OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Můj strážný anděl 2. kapitola

06.09.2011 (16:00) • missjanka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1061×

2. kapitola

Tak tohle bylo hodně zvláštní. Pochopila bych svoje reakce, ale je naprosto vyloučeno, aby on se cítil stejně. Tak proč jsem měla takový pocit, že se mýlím?

Uvědomila jsem si, že jsem se zdržela a jen tak tak stihnu bus domů. A další jede až za dvě hodiny... to tam budu dřív pěšky... A navíc nestihnu oběd. Sakra. Přidala jsem do kroku a šla do šatny. Tam jsem si vzala bundu a zas rychle vyrazila směrem na autobusák. Za pět minut to jede. Normálně mi cesta trvá tak šest sedm minut... to budu muset dobíhat. Celá happy.

Vyrazila jsem ze školy a hodně přidala do kroku. Musím to stihnout. Zatracená schůzka! I když, nejsem si jistá, jestli to bylo jen negativní. Jasně, líbí se mi. A komu ne? Jasně, jsem z něj nervózní a na větvi a úplně mimo. Určitě se mi bude o něm i zdát. O tom co by se stalo, kdybych se zvedla z toho gauče a pohladila ho... nebo mu rovnou vlepila pusu... nebo kdybych si mu sedla na klín a nechala se od něj hladit a líbat... ve všech představách samozřejmě spolupracuje a je velmi vstřícný. Mohli jsme se líbat celé hodiny a nakonec se pomazlit na tom gauči. Úplně cítím to jeho vypracovaný tělo, jak ho hladím, rty se dotýkám všude... nejdřív jen na jeho rtech, pak bych sjela přes bradu dolů na krk, přes hruď... kolem pupíku a níž... rozepla bych mu kalhoty a nechala ho a by mi pomohl zbavit se mého oblečení... no a potom... Ale to jsou jen samé kdyby.

V podstatě jsem běžela, když jsem zatočila za poslední roh. Viděla jsem, jak tam stojí autobus a zavírá dveře. Do prčic! To nestihnu! I přes zoufalou situaci jsem se rozběhla a doufala, že mě uvidí a třeba ještě počká... Nepočkal. Blbec jeden. Vidí jak pospíchám a stejně ujede, ještě se na mě blbě culí. Zůstala jsem stát na místě a přemýšlela co teď. No, tak vyrazím pěšky. Má to i svoje výhody. Můžu si někam zajít na ten oběd. S povzdechem jsem se otočila a vyrazila k rychlému občerstvení o ulici dál. Cestou jsem skoro nikoho nepotkala, což mi nijak nevadilo. Hlavně že tu nebyli spolužáci. Nebo někdo ze školy...

Měla jsem hrozný hlad a tak, když jsem zahlédla neonový nápis hlásající “Hladové vokno”, můj žaludek se zaradoval. Normálně tu bývá narváno, ale dneska jsem viděla jen jedno auto a velkou tmavě modrou motorku. Takže nebudu muset čekat dlouho. Vešla jsem dovnitř a uvítala mě známá vůně spáleného oleje a smaženého masa. Je to takový malý obchod, kde prodávají hotovky na počkání. Hned naproti dveřím je pult s vystaveným jídlem a kasa, za kterou stojí věčně usmívající se paní. Víc vlevo pak je pár stolů pro ty co nepospíchají a chtějí si sednout. Dneska tu bylo prázdno, až na jednoho muže v černé kožené bundě, kterému jsem neviděla do obličeje. Seděl v nejzadnějším boxu s obličejem ve stínu. Otočila jsem se k prodavačce, která se na mě mile usmívala. Úsměv jsem jí oplatila.

„Co si dáte, slečno?”

„Dala bych si tadyty skvěle vypadající americké brambory a k tomu... tady tu směs.”

„Jistě. Tady, nebo sebou?”

„Tady prosím.”

„Jistě. Bude to vše?”

„Ano.”

„Dělá to šedesát korun, prosím”

Vyndala jsem z peněženky drobné a podala je pokladní.

„Tady. Půjdu si sednout, donesete mi to ke stolu?”

„Určitě. Vydržte minutku, jen Vám to ohřeji.”

„Děkuji mockrát.”

Usmála jsem se a šla si sednout hned k prvnímu stolu. Dívala jsem se, jak se talíř s jídlem otáčí uvnitř mikrovlnky. Měla jsem pocit jako by mě někdo sledoval. Vzpomněla jsem si na divného chlápka a polilo mě horko. Co když to je nějakej úchálek? Otočila jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Rozhlédla jsem se po všech stolech, ale nikde nikdo nebyl. Kam zmizel? Nevšimla jsem si, že by odcházel. Zvláštní. Trochu jsem se uklidnila. Stejně jsem měla ten nepříjemný pocit v zádech.

„Tady máte, slečno. Dobrou chuť.“

„Děkuji.“

Usmála jsem se a pustila se do jídla. Zapomněla jsem na ten zvláštní pocit a za chvíli bylo po jídle. Rozloučila jsem se, vyšla ze dveří a vyrazila směrem domů. Došla jsem na konec ulice, a těsně u mě zastavila ta tmavě modrá motorka, co předtím stála před Hladovým voknem. Řidič se na mě zadíval v helmě a já neměla tušení kdo to je. Vytáčel motor a naklonil hlavu, jako by si mě prohlížel. Vyděšeně jsem na něj zírala. Co ode mě jako chce?

„Co chceš?! Známe se?“

Navzdory tomu jak jsem byla vystrašená, můj hlas zněl jistě a odhodlaně, jako bych ani nemluvila já. Motorkář jen naklonil hlavu na druhou stranu, vytároval motor a zmizel v dýmu z pneumatik. Kdo to byl…? A co chtěl? V hlavě se mi honilo tolik otázek. Bylo to zvláštní… děsivé. Nikdy bych takhle nemluvila… to už se mi dneska stalo podruhé. Co to se mnou je? Rozbolela mě hlava a je mi tak nějak divně. Jakoby na omdlení. Musím domů, nebo tu sebou seknu a zítra to bude vědět celá škola. Oklepala jsem se a vyrazila opět k domovu.

Projdu pár ulic a ocitnu se na kraji města. Teď už jen lesem. Normálně je to krásná procházka, ale dneska mi je vážně na nic. Navíc nemam tušení čím to je. Asi je toho na mě prostě moc… Pondělí, navíc Gabriel… pak mi ujede bus a nakonec ten divnej motorkář. Chtěla jsem vyrazit do lesa, ale měla jsem z toho divnej pocit. Jako by mi něco říkalo že to není dobrej nápad. Udělala jsem dva kroky a zmocnil se mě stejně divnej pocit, jako když jsem seděla na obědě. Vážně už jsem chtěla být doma, ale tím lesem se mi nechce. Naučila jsem se své intuici věřit. Otočila jsem se a půjdu radši po silnici. Je to o kus dál a navíc do kopce, ale pro svůj klid to klidně udělám.

Nejezdilo moc aut, aspoň něco. Asi tak v půli kopce jsem zahlídla, jak proti mně jde nějaká postava. Byla vyšší, dlouhé vlasy, nejspíš nějaká žena. Jak jsem se přibližovala, připadala mi zmatená, jako by něco hledala. Něco vykřikovala, ale nedávalo mi to smysl. Musela být cizinka. Možná nějaká brazilka. Měla snědou pleť, hnědé oči a tmavé vlasy.

„Prosím Vás, můžu nějak pomoci?“

Zeptala jsem se jí, když jsem viděla, že jde směrem ke mně. Jak mě zahlídla, přiběhla, chytla mě za ramena a skoro křičela.

„Ó pani, pani!!! Musíte pomoci mě. Něco hrozného stalo se. Tam v lese. Moje rodina… oni… pojďte prosím… honem!!!“

„Co se stalo? Jak vám můžu pomoct?“

„Honem… tam v lese… velká zvíře a můj syn s manželem… oni… jak se to… oni raněni.“

„A nemám zavolat záchranku?“

Začínala jsem být vyděšená. Jak jí já můžu pomoct. Co se tak mohlo stát? Jaký velký zvíře? Vždyť tady žijí maximálně divoká prasata nebo srnci. A co já tam sama zmůžu?

„Zavolám záchranku, ano? Zatím mě zaveďte tam, kde se to stalo.“

Zuřivě přikyvovala a táhla mě přes louku zpátky, odkud jsem přišla. Skoro jsme běžely a já se mezi tím snažila vytáhnout mobil a volat o pomoc. Žena začala zpomalovat a já vytočila číslo záchranné služby. Ozval se mi hlas na druhé straně a já zahlídla dvě ležící těla na kraji cesty.

„Rychlá záchranná služba, co se stalo?“

Slyšela jsem ten ženský hlas, ale nevěnovala jsem jí pozornost. Zírala jsem jenom na ta těla. Ta žena si klekla k nim a gestikulovala rukama a naříkala. Po tvářích jí tekly slzy. Rozpoznala jsem muže a malého kluka. Byly celí od krve, sotva jsem rozpoznala obličeje.

„Haló?! Co se děje?“

„Ouu… ano. Jsem tu, promiňte. Teď jsem dorazila na místo a trochu jsem se zarazila. Byla jsem na cestě domů a zastavila mě nějaká cizinka, ať jí jdu pomoct. Mluvila o útoku zvířete. Nevím, co to mohlo být. Jsou tu dvě těla. Muže a kluka. Jsme na polní cestě kousek severně od města. Je to spojovací cesta s přilehlou vesnicí, půjdu k cestě a navedu jsem sanitu.“

„Dobře, posílám k vám vůz, nebojte, hned u Vás budou. A co ti muži, jsou naživu? Kde jsou poraněni?“

„No já… nevím, nepodívala jsem se. Vydržte.“

Přiblížila jsem se k tělu toho muže. Nedýchal. Měl rozsápané hrdlo, kolem spousta krve, tolik jsem jí ještě neviděla. Kusy masa… něco co byly zřejmě obratle. Sakra. Tenhle pohled nedostanu z hlavy. Taky byl raněn na rukou a hrudi, zřejmě od toho jak se bránil.

„Muž nedýchá. Je tu spousta, vážně velká spousta krve. Má v krku obrouvskou díru… a další hluboké škrábance na rukou a hrudi… vydržte… srdce mu netepe.“

„To se nedá nic dělat. Neztrácejte s ním tedy čas a podívejte se jak je na tom ten kluk. Věřím, že ho ten otec do poslední chvíle bránil.“

Otočila jsem se na toho kluka a opravdu nevypadal tak zle. Byla tu taky krev, ale ne tolik. Byl spíš jenom zacákaný. Vlastně jsem nikde neviděla žádné zranění.

„Opravdu vypadá líp. Nevidím, že by byl zraněn, jen je od krve.“

„Zkontrolujte tep a dech.“

Jo jasně, doufám že tomu klukovi nic není, je vážně roztomilej, když si odmyslíte tu krev.

„Tep má slabý, skoro ho necítím, ale dýchá. Dost mělce řekla bych.“

„Může mít vnitřní zranění, nebo poraněnou hlavu. Zkontrolujte, jestli nemá nic v ústech a vytáhněte mu jazyk, aby se mohl pořádně nadechnout.“

Žena, která mě sem zavedla, mě celou dobu pozorovala. Měla ubrečené oči a tvářila se zoufale. Až teď jsem si všimla, že je taky zacákaná krví. Její ruce a sukně byly celé ulepené a krvavě rudé. Ukázala jsem jí, jak má držet jazyk a zvedla jsem se na nohy.

„Můžu pro něj udělat ještě něco?“

„Můžete jen čekat.“

„Já ho tu nechám s jeho matkou a jdu vyhlížet tu záchranku. Děkuji vám velmi za pomoc. Nashledanou.“

„Nemáte vůbec zač, ať to dobře dopadne.“

„Musím dolů k silnici.“

Pokoušela jsem se vysvětlit té paní že neodcházím, že se vrátím, ale nechtěla mě pustit.

„Ne vy nemůžete odejít. Vy zůstat tady.“

„Já tady už nemůžu nijak pomoct. Musím k silnici navádět sanitu. Vrátím se.“

„Vrátíte?“

„Jistě. Vrátím.“

„Dobre. Za chvíli.“

Jak jsem šla dolů po cestě, uvědomovala jsem si pomalu co se děje. Docházelo mi, jak jsem rozrušená a vynervovaná a přes to dokážu logicky uvažovat. Říkám si, že naše tělo je dokonalý stroj. Začaly se mi klepat kolena a šla jsem velmi nejistě.

No tak Lexie. Ještě není konec. Musíš se uklidnit. Už jen kousek… a bude to. Snažila jsem se nemyslet na to, že jsem to mohla být já, kdo by tam ležel… jenže mně by nebylo pomoci. Než by mě někdo našel… Ale já to nejsem. Musím jim teď pomoct. Dojít na silnici a navést tu sanitu.

Dorazila jsem pod most a už jsem slyšela majáky. Začala jsem mávat hned jak jsem uviděla světla.

„Je to tudy nahoru tak třista metrů. Je tam u nich další žena, zřejmě cizinka. Muž je mrtev a na tom druhém jsem neviděla žádnou ránu, asi vnitřní zranění nebo něco s hlavou.“

„Dobře dobře.“

Rozjeli se, jak nejrychleji v tom terénu mohli a já se za nimi táhla pěšky. Chtěla jsem vědět, jak to všechno dopadne. Hned jak jsem dorazila, viděla jsem, jak se nad tím klučinou sklání doktor a takovou tou baterkou mu svítí do očí. Viděla jsem i muže, kterého přikryli černou plachtou.

„Ten kluk bude dobrej. Přines vozítka, dáme ho do vozu, v nemocnici si s ním poradí.“

Pak doktor zahlídl, jak tam stojím a mávl ať přijdu blíž.

„Slečno…?“

„Ano? Potřebujete s něčím pomoct?“

„Ne ne to je v pořádku. Znáte ty muže?“

„Ne, je mi líto. Ale ta žena může mluvit… řekla bych, že byli příbuzní… to ona mě sem zavedla, jinak bych už byla dávno doma.“

„Jaká žena?“

„No ta co tu čekala u toho kluka… menší, tmavé dlouhé vlasy, tmavé oči a pleť… musí tu někde být.“

„Když jsme přijeli, nikdo tu nebyl.“

„To není možný…“

„Jste si jistá, slečno? Možná se vám to zdálo….“

„Ne to není možný… byla tu… mluvila jsem s ní, přivedla mě sem!“

Začínala jsem být hysterická. Není možný, abych si ji vymyslela. Vždyť já tudy vůbec nechtěla jít.

„Možná odešla než jsme přijeli. Pojďte, posaďte se. Prohlídnu vás.“

Sedla jsem si do otevřených dveří auta a došlo mi, že já jsem v pořádku…

„Ale já jsem v pořádku, nic mi není.“

„Jen se na chvíli posaďte. Jste rozrušená. Bylo toho na vás asi moc. Ukažte…“

Vzal si mou ruku a zkontroloval tep. Pak mi svítil do očí tou prťavou baterkou.

„Hned se vám uleví. Tu máte.“

Z kapsy červených kalhot vytáhl malou čokoládu.

„Udělá vám dobře. A nebojte, ten kluk bude v pořádku a než se vyléčí, určitě se najdou příbuzní. Musíme jet, tak zatím nashledanou.“

Zvedla jsem se a než jsem se rozkoukala, byli pryč. Nepřítomně jsem kousla do čokolády a pomalu ji rozpustila v puse. Je možný, že ta žena jen tak odešla…? Možná se jen lekla houkačky… jo určitě jen tak odešla… nic zvláštního v tom není. Určitě se to zvíře zas nevrátilo, to bych něco slyšela… nebo by něco tady bylo vidět… nějaký další stopy. Slyšela jsem, jak přijíždějí policisti. Chtěla jsem vyrazit domů, ale řekla jsem si, že už na ně počkám.

Když dorazili. Vystoupili z auta dva mladíci a jeden starší muž. Ti dva hned začali prohlížet okolí a natahovat žlutočernou pásku přes cestu a mezi stromy. Ten starší šel ke mně s dosti vážným výrazem.

„Copak tu děláte, slečno? Není na procházku v lese trochu pozdě?“

„Já? No tak nějak jsem se tu zasekla. Byla tu ta ženská a potom ta těla a teď vy… říkala jsem si že se mnou možná budete chtít mluvit.“

„To jistě. Jak se jmenujete?“

„Lexie… vlastně Alexandra Lemberková. Šla jsem ze školy a na silnici mě zastavila žena, cizinka s brazilskými rysy a zavedla sem. Byla zmatená a…“

„Nechtěl jsem slyšet, co se podle vás stalo.“

„Promiňte… počkat, jak myslíte to podle mě? Tak se to opravdu stalo…“

„Tak za prvé, otázky budu pokládat já a za druhé, mluvil jsem se zdravotníky a ti žádnou ženu neviděli. Takže. Jak jste se sem dostala, když říkáte, že jste šla ze školy po silnici domů? Slyšela jste něco? Nebo jste měla tušení?“

„Nechápu proč mi nikdo nechce věřit! Ano, šla jsem po silnici domů a proti mně šla ta žena. Byla zmatená a od krve a prosila mě o pomoc, tak jsem šla s ní. Dovedla mě sem. To už jsem volala záchranku a ošetřovala toho kluka, muž byl již po smrti. Pak jsem šla k silnici, abych je sem navedla, a než sem dorazili, musela odejít. Byla cizinka, možná se lekla a utekla… nebo se vrátilo to zvíře…“

„No, tak to by stačilo… nebudeme tedy řešit, jak jste se sem dostala, dejme tomu, že to je jak říkáte. Takže nevíte, co se stalo.“

Ten chlap mě začínal štvát. Jak si dělal poznámky do toho pitomýho bločku všechno co řeknu. A nechápu proč mi nevěří! Maj to snad v popisu práce?

„Ne, nevím. Přišla jsem a oni tu už leželi zakrvácení. Jestli dovolíte, ráda bych už šla domů…“

„No ale jistě. Ještě se vám ozveme… Dávejte na sebe pozor. Možná tu ten šílenec ještě je… i když o tom pochybuju. Nashledanou, slečno.“

„Nashle. Už není, co víc bych vám mohla říct.“

Hrozný, kam jsem se to dostala? A to si ani nechci připustit, že jsem tudy chtěla jít domů. Bože. Už abych tam byla.

Celou cestu jsem více méně nevnímal,a co se kolem mě děje. Když už jsem byla skoro u prvního z domů, otočila jsem se k lesu a nic jsem zprvu neviděla. Až po chvíli, nepatrný pohyb na kraji ve křoví. Nějaké velké chlupaté zvíře. Otočilo se a uteklo přes cestu na pole a dál do lesa.

Autor: missjanka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Můj strážný anděl 2. kapitola: