OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » I hate you because I love you - 4. kapitola

17.07.2012 (16:00) • KacenQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1494×

4. kapitola

Už asi posté jsem si nervózně poupravila pramínek vlasů a zadívala jsem se do zrcadla. Musela jsem uznat, že jsem nevypadala špatně, dokonce o dost líp, než obvykle, ale pořád jsem se nemohla zbavit pocitu, že se něco zvrtne. Což mě děsilo ze všeho nejvíc, vždyť mě nikdy moc nezajímalo, co si o mně lidi myslí, tak proč jsem tak nervózní z toho, že se Lukeovi nebude líbit barva mých šatů, účes nebo nehty?

„Lily, pojď už, měli bychom se odletaxovat k Minervě,“ vyzval mě taťka a já si ještě naposledy poupravila šaty.

„Vítám vás, Ginny, Harry, Lily, opravdu mě velice těší, že jste tady. Pojďte prosím za mnou, Hlavní sál je tam,“ ukázala na obrovské leštěné dveře McGonagallová. Po obou stranách stáli dva muži, a když jsme se k nim přiblížili, otevřeli je dokořán. Uvnitř bylo snad na dvě stě lidí, což mě nijak neuklidnilo. Potom jsem ve všem tom zmatku a hluku uviděla jeho. Opíral se o bar a koukal na mě… překvapeně? Se zájmem? V tu chvíli jsem se začala červenat a nedokázala od něj odtrhnout pohled, byl dneska snad ještě hezčí než jindy… co to plácám? Chci říct, že vypadal celkem dobře. Skvěle padnoucí, elegantní černý oblek se zelenou kravatou. Vlasy měl v tom svým sexy… do Prčic už zase… arogantním rozcuchu, ano, to je ono.

„Lily, ty vůbec nevnímáš, co ti paní ředitelka říká,“ mračila se na mě mamka. A já znovu zrudla.

„To je v pořádku, Ginny. Užívejte si večírek, já se se slečnou brzy vrátím,“ usmála se a s rukou na zádech mě tlačila přímo ke Snapeovi.

„Smím se zeptat, kam to vlastně jdeme?“ zeptala jsem se.

„Opravdu jsi mě nevnímala, že? Potřebuji tobě a panu Snapeovi předat jedno překvapení, které ani není překvapující, ale určitě vás oba potěší,“ řekla a při těch slovech se ušklíbla, jako by o tom sama pochybovala.

„Dobrý večer, Lukeu, pojďte, prosím, s Lily se mnou,“ nařídila McGonagallová, když jsme se dostali k nudícímu se Lukeovi.

„Ahoj,“ pozdravila jsem spíše podlahu než Lukea.

„Čau, co po nás chce?“ usmál se. Pokrčila jsem rameny. Radši jsme se vydali za McGonagallovou, která si nás nevšímala a šla dál.

„Takže jestli nás ještě propustí, platí ten klub?“ zeptala jsem se.

„No jasně, přeci nechceš být tady, ne? Já myslím, že když budu ještě chvíli muset poslouchat rozsáhlý popis jednotlivých závěsů na oknech, radši dobrovolně půjdu na školní trest k Filchovi,“ vyprskla jsem smíchy a jen tak mimochodem jsem střelila pohledem k závěsům na oknech. Opravdu, každý byl jiný a každý přímo hrůzostrašný.

„Takže,“ začala McGonagallová, když jsme došli do malé místnosti „přišlo mi jako holý nesmysl, posílat každému z vás sovy, když už vás mám tady i když dopisy dostanete dřív než běžně.“ Podala nám každému obálku. To nás sem zvala jenom kvůli tomu? Otevřela jsem obálku, ale místo obyčejných papírů jsem tam měla ještě odznak? Primuska, jsem primuska! Takových možností…

„Takže jak jste si jistě všimli, jste noví školní primusové,“ vrhla jsem rychlý pohled na Lukea, který na mě vyjeveně zíral.

