Never say never 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Vánoční večírek. Elizabeth se baví, Damon pátrá...

23.05.2011 (15:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1557×

8. kapitola

Damon

S Elizabeth jsme stáli u dveří a vítali příchozí hosty. Musel jsem Caroline přiznat, že v domě to vypadá jako před 150 lety. Překvapovala mě Elizabeth, vypadala jako sestra mého nejlepšího přítele, ale podle všeho upír nebyla. Přitom měla podobné reakce jako Nicoletta.

„Pojď, Caroline pronáší přípitek.“ Dloubla do mě a vydala se do haly.

„Pěkná atmosféra, že?“ Za mnou se vynořil Elijah.

„Přišel sis užít Vánoce? Není to trochu nudné, slavit je… hmm… několik tisíc let?“ Elijah je nejenom Původní upír, který chce zabít svého bratra pomocí Eleniny oběti, ale i zkostnatělý Angličan.

„Vánoce se neomrzí, je to… takový rodinný svátek.“ Má ten chlap vůbec mimiku? „Tentokrát žádný kůl do zad v dárkovém balení?“

„Musím jít.“ Elizabeth se bavila s Mattem a Caroline, tak jsem se přesunul ke Stefanovi.

„Kdo ho pozval?“ zeptal jsem se.

„Nejspíš Jenna.“ Usoudil Stefan.

„Já ho pozvala,“ ozvala se Elena. To její přátelení s každým, kdo ji chce zabít, mě pekelně štve.

„Ty jsi prostě musela zkazit zábavu, že jo?!“ Ona si snad vůbec neuvědomuje, že ji chce obětovat?

„Elijah mi slíbil…“ začala, pak se k nám přidala Jenna a ona se přeladila na jinou vlnu. Mezitím začala hrát hudba. Když jsem si včera prohlížel rodokmen, napadlo mě, že tu někde musí být další zakladatelské deníky. Zatáhl jsem Stefana trochu stranou.

„Zabav na chvilku naši slečnu profesorku.“ Elizabeth je na můj vkus moc všímavá. A asi by se jí moc nelíbilo, že čmuchám v jejích věcech.

„Co chceš dělat?“ Ten jeho věčný strach.

„Jdu se podívat na její prádlo…“ protočil jsem oči.

„Ona nic neví, tak jí do ničeho nezatahuj.“ Nemám v úmyslu jí do něčeho zaplést, zatím.

„Prostě jí zabav, než se vrátím.“ Odešel jsem do knihovny.

***

Elizabeth

„Zatančíme si?“ ozvalo se za mými zády. Otočila jsem se a úsměv mi zamrzl.

„Elena by si zatancovala určitě radši.“ Určitě. Musím se mu ztratit…

„Nevadí jí to. Pojď Elizabeth.“ Proč vlastně ne? Pomalu jsem se na něj usmála a vložila svoji ruku do jeho. A tak jsme tančili.

„Tancuješ dobře,“ podotkl.

„Léta zkušeností.“ To teda jo, těch plesů, diskoték a večírků co jsem zažila… „ty taky netancuješ zrovna nejhůř… Nechápu, proč Elena říkala, že nerad tancuješ.“ Podívala jsem se mu do očí. Byly tak důvěrně známé. Byl jako můj bratr, ten den, kdy zemřel můj otec…

„Ne! Ne! Ne!“ křičela jsem. „To není pravda! Můj. Otec. Není… Mrtvý!“ sekala jsem jednotlivá slova.

„Slečno Sterlingová, je mi to moc líto… Byla to nehoda…“ snažil se voják.

„Ne! Lžete! Vy lžete…“ nadzvedla jsem sukně a běžela jsem ke stáji. V pohodlných domácích šatech se naštěstí dalo jezdit na koni. Nepřemýšlela jsem. Před domem Salvatorových jsem uviděla Stefana.

„Lizabeth.“ Usmál se na mě a přišel ke mně blíž. Nechala jsem si pomoct ze sedla, musela jsem být v nějakém šoku. Stefan si všiml mého nepřítomného výrazu.

„Co se stalo…?“ Starostlivě se na mě podíval. A pak všechny hráze praskly a já si plně uvědomila, že táta, můj tatínek, zemřel. Slova se ze mě začaly hrnout jako proud vody.

„Táta měl nehodu. Já nevím, co se stalo. James je ve Washingtonu. Co mám dělat. Táta umřel.“ Kolena se mi podlomila a já mu upadla do náruče.

Potřásla jsem hlavou, abych se zbavila nežádoucích myšlenek. Dneska se bavím, nařídila jsem si. To mi se Stefanovou blízkostí dost dobře nepůjde.

„Promiň, musím se jít napít.“ Lehce jsem se vymanila z jeho sevření.

„Půjdu s tebou, třeba cestou potkáme Elenu.“ To je tak nechápavej, že mu nedošlo, že chci být sama?

***

Damon

Potichu jsem za sebou zaklapl dveře knihovny. Knihy byly vzorně poskládané podle roku vydání a obsahu. Učitelka, ušklíbl jsem se. Procházel jsem knihy, které vypadaly jako deník, jenže všechno bylo až moc srovnané!

„Sakra…“ zaklel jsem potichu, když mi jedna kniha spadla na podlahu. Byla nešikovně zastrčená pod jinou knihou.

„Hurá.“ Zabručel jsem, když jsem jí zvedl. Na obalu bylo zlatým písmem napsáno Deník. Otevřel jsem ho a na první stránce mě zaujalo jméno. Nebyl to deník Jacka Sterlinga, ale jeho dcery - Nicoletty. Ze zvědavosti jsem ho strčil do kapsy a hledal dál. Marně, nic podobného deníku jsem už nenašel. Proto jsem se vydal do Elizabethina pokoje, třeba ho má tam.

Na chodbě jsem naštěstí nikoho nenašel, takže jsem zapadl za druhé dveře vpravo. Tenhle pokoj působil úplně jinak, než když patřil Nicolett. Prohledal jsem psací stůl pod oknem, ale nic kromě písemek a kalendáře tu nebylo. V nočním stolku jenom kosmetika. Vztekle jsem dveřma od stolu praštil trošku víc. Rychle jsem vyběhl z pokoje, protože jsem na schodech zaslechl kroky.

„Co tu děláš? Večírek je dole.“ Zeptala se mě Elizabeth pár vteřin poté, co jsem za sebou zavřel dveře.

„Potřeboval jsem si oddychnout od té hudby, je trošku hlasitější.“ Nic lepšího jsem tak rychle nevymyslel, nějak nejsem v kondici.

„Co jsem si všimla, nebyl jsi tam skoro od začátku.“ To musí být až tak přehnaně všímavá?

„Bolí mě hlava.“ Neměla být náhodou se Stefanem?

„Chceš prášek na bolest?“

„Potřebuju panáka.“

„Posloužit si, umíš sám.“ Otočila se a šla zas dolů. Když jsem sešel domů, sedl jsem k improvizovanému baru.

„Zmizela mi, nenachytala tě?“ Stefan si sedl vedle mě.

„Nechytla, ale ne díky tobě. To je tak těžký zabavit jednu, navíc hezkou, holku?“

„A co jsem měl asi podle tebe dělat? Přivázat ji za nohu ke stolu?“

„Kde máš Elenu?“ Nebylo zvykem, aby ti dva byli bez sebe.

„S Elijahem.“ Procedil mezi zuby.

„Nic nového pod sluncem.“ Dolil jsem si ještě jednu skleničku.

***

Elizabeth

Sešla jsem do ohniska večírku a uklidila se někam na stranu. Strašně jsem se lekla, když jsem slyšela někoho v mém pokoji, proto jsem Stefanovi rychle zmizela a vydala jsem se zjistit kdo je nečekaný návštěvník. To, že to byl Damon, bylo dost nemilé zjištění.

Z leva za mnou přišli Rick a Jenna. „Na zdraví.“ Podal mi skleničku do ruky. Přiťukli jsme si a kopli jsme to do sebe.

„Co, že se tu schováváš?“ zeptala se Jenna.

„Neschovávám.“ Blahosklonně se na mě podívala, „Možná trošku.“

„Jdu za Damonem.“ Opustil nás Alaric.

„Co vlastně děláš?“ zeptala jsem se s nehraným zájmem Jenny.

„Studuju vysokou.“

„To jsi dobrá, že se ještě zvládáš starat o Elenu a Jeremyho.“ To nelžu, já bych to nezvládla.

„Nejdřív jsem myslela, že to nezvládnu, ale jde to,“ usmála se, „jdu za Alaricem. Koukám, že tobě přichází neodolatelná společnost,“ řekla ironicky.

„Už tě hlava nebolí?“

„Ne, pojď tancovat.“

„Co když se mi nechce?“ Bože, vždyť já s ním flirtuju, uvědomila jsem si.

„Se mnou? To není možný.“

„Myslíš, že kterýkoliv jižanský gentleman přišel k dámě a řekl jí: Pojď tancovat?“

„Slečno Sterlingová, směl bych vás požádat o tanec?“ Přijala jsem nabízené rámě a zavěsila jsem se do něj.

„A ty umíš tancovat, jo?“ Umí, perfektně.

„Které jižanský gentleman neumí?“ oplatil mi stejnou mincí jako já předtím jemu.

„A ty jsi gentleman?“

Zúžil oči, než odpověděl. „Jak kdy.“ Pak už jsme nemluvili a pouze tančili.

***

Damon

„Jaký byl večírek?“ zavolala Katherine hned, co jsem otevřel dveře.

„Skvělej,“ odsekl jsem.

„Takže jsi nenašel, co jsi hledal?“ Správně si vysvětlila můj tón a výraz.

„To není tvoje věc.“

„Jak to že ne? Klaus chce zabít mě, ne tebe!“ Stála přede mnou.

„Tak si měla zůstat v hrobce, hezky v bezpečí.“ Zajímavý, jak láska vyprchává. „Dobrou,“ popřál jsem jí jízlivě a vyběhl do svého pokoje.

Osprchoval jsem se a na postel jsem se natáhl jen kalhotech od pyžama. Z kabátu uniformy jsem vytáhl Nicolettin deník a začetl jsem se do něj.

Deníčku, dneska jsem byla poprvé s Jamesem ve Washingtonu. Nelíbilo se mi tam, Richmond je o moc lepší. Zítra k nám mají přijít Ianovi rodiče. Moc se na ně těším. Teda na Iana se těším, jeho rodiče nemám ráda. Jeho matka je moc upjatá a nelíbím se jí, že jezdím na koni, zajímám se o dění ve větě. Prý rostu jako dříví v lese…

Usmál jsem se nad tím, madam Whiteová byla opravdu velice protivná žena. I když měla pravdu, že dívky v Nicolettině věku nejezdily na koních. Začetl jsem se dál a připomínal jsem si různé momenty. Deník si psala pravidelně každý den. Nechyběl jediný zážitek. Bylo tam všechno, popsaný smutek ze smrti otce. Později i smrti Jamese v bitvě u Gettysburgu. A moji zradu.

„Nicolett!“ objal jsem vysokou dívku v žlutých vycházkových šatech.

„Damone, pojď dovnitř, určitě máš hlad.“ Objímala mě nehledě na špinavou uniformu.“A zhubl jsi.“ Vyčetla mi s povzdechem.

„Jassy, prosím, připrav pro pana Salvatora něco vydatného.“

„Jak se máš? Jak se mají ostatní?“ posadili jsme se do proutěného křesla v zimní zahradě.

„Teď už se mám dobře,“ zavtipkoval jsem, „jsem doma.“ Přijal jsem talíř od kuchařky a s chutí jsem si nabral plnou lžíci.

„Máš dovolenou?“ nepřestávala mě zahrnovat otázkami.

„Trochu delší dovolenou.“ Nechápavě se na mě podívala.

„Je zřejmý, že Konfederace prohraje, nemá to cenu.“ Nicoletta zbledla a koukala na mě jako na strašáka.

„Cože?!“ trhl jsem sebou, protože zařvala moc nahlas. „Ty… jsi… dezertoval?“ vyskočila na nohy a postavila se naproti mně s rukama v bok.

„Dezertoval je ošklivý slovo, dejme tomu, že jsem si vzal volno na neurčito.“ Pokračoval jsem v jídle. Nicolett mi vytrhla talíř z ruky, tázavě jsem se na ní podíval.

„Ještě jsem nedojedl.“

„Nebudu tu živit dezertéra a vlastizrádce,“ řekla chladně. „Odejdi, neudám tě jen ze starého přátelství.“

„Nedramatizuj to.“ Chlácholivě jsem k ní natáhl ruku. Ucukla jako by ji uštkl had.

„Já že to dramatizuju?!“ vykřikla, „Můj bratr, tvůj přítel za Jih položil život! A já to dramatizuju?!“

„James zemřel, ale já nechci zemřít pro předem prohranou válku. Je nás málo…“

„Ano, je málo vojáku,“ řekla zdánlivě klidně, „Ale jenom kvůli takovým,“ slovo takovým vyplivla jako nejhorší nadávku, „jako ty, je málo vojáků!“ na konci zase křičela. Křik přivedl kuchařku a hlídače.

„Madam, děje se něco?“ zeptal se opatrně.

„Vyprovoď pana Salvatora.“ Nenechal jsem se moc pobízet, hlídač je znám svou prudkou povahou a pro svoji paní by položil život. Když jsem odcházel, koutkem oka jsem zahlédl, jak se Nicolett svezla na zem.

Zvedl jsem se z postele a šel jsem si dát panáka. Nechtěl jsem přemýšlet nad minulostí. Nicolett mi nikdy pořádně neodpustila, pár týdnů před mou proměnou se mnou začala trochu komunikovat. Možná, že kdybych žil dál, odpustila by mi odchod od armády. Vrátil jsem se k deníku. Další zápisky byly hlavně o mně a nebylo to moc lichotivé.

předchozí další

Autor: Daisy94 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction