Odvrácená strana ~ 1 • OurStories.cz ~ naše povídky

Hehe :D To když má chorá mysl ze sebe něco vydá, aneb když jedu v autě a náhodou mám po ruce PC. No, tak hlavně je to pro kamarádku Syenne, který jsem ze začátku slíbila úplně něco jinýho, ale nakonec to dopadlo takhle. Možná to spolu budeme dopisovat. Hlavní postava jménem Griffith se jednoho dne octne v realitě za zrcadlem... Co se bude dít? Jak se s tím vyrovná? Je to něco jako moje první spoluautorská práce. Postavy jsou z anime Berserk. Doufáme, že se vám to bude líbit.

16.10.2013 (14:00) • Lunabell, Syenne • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1191×

Běžel jsem po dlážděné cestě města a nikde nikdo. Všude naprosto ticho. Moje bílé vlasy se mi lepily na obličej. Vím, že jsem před něčím utíkal, ale před čím… to netuším. Cítil jsem pohled v zádech, ale abych se otočil, jsem se nezmohl. Tak jsem se snad v životě nebál.

Najednou se mé nohy samy od sebe zastavily, jako bych je neovládal. Přede mnou se znenadání objevila výloha nebo nějaký velký kus skla, který odrážel můj odraz. Koukal jsem se do svých vlastních modrých očí. Zářily, a to bez přehánění. Vlasy se mi prodlužovaly a na tváři se mi tvořil děsivý úsměv. Párkrát jsem zamrkal na svůj odraz, ale ten se nehýbal.

Přistoupil jsem jako v hypnóze blíž a zkoumal tu tvář. Byla tak identická a přesto úplně odlišná. Odraz se na mě usmál a až teď jsem si všiml jizvy táhnoucí se pod jeho levým okem. Natáhl jsem před sebe ruku. Odraz dělal to samé, ale byly tam vidět rozdíly. Ten strach, který jsem předtím cítil, se znovu objevil. Panika se mi opět vkrádala do mysli, ale než jsem mohl cokoli udělat, můj odraz mě zatáhl do světa za zrcadlem.

Chtěl jsem zakřičet, ale žádný zvuk se mi nevydral z plic. Jeho paže si mě přitáhly k sobě a otočily k místu, odkud jsem přišel. Viděl jsem démony valící se na sklo. Pod jejich vahou praskalo. V tom momentě, kdy se sklo roztříštilo, jsem pohledem necukl ani o píď. Odraz démonů zmizel s posledními kousky skla. Až po chvíli mi došlo, že to byla jediná cesta zpět do reality. Vytrhl jsem se ze sevření a rychle běžel k střepům.

Věděl jsem, že je za mnou, ale bylo mi to jedno. Chtěl jsem zpět. Tady to neznám. Co tu asi tak budu dělat? Byl jsem celý zmatený. Ucítil jsem lehký dotyk na rameni. Rychle jsem otočil hlavu. Asi jsem vypadal dost vyděšeně, protože hned ruku stáhl, ale pořád se usmíval tím úsměvem. Z nějakých důvodů jsem se zrovna jeho vůbec nebál.

Prosím, ať je to jen sen… prosím. Vzbuď se, no tak… vzbuď se.

Vzal jsem do ruky střep a pevně ho sevřel. S vytřeštěnýma očima jsem sledoval kapky krve stékající po hladkém skle.

To se mi nezdá! zakřičel jsem zoufalstvím. On mě jen zpovzdálí tiše pozoroval. Zdvihl jsem pohled k obloze. Zhluboka jsem dýchal, můj křik už odezněl a v krku mě pálilo.

Ani jsem si neuvědomil, že pořád svírám kus střepu. Zarýval se mi do kůže, ale až po tom, co jsem ho pustil, jsem ucítil štiplavou bolest. Ten dotyčný byl v mžiku u mě a obvazoval mi ruku kusem utržené látky. Až teď jsem si ho pořádně prohlížel.

Stejně bílé vlasy byly spleteny do jednoho copu, ale přesto měl pár pramenů volně okolo obličeje. Ramena mu zdobila bílý plášť a pod tím měl šaty šlechtice. Jen jsem tiše zíral. Do hlavy se mi začala vkrádat temnota. Zavřel jsem oči a nevnímal nic krom té temnoty.

Cítil jsem, jak mě kdosi pevně objal a zašeptal mi do ucha: „Vítej zpět, bráško.“

Autor: Lunabell (Shrnutí povídek), Syenne, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction