Jen a jen pro tebe - 15. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Laura a Loki zmizeli... Co se s nimi stalo?

31.07.2017 (14:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 974×

Jo, jasně, Eminem... Ale! Ta píseň mi upřímně docela připomíná téma Loki (Love the wy you lie = Miluji způsob, kterým lžeš). Nemyslím přímo tu rapovou část, hlavně refrén.
Ať už tak, či tak, mám tu písničku skutečně ráda, a to podobná „písničková témata" nejsou zrovna můj šálek kávy.

Laura procitla ve zvláštní poloze. Netušila, co se stalo, děje ani kde se, kčertu, nachází. Víčka však stále držela pevně semknutá. Cítila silnou bolest hlavy, prudké tepání v levém kotníku a mírný tlak na svém vypouklém těhotenském břiše, což rozhodně nebylo v pořádku a dosti ji to vyděsilo. Obepínaly ji dvě neznámé paže, pevně ji tiskly ke stejně neznámé hrudi. Byla nesena, jasně slyšela zrychlený dech, stejně jako prudce tepající srdce, a vnímala i zvláštní vůni, kterou oplýval. Pomalu otevřela oči, a když spatřila tvář nad sebou, polekaně vykřikla.

„Tiše," okřikl ji Loki prudce. Jeho hlas byl hrubý a chraplavý, jako by byl nachlazený. Obezřetně se rozhlédl, zda ženský jek nepřivolal nechtěnou pozornost. Když se Laura také ohlédla, spatřila okolo sebe jen hustý, jasně zelený porost a stromy s velice hrubými kmeny, jejichž listoví tvořilo jakési tunely, kterými ji Loki nesl.

„Co se stalo?" zeptala se tentokrát už potichu.

„Bifrost nás přenesl. Jeho nerovnováha se zdá být stále větší," vysvětlil stručně a stále očima pozorně kmital po zeleném porostu.

„Stáhl jsi mě s sebou," obvinila ho, když se rozpomenula, co se vlastně na Zemi stalo.

„Byla jsi již uvnitř kruhu, v přenosu. Nešlo to zastavit. Chytil jsem tě, aby ses neztratila nebo nevypadla v půlce cesty. Pro ty, kteří na cestování skrz Bifrost nejsou zvyklí, to může znamenat konec."

„Takže ti mám poděkovat za to, že jsi mě držel, protože jinak bych teď plachtila někde ve volném vesmíru?" usoudila Laura.

„Přesně tak," přitakal netečně a zvolnil své rázné tempo, až nakonec úplně zastavil. Sklonil se a pomalu, až nečekaně něžně ji položil do trávy a opřel ji o blízký strom. Půda zde tvořila jakýsi převis, který je chránil z jedné strany, a koruny stromů zase zajišťovaly přístřeší. Skvělé místo k přečkání... čeho vlastně? „Jsi zraněná?" zeptal se chladně a změřil si těhotnou ženu pohledem.

„Noha," přikývla. „Umíš léčit? Myslím magií?" dodala zvědavě, když Loki svými chladnými prsty uchopil její kotník, který nastavila.

„Využívám spíše to opačné spektrum magie. Naopak Sigyn je zběhlá v těchto kouzlech. Má matka se do mě na druhou stranu snažila něco málo vtlouct, takže základy bych zvládl," pronesl klidně.

„Co tě nezabije..." usmála se Laura, náhle však sebou trhla. Z Lokiho rukou vyšla slabá záře, tak jako před nějakou dobou na Zemi, a ona pocítila příjemné teplo a mravenčení ve zraněném kotníku. Po chvíli její nohu pustil, natáhl se a přejel jí po šrámu na čele, kde se uhodila, když tvrdě dopadla na povrch tohoto světa. Teplo a mravenčení tentokrát pocítila v hlavě. Zatmělo se jí před očima a bolest byla náhle pryč. „Něco málo," zašeptala Laura a znovu se usmála. On jen pokrčil rameny. Veškeré její myšlenky se obrátily k jejímu dítěti a nepříjemnému tlaku. „J-já mám strach o své dítě," promluvila zamyšleně a podívala se Lokimu zpříma do očí. On naopak sklopil zrak k jejímu bříšku, kousl se do rtu a povzdychl si. Opět k ní vztáhl ruku.

„Mohu? Bude to je chvíle," řekl a položil na něj svou dlaň s široce roztaženými prsty. Loki zavřel oči a Laura slabě vyjekla, když ucítila ono teplo. Uběhla snad minuta, když se bůh najednou prudce odtáhl. „Tvůj syn je v pořádku," oznámil jí se zastřeným hlasem a zády se opřel o vedlejší strom.

„Syn?" vyjekla Laura překvapeně. „Jak to víš?"

„Magie," oznámil netečně. „Nevědělas, že čekáš syna?" zeptal se podiveně.

„Ne, doktoři to nemohli přesně určit," zašeptala a šťastně se usmívala. Loki protočil panenky a něco nevrle zamumlal.

Chvíli seděli tiše, Loki vypadal, že odpočívá, a Laura se rozhlížela kolem. Zkoumala zvláštní tvary a barvy listů zdejších stromů, květy různorodých vůní a cvrlikání zdejšího ptactva, které se ani v nejmenším nedalo srovnat s tím pozemským.

„Co je to vůbec za svět? Existuje jich devět, že?" promluvila. Loki si povzdechl.

„Tohle je Ljósálfheim. Svět vyššího ducha a intelektu. Většina zde chodí kvůli meditaci, naleznout klid a mír," vysvětlil nezaujatě a ona pochopila, že tohle asi nebude nic pro něj.

„Co budeme dělat teď?" zeptala se s obavami v hlase. „Jak se dostaneme zpět?"

„Pokoušel jsem se volat Heimdalla, strážce Bifrostu," dodal, když spatřil její nechápavý výraz, „ale zbytečně. Očividně musíme počkat na další náhodný přenos."

„Děláš si legraci?!"

„Vypadám na to?"

***

„Stáhl ji s sebou!" štěkl rázně Clint, notně vykolejený z probíhajících událostí.

„Nestáhl," bránila svého manžela Sigyn. „Již byla v přenosu. Chytil ji jen proto, aby nevypadla." Barton se zatvářil, jako by jí nechtěl věřit, ale nechápal, proč by mu lhala.

„Takže co to vytvořilo? Proč je to přeneslo?" položil hlavní otázku Banner.

„A proč zrovna ty dva?" přidala se Romanovová.

„Bifrost je očividně stále nestabilnější," začala Sigyn postupně vysvětlovat. „Je dosti pravděpodobné, že je to přenese i zpět, musíme jen čekat. Z Lokiho vyzařuje silná magie, to je důvod, proč to vzalo jeho. Laura jen měla to štěstí, že stála moc blízko. To je celé." Bohyně byla ledově klidná, což Bartona neskutečně vytáčelo.

„To je celé?!" vykřikl. „Děláte si legraci?! Moje těhotná žena je kdoví kde s tím magorem!"

„Má štěstí, že je tam právě s tím magorem!" oplatila mu Sigyn stejným tónem. „Má alespoň šanci zůstat naživu."

***

Probuzení ze spánku bylo pro Lauru v tuto chvíli neskutečným šokem. Vzduch jí s neskutečným rámusem svištěl kolem uší, vlasy vlály do všech stran a pod silným tlakem měla problém udržet oči otevřené. Loki ji opět pevně držel na své hrudi, jeho tvář byla naprosto klidná. Laura se rozhlédla, byl to jakýsi barevný tunel, za jehož hranicí mohla jasně spatřit okolní vesmír. Právě byli uprostřed přenosu. Začala ječet, hlasitě a z plných plic. Loki sebou prudce škubl, jak se polekal, a kdyby měl volnou ruku, zacpal by jí ústa. Prudce dopadli na tvrdou zem, Laura přímo na něj, takže si neublížila. V momentě vyskočila s obratností, vzhledem k jejímu stavu, netypickou.

„Bylo nutné tak řvát?" zasyčel Loki ze země a promnul si lalůček pravého ucha.

„J-já, já omlouvám se. T-to bylo... Já nevím, co..." koktala Laura zděšeně a rozdýchávala náhlou nevolnost. Loki pobaveně zavrtěl hlavou a rozhlédl se. Jeho úsměv rázem zamrzl a prudce vyskočil na nohy, když si uvědomil, kde se nacházejí. „Co je?" zeptala se Laura již souvisle, když si všimla jeho nejistoty.

„Téměř každý z Devíti světů má svůj svět opačný," začal tiše vysvětlovat. „Pamatuješ, co jsem ti říkal o Ljósálfheimu?"

„Neříkej mi, že tohle je ten opačný svět," vydechla zděšeně.

„Svartálfheim," přikývl a Laura si náhle všimla, že se něco lesklého objevilo v jeho dlaních. Natáhl k ní ruku a ona spatřila malou ostrou dýku. „Vezmi si ji."

„Ale já..."

„Prostě si ji vezmi!" řekl nebezpečně a Laura nenašla další sílu odporovat. Šli svižně, vcelku obezřetně, ale daleko se nedostali. Loki rázně zastavil a Laura tak narazila do jeho zad.

„Co je?" vyjekla.

„Tiše," zasyčel on. „Zůstaň za mnou." Zpoza suchého křoví náhle vyskočilo několik stvoření, bylo jich asi šest. Na první pohled připomínala gorily, ale nebyla tak chlupatá. Laura urychleně vyndala dýku, kterou dostala, a nejistě ji stiskla v ruce. Neubránila by se, ani kdyby chtěla. Gorily je obklíčily, pokřikovaly zvláštním jazykem, kterému nerozuměla. Nezbylo jí nic jiného, než se přitisknout k Lokimu a doufat, že to přežije. Ta stvoření stále povykovala a přibližovala se. Bůh lží a klamu zavřel oči a mezi stvůrami se náhle objevilo několik dalších postav totožných s Lokim. Pravý Loki, který ještě před chvílí stál u Laury, byl teď pryč. Boj byl rychlý, ona sama nemohla poznat, co je iluze a co realita. Nepřátelé padali k zemi, až zbyl jen jeden. Iluze zmizely a Loki, pravý Loki jedním prudkým seknutím dýkou podřízl nepříteli hrdlo a znechuceně od sebe tělo odhodil. Laura vyděšeně zírala na krvavou louži a prázdné oči mrtvoly. Zvedl se jí žaludek a ona rychle odběhla do křoví, aby se nepozvracela přímo před Lokim. Ten mezitím ledově klidně otřel krev z dýky o nepřítelův hábit a vydal se jí naproti. „Musíme najít úkryt. Rychle," řekl přísně, jakmile se Laura objevila, a nasadil rychlé tempo.

Utábořili se v nedaleké jeskyni. Laura hned vyčerpaně ulehla.

„Díky za záchranu života," zašeptala směrem k Lokimu, který se posadil kousek od ní. On jen netečně vzhlédl a přikývl. „Nedokázala jsem pochopit Sigyn, jak si mohla zvyknout žít s někým jako ty," pokračovala tiše. „Teď už ale rozumím. Ne úplně, ale rozumím." Pomalu upadla do neklidného spánku. Loki ji zamyšleně pozoroval. Je to vskutku obohacující výlet...

***

„Nekřič, k čertu!" zasyčel Loki rázně a zacpal Lauře ústa. „Rozléhá se tady každé pípnutí!" Bránila se a něco mumlala, až se nakonec úplně uklidnila.

„Nepoznala jsem tě," zašeptala, zprudka dýchala a hleděla mu přímo do krvavě rudých očí. Otřásla se zimou. Všimla si, že je zabalená v jasně zeleném plášti, jeho plášti. V duchu nad tím pokrčila rameny a přitáhla si látku blíže k bradě. Seděli v jakési rozvalině, obloha byla tmavá, slunce vůbec neviděla... Pokud v tomto světě něco jako slunce vůbec vedou.

„Přenesli jsme se, když jsi spala. Je to už nějaká doba," vysvětlil a opět se v rámci možností pohodlně usadil.

„Co je to za svět? A proč vůbec takhle vypadáš?" zeptala se a pozorně si ho prohlédla. Loki se neovládal. Jeho kůže byla ledově modrá a chladná. Nezmohl vůbec nic.

„Jsme na Jötunheimu, mém rodném světě. Proto ten vzhled," řekl klidně. Ty rudé oči Lauru děsily, a to si původně neuměla ani představit, že by Loki mohl vypadat ještě nebezpečněji. „Žijí zde ledoví obří," pokračoval, „musíme se mít na pozoru."

„Obry snad nepřehlédneme, ne?" usmála se smutně a snažila se v sobě zadusit vzrůstající paniku. I Loki se pousmál, což ji skutečně překvapilo.

„Doufejme."

Snažil se udržet Lauru vzhůru, ale to byl nemožný úkol. Byla promrzlá a on jí nemohl pomoci. Doufal tedy, že ji snad udrží při vědomí, dokud je Bifrost opět nepřenese. Marná to snaha. Laura střídavě usínala a zase přicházela k sobě. Uběhlo několik zdlouhavých hodin, než se kolem nich opět rozprostřel kužel jasného světla...

***

Nad nově otevřenou základnou Avengers se začalo bouřit nebe, doslova. Satelity zachytily téměř neměřitelné hodnoty.

„Je to Bifrost, že ano?" řekl Banner. Spíše než jako otázka to však znělo jako konstatování.

„Vypadá to tak," přikývla Sigyn, která místo na obrazovky hleděla z okna ven. Prudce se otočila na Bartona a pozvedla obočí. „Jdeme," zavelela, „nechcete si přece nechat ujít ten slavný příchod."

Byla to obrovská shoda náhod, nebo snad dobrá vůle vyšší magie, že se Loki s Laurou přemístili na Midgard přímo k Avengers, kteří je již netrpělivě vyhlíželi. Loki držel Lauru v náručí, zabalenou ve svém plášti, a dával si velký pozor, aby se jí nedotýkal přímo. Rozhodně by jí tím moc nepomohl.

„Rychle, je celé zmrzlá!" křikl, když spatřil onen uvítací výbor. Barton k nim vyrazil a svou ženu si od něj vzal. Poté se i s ní v náručí vydal na ošetřovnu. Sigyn přistoupila k Lokimu a bez jediného slova ho chytila za ruku. Jeho vzhled se vracel k normálu jen velmi pomalu. „Byli jsme na Jötunheimu dlouho," řekl tiše a vděčně se na svou manželku díval.

„Hej! Rádi bychom znali podrobnosti," uslyšeli za sebou Starkův hlas. Zamířili zpět dovnitř základny a Loki se Sigyn je ruku v ruce následovali.

„Má magie je zpátky," oznámila bohyně svému muži nadšeně.

„Říkal jsem ti to," pousmál se klidně. „Možná za chvíli dostane rozum i Bifrost..."

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction