Lucem Vitae: 10. Pozdní příchod a přeměna dravce • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitolka, sice trochu pozdě, ale přece je tu. I přes moje zpoždění si novou kapitolu Lucem Vitae užijte, Vaše Nerea.

02.05.2012 (10:00) • • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 670×

10. kapitola - Pozdní příchod a přeměna dravce

Když jsem došla k profesorově katedře, Křiklan tam jen tak stál v jeho přirozeném postoji a vlídně se na mě usmíval.

Došla jsem k němu ani ne na tři metry, když začal vykládat: „Já… Znal jsem vaši babičku a myslel jsem, že byste o ní chtěla něco vědět…“ řekl trochu koktavě a podíval se na mě.

V duchu jsem se uchechtla. Neznal mou babičku, ale znal mě, Ellise Whiteovou. Ale jelikož jsem mu řekla, že jsem o babičku přišla asi před šedesáti lety, tak bych, jako vzorná “vnučka“ smutnící po babičce, to měla přijmout. A vždycky ráda uslyším, spíš prožiju svůj život znovu, i když třeba z jiného úhlu.

„Ale jistě. Moc ráda si poslechnu babiččin příběh.“ Nejistě jsem se usmála. „Přece jen o ní vím jen to, že zemřela v sedmnácti letech.“ Udělala jsem na něj smutné oči.

„Och ano, byla to strašlivá nešťastná nehoda,“ odpověděl mi stejně ta smutně, jak jsem se na něj podívala. No, ale potom zatřepal hlavou a usmál se. Necita.

„Slečno, dále jsem se vás chtěl zeptat, jestli byste šla na takovou malou sešlost. Bude to jen pár výjimečných lidí, které je dobré poznat,“ řekl a mrkl na mě jedním okem. „Bude to tento pátek o pěti hodinách u mě v kabinetě. Přijdete?“ zeptal se nadšeně a oči mu jen jiskřily touhou přidat si mě do sbírky, neboť mě právě pozval do Křiklanova klubu.

Když přijmu, stanu se členem a jednou si mě přidá do sbírky, pokud odmítnu, tak se mě bude doprošovat, neboť on na první pohled pozná člověka, který v budoucnosti něčím bude. Ať už někoho jako je Tom, anebo někoho jako je Lily Evansová, která je v Křikově klubu taky.

„Samozřejmě, ráda přijdu, neboť vaše večírky jsou vyhlášené a to vím i já, a pokud víte, tak jsem tady na hradě pouze jednu noc,“ usmála jsem se na něj kouzelně.

„Dobře, jsme domluveni,“ řekl a kývnutím ruky mě propouštěl.

Rozhovor netrval moc dlouho, ale než jsem vyšla z učebny lektvarů, zazvonilo a to se dá pokládat za hodně blbý, protože další hodinu máme přeměňování s McGonagallovou. Do hodiny jsem přišla ještě později než Pobertové bez Petera.

Otevřela jsem dveře učebny přeměňování a McGonagallová si mě okamžitě všimla. Nebyla tak stará na to, aby si mě pamatovala, ale Albus mě na učitelské poradě určitě zmínil.

„Á, slečna Whiteová. Doufám, že se pozdní příchod nestane vaším zvykem, slečno,“ pokárala mě ostře McGonagallka.

„Doufáte správně, paní profesorko, protože můj ojedinělý pozdní příchod omlouvám tím, že mě zdržel profesor Křiklan,“ usmála jsem se na ni přehnaně sladce a měla jsem co dělat, abych se na ni nezašklebila, protože jsem na to měla zrovna tu správnou náladu. Vždyť jsem asi o deset – patnáct let starší než ona. Měla by mi prokazovat úctu a respekt. Ale jistě, já zapomněla na to, že jsem jen pouhopouhá žačka, která nemá mozek a zkušenosti. Ahrrr.

„Nebojte, já si to alibi ověřím, ale teď mi předveďte něco ze svých schopností,“ řekla a vážně se na mě podívala. Potom ukázala ke stolku, kde seděl krásný orel bělohlavý, další domácí mazlíček Hagrida, jak jsem se později dozvěděla od Remuse.

Profesorka na něj ukázala a nařídila mi: „Tak, slečno, tohoto orla proměníte ve skřivana polního, jasné?“

„Ale jistěže, paní profesorko.“ Znovu jsem se na ni přesladce usmála, přešla jsem ke katedře a postavila jsem se blízko orla. Podívala jsem se mu do očí a mírně jsem se uklonila hlavou. To, abych vyjádřila úctu, neboť s orlem se musí zacházet stejně jako s hypogrifem. Orel mi úklonu opětoval a tak jsem přešla k dalšímu kroku přeměny dominantních zvířat – dravců, šelem.

S mýma fialovýma očima upřenýma do těch jeho, dravě žlutých, jsem se jej latinsky zeptala: „Smím tě přeměnit na skřivana a potom hned zase zpět?“

Orel na mě upřeně hleděl, načechral si peří, ale nakonec malinko pokýval hlavou. Trochu vysvětlení. Když se díváte nějakému zvířeti upřeně do očí a potom se ho na něco zeptáte tak starým jazykem jako je latina, tak vám to zvíře porozumí. Nevíme jak nebo proč, ale je to tak a nikdo z nás, kouzelníků, to neřeší.

Vytáhla jsem tedy hůlku. Nechala jsem orla, ať se jí dotkne, to se seznamuje s mou magií. Potom jsem ho jemně pohladila hůlkou od temene hlavy, až po ocasní perutě.

V tom momentě, kdy jsem od něj zvadla hůlku, orla obalila jiskřivá, dozlatova barvená mlha, ze které se po chvíli ozvalo veselé cvrlikání. Mlha se rozestoupila.

Podívala jsem se na profesorku, která se jen netečně dívala na skřivana. Byl to standartní postup, který jsme se, podle toho, co bylo napsané na tabuli, měli učit právě dnes.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction