OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Neplýtvej časem pro ztracené - 1. kapitola

28.02.2012 (13:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 1412×

Milý deníčku,

už vlastně ani nevím, co Ti psát. Připadá mi, jakoby čas vůbec neubíhal. Jistě, uběhlo ho už hodně a všechno je jinak, ale některé věci se stále zdají být jako včera. Hříchy, kterých litujeme. Sny, které se nikdy nevyplnily. Dnes jsem dostala cenu za svou knihu. Nazvali ji jednou z nejlepších knih v odvětví fantasy. Kdyby tak tušili… jenže, to je tak všechno, co jsem tím dokázala. Teď jsem slavná spisovatelka, která žije ve velkém luxusním bytě v centru Paříže se svým mladším bratrem, jehož je, od dosáhnutí plnoletosti, právoplatnou opatrovnicí. Že to tak opravdu je, mi došlo taky až ve chvíli, kdy máma podepisovala nějaké věci ohledně Marcusova pojištění a oni ji s tím vyhodili. A tak, když jsem se stěhovala z domova, bráška musel se mnou. A máma zůstala sama. Ale co vím, v Miami se má skvěle. Ona byla vždycky na sluníčko. A mě rozežírá mozek nostalgie. Nebo je to možná sexuální frustrace. Ostatně, neměla jsem nikoho od TÉ doby. To je na holku jako já, která se zrovna dvakrát nezdráhá, docela k pozastavení. Jenže kdykoliv jsem chtěla, něco mě zarazilo. Hlas, který křičel, že je to stejně k ničemu. On se už nevrátí. Tak, jako nikdo z nich. I ten, který měl zůstat navždy, odešel. Přiznej si to děvče, jsi sama. Skoro. Zůstal jen malý zlatovlasý anděl, kterému však s přicházejícím rozumem zakrňují křídla. A nejhorší je, že i když já se zasekla na místě, čas stále plyne. Neúprosně, rychle. Než se naděju, opustí mě i on. Půjde si po svých.

Zaklapla jsem deník a šla ho uklidit do skříně. Přeci jen, Marcus už je dost starý na to, aby ho zajímala sestřina tajemství. Nebo spíš na to, aby si je uměl přečíst. Nepotřebovala jsem, aby věděl, že všechno, co jsem popsala ve své velkolepé knize, se skutečně stalo. Více méně. Vynechala jsem jména, pár detailů a skutečné místo. Ale jinak bylo všechno až příliš skutečné. Jak legrační mi připadal fakt, že mě brzy čeká autogramiáda na můj životní příběh, který všichni nadšeně čtou s naprostou jistotou, že jde jen o moji fantazii.

„Jsem doma!“ Marcusův, stále ještě dětský, hlas mě vyrušil z vlastních myšlenek a já konečně zasunula deník pod hromadu spodního prádla ve spodním šuplíku svojí skříně. Slyšela jsem, jak jeho školní taška dopadla na zem v předsíni a dupot s jakým běžel k sobě do pokoje. Musela jsem protočit oči a zasmát se tomu, ale nakonec jsem nasadila výraz autoritativní starší sestry a vydala se za ním.

„Tak to teda ne, mladej pane! Koukej si uklidit tu tašku do školy a udělat úkoly dřív, než se budeš věnovat svému virtuálnímu světu!“ křikla jsem zároveň se zvukem zabouchnutích dveří. S výrazem postřeleného štěněte vylezl ven a sklesle si šel pro svoje učení. Díky bohu, stále ještě není ve věku, kdy by odmlouval, protestoval, hádal se a chodil za školu fetovat a chlastat. Zatím se jen rozčiluje nad počítáním. Je vidět, že jsme rodina. Ani z něho žádnej asociální génius nebude. Minimálně ne, co se přírodních věd týká. Znovu zapadl do svého pokojíčku, tentokrát i se zavazadlem vědomostí. Pousmála jsem se, když zazvonil zvonek. Netušila jsem, kdo by to mohl být. Nejsem zrovna přátelský typ. Vlastně krom Chloe, mojí cosi jako agentky, žádné známé nemám. Natož přátelé. A ona zavolá, když jde na návštěvu. A na novináře jsem náladu neměla.

„Překvapení!“ ozvalo se dřív, než jsem stihla pořádně otevřít dveře a ten tolik známý hlas mi vzal veškeré nadávky z úst. Najednou jsem tam jen tak stála a s otevřenou pusou zírala do tváře blonďaté upírky se zářivým úsměvem ve tváři.

„Caroline!“ vykřikla jsem tónem, který by se dal s trochou snahy charakterizovat jako hysterický. Úsměv jí trochu povadl. No, asi takové přivítání úplně nečekala. I když se tomu trochu divím, protože ode mě se toho moc jiného čekat nedá.

„Co tu… jak ses… jak si…?“ chtěla jsem se zeptat asi na deset otázek a tak ze mě pro jistotu vypadly jen tři nedokončené. Výborně!

„Je tě plná Amerika, ne-li celej svět. Pamatuješ?“ Zamávala mi mojí knížkou před očima.

„Ou,“ plácla jsem se do čela a uhnula jí z cesty, aby mohla vstoupit. Ona tam ale dál stála na prahu a s trpělivým výrazem čekala, než mi to dojde.

„Proboha, Care, promiň! Pojď dál!“ plácla jsem se znovu, když mi sepnulo a pozvala jsem jí dovnitř. Přešla to se smíchem a pomalu překročila práh.

„Páni,“ vydechla, když se zula a zbavila přebytečného kabátu, aby mohla vkročit do prostorného obýváku.

„Jop,“ odpověděla jsem jí. Ani nevím proč. Normálně bych mlčela. Ale zaplavil mě zvláštní pocit. V první chvíli jsem se bála, že všechna bolest a vzpomínky se ihned vrátí, ale když mi došlo, že ani jedna z těch věcí zatím neodešla, dostavilo se něco jiného. Byla to zvláštní, hřejivá radost s nádechem nostalgie. Chtělo se mi usmívat, ačkoliv Marcus nebyl přítomen. Byla jsem najednou veselá.

„Tak, co tě sem přivádí?“ pokusila jsem se protrhnout ticho, které začínalo být trapné.

„Co myslíš? Neviděly jsme se roky! Jestli si myslíš, že jsi nám nechyběla, pak se šeredně mýlíš! Vlastně myslím, že teď, když jsi slavná a všichni vědí, kde bydlíš, se ti na prahu budeme jeden po druhém hezky střídat!“ vyhrkla nadšeně a pohledem naznačovala, jakoby to byla samozřejmost. Asi si v tuhle chvíli musela pomyslet cosi o mém ignorantství, protože já těmhle věcem nikdy moc nerozuměla. Když někdo odešel, prostě jsem to vzala jako fakt a nikdy ho nehledala, byť jsem ho chtěla vidět sebevíc.

„No, tak to se mám, hádám, na co těšit,“ usmála jsem se. Ne, pokusila se o trapný rádoby úsměv, já se vážně usmála!

„Chybělas mi!“ zareagovala ihned Caroline a přitiskla mě k sobě v medvědím objetí. Nečekala jsem to a tak jsem zavrávorala a div nás obě neshodila na gauč.

„Jak se máš?“ zeptala se, když jsme si obě sedly ke kafi.

„Sláva mě drží zaneprázdněnou,“ odpověděla jsem. Tentokrát však byl můj veselý tón jen špatně zahraný. Postřehla to a věnovala mi smutný pohled.

„Ty nosíš ten prsten!“ téměř se zajíkla, když si všimla diamantového, kdysi snubního prstenu na prsteníčku mé levé ruky. S nejistým úsměvem jsem lehce přikývla. Poslední věc, která mi po něm zbyla. Prsten, respektive prsteny, které zůstaly tam, kam je navlíkl o jedné z těch šílených nocí, kdy si dávali soukromý večírek s alkoholem. Spoustou alkoholu. Hodně velkou spoustou alkoholu. A pak jedna košile, kterou u mě kdysi nechal a která teď visí ve skříni. Kterou tajně objímám po depresivních probdělých nocích a byť už je téměř vyčichlá, já z ní pořád cítím jeho kolínskou.

„Myslela jsem, teda všichni jsme mysleli, že z toho chceš hodně rychle vycouvat,“ Carolinin hlas byl najednou tichý, plný lítosti. Sklopila jsem provinile hlavu.

„Rozmýšlela jsem se. Dlouho. Tak dlouho, že to vypadalo, že chci. A až ve chvíli kdy… no, kdy už to nehrálo roli, jsem názor změnila,“ mluvila jsem tiše, co nejtišeji, aby v mém hlase nebyl poznat ten plačtivý podtón.

„Takže bys…“ nechala tu větu vyznít do prázdna. Jen jsem se podívala stranou, ven z okna. Byl podzim, schylovalo se k zimě a dny byly čím dál kratší. Začínalo se stmívat a město se pomalu nořilo do tmy. Pouliční lampy se postupně rozsvěcely a ulice plnily lidmi, kteří spěchali z práce domů.

„Nebudeme mluvit o něčem jiném? Tohle je trochu zabiják konverzace,“ navrhla jsem nakonec. Ticho mi v tuhle chvíli začínalo lézt na nervy. Snad poprvé v životě.

„Jo, no, o čem?“ Caroline ztratila řeč? Něco je špatně.

„No, přeskočím otázku, co se děje a přejdu k otázce, jak se všichni máte?“ Popravdě mě moc nezajímalo, co se děje. Hlavně, protože mě děsila představa, že nás debata zavede zpět k němu.

„Jak to myslíš? Máme se fajn, Elena se Stefanem strávili dva roky v Itálii, vždycky akorát poslali pohled s místem, kde jsou a na zadní stranu napsali cosi jako skrytou výhružku, ať ani nepomyslíme na to, že bychom za nimi jezdili,“ rozzářila se znovu Caroline. Při představě výhružně-provokativních pohledů jsem se zasmála taky. A na otázku ze začátku jejího vyprávění jsem pro jistotu dělala mrtvýho brouka.

„S kým vlastně žiješ?“ nedalo mi, se nezeptat. Věděla jsem, že Elena plánovala svatbu se Stefanem a následnou přeměnu. Dokonce se zdála být tak nějak smířená s tím vším a ochotná podstoupit oběť za spokojenost. To mě opět vrátilo zpět k mé tvrdohlavosti.

„S Bonnie. Byly jsme spolu na vysoké a nějak nám to vydrželo. Asi to ještě chvíli potrvá, než si každá najdeme svůj vlastní život, ale i tak si myslím, že zůstaneme blízko sebe. Bonnie se teď zase dost často vídá s Jeremym, já po dlouhé době potkala Matta.“ Carolinino vyprávění bylo pro každého asi normální. Mluvila o samozřejmostech. A mě v tu chvíli docházelo, jak absurdně žiju já. Vztahy už nebyly součástí mého života. Nebyla jsem jich schopná. Když přišlo na milostné poměry, byla jsem jen prázdná schránka, uzamčená na tisíc západů, aby ji snad někdo neměl potřebu zaplnit. Měla jsem přímo hrůzu z toho s někým být, k někomu se vázat. A v tuhle chvíli mi docházelo, že nešlo jen o ty milostné vztahy, ale i o ty přátelské. Najednou jsem zjistila, že tu bylo před ním a po něm. Jakoby to měla být poslední kapka v mém životě.

„Vypadá to, že se máte dobře,“ konstatovala jsem nakonec, napůl pohlcena vlastními myšlenkami o své poněkud nuzné existenci.

„Snažíme se,“ přikývla a upila ze svého hrnečku.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Neplýtvej časem pro ztracené - 1. kapitola: