Jedna z mnoha - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak po měsíci je tu první kapitolka! Je dost krátká, ale potřebovala jsem jí už zakončit, abych si mohla nechat nadcházející důležité události do další kapitolky. Sophie jen vzpomíná na první dny v sirotčinci no, od té příští kapitolky by to už mělo být konečně trochu zajímavější.

06.09.2012 (08:00) • Sence, Attris • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 807×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Když jsem se tenkrát ráno ptala maminky, říkala, že je 21. prosince a vesele nám vařila k obědu špagety. Seth a Terry společně seděly u playstationu a hlasitě se hádaly o to, kdo bude jaká postavička. Zoe si hrála se svou nejoblíbenější panenkou a já jsem se chystala, že si půjdu vybarvovat omalovánky.

O několik hodin později bylo všechno jinak.

Zmatek. Přímo chaos. Netušila jsem co se děje. Tenkrát jsem na to byla ještě moc malá. Avšak pořád vidím před očima ty ohnivé plameny. Slyším ten drásavý křik mé matky. Zoein pláč. Dětský křik Setha.

Pamatuju si i toho hasiče, který nás se Zoe odtamtud odnesl. Byl velmi vysoký, svalnatý a pamatuju si, že měl legrační helmu s ochranným sklem přes obličej.

Tenkrát jsem byla ještě moc malá na to, abych něco z toho chápala. Jediné, co jsem pochopila, bylo, že maminku, tatínka a Terryho se Sethem už nikdy neuvidím.

Ještě dnes si pamatuju ten mráz, který mi spaloval holou kůži na nožičkách. Byla to chladná zima a ve spěchu z hořícího domu nebyl čas se obléct.

Zoe na tom byla podobně. Když jsme se dostalys sirotčince, okamžitě nás zabalili do tlustých peřin a donutili nás vypít příšerně hořký a vařící čaj. I přesto pak Zoe první měsíc musela zůstávat na marodce se zápalem plic.

V ty dny to pro mě bylo nejhorší. Přešly Vánoce a já je vůbec neslavila. V ty dny jsem se seznámila s Bethany Murphyovou. Seděla jsem tenkrát u okna a koukala ven. Doufala jsem, že si pro nás přijde děda. Ale nepřišel. Rodiče se s ním rozhádali pár dní potom, co se narodil Seth a přetrhali s ním všechny kontakty. Já se na něj však pamatovala a zoufale doufala v záchranu. Ale ta nepřišla.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak se ke mně blíží drobná černoška s kudrnatými neposednými vlasy, ale nevnímala jsem ji. Nechtěla jsem. Když si ke mně přisedla, nijak jsem nereagoval, jen jsem pořád koukala z okna. Nechtěla jsem se v dětském domově s nikým přátelit, protože jsem si myslela, že si pro mě a Zoe opravdu někdo přijde. Když už ne děda, tak alespoň někdo jiný a adoptuje nás.

Chvíli jen nehnutě seděla naproti mně na dětské stoličce a koukala z okna, jako já. A pak začala vyprávět. Vyprávěla mi o tom, jak byla malá. Jak žila s maminkou a tatínkem. Jak byla její maminka těhotná a Beth měla mít bratříčka. Jak jednou tatínek odjel a už se nevrátil. Maminka z toho byl velmi smutná, ale na bratříčka pro Bethany se těšila. Beth se na něj taky těšila. A pak maminku odvezli do porodnice, protože se bratříček chtěl dostat na svět. Ale byl moc slabý a nezvládl to. A maminka taky ne.

Bethany bylo tenkrát šest. Pak žila dva roky u svojí tety, ale ta pak zemřela na rakovinu a Beth už neměla nikoho, takže přišla sem. A tady je už rok.

Po tvářích jí tekly slzy, když mi to vyprávěla, ale já byla sobec a dál jsem ji ignorovala. Nezajímal mě její dojemný příběh o tom, jak se sem dostala. To mě zrovna potkala katastrofa. To mně zemřeli rodiče a dva bráškové. To mně leží mladší sestra, poslední příbuzná, co mi zbyla na marodce se zápalem plic. To já jsem přišla o domov kvůli požáru. To já v tu chvíli měla důvod k pláči, ne ona.

Ale ona to nevzdávala. Celou dobu, co byla Zoe na marodce se mě snažila rozveselit. Dala mi plyšového pejska, aby mi nebylo v noci smutno. Vyprávěla mi i o veselých částech svého dětství. Svěřila se mi se svým tajemstvím, že umí hýbat předměty, říkala, že až bude velká, bude se živit jako kouzelnice na jevišti. Ale že ona nebude používat žádné triky, ona to bude dělat doopravdy.

Časem jsem už neměla to srdce ji ignorovat, obzvlášť když pak dokázala rozveselit i Zoe. Stala se z ní taková naše velká sestra.

Po tváři mi stekla slza. Už nikdy to nebude jako dřív. Pochybuju, že Beth a Zoe ještě někdy uvidím. Vím, že mě tu čeká smrt. Doufání v záchranu je jen ztráta času. Ne, že bych volného času na tomhle místě neměla dostatek, ale jen mě to zbytečně dohání k zoufalství.

Zdravý rozum si tu můžu udržovat jedině vzpomínkami. I ty černé mě můžou zachránit a oddálit blížící se šílenství ještě o kousek.

Dneska mi dali ten nápoj, co mě uzdravuje. Mučení se blíží a předpokládám, že to nebude nic slabého.

Mám dojem, že si mysleli, že už mě zlomili. Ale to není pravda! Já se nevzdávám. Rozhodla jsem se, že jim dám najevo, že jsem ještě duševně přítomna a že se mi to nelíbí. Dneska jsem toho, co mi dával to pití, kousla do ruky. Myslím, že se mu to nelíbilo.

« Předchozí díl

Autor: Sence, Attris, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction