OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Můj strážný anděl - 1. kapitola

30.08.2011 (11:00) • missjanka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1239×

1. kapitola

„Huš hajzle,” zamumlala jsem si pro sebe, když mi začal zvonit budík. Pondělí, nesnáším pondělky. Vzhůru do školy, kterou osobně nazývám peklem. Ne kvůli učení, to ne. Je to spíš kvůli mým vyvedeným spolužákům. Nevím jestli bych to nazvala šikanou... spíš obtěžování. Šikanovali mě na základce a věřte mi, že tohle není tak hrozný. Pár zlomyslnejch žertíků nebo pomlouvání, ignorování... to mě přece jen tak nerozhází. Je pravda že už teď se těším, jak budu doma... V prváku jsem přemýšlela, že přestoupím jinam, ale nevěděla jsem, kam jinam. Kde by mohlo bejt líp? Tak trochu si říkám, že to nikde nemůže být lepší. No dost sebelitování, prostě tam musím. Ranní hygiena, rychlý make-up, džínsy a triko. Paráda, jsem ready. Jenom si vezmu bundu a letím na bus.

Cestou jsem si jako vždycky prohlížela letáky a reklamy, abych ignorovala ty imbecily ze školy, kteří se mě snažili vyprovokovat tím, že po mně házeli malý kuličky čehosi. Zarytě jsem je ignorovala, mám v tom už celkem praxi. Za ty roky se naučíte ledasco. Ale slyšela jsem je. Jak mě pomlouvají a smějí se mi. Snažím se sama sebe přesvědčit, že mi to nevadí, ale kolikrát už ani nevím, jestli je to pravda.

Vůbec se mi nechce, ale nejspíš se tomu nevyhnu. Prolítnu šatnou, kde na mě několik studentů vykřikovalo urážky a zřejmě něco strašně vtipnýho, ale už jsem byla daleko, takže jsem je neslyšela. Ve třídě jsem si sedla do svojí lavice, co je úplně vzadu u okna. Sedím tam sama. Přede mnou sedí Vicky, která se se mnou více méně baví, jako jediná ze třídy, nebo spíš školy? Není takovej outsider, řekla bych, že jí je mě líto. Je v podstatě hvězda třídy. Umí na co šáhne a je navíc krásná. Delší hnědý vlasy, které má vždycky pečlivě upravené. Drobnější postavu, žensky tvarovanou. Oblečená vždy podle nej módy. Vždy usměvavá a dokonale nalíčená. Až mi ta její dokonalost leze na nervy. Je oblíbená, proto mě překvapuje, že se baví se mnou. I když to není nic valnýho. Většinou chce jen drby, aby mě mohla taky pomlouvat, nebo opsat domácí cvičení. Ale řekne mi aspoň “Ahoj.”.

Otočila se ke mně, když jsem byla zabraná do vyndávání si učebnic z batohu.

„Čus Lexie. Jak je takhle při pondělku?”

Nejradši bych jí dala ránu do toho jejího šťastnýho obličeje. Tuhle touhu jsem ale potlačila a taky se na ni usmála.

„Ahoj. Co myslíš, jak se mam?”

Trochu jí povadly koutky, ale nepřestávala se ovládat.

„No nevim. Už máme za sebou rok a kousek a v podstatě o tobě nic nevim... tak jsem si říkala jestli je něco novýho... třeba nějakej kluk?”

Sice je pravda že už jsme v půlce druháku, ale to přeci neznamená, že jí budu vykládat o osobních věcech, ne? Zvlášť, když vím, že to posílá obratem dál. Navíc o klucích jí nemám, co vyprávět. Ledaže by chtěla slyšet jaký jsem na flirtování kopyto. A vůbec to vlastně s klukama neumím. Vždycky tak nějak... no nevím. Prostě nevím co říct, jak se chovat... je to hrozný. Ale to jí říkat vážně nebudu.

„Vicky, poslyš. To že spolu chodíme do třídy, neznamená, že jsme kamarádky. Já se ti nemusim s ničim svěřovat. Navíc není, co bych ti měla říct. Tak se to prosím snaž pochopit. Dam ti klidně opsat úkoly, ale kamarádky asi nikdy nebudem. To by ses ke mně musela chovat jinak.”

Teda, kde se to ve mně bere? Jako bych to ani nebyla já. Takhle silnou se neznám. Vypadá to, že i Vicky to překvapilo. Jen vykulila překvapeně oči a pootevřela pusu.

„No… já jen myslela… Dobře. Jak chceš.”

Poslední slova vyloženě plivala vzteky. Otočila se a za chvíli zazvonilo. První hodina a já už bych chtěla bejt doma. I když to chci vlastně od chvíle, kdy jsem opustila barák.

Ještě jsem si o přestávkách vyslechla několik poznámek, o hodiny zas trapný narážky a těsně před obědem mi někdo náhodou polil lavici a všechno co na ní zrovna bylo. Na tričku mi zůstane flek. No paráda. Otřela jsem lavici a sbalila si věci. Už jenom oběd a budeš doma, Lex. To zvládneš. Vyšla jsem ze třídy a na chodbě mě zastavil náš nový výchovný poradce.

„Slečna Lemberková?”

Jmenuje se Gabriel. Gabriel Santini. Nevím, odkud k nám přišel, ale je vážně nádhernej. Jestli to dělaj italský kořeny, netuším, ale celoročně je lehce opálený. Má krátký, tmavý vlasy. No a ty jeho uhrančivý hnědý oči... Člověk se bojí do nich podívat, aby se v nich neztratil. Výrazné lícní kosti, dokonalé rty... Co k nám nastoupil má zástup fanynek a řekla bych že i někteří kluci si o něm nechávají zdát.

„Ano?”

Co po mně může chtít? Prohlížel si mě, jako by mu něco vadilo... pak mi došlo, že mam ten mokrej flek na triku. No, pěknej trapas.

„Potřeboval bych s Vámi na chvíli mluvit, jestli Vám to nevadí.”

„Určitě ne. Co potřebujete?”

Trochu se zamračil, ale jenom malinko. Měl v podstatě dokonale profesionální výraz, jen v očích mu pohrávalo cosi, co jsem nedokázala identifikovat.

„Radši bych to probral u mě v kabinetu. Můžu Vás poprosit?”

A pokynul rukou směrem k jeho kabinetu. Když jsem šla kolem něj, připojil se a tak jsme šli těsně vedle sebe. Jeho blízkost ve mě vyvolávala zvláštní reakce, na které nejsem zvyklá. Cítila jsem jeho kolínskou, slyšela jsem, jak dýchá a nebylo to zrovna klidné a vyrovnané. Stejně jako moje dechové frekvence. Je to zvláštní, neřekla bych, že za to můžu já. Proč by měl být nervózní ze mě? Ta jeho blízkost, byla pro mě znervózňující, ale proč by to bylo naopak? Vždyť je v podstatě něco jako učitel, ne? Ale přes to jsem si nemohla nevšimnout nejen jeho nevyrovnaného dechu, ale i jeho zatnutých pěstí. Na chodbách bylo ticho, bylo slyšet jen naše kroky, zrychlený dech a bušící srdce. Bylo zvláštní, jak nám bijí v podstatě stejně. Je možné, že by byl ze mě tak nervózní jako já z něj? Jenže já jsem nesvá z toho, jak je krásný a mužný. Ale proč by něco viděl on na mně? Vždyť jsem obyčejná studentka, která je navíc zřejmě duševně nevyrovnaná osobnost. Jinak by s ní nechtěl mluvit poradce, no ne?

„Tady, posaďte se.”

Ukázal mi na malý gauč, který byl podél zdi, vedle velké prosklené skříně, kde byly samé šanony a různé spisy. Naproti dveřím bylo okno, pod kterým byl psací stůl a židle. Celý kabinet byl vyzdoben několika květinami, byl tam koberec a několik podivných obrazů. Sedla jsem si do sedačky a čekala. Mezitím jsem zkoumala vzorek koberce a snažila se uklidnit. Jenže v jeho přítomnosti se mi to moc nedařilo. Srdce mi pořád zběsile bilo a byla jsem rudá v obličeji, to od toho, jak jsem se styděla. Sám si sedl na židli u stolu a otočil se tak, aby na mě viděl.

„Takže, procházel jsem si nějaké spisy po mé předchůdkyni, paní Cambelové, a narazil jsem na Váš případ, slečno Alexandro.”

„Prosím, jen Lexie. A proč se mnou chcete mluvit?”

Připadala jsem si blbě hned jak jsem ho opravila, ale nesnáším, když mi říkají celým jménem.

„No dobře, Lexie, jak se Vám daří od té doby co s Vámi paní Cambelová řešila problémy ve třídě? Nějaká změna?”

Ani si nejsem vědoma, že by se mnou paní Cmbelová něco řešila, jen si se mnou jednou promluvila a to bylo všechno.

„Nejsem si jistá, jak to myslíte, pane Santini. S paní Cambelovou jsem mluvila jen jednou a popravdě jsme toho moc nevyřešily...”

Zatvářil se zmateně.

„To mě překvapuje. Podle poznámek, které jsem měl k dispozici, to vyznělo, že máte dlouhodobé problémy. Takové by jedno sezení nevyřešilo. No dobře. A jak tedy vycházíte se svými kamarády?”

Povzbudivě se na mě usmál a čekal, až něco řeknu. Jenže jsem byla lehce zasekaná, až teď jsem si ho pořádně prohlédla. Má tmavé kalhoty, vypadají jako džínsy, bílou košili a sako a přes to všechno mi připadal strašně... no já nevím, jak to říct, prostě jsem si začala představovat, jaký by to bylo, rozepínat mu jeden knoflíček za druhým... dotýkat se jeho nahé kůže... cítit to teplo, jemnost jeho opálené pokožky... políbit jeho plné dokonalé rty. Jaké by to bylo kdyby se jeho silné ruce dotýkaly mě...

„Promiňte, co jste říkal?”

Lehce se mu roztáhl úsměv a v očích mu zase zajiskřilo to neidentifikované cosi. Radši jsem se zaměřila na koberec.

„Chtěl jsem vědět, jak vycházíte se svými kamarády.”

„Ouu, aha. No především to jsou spolužáci, ne kamarádi.”

Nedívala jsem se na něj, ale zdálo se mi, jako by si povzdechl.

„Tomu nerozumím.”

Podívala jsem se na něj, ale zas jsem musela pohled sklopit... teď je to důležitý. Nesmím přemýšlet o tom jaké by to bylo kdyby... sakra soustřeď se Lex!

„No, hlavní rozdíl je v tom, že kamarády si můžete vybrat. Máte k nim důvěru, můžete jim říct cokoli. Pomáháte jim a oni zas pomůžou vám, když to potřebujete... kolikrát ani nemusíte nic říkat a ten druhý prostě ví, co se děje. Za to spolužáky si nevyberete. Buď máte štěstí a mezi spolužáky si najdete kamarády, nebo ne a musíte se s nimi naučit vycházet. Už mi rozumíte, pane Santini?”

Při poslední větě jsem se mu odvážila podívat do očí. Byla jsem si jistá, že nebudu myslet na nic jinýho... ale když jsem viděla ty oči... bože. Jsem ztracená. Nejsem si jistá, co to znamená, ale odvrátil pohled jako první.

„Tak za prvé, pokud Vám smím říkat Lexie, říkejte mi Gabrieli. Možná nám to pomůže hnou se dál a navíc si připadám staře, když mě studenti o pár let mladší oslovují příjmením. A za druhé, ano rozumím Vám, Lexie.”

Když vyslovoval moje jméno, překvapilo mě jak to vyslovuje. Tak s citem a jakoby s vřelostí... nevím jak to popsat, jako by ale ta jeho profesionální maska zmizela a přišel někdo jiný... někdo, kdo si mě zřejmě strašně váží.

„A řekl bych, že Vy to štěstí nemáte.”

„Bohužel. “

Zase jsem sklopila oči, tentokrát jsem si ale připadala trapně.

„To je mi líto, Lexie.”

Jako by úplně zmizel ten výchovný poradce a přišel Gabriel Santini... obyčejný člověk. I když on nebyl obyčejný, ani v nejmenším. Zvedla jsem oči a viděla jak se na mě soucitně dívá...

„Nevím, co mám na to říct, Gabrieli, ale měla bych jít.”

Usmál se, když jsem říkala jeho jméno, jako by ho potěšilo, co slyší.

„Na oběd? To bych měl jít zřejmě taky. Tak nějak jsem na to zapomněl. Mohu Vás ale požádat, aby jste za mnou přišla zítra, o velké přestávce? Domluvíme se na pravidelných sezeních, a pak uvidíme. Řekl bych, že pomoci Vám se stává mojí prioritou.”

Usmál se a vstal, udělal krok ke mně a tak jsem se taky rychle zvedla. Podal mi ruku na rozloučenou. Podívala jsem se nejdříve na připravenou ruku, pak na něj a potřásla mu jí.

„Na shledanou, Lexie.”

Při doteku jeho kůže jsem cítila to teplo, o kterém jsem před malou chvílí přemýšlela. Pokožku měl strašně jemnou... jak jsem se dívala do těch čokoládových očí a cítila jsem jeho dotek, měla jsem takový to mravenčení v břiše. Jako třepotání tisíce motýlích křídel. Stiskl mi ruku o něco déle, než bylo nutné a já opět cítila, jak se mi dere červeň do tváří.

„Jistě, přijdu ráda,” usmála jsem se a nechtíc se otočila a odešla ze dveří. Cítila jsem jenom jeho pohled v zádech.

Autor: missjanka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Můj strážný anděl - 1. kapitola: