OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Neplýtvej časem pro ztracené - 4. kapitola

11.03.2012 (18:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1160×

Domů jsem se sice vrátila už v deset, ale ve značně podnapilém stavu. Od doby, co jsem se starala o Marcuse, jsem vlastně abstinovala a tak se mnou těch pár skleniček pěkně zamávalo. Dovrávorala jsem do koupelny a nějakým zázrakem ze sebe bez úhony sundala oblečení a osprchovala se. Už v županu jsem došla do ložnice. Můj pohled sklouzl k fotce na nočním stolku. Tedy jedné z nich. Byli jsme tam jen my dva. V paměti mi vyvstanula vzpomínka na den, kdy vznikla.

„Proboha živýho, nemohli byste vy dva chvilku vydržet? Nedělám to o nic raději, ale Caroline si umanula, že to album vytvoří, tak se nechte jednou vyfotit!“ prskala Elena, když jsme jí už asi počtvrté sabotovali veškeré pokusy o fotku.

„Jo, protože čím víc důkazů bude, tím líp se nám sem jednou bude vracet,“ Damon dával své nesouhlasy jasně najevo.

„Prosimtě, to dřív praskne čočka u foťáku, než by tebe něco vyfotilo!“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Lásko, kdy už konečně pochopíš, že se vidím v zrcadle a tak není problém mě vyfotit?“ zkusil to mile.

„Vážně? Protože podle mě ses se zrcadlem už hodně dlouho nepotkal.“ Znovu jsem se mu vysmekla z objetí.

„Auch,“ okomentoval to, když mě pevně sevřel v pase a dlouze políbil.

„Konečně!“ vzdychla Elena a spokojeně odkráčela s pocitem, že jí ještě nějaký čas na tomto světě zbývá.

Naše jediná společná fotka. Kdybych věděla, co všechno přijde, fotila bych se s ním každý den. A naprosto dobrovolně. Jak jsem mohla být tak hloupá a doufat, že sled tragédií v mém životě skončil, když si začnu s krvelačnou bestií? Vždyť já přece nemívám štěstí ani v tom zpropadeném neštěstí. Lehla jsem si do postele a pokusila se usnout.

Procházela jsem dveřmi do penzionu Salvatorových. Bylo tu pusto a prázdno. Hlavou se mi míhaly všechny ty společné chvíle, které jsme tu strávili. Je pravda, že jsme nikdy neměli úplně bezstarostný život. Vždycky tu byl nějaký problém, který byl potřeba vyřešit. Jestli jsem nedospěla předtím, pak v době, kdy jsem je všechny poznala, jsem to dohnala. Neodvážila jsem se do toho hrobového ticha promluvit. A tak jsem tam jen chvilku stála a nasávala vůni starého dřeva, kterou byl prosycený celý dům. Nakonec jsem sebrala poslední zbytky odvahy a vydala se nahoru, k nám do pokoje. Byl pořád stejný. Takový, jaký si ho pamatuju z rána, kdy jsem tu byla naposled. Hedvábné povlečení na posteli bylo rozházené, jako bychom zrovna vstali. Vypadalo to tu tak všedně, ale zároveň strašně opuštěně.

Když mě ráno nevzbudil budík, udělala to Chloe, která se přiřítila okolo deváté a začala mě dost nevybíravými způsoby tahat z postele. V tu chvíli jsem proklínala sama sebe, že jsem jí dala druhé klíče od bytu, protože poprvé po dlouhých letech přišla na řadu kocovina a já s hrůzou zjistila, že už jí nezvládám s takovou samozřejmostí, jako dřív. Málem jsem se pozvracela, ale nakonec se mi podařilo vyštrachat v hlavě celý ten ozdravný rituál a nepřítomně jsem odkráčela do kuchyně. Nálada mi stoupla alespoň na bod mrazu ve chvíli, kdy jsem zjistila, že mám v lednici všechno, co potřebuju.

„Ty jsi vážně padlá na hlavu, musíš zkoušet alkohol zrovna, když máš před autogramiádou? Holka lituju tě!“ Chloe byla dnes hyperaktivnější než normálně, což mi moc do karet nehrálo. Přesto mi nedalo se v duchu nezasmát nad její naivní představou, že jsem alkohol teprve zkoušela. Jistě, ona mě nikdy pít neviděla. Po tom všem už mě to nebavilo a hlavně jsem neměla čas. O své minulosti jsem nikomu už víc nevyprávěla, takže o mně nikdo nic nevěděl. Asi by jí vypadly oči z důlků, kdyby jen tušila. Já mezitím zapíjela aspirin Colou a přitom míchala vajíčka se slaninou. Vyprošťován na jistotu. Alespoň pro mě. Snad po letech ještě funguje.

„Já to zvládnu, neboj,“ ujistila jsem ji protivně a už si nandavala snídani na talířek. Líně jsem k vajíčkům přikusovala rohlík a zírala přitom do prázdna.

„Faith, pohni si! Vážně musíme vyrazit!“ komandovala mě má manažerka, zatímco jsem se soukala do kalhot a čistila si přitom zuby. Kocovina pomalu odeznívala. Bylo dobré vědět, že alespoň některé věci se nemění. Marcus mezitím vyraboval ledničku a teď se mě snažil rozesmát tím, že Chloe děsně nenápadně parodoval za jejími zády. Inu rozesmál mě a ona chudák to v tom všem stresu ani nepoznala. Než jsme konečně opustily byt, stihla jsem bráškovi ještě vlepit pusu na tvář, nakázat mu, ať si udělá věci do školy, je na telefonu a nezapomene jít na florbalový trénink. Všechno mi poslušně odkýval a myslím, že byl radostí bez sebe, když se za mnou konečně zavřely dveře.

„Jak dlouho tam budu muset bejt?“ skuhrala jsem v autě cestou na místo. Jen představa, že tam budu několik hodin sedět a furt jen psát své jméno do svých knížek mě děsila téměř k smrti. Ale já se u toho budu muset ještě dobře tvářit. Nevím, proč se Chloe nelíbil ten nápad poslat za mě nějakou mě podobnou slepici. Ona by byla nadšená, protože bych jí za to klidně dala roční plat, a já bych měla klid.

„Mohla bys alespoň předstírat, že tě něco zajímá? Víš, kolik lidí by bylo zklamaných, kdyby zjistili, že holka, která dokázala vymyslet něco takového, je ve skutečnosti jen nabručený suchar?!“ prskala Chloe uraženě a mám takový pocit, že si vážně myslela, že se mnou její kázání pohne. Kdyby tušila, že jsem si to vůbec vymýšlet nemusela. Vrchol mého vymýšlení v celém příběhu byla jiná jména.

„Nemohla, jsem upřímná,“ odsekla jsem a dál už jen sledovala ulice Paříže z okýnka. Chloe odpověděla povzdychem, ale taky už mlčela. Ostatně nebylo, co na to říct. Za tu chvíli, co mě tak nějak znala, věděla, že se mnou prostě nehne. Nijak. Ne, když nechci.

„Tak jsme tady. Prosím, pokus se být milá. Alespoň tak, jak nejlíp dovedeš,“ žadonila ještě. Jen jsem otevřela dveře od auta, abych mohla vystoupit a bez jakékoliv reakce s nimi třískla. Ta holka se ze mě určitě jednou zblázní. Něco mi ale říká, že asi nebude první. Lhostejně jsem nakráčela do narvaného knihkupectví, kde se na mě v tu chvíli upřely zraky všech ostatních. Vážně, co lidi tak hrozně přitahuje na pár písmenkách mým rukopisem? Vždyť je to úplně k ničemu! Kdybych byla malíř a kreslila jim tam obrázky, ale na co proboha potřebujou můj podpis? Nezfalšujou si z toho ani kreditku, tak proč? Asi jsem vážně ignorant.

Sedla jsem si za stůl a začala podepisovat. Občas jsem se na někoho podívala, kdo řekl, dostal i věnování, s pár dětmi jsem si podala ruku. Na nic víc stejně nebyl čas. Tím spíš mi pointa celé akce unikala. Kdybych já měla možnost setkat se se svým idolem, chtěla bych s ním normálně mluvit, ne několik hodin stepovat ve frontě, popřípadě šíleně ječet, abych ho pak pípavě poprosila o podpis. K čemu to je? To i vyspat se s tim člověkem přinese víc. Nebo ne? Konečně byla pauza na oběd. Odebrala jsem se do třetího patra, kde už u stolku seděla Chloe a podávala mi mojí krabičku s čínou.

„Zatím si vedeš dobře,“ pokusila se mě povzbudit, ale zpražila jsem jí pohledem. Jen provinile sklopila hlavu.

„Musíš mít pár takových akcí. Bez propagace se ta kniha postupně propadne,“ argumentovala, aniž bych se jí o to prosila. Místo reakce jsem se prohrabávala svojí čínou.

„Chtěla jsi vůbec být spisovatelkou?“ zeptala se nakonec. Bože, ta ženská je tak neskutečně otravná.

„Ani nevím,“ pokrčila jsem rameny a považovala konverzaci za ukončenou. Ve skutečnosti jsem věděla. Jako malá jsem přímo toužila být spisovatelkou, jenže ten sen se potom rozplynul spolu s iluzemi o světě. Při všem, co se stalo, mě to už prostě nikdy potom nenapadlo, až dokud to nevytáhla máma. Řekla, že bych měla udělat alespoň jednu věc, po které jsem v dětství toužila. Abych měla alespoň to, co můžu sama ovlivnit. A já jí, nevím proč, poslechla. Tohle ale nebyla historka, kterou bych toužila někomu vyprávět. Vlastně nebyla žádná historka, kterou bych toužila někomu vyprávět.

„Ty jsi ten talent ani nezasloužíš,“ zakroutila hlavou. Jistě, ona sama chtěla psát tak moc, až mi o tom neustále vyprávěla a předhazovala mi, jak strašně mrhám tím, co mám, že ona by to na mém místě udělala úplně jinak. Jen jsem pokrčila rameny a nekomentovala to. Nemám potřebu vyjadřovat se k jejím výlevům. Měla jsem sice už párkrát na jazyku, že když z pusy vypustí všechno, i to, co jí nenapadne, pak by těžko mohla něco napsat, ale nechala jsem to raději být. Něco mi říkalo, že by se jí moje upřímnost úplně nelíbila.

„Konec pauzy,“ oznámila mi nabroušeně a odpochodovala dolů. Zajímalo by mě, čím jsem jí tak naštvala. Hádám, že mi to asi nepoví. No, možná by pověděla, ale to bych se musela ptát. A zase tolik mě to nezajímá. Sešla jsem líně-otráveným krokem dolů a zasedla zpět ke stolku. Už jsem to chtěla mít za sebou a tak jsem od psaní zvedla hlavu jen, když jsem se dívala na hodiny. Mohla bych u toho už i usnout. Ten neustále opakovaný pohyb rukou bych zvládla i ve stavu nevědomí. V duchu jsem děkovala za to, že jsem obouruč. Neuvěřitelně se to hodilo, protože jinak by mi ruka asi vážně upadla. Nakonec jsem ale periferně zahlédla, jak se fronta krátí a v duchu se zaradovala. Konečně! Nemohla jsem se dočkat, až si udělám hříšně nezdravou večeři, otevřu Lambrusco a zasednu na gauč u televize. Hezky vykoupaná, v županu. Marcus po treninku určitě odpadne, takže budu mít klid a čas jen sama pro sebe. A s vědomím, že v neděli nemusím vůbec nic dělat. Především probdělá noc u filmů a dlouhý následný spánek byly velkým lákadlem. Ten dokonalý pocit samoty mohla přebít jen jediná věc, která už nikdy nenastane. Jeho přítomnost.

Úplně jsem se zasnila a tak, když jsem se vrátila zpět do knihkupectví, byla fronta o polovinu kratší. Už jsem se začala i usmívat. Myslím, že pokud to těm lidem doteď nedošlo, teď už si museli být naprosto jistí tím, že jsem neskutečně otrávená z celé téhle akce. Ale oni, na rozdíl ode mě, na sobě nedali nic znát. Myslím. A nakonec tu nebyl už nikdo. Vítězoslavně jsem se protáhla a vesele zavrněla se zvukem zavírajících se dveří. Konečně jsem to měla za sebou. I Chloe vypadala, že si oddechla. Mám ten pocit, že si připadala jako hrdinka, když se jí podařilo mě tu udržet celý den a bez jediného pokusu o útěk. Protáhla jsem si i nohy, abych nespadla hned, jak vstanu a potom jsem své zdřevěnělé tělo přinutila se postavit. Následovalo další protažení a dlouhé zívnutí. Až teď jsem si všimla, že venku už je tma. Nebylo to nic neočekávaného, jen mě to přimělo těšit se domů o to víc.

„Sakra!“ zaklela Chloe a někam odešla. Nevěnovala jsem jí pozornost a chystala se si dojít k pokladně pro věci.

„Ale pane, už je zavřeno, musíte si počkat na jindy,“ slyšela jsem, jak má společnice někomu domlouvá. Vážně? Co těm lidem je?

„Jsem si jistý, že pro jednoho opozdilce se místo ještě najde,“ odpověděl jí podmanivý, koketní hlas. Strnula jsem a myslím, že se mi zorničky rozšířily zděšením. Kabelka mi vypadla z ruky a já tam je stála jako zkamenělá. Ten hlas. Hlas, který nikdy v životě nezapomenu, byť bývalo poslední dobou čím dál těžší si ho vybavit. Hlas, který mi kdysi vrátil chuť do života a s tím, jak utichl, mi ji zase vzal. Hlas, který bych rozpoznala na míle. Jeho hlas!

Stále jsem se nemohla pohnout. Cítila jsem slzy, které se násilím tlačily ven, skrz mé slzné kanálky a odmítala se otočit. Nevím, jestli protože jsem se bála, že tam skutečně bude stát, nebo protože tam stát nebude. To přece nemůže být on! Je mrtvý! Viděla jsem ho zemřít! Tedy viděla, měla jsem vidět, ale díky ráně do hlavy si to nepamatuju. Počkat?! Ne, to ne, on je mrtvý! Musí být mrtvý!

„Ou, no, myslím, že jednu výjimku bychom udělat mohly,“ přívětivý Chloein hlas, který mu dával svolení vstoupit se mi zaryl hluboko do kůže. Ovlivnil ji. Takhle by se nezachovala. Musel ji ovlivnit. Slyšela jsem tiché kroky, které se pomalu přibližovaly. A já se stále nedokázala pohnout. Co mám teď dělat? Mám se otočit? A co potom? A co když se jen mýlím, něco si namlouvám a moje hlava si se mnou jen vážně nehezky zahrává? Chvíle, o které jsem snila roky, která měla být nemožná, byla najednou tady. Přímo přede mnou. No, spíš za mnou a jen možná, ale já nevěděla, jak se s ní vypořádat.

Najednou to do sebe začalo všechno zapadat. To, jak byla Care smutná, když spatřila prsten na mojí ruce, jak úpěnlivě se vyhýbala konverzaci o minulosti, jak včera splašeně odešla s tajemstvím, které nesmí vyslepičit. Dávalo to smysl. Ale proč? Proč by mi lhali, proč by mi to tajili? Proč by ode mě utíkal tímhle způsobem, a když už by utekl, proč by se teď vracel? Je sice parchant, ale pochybuju, že by něco měl z mého psychického mučení. Vždyť já už nebyla ani k smíchu. Jestli se chtěl bavit, mohl tenkrát. A rozhodně by neodmítal rozvod. Musím se uklidnit, narovnat, zahnat slzy a otočit se, protože tam určitě nebude stát ten, kdo myslím, že tam stojí. A víš proč, Faith? Protože tohle je nemožný, holka! A když ti zase začne strašit na majáku, skončíš na práškách nebo hůř. Všichni víme, že si to nemůžeš dovolit, takže se vzchop a už se, kurva, otoč!

Je to on, není to on? A jaké jsou vaše teorie o tom, co se vlastně stalo nebo nestalo? Podělte se v komentářích, jsem zvědavá. :)

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Neplýtvej časem pro ztracené - 4. kapitola: