Lucem Vitae: 11. Hodina OPČM a profesor Overend • OurStories.cz ~ naše povídky

Hojec. Je tu další kapitola Lucem Vitae. Je dlouhá a je v ní vysvětlení pro Ellisiny fialové oči, popis nového učitele, na kterého Brumbál jaksi zapoměl a samozřejmě i Ellisiny myšlenkové pochody. Užijte si ji. Vaše Nerea. :D P.S. Dole je moje představa, jak asi profesor Overend vypadá, napište, pokud se líbí.

03.05.2012 (11:00) • • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 739×

11. kapitola - Hodina OPČM a profesor Overend

Než skončila hodina, tak jsem ještě párkrát zaperlila, když jsem věděla odpovědi, na které se ani Lily nezmohla. Ona je dost chytrá, ale já jsem na světě déle, víc jsem toho přečetla a tak toho vím několikanásobně víc než ona. Nic ve zlém, je chytrá, mám ji ráda, ale jen říkám, že jsem prostě lepší.

Poberti, Lily a Chris i Severus na mě čuměli, jak to všechno vím a kolik toho umím, neboť mě zcela jistě měli za totální blonďatou blbku, která nemá ani páru o čem mluví. U Pobertů jsem se možná vytáhla ráno a u Severuse na lektvarech, ale holky, na ty jsem svoje schopnosti a moudra nijak nevytahovala. Nepotřebovaly vědět, co všechno umím a znám a taky se mě na nic neptaly, takže jejich problém. No, ale dost samochvály, nechci sedět celý den.

No, jak jsem sama vydedukovala, tahle hodina přeměňování byla celá jenom o teorii a akorát učitelka vytahovala hůlku a to jenom při ukázkách přeměn, které jsme si sami měli vyzkoušet až pozítří. To jsem se zase dozvěděla z rozvrhu, který jsem dostala ještě u snídaně od primuse.

Po skončení této hodiny má být další dvouhodinovka, ale tentokrát dvouhodinovka obrany proti černé magii.

Hodina uplynula celkem rychle a až na pár zkoumavých pohledů od Severuse, který se na židli vedle mě neustále nervózně ošíval a žmoulal si ruce. Byl celkem roztomilý. Zjevně o něm nikdo nevěděl, že ho přítomnost nějaké dívky absolutně a okamžitě rozhodí. I když se to snažil schovat za tu jeho ledovou masku, která nevyjadřovala žádné pocity, až na zdánlivě "ledovou klidnost", naprostý nezájem o okolí a nepřetržitou ignoraci nepotřebných a nedůležitých.

Snažil se, být přehnaně dospělým a netečným, ale dobrému pozorovateli občasné zaváhání a malé náznaky pocitů rozhodně neunikly.

Z mého přemýšlení mě vytrhl sametový a velice přátelský hlas Lily: „Ellise? Jdeš s námi, nebo tu budeš tvrdnout až do oběda?“

Udiveně jsem se na ni koukla. To už je konec hodiny? Skvělý, takže jsem tu za totálního pošuka. „Jo, jasně, že jdu s váma na další hodinu,“ řekla jsem, sbalila jsem si věci a vydala jsem se spolu s holkama do třídy, kde se učí obrana proti černé magii.

Hodinu jsme stihly jen tak tak. A Lily se mě dokonce stihla po cestě zeptat: „Jak ses dostala do učebny přeměňování, prosím tě? Vždyť je to tu jako v bludišti.“ Podívala se na mě se svraštěným obočím. Asi o tom hodně dlouho přemýšlela.

„No, víš…“ vykrucovala jsem se a snažila jsem se co nejrychleji vymyslet nějakou výmluvu. „Pan profesor Křiklan mi ještě poradil, kudy mám jít,“ vydrala jsem ze sebe nakonec.

Myslela jsem, že už je to vyzvídání za mnou, ale tentokrát se ozvala Chrisi: „A cože to po tobě vlastně chtěl?“

„Navrhl mi, že mi řekne alespoň něco málo o babičce a jejím životě tady v Bradavicích,“ odpověděla jsem popravdě a naprosto bez přemýšlení. Lhala jsem jim už dost a navíc, tahle pravda holkám nemůže v žádném případě ublížit.

V učebně obrany jsem si sedla na poslední volné místo, zase. Naprosto nechápu, jak ty děcka dokážou přijít tak brzo na to, aby si svoje místo vybrala. To na mě vždy zbude místo u katedry. Tentokrát jsem ale seděla sama. Ne, že by mi vadilo sedět vedle Severuse, ale přece jen samota mi byla příjemnější.

Byla jsem zvyklá, neboť jsem nikomu nemohla dovolit, aby mě poznal do hloubky. Protože ukrývám hodně tajemství. A pokud by se je přece jen někdo dozvěděl, nedopadlo by to dobře. Dokonce by to dotyčného mohlo stát i život, to bych nemohla dovolit.

No, každopádně jsem se ani nenadála a už byl začátek hodiny. Ostatní děcka dělaly celkem binec a to se nezměnilo, ani když do třídy vešel profesor.

Ještě jsem ho neviděla a ani nevím, jestli byl u snídaně, protože jsem nedávala pozor, ale pokud by nestál na straně „světla“, Brumbál by mi o tom jistě dávno řekl.

„Dobrý den, třído,“ pozdravil profesor naprosto klidně, ale ostatní si ho dál nevšímali. On se ale nedal. „Uklidněte se. Pokud jste si nevšimli, už dávno začala hodina.“ Zvýšil učitel hlas a děcka ve třídě si ho konečně začala všímat.

Netrvalo dlouho a v učebně by bylo slyšet i spadnutí špendlíku na zem. A tehdy profesor promluvil: „Jmenuji se Thomasis Overend [Tomasis Ouvr-end] a jsem vaším novým profesorem obrany proti černé magii.“ Představil se a napsal svoje jméno na tabuli.

V hrobovém tichu třídy se ozvalo zašeptání: „Thomasis? Co je to za jméno, proboha?“ Byl to James. James Potter.

„Pokud vás to opravdu tak zajímá, pane…“ ozval se učitel.

„Potter. James Potter, pane,“ doplnil Jammie.

„Pokud vás to opravdu tolik zajímá, pane Pottere, tak jméno Thomasis je pouze obdoba anglického jména Thomas,“ poučil Overend Jimmyho, který se, jak vidno, rozhodl být pro tentokrát zticha. Ale že to trvalo.

Profesor byl ale natolik taktní, že Jamesovu poznámku přešel bez připomínek, přestože by mu mohl z fleku napařit trest.

Zatímco Overend zjišťoval docházku a každého se na něco ptal, já jsem měla možnost konečně si ho pořádně prohlédnout.

Mohlo mu být maximálně třicet pět, ale tipovala bych ho na třicátníka a to je celkem pěkný věk. I když, kouzelnický věk se velice špatně určuje, neboť díky magii stárneme pomaleji. Já sama se na třicítku docela těším, teda pokud se jí znovu dožiju. Ha.

Thomasis měl černé rovné dlouhé vlasy po ramena, místy trochu zacuchané, ale to je v tomhle podzimním počasí naprosto normální. Měl sytě modré, pronikavé oči, jemný knírek a špičatou, jakoby kozí, bradku, ale nebylo to zas až tak špatné. Rozhodně byste nemohli říct, že mu to neslušelo. Právě naopak. Se svým vzhledem mohl lámat dívčí i ženská srdce mrknutím oka. Měl nebezpečnou vizáž a jeho vzezření vyzařovalo charisma a sebevědomí.

Vlastně se dosti podobal Siriusovi, který měl ale na rozdíl od něj bouřkově šedé oči a vlasy měl maličko kratší, maličko střapaté, ale nezakluntané. A taky, Sirius neměl knírek.

Oba byli skoro navlas stejní, až na nějaké ty výjimky a přitom Overend nemohl být Siriusův příbuzný ani v nejmenším. Pravděpodobně je setkání těchto dvou poměrně stejných osob zcela jistě náhodné. Anebo taky ne. Teď to ale nebudu řešit, neboť přišla řada na mě.

„Slečna Ellise Whiteová?“

„Zde, pane profesore,“ ozvala jsem se a zvedla jsem ruku.

„Ano, jistě.“ Jeho pohled padl na mě. Vzájemně jsme si hleděli do očí a on se zarazil. Zcela jistě ho upoutala barva mých duhovek. Jsou totiž fialové. Chvíli na mě hleděl, ale potom jsem ucítila malinké, opravdu jen droboučké rýpnutí do hranice mé mysli. Pan profesor je zřejmě zběhlý v nitrozpytu.

„Slečno, mohla byste nám říct, proč mají vaše oči tak neobvyklou barvu?“ otázal se naprosto bez emocí.

„Ano, to bych mohla, pane profesore,“ odpověděla jsem vyhýbavě a třídou se rozhostilo ticho. Všechny dozajisté zajímala záhada mých očí.

Všichni byli už netrpěliví, když se Overend zase ozval: „No, tak prosím. Povězte nám to.“

Na nic jsem nečekala a vytáhla jsem učebnicovou verzi: „Barva očí kouzelníka záleží na genech, ale pokud je barva nepřirozená – neobyčejná, jako například červená, fialová, růžová a další zvláštní barvy, je to většinou zapříčiněno magií. Člověk s červenýma očima páchá černou magii nebo jí je poskvrněn. Člověk s fialovýma očima kouzlí většinu svého života bílou magii anebo je bílou magií nějak poznamenán. Ve všech případech může být barva očí dědičná. To znamená, že když budete mít za rodiče bílo-magické mistry, automaticky bude barva vašich očí fialová. Tato barva se ale může v průběhu života kouzelníka změnit. Další barvy mohou být zapříčiněné dotykem nějakého kouzla, nebo jiné – zvláštní magie. Kouzla a magie ze stejné kategorie mají většinou stejnou barvu, akorát jiný odstín.“

Třída na mě udiveně hleděla, zase jsem se vytáhla. Profesor Overend se jen ušklíbl, neboť se mi mezitím, co jsem mluvila, pokoušel dostat do hlavy alespoň šestkrát, ale pokaždé selhal. Nedávala jsem nijak najevo, že vnímám jeho přítomnost i svojí myslí a proto, když narazil na neproniknutelné hradby mé mysli, mohl o mých schopnostech jen polemizovat.

§§§