„Ale paní ředitelko, vždyť… no nebydlí primusové spolu?“ zeptala jsem se.

„Ano, ty a Luke dostanete své pokoje, vlastní společnou místnost, každý svou ložnici a přístupy do vlastní koupelny a vlastní knihovnu…“

„To jako že budeme bydlet spolu?“ vyhrkli jsme oba najednou.

„Už to tak bude, všechny práva a povinnosti máte připsány v dopise, ano? Teď byste mě mohli omluvit, a pokud vím, tak vy dva jste chtěli někam jít. Takže můžeme,“ usmívala se jako měsíček na hnoji a já dostala chuť ji uškrtit. To udělala schválně? Proč zrovna Snape? Jasně, poslední dobou je celkem fajn a tak, ale bydlet spolu? To nebude nikdy fungovat.

„A paní ředitelko? Budeme pořád moct chodit do své koleje, ne?“ zeptal se Luke.

„Ano, budete a dokonce vám tam necháme postele, ale nesmíte spát moc často, protože vás bude třeba při různých problémech a teď už běžte,“ usmála se na nás, jako by věděla daleko víc, než my. Což mě štvalo, protože se tak na mě lidi usmívali, až moc často, ale radši jsem vyšla z pokoje s Lukem za zády.

„Zdá se, že v Bradavicích nikdy nebudu mít klid,“ zavrčela jse, když mě Luke dohnal.

„Tak to jsme dva, ale budeme mít místnosti sami pro sebe, myslíš, že nás budou opravdu chodit budit, když někdo bude mít třeba zlý sen? Víš, jak bychom zrovna my dva dopadli? Vždyť my jsme po večerce mimo svou postel, tak často, že by z toho prostě musel být problém.“

„Asi máš pravdu, s našimi cestami po hradě teď bude konec nebo budou chodit beze mě,“ ta představa se mi, ale vůbec nelíbila. Já přeci vedla všechny naše akce, to já byla tou, co jim říkala, co mají dělat. Ne, že bych to měla v plánu, ale když nad tím tak přemýšlím, bylo to tak vždycky.

„Měli bychom říct rodičům, že jdeme do toho klubu,“ řekl, když jsme se dostali do síně, kde byli všichni ostatní.

„Jo, jasně,“ rozhlédla jsem se po místnosti a hledala rodiče. Když v tu jsem se prudce zarazila a Luke vedle mě taky. Co má zas být tohle? Hleděla jsem na mamku, jak si živě povídá s paní Snapeovou a obě se smějí. O kousek dál stál můj a Lukeův otec se strejdou Ronem a trochu rozpačitě se rozhlíželi po síni.

„Ale samozřejmě děti, jen běžte,“ dostalo se nám odpovědi od paní Snapeové a mamka jen souhlasně kývala hlavou. Zaraženě jsme vyšli se Snapem ven a tam se po sobě podívali.

„Co bylo, k sakru, tohle?“ zašeptala jsem zděšeně.

„Lily, to je ale náhoda,“ usmál se na mě kolem procházející Zac. Co ten tady chce? Tohle je jak nějaká stupidní mudlovská telenovela? Bydlet se Snapem, moje máma, Zac,…

„Čau, Zacu, co tady děláš?“ zeptala jsem se a doufala, že to znělo zdvořileji, než jsem to cítila.

„Justin říkal, že tady budeš, tak jsem tě přišel pozdravit,“ usmál se.

„To je skvělý, tak my zase půjdeme,“ zavrčel Snape.

„A kam? Já bych mohl taky, přeci nebudu celý večer doma,“ zasmál se Zac. Zmateně jsem na něj hleděla, to mu to jako nedošlo? Kdo ho sebou chce? Já tedy rozhodně ne, už od prvního ročníku se mě snaží sbalit a mně to přijde nechutnější a nechutnější.

„Jenže my jdeme do klubu, seš si jistej, že by tě rodiče pustili?“ zeptal se Snape uštěpačně.

„To nevím, ale jsem dospělý, vlastně mám ještě lepší nápad, tady je kavárna s tanečním parketem, lepší místo byste jen stěží hledali.“

„Opravdu? Jenže MY už místo, kam půjdeme, máme vybraný a věř, že tam o tebe nikdo nestojí,“ odvětil Luke zdánlivě klidným hlasem, ale tělo se mu třáslo potlačovaným vztekem.

„V tom případě, ahoj, Lil,“ vlepil mi pusu na tvář a s prásknutím zmizel.

„Debil,“ ulevil si Luke.

„Neměl jsi být, tak hnusný,“ poznamenala jsem, i když se mi ulevilo, že zmizel.

„Cože? Měl jsem být o hodně hnusnější nebo tobě se to snad líbilo?“

„Nelíbilo, ale…“ samozřejmě mě přerušil.

„Ale jistě, tobě jeden kluk nestačí, že Potterová? Samozřejmě, naše Lily se nám zamilovala do Zaca.“

„Ty zmetku,“ zavrčela jsem, „co si o sobě vůbec myslíš? Jak můžeš něco takovýho vůbec říct. Seš jako malý dítě. Mělo mi být jasný, že ty seš jenom obyčejnej arogantní ignorant. Myslíš si, že jsi nejlepší na světě, co?“ nevědomky jsem začala zvyšovat hlas, pohrdavě jsem si ho měřila a on mi pohled vytrvale oplácel.

„No rozhodně si myslím, že jsem lepší, než ten tvůj Zac, alespoň vyčaruju obyčejný neverbální protego, on přitom vždycky jenom zrudne a mává bezvýsledně hůlkou,“ odpověděl posměšně.

„To je taky jediný co umíš, posmívat se ostatním. A já si myslela, že ses třeba trochu alespoň trochu změnil, jenže to bys to nesměl být ty!“

„Změnil? Nebuď směšná, Potterová, vždyť ty se chováš stejně jako já, někdy i hůř. Stačí se podívat na ty tvoje kamarády, úplně s nima manipuluješ, stejně jako s každým. Třeba profesorka Coleová, vím, proč máš samý jedničky,“ ušklíbl se a já vytáhla hůlku. Tohle prostě přehnal.

„Dost! Lily, skloň tu hůlku!“ ve dveřích se objevila mamka s paní Snapeovou.

„Lukeu!“ křikla paní Snapeová zděšeně.

„On – on…“ začala jsem a hlas se mi třásl vztekem.

„Lily, tu hůlku! Jsme na mudlovské ulici, kdykoli sem může přijít nějaký mudla,“ vyšilovala mamka. Pochybovala jsem, že v téhle ulici vůbec někdo bydlí, ale hůlku jsem sklonila a Snape taky.

„Lukeu, omluv se!“ přikázala paní Snapeová.

„Mami, prosím, nepleť se do toho.“

„Lukeu, okamžitě se omluv!“

„Nemám za co,“ zavrčel a pořád mě probodával ostrým pohledem.

„Lily?“ zeptala se máma. Nevěřícně jsem se na ni podívala.

„To… nikdy, nemám za co,“ odsekla jsem. Obě se na sebe zoufale podívali.

„Takže, Lukeu, buď se teď omluvíš, nebo máš, až dokonce prázdnin domácí vězení.“

„Promiň,“ zašeptal.

„Jo, já se taky omlouvám,“ ani jsem nevěděla, jestli mě slyšel, ale už se zase pobaveně šklebil a já se k němu musela přidat. Co se to se mnou, k sakru, děje? Jak ho můžu chtít chvíli zabít a pak obejmout… obejmout?!? Ne, ne, ne, prosím…

„Radši půjdeme dovnitř, ne?“ zeptala se paní Snapeová.

„Ještě jsme přeci nebyli v tom klubu,“ vyhrkli jsme oba se Snapem zároveň. Naše matky se na sebe jen udiveně podívaly a potom kývly.

„Když nám slíbíte, že už se navzájem nepokusíte zabít,“ řekla mamka.

„A že budete do deseti zpátky,“ dodala paní Snapeová.

„Co?“ zeptala jsem se.

„Jako vážně jenom do deseti?“ doplnil mě Snape.

„Zlato, je sedm, jak dlouho byste tam chtěli být?“

„Takže v deset se vám ozveme,“ usmála jsem se, když obě dvě zašli dovnitř.

„Čemu se směješ, Potterová?“ zeptal se Snape.

„Nesměju se, jenom se usmívám,“ namítla jsem a otočila se k němu.

„Slíbila jsem, že tě nezabiju, tak buď tak laskav a drž tu svoji pusinku,“ řekla jsem, když jsem viděla, že se nadechuje k protestu.

„Co když řeknu, že chci, abys mě zabila?“

„Tak v tom případě mluv dál a nemusíš se bát,“ odsekla jsem.

„A jsme zase u toho, ty prostě ani neumíš říct, že někoho zabiješ, nezníš dost přesvědčivě. Tedy dokud nedržíš v ruce hůlku, potom jo, Potterová.“

„To měla být jako poklona?“ zeptala jsem se s širokým úsměvem.

„Leda ve snu, Potterová,“ odpověděl, „a teď prosím přestaň plácat nesmysly a pojď za mnou.“

„Leda ve snu, Snape,“ oplatila jsem mu a předběhla ho.

„Ty víš, kam máš jít?“ zeptal se a chytil mě za ruku. Chytil mě za ruku a mně se to líbilo! Ne, to teda nelíbilo!

„Já si poradím, neboj,“ zazubila jsem se, vytrhla mu ruku a pokračovala dál.

„V tom případě,“ řekl a srovnal krok, „se nechám vést.“

„Tohle taky znělo jako poklona, Snape,“ neodpustila jsem si.

„To bylo pohrdání nad tím, kam nás zavedeš, ne, poklona,“ ušklíbl se.

„Jsi neuvěřitelnej.“

„To ty taky.“

„Třeba sem,“ ukázala jsem po chvíli na jeden zastrčený snad klub. Otevřela jsem dřevěné dveře a nakoukla, zevnitř se neozýval žádný hluk, tak jsem dveře otevřela více a vešla. Ocitla jsem se ve slabě osvícené místnosti, s malými okny, hrála tam nějaká pomalá hudba a u jednoho stolu seděl jeden pár, jinak byla místnost prázdná.

„No, výborně, Potterová. Tady si užijeme zábavy,“ poznamenal za mnou Snape a jeho hlas ironií přímo přetékal.

„Přejete si?“ objevila se vedle nás servírka v růžové zástěře. Chtěla jsem vyhrknout, že jsme si spletli dveře, ale Luke mě předběhl.

„Stůl pro dva a někde vzadu, prosím.“ Překvapeně jsem se po něm otočila, ale on jen pokrčil rameny a s pokřiveným úsměvem mi pokynul, abych následovala servírku.

„Mám vám něco přinést?“ zeptala se servírka a mrkla na Lukea, což mi z neznámého důvodu příšerně vadilo. Ne, rozhodně by mi to nemělo vadit, ať si na něj mrká třeba celý průvod krásných slečen. Mně to může být úplně jedno a taky je.

„Co třeba jídelní lístek?“ otázal se Luke jízlivě, což mi na tváři vykouzlilo velký úsměv, který jsem se snažila potlačit. Servírka trochu zaraženě odkráčela a já se otočila k Lukeovi.

„Vážně dokážeš být nepříjemný,“ poznamenala jsem, ale pořád se umívala jako blázen.

„Divíš se? Podívej se, kde jsme,“ zavrčel a rozhlídl se po růžových stěnách, při čemž se zhnuseně otřásl.

„Tak hele, já chtěla odejít, to ty si řekl, ať nám najde místa.“

„Já… teda přišlo mi, že se ti tu líbí,“ řekl. Opravdu? Vážně šel sem, protože si myslel, že se mi to líbí?

„Tak to bylo od tebe hezký, ale… no, tohle opravdu není místo, kde bych chtěla strávit dnešní večer,“ snažila jsem se nesmát, protože Luke se tvářil vražedně.

„Jdeme,“ řekl a zvedl se. Počkal na mě a společně jsme vyšli ven.

„Myslím, že teď se nechám vést já,“ usmála jsem se.

„Jak jsem říkal, vážně seš na tohle anti talent,“ ušklíbl se a ukázal naproti k baru.

„Tam jsem chtěl zajít já, ale zajímalo mě, kam chceš ty,“ začal se smát, takže jsem ho jen naštvaně předešla a zamířila k tomu baru.

„Hej, Potterová, počkej na mě,“ křikl a stále s úsměvem mě doběhl.

„Ty to tam znáš?“ zeptala jsem se přede dveřmi.

„Ne, nikdy nechodím do stejných klubů víckrát, samozřejmě až na Druida, tam je nemožné nejít znovu,“ odpověděl a zazubil se, jen jsem s úsměvem přikývla.

„Seš holka, Potterová,“ poznamenal s úšklebkem a otevřel dveře.

„Fajn, že sis všiml,“ odsekla jsem zmateně.

„Myslím tím to, že holky mají přednost, takže,“ opravdu mi podržel dveře. Uvnitř byl příjemně známý kouř, musel to být kouzelnický klub, protože v jednom rohu, kouzlila čarodějka nějaké ozdoby na závěsy.

„Co to bude?“ zeptala se barmanka, když jsme se dostali k baru.

„Já ohnivou whisky,“ odpověděl Luke a zadíval se na mě.

„Tak já taky.“

„Takže dvakrát ohnivou whisky,“ poručil Luke a usmál se na barmanku, která úsměv zářivě opětovala. Aby se jí ta huba neroztrhla od samého usmívání, sakra, Lily, tobě je fuk, kdo se na koho usmívá.

„Takže na tvou sestřenici a dědu?“ usmál se a pozvedl svou skleničku.

„Jo, na spojení dvou nesnášejících se rodin,“ uchechtla jsem se a s nevraživým pohledem upřeným na barmanku jsem do sebe whiskey kopla.

„Ještě,“ šoupla jsem sklenku k barmance a pak si s hrůzou uvědomila, že jsem se Snapem udělali vše stejně. Oba dva jsme naráz vyprázdnili skleničky, řekli „ještě“ a totožným pohybem šoupli skleničky k barmance, tohle zjištění mě donutilo na něj mírně vyvalit oči a on udělal to samý.

„Ne,“ vyhrkli jsme a pak se k mému vlastnímu zděšení oba rozesmáli.  

„Tady to máte,“ usmála se na nás ta barmanka. Takže si zřejmě myslí, že jsme pošahaní, ale vždyť vlastně jsme, tedy alespoň já. Přeci jenom sedím v baru se Snapem! Kdyby mi tohle někdo řekl minulý rok, řekla bych mu, že se zbláznil. Jenže právě za ten poslední rok se něco změnilo, něco, co jsem neuměla pojmenovat a radši ani nechtěla. Zkrátka když to tak vezmu Snape už nebyl jenom namyšlenej ignorant, ale hezkej a přitažlivej namyšlenej ignorant. Panebože…

„Er… Li – Potterová, nechceš jít tancovat?“ Chtěl mi říct Lily, že mi chtěl říct Lily?

„Chci,“ usmála jsem se a nechala se odvést na poloprázdný parket.

----------------------------

Chtěla bych poděkovat všem, co zanechali své komentáře :) v další kapitole se nám to už trochu rozjede :D

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek I hate you because I love you - 4. kapitola: