OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Lovkyně - 3. kapitola

29.09.2016 (10:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1326×

Stála jsem uprostřed místnosti a věděla, co se blíží. Můj otec seděl na trůně, který jakoby pohlcovaly plameny. Tolik se mi podobal a přesto, když se na mě podíval, v jeho očích byla naprostá prázdnota. Miloval mě, víc než to, zbožňoval esenci moci, kterou jsem zdědila, ale jinak jsem pro něj byla jenom nástroj k získání toho, co chtěl.

„Velice jsi mě zklamala, dítě,“ promnul si dlouhými prsty bradu.

Mlčela jsem, nehodlala jsem se obhajovat, stejně by to bylo zbytečné. Byl hybnou silou, nemohl připustit, abych proklouzla bez potrestání.

Můj otec ledabyle kývl hlavou a dveře do síně se otevřely. Strnula jsem, když jsem uviděla, jak dovnitř proudí jeden člen Bratrstva za druhým, včetně jejich krále a… muže, který zlomeně visel v náručí Vishouse a Johna. Rhage byl k nepoznání. Pokud jsem dobře počítala, uběhlo už několik měsíců od smrti jeho družky. Cítila jsem v ten den bolest, která proletěla celým mým tělem, když kousek mé magie odešel s ní.

„Vítejte,“ vstal Stvořitel a usmál se.

Bratrstvo vypadalo nepřístupně, hrdý král stál uprostřed té ohromující masy vytrénovaných zabijáků a nedal na sobě nic znát.

„Proč jsme tady?“ zeptal se Wrath tiše.

„Přece kvůli tomu, co vám náleží,“ zasmál se otec. „Kvůli pomstě.“

Rhage trhl hlavou nahoru a jeho oči byly bílé. Ledové, takové, jaké jsem si nepředstavovala ani v nejhorších nočních můrách.

„Jak velkou bolest cítíš, upíre?“ zeptal se Stvořitel Rhage.

„Nepředstavitelnou,“ odpověděl tázaný.

I když nechtěl, musel odpovědět, musel mu říct pravdu, to bylo součástí jeho kouzla. A nevědomky mě odsoudil svými slovy k bolesti, která mě mohla zabít.

Když se na mě otec podíval, beze slova jsem klesla na kolena a svlékla si z ramen rubáš, aby má záda zůstala holá. Otec přistoupil ke zdi a já tiše zaúpěla, když z ní sundal bič s ostnatým drátem na konci. Zaťala jsem ruce, tohle bude bolet.

Jakoby ze vzduchu se objevily okovy, které mě za zápěstí připoutaly k podlaze a nutily mě zůstat na kolenou. Nepokoušela jsem se osvobodit, podívala jsem se do očí Rhageovi a zaťala zuby, aby v mé tváři nepřečetl strach.

Stvořitel k němu přistoupil a podal mu bič. Rhage ho nechápavě přijal a potom sklouzl pohledem zpátky ke mně. V očích se mu objevilo poznání a zhnuseně nástroj upustil.

„Je to žena,“ zachraptěl.

„Je příčinou tvé bolesti a neodejde odtud, dokud nepocítí stejnou!“ zamračil se otec.

Upřela jsem na upíra úpěnlivý pohled. Pokud to neudělá on, potom přijde na řadu Serim. Padlý anděl mého otce sloužil jako mučicí nástroj. A já se bála, že jeho péči bych nemusela přežít.

„Neudělám to,“ zavrtěl Rhage hlavou.

Otec tedy pokrčil rameny a nadechl se. Chystal se ho přivolat. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit. Pod víčky se mi zablesklo, věděla jsem, co to znamená. Je tady… A kdyby nebylo záblesku, upozornil by mě na to pach, který zaplnil místnost.

Serim vypadal jako vždy andělsky. Nikdo by mu nepřisoudil pověst šíleného sadisty, kterým byl. Poklekl přede mnou na jedno koleno a sevřel mou tvář do dlaní. Polibek, který mi věnoval, byl předzvěstí hrůzy, která měla přijít.

„Křič pro mě, avansgar.“ To oslovení v našem jazyce znamenalo vyvolená.

Jako takovou mě vnímal, vyvolená Lovkyně, otcův nejvzácnější výtvor. Jeho privilegované dítě. A za to mě Serim nenáviděl, to mi nemohl odpustit, že jsem byla milována.

„To nemůžete myslet vážně!“ zahřměl Wrath.

V duchu jsem ho prosila, aby mlčel, mohl mi totiž jenom přitížit. Když mě Serim obešel, zakotvila jsem pohledem na Butchovi. Byl celý bledý, ale ani se nepohnul. Otec je všechny paralyzoval, aby mi nikdo nemohl pomoct, i kdyby chtěl.

„Zavři oči,“ poprosila jsem ho tiše.

Stvořitel odešel, poznala jsem to hned, protože moje kůže přestala žhnout. A tím dal svolení k zahájení.

Nejdřív jsem uslyšela zasvištění a potom palčivou bolest v zádech. Prohnula jsem se, ale nevykřikla jsem. Do očí se mi nahnaly slzy bolesti a bezmoci, přesto jsem výkřik drtila mezi zuby.

Serimův smích mi burácel v uších, když znovu udeřil. Tentokrát už jsem křik nezadržela. Vydral se mi z hrdla a udeřil do stropu.

„Bože, stůj při mně,“ zašeptala jsem zlomeně.

Další a další rány přicházely a měnily barvu podlahy z bílé na karmínově rudou. Má krev tekla v proudech po bělostném kameni a já cítila, že brzy ztratím vědomí. Záda jsem měla v jednom ohni a nevnímala jsem nic jiného než tu bolest.

Upřela jsem slzami zalité oči na Butche a viděla v jeho strnulé tváři nevěřícnou paniku. Dýchala jsem zhluboka a při každé ráně jsem pevně sevřela víčka. Serim svou práci odváděl dobře, bičoval mě, jako by přesně věděl, na kterém místě to bude nejvíc bolet.

Zdálo se mi, jako by moje výkřiky přešly v jednotný, chraplavý zpěv plný nesnesitelné bolesti. Bratrstvo mělo mrtvolně bledé obličeje, těla strnulá hrůzou, a Rhage vypadal, že každou chvílí omdlí. Každou ránu jsem vnímala jako trest za to, že jsem Stvořiteli ukázala, jaký život dala matka upírů Mary. Dala jsem mu příležitost, aby využil vlastní temnoty a zasadil ji do řad Bratrstva.

Když bylo po všem, okovy zmizely a já klesla jako v mrákotách na chladnou zem. Rty se mi třásly a v hrdle jsem měla jako v poušti. Ležela jsem na boku, neschopna pohybu, oči jsem upírala do stropu. Andělé na freskách jako by se mi vysmívali. Žena, která byla milovaným schovancem jejich boha, tu teď ležela v kalužích vlastní krve, odvrhnuta a ztrestána.

Ucítila jsem, jak se mi útroby sevřely hladem, a zachvátila mě panika. Jako protiklad k upírům jsme museli mít i nějakou jejich slabinu. Nebylo to denní světlo, ani jsme neměli schopnost se odhmotnit. Ale když naše tělo došlo naprostému vyčerpání, přiblížili jsme se jim hladem. Ucítila jsem, jak mi trnou zuby, lačnila jsem po krvi a nemohla to zastavit.

„Tady máš svou pomstu, bojovníku.“ Ten hlas se nesl někde vysoko nade mnou z míst, kam Bratrstvo upíralo svůj pohled.

„Zříkám se tě jako své Lovkyně, beru si své dary a ponechávám ti prokletí jejich rasy,“ šeptal mi do ucha otcův hlas.

Rozplakala jsem se tichými vzlyky, když mi pod rty vyrazily špičáky. Necítila jsem žádnou změnu. Jenom hlad, touhu, která mi spalovala vnitřnosti.

„A zemřeš ve chvíli, kdy Rhage, bojovník Bratrstva černé dýky, naposledy vydechne. To je má kletba, to je má vůle!“

Třesk. Před očima se mi rozlil ohňostroj složený z tisíce hvězdiček a já začala ztrácet vědomí. Byla jsem vyhoštěna ze světa, který jsem znala, a zbavena magie, která byla mou součástí od narození. Stal se ze mě člověk s možností žít celá staletí a hladovějící po krvi. Po krvi upírů.

Definitivně jsem přišla o vědomí ve chvíli, kdy ke mně poklekal Butch a jeho ruce zbarvila má krev.

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Lovkyně - 3. kapitola: