Never say never - 10. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Menší hra na shovku mezi Damonem a Elizabeth. A pak trochu nečekané, trochu čekné zakončení večera.

14.06.2011 (18:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1406×

10. kapitola

Elizabeth

Seděla jsem v Grillu a rozhlížela se kolem sebe. „Ahoj,“ pozdravila jsem Damona a usmála se na něj.

„Zdravím,“ kývl na barmana a objednal si to samé co já. Včera jsem strávila odpoledne vymýšlením plánů. Nakonec jsem se rozhodla držet se dál a snažit se zjistit, co se tu vlastně děje.

„Jak ses vyspal po večírku?“ zeptala jsem se a doufala jsem, že to zní dost přátelsky a lidsky.

„Před spaním jsem si ještě četl. A povím ti, ta knížka byla docela horor.“ Pohrávala jsem si s brčkem, které jsem dostala ke koktejlu. „A co ty? Jak ses vyspala?“

„Usnula jsem až ráno, ale zase jsem si to vynahradila dopoledne.“ Strčila jsem si za ucho neposlušný pramen vlasů. „Vlastně… vstávala jsem asi před třemi hodinami.“

Damon se ke mně naklonil. „Tak to po ránu vypadáš skvěle.“ Trochu jsem se zatetelila radostí, i přes to, že jsem věděla, proč to dělá. Pro Damona jsem měla vždycky slabost. Pamatuji si, že jako malá holka jsem do něj byla strašně zamilovaná. Pak tu ale byl samozřejmě Ian.

Mluvila jsem stejně svůdným hlasem jako on. „Víš… on existuje make-up.“ Uhnula jsem před jeho rukou, kterou mě chtěl plácnout. Pak jsme si povídali a všechno vypadalo jako bychom byli přátelé. Jenže, byla tu nehmatatelná dusná atmosféra, kterou jsem cítila já, a byla jsem si jistá, že i Damon.

Něco kolem jedenácté jsem se pomalu začala zvedat k odchodu. „Odvezu tě.“ Neptal se, poroučel.

„Dobře,“ svolila jsem, protože jsem musela hrát opilou, upír by musel vypít opravdu velké množství alkoholu, aby byl opilý.

Sedla jsem si do Damonova auta. „Tudy se ke mně nejede.“ Upozornila jsem ho, když jsem všimla, kam míří.

„Já vím.“ Hodil po mě úsměvem.

„Sice jsem trochu opilá, ale nejsem žádná nerozumná sedmnáctka. Odvez mě domů!“ Poručila jsem mu, protože nechat se odvést k Salvatorovým by byla obrovská chyba.

„Fajn.“ Odpověď trochu zavrčel. V duchu jsem se pousmála, nebyl zvyklý na odmítnutí. Jsem si skoro jistá, že si o sobě myslí něco ve smyslu: „Jsem strašně neodolatelný, všechny mě milujou.“

Damon mě odvezl před dům, který vypadal téměř příznačně. Měsíc svítil skoro naplno, vždyť za týden a kousek bude úplněk, a ozařoval dům, jehož bílá barva jasně zářila do noci. Všude kolem bylo ticho, akorát stromy na kopci, na němž je náš rodinný hřbitov, šeptaly. Vystoupila jsem z auta, Damon taky. To mě docela překvapilo, protože jsem očekávala, že je uražený a odjede hned domů. Postavil se vedle mě a díval se na hřbitov. Tohle byl opravdu nádherný okamžik, s trochu smutnou příchutí. Ticho bylo úplně ohlušující.

„Nebojíš se tu?“ Promluvil jako první Damon, trochu přiškrceným hlasem.

„Není čeho, mrtví mi neublíží. Jsou přece mrtví.“ Ale ne všichni, dodala jsem v duchu.

„Většina žen by se tu bála.“ Otočila jsem se k němu.

„Je tu nádherně, klid a všechno… Tohle v Anglii nebylo.“ Asi to bylo atmosférou, nebo chvilkovým zatměním mysli, ale Damon mě objal kolem ramen a já se nechala. V tuhle chvílí jsme nebyli nepřátelé, ale stáli jsme tu, stejně jako potom co zemřel můj otec. Jenom on a já. Ne jako mrtvoly, upíři, ale jako dva obyčejní lidé.

Pootočila jsem k němu hlavu a podívala se mu do očí, byly modré jako moje, ale světlejší. Trochu se pousmál. Naklonil se ke mně a lehce mě políbil na čelo. V tu chvíli jsem myslela, že… Byla jsem úplně mimo. Téměř nepřítomně jsem mu položila ruku na tvář. Nehybně jsme tam stáli a vteřiny se neskutečně táhly. Neviděla jsem Damonovi do očí, takže jsem nevěděla, co si myslí. Vzpamatovala jsem se jako první a beze slova jsem se vydala k domu, ještě než jsem vůbec otevřela dveře, uslyšela jsem motor auta.

V domě byla tma. Nezdržovala jsem se dole, hned jsem zamířila do svého pokoje. Dneska jsem čekala cokoliv, že bude mít nějaké narážky, že se mě pokusí zabít, oslabit sporýšem… Ale ne, že mi dá pusu. Vyskočila jsem oknem a zamířila k hřbitovu. Tam jsem se konečně zhroutila na kolena a brečela…

Damon

Stál jsem u našeho starého, dávno zničeného, domu. Z dnešní schůzky s Elizabeth jsem měl radost, protože to byla příležitost nechat ji, aby se sama usvědčila. Chtěl jsem na ni být stejně hnusnej jako na Masona, ale nějak to nešlo, protože pořád voněla jako člověk. A… no byla to sestra mého nejlepšího přítele. Vůbec jsem neplánoval takovýhle konec dnešního dne. U ní před domem jsem měl sto chutí ji políbit. V tu chvíli jsme byli tak nějak… souznění. Nakonec jsem se spokojil s letmým polibkem na čelo. Byla bezbranná. Teda nebyla, ale alespoň se tak tvářila. Najednou mě pohltil pocit strašného vzteku.

Otočil jsem se a kopl do nejbližšího stromu a přerazil ho. Stefan byl dneska u Eleny a doma byla leda tak Katherine. Moment… Katherine proměnila Elizabeth, takže musí něco vědět. Upíří rychlostí jsem se vydal domů.

Otevřel jsem dveře do pokoje, který si vybrala. Katherine ležela natažená na posteli, ucucávala krev z vysoké sklenice brčkem a koukala na televizi.

„Vítej, už si zapomněl, že je slušné zaklepat?“ provokativně se zasmála. „Dáš si?“ Kývla hlavou ke karafě s krví.

„Já jsem tu doma, to ty jsi tu trpěná,“ připomněl jsem jí. Došel jsem ke stolku a nalil si do sklenice taky krev. Přemýšlel jsem jak začít.

„Včera mě tak napadlo, když si skvěle rozumíš se slečnou profesorkou… Nepřipomíná ti někoho?“ Bože, dneska jsem vážně mimo. Neměl bych jí teď začít mlátit a vytřískat z ní pravdu, případně ji mučit. Jediná omluva je, že je o pár set let starší a silnější.

„Ty myslíš Elizabeth Nicolett Sterlingovou?“ Protáhla. „Tak tu mi připomíná, ale tady není nic výjimečného, když jsou si dvě krásné dívky táák moc podobné.“

„Nehraj si se mnou,“ upozornil jsem ji. „Pověz mi, co víš!“ poručil jsem.

„A co mi uděláš?“ Smála se.

Snažila se mě vyprovokovat. „Proměnila jsi Nicolett v upíra?“

„Nevím, nech mě přemýšlet…“ vytáhla pilník a začala si jím upravovat nehty, „proměnila jsem totiž moc lidí.“

„Nahraj si se mnou, ty malá mrcho!“ Už jsem byl vážně vzteklej, „Au!“ Katherine mi s úsměvem vrazila pilník do břicha.

„Jo, proměnila jsem ji a neurážej mě!“ Zvedla se a odešla. Vytáhl jsem si z břicha pilní a hodil ho do kouta. Dopil jsem krev ve skleničce a šel za ní.

Stála u knihovny a tvářila se, že hledá nějakou knihu. „Proč jsi ji přeměnila?“

„Jsem mrcha.“

„A proto jsi proměnila, jen tak z nudy?“ Ušklíbl jsem se.

„Tak hele, našla jsem jí v Richmondu pološílenou. Měla namířeno bůhví kam na frontu. No, a když mě uviděla, došlo jí, že jaksi nejsem mrtvá. Vzala jsem ji k sobě do bytu a popovídaly jsme si u kávy.“

„A jen tak mezi řečí jsi jí dala napít svojí krve a zabila?“

„Samozřejmě že ne!“ Prudce se otočila čelem ke mně. „Až potom.“

„Proč jsi nám neřekla, že ta učitelka je Nicolett, musela jsi ji poznat.“

„Nejdřív jsem myslela, že je to ona, ale ty sis nevšiml, že je to člověk?“ Že by opravdu nic nevěděla? Katherine se nedá věřit.

„A to ti mám věřit?“

„Nemusíš, ale uvažuj rozumně, pokud to jde, proč bych to dělala?“

„Nechápu plno věcí, které děláš, Katherine.“

„Jsou na tebe moc složitý?“ Přiblížila se ke mně a pohladila mě rádoby laskavě po tváři, ale nemělo to nic společného s dotykem Elizabeth. Netrpělivě jsem její ruku smetl z tváře.

Odešla pryč z místnosti, nejspíš do svého pokoje. Já se rozhodl udělat dneska jedinou dobrou věc, pořádně se opít.

předchozí další

Autor: Daisy94 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction