl růžový a nebyl lemovaný krajkami. Zapřísáhla jsem se, že tohle na sebe neobleču. Další župan byl zeleno – stříbrný, ale bohužel tak v Lukeově velikosti. Jak je kruci možný, že on má župan ve svých kolejních barvách a já tuhle hrůzu? Jenže mi zřejmě nic jiného nezbývalo a upřímně radši koupím Lukeovy nový župan, než abych na sebe oblékla to, co se nosilo tak před sto lety a ještě to bylo ušito z té hrozné barvy. Ne, já mám plné právo vzít si ten župan, Luke ho nemá podepsaný, ostatně… zelená mi prý sluší. Oblékla jsem se do županu a na pětkrát si vyhrnula rukávy, zamotala jsem se do něj, takže jsem v podstatě vypadala jako nějaký zápasník juda a vyšla jsem z koupelny.

Opatrně jsem se rozhlédla po pokoji a s uspokojením zjistila, že Luke není v dohledu. Po špičkách jsem se začala krást k sobě do pokoje, když jsem z vedlejšího pokoje zaslechla smích. Jasně, nebyla jsem šmírák, ale prostě nešlo nezastavit se a nezaposlouchat se do zvuků linoucích se z Lukeova pokoje. Pisklavý smích nějaké holky, všechno jako by mi došlo tak nějak zpomaleně. Luke má u sebe nějakou holku, co jsem taky čekala? Že když spolu budeme bydlet, přestane s tím jeho sukničkářstvím? Nebo že se snad přes ty prázdniny změnil? Vlastně mě ani nenapadlo, že by mohl mít holku, považovala jsem to za jakousi zradu. Chovám se jako nějaký cvok… já jsem cvok.

„Lukeu, já… miluju tě,“ zaslechla jsem. Taky by ředitelce neuškodilo, kdyby sem dala nějaké těsnější dveře. I přes své nejlepší přesvědčení jsem zůstala a se zatajeným dechem čekala na Lukeovu odpověď… zřejmě jsem byla momentálně nervóznější než dotyčná dívka za dveřmi.

„Nemyslíš, že je na tohle trochu brzo?“ ozvalo se po nekonečně dlouhé době. Téměř jsem si úlevně oddychla, ovšem následující sled událostí mi na klidu opravdu nepřidal.

„Dobře, ale zkusíme to spolu, že jo?“ nepřestávala dotírat. Zajímalo by mě, kdo to je.

„Jistě, to jsme probírali. Půjdeme na snídani?“

Jediné, co jsem stihla, než se dveře otevřely, bylo odskočit a předstírat, že jenom procházím do svého pokoje, zarazilo mě až tiché „ahoj“. Prudce jsem se otočila, až mi župan málem spadl z ramen a zadívala se na Dianu Davisovou, sedmačku ze Zmijozelu, co jsem si pamatovala, tak mi nikdy nedělala naschvály a dalo by se říct, že mě ignorovala a já taky neměla nikdy moc důvodů proč si s ní lámat hlavu. Zdálo se ale, že přes prázdniny řekněme trochu dospěla a já najednou zjistila spoustu důvodů proč se mi, ale vůbec nezamlouvá… ten první byla její ruka v té Lukeově.

„Ahoj,“ opětovala jsem ji pozdrav a snažila se znít mile.

„To je můj župan,“ pronesl naprosto zmateně Luke. Zíral na mě takovým zvláštním pohledem.

„Jo, no ten můj byl trošku… nevyhovující. Jestli chceš koupím ti nový,“ vymáčkla jsem ze sebe.

„To je v pořádku. Říkal jsem si, že se ti nebude líbit, ale McGonagallová si to nenechala vymluvit,“ rozesmál se.

„Budu jí muset poděkovat,“ zavrčela jsem.

„Tak my jdeme. Moc ráda jsem tě viděla,“ odtáhla Diana rychle Lukea směrem ke dveřím. Takže tolik k mému dokonalému ránu.

Kapitola opět strašlivě dlouhá. Po prázdninách už to takový nebude, svůj závěrečný rok na základce ztrávím převážně nad učebnicemi zeměpisu a přirodopisu, takže nebude tolik času na moje "večerní psaní", tak užívejte, dokud to jde...

Dnešní kapitolu bych samozřejmě chtěla věnovat vám čtenářům, ale hlavně Helče, protože její hlášky a záchvaty smíchu mě nejen baví, ale hlavně díky nim potom mám lepší náladu na psaní a neudělám z IHYBILY pohřební povídku... i když zlehčovat jim to rozhodně nebudu, respektive Afrodita jim to zlehčovat nebude.

Těším se na komentáře, tak snad jich zanecháte co nejvíc.

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek I hate you because I love you - 12. kapitola :