OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ordinary Life - Prolog

17.08.2011 (17:00) • Wikiss • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 978×

Prolog - Zpět doma
song: Michael Bublé - Home

A/N: Dnes se setkáte pouze s hlavní hrdinkou a jejím otcem, který se bude v povídce vyskytovat poměrně často a do budoucna s ním mám docela velké plány. Doufám, že Vás můj styl psaní neodradí a také doufám, že si mojí povídku oblíbíte. A nebojte se, jsme teprve na začátku. S ostatními postavami se brzy setkáte :)

Budu ráda za komentáře.

Seděla jsem na sedadle spolujezdce s hlavou opřenou o okénko, ze kterého jsem se zvědavě dívala ven. Čekala jsem nějaké větší změny. Přeci jen uběhlo už pár let, od té doby co jsem tu byla naposledy. A jak se zdá, městečko Mystic Falls se zastavilo v čase. Vše kolem vypadá přesně tak, jak si to pamatuji. Všechno mi to tady připomíná... dětství. A že to byly skvělé časy. Bezstarostné. Ale každý musí jednou dospět, a jelikož nejsem Petr Pan, tak i já. Bohužel.

Bylo by fajn zůstat navždy dítětem, nemyslíte? Mně by se to tedy líbilo, vrátit se zpět do dětství a zůstat tam. Odhodit za hlavu starosti, které přicházejí s dospíváním. Být obklopená těmi, kteří už tady nejsou. Když jsem byla dítě, všechno bylo v pořádku. Vše se mi zdálo správně. A teď-

„Slečno, už jsme na místě, slyšíte?" vytrhl mě z přemýšlení řidič.
„Huh? Jo! Já- děkuju za svezení." Zaplatila jsem mu a s kufrem jsem se vydala k předním dveřím. Na okamžik jsem se zastavila a rozhlédla se kolem. Nic se nezměnilo. Vsadím se, že pokud bych se rozhodla nadzvednout uvolněné prkno pod rohožkou, objevila bych tam klíč od předních dveří. Ten samý klíč, který mě mnohokrát zachránil před přespáním na ulici, když jsem někde zašantročila ten svůj a rodiče nebyli na noc doma. Skvělé časy.

Párkrát jsem se zhluboka nadechla a snažila si dodat odvahu. Poté jsem zaklepala. Trvalo to jen chvilku, než se dveře otevřely a v nich stál táta. Ačkoli jsem ho neviděla už pár let, nezměnil se. Snad mu přibylo jen pár šedivých vlasů a sem tam nějaká ta vráska. Nebo mu spíše pár vlasů ubylo, když se na něj tak dívám. Ale byl to stále on. Můj táta.

Jen na krátký okamžik zůstal bez hnutí stát a díval se na mě, stejně zkoumavě jako já na něj. Bože, chyběl jsi mi tati! Kdybych ty slova řekla nahlas, jisto jistě bych se rozbrečela jak malá holka. Ale já už nebrečím, už dávno ne.

Pamatuji si na svůj poslední pláč. Bylo mi právě patnáct. Narozeniny neprobíhali zrovna podle mých představ. Bylo to přesně rok, co se mnou máma odjela pryč. Na moje čtrnácté narozeniny se rozhodla opustit manžela a mě vzala samozřejmě sebou. Nezajímal ji můj názor na celou tu věc. Nezajímalo ji, že chci zůstat tady. S tátou. S přáteli. Doma. A na moje patnácté narozeniny, které jsem trávila sama v bytě, si ani neuráčila vzpomenout. Nevím, jestli jsem tenkrát brečela zklamáním z matky, nebo steskem po otci. Asi trochu od každého. Ale bylo to naposledy. Od toho dne, ani slza. A v tuhle chvíli, jsem měla vážně na krajíčku.

„Kate!" usmál se a sevřel mě v náručí. Nebránila jsem se, i když mi po čase začal docházet kyslík. Po další dlouhé chvíli jsem se už ale odtáhla.
„Tati, prosím tě, řekni, že máš něco k jídlu. Umírám hlady!" usmála jsem se na něj. Pořádně si mě prohlédl, zmínil něco o podváze a poslal mě do kuchyně, s tím, ať nevycházím, dokud nespořádám celou lednici. Zamířila jsem tedy do kuchyně a nechala jsem ho, ať mi donese kufr do pokoje. Za pár minut byl u mě a spokojeně pozoroval, jak se cpu.

„Kufr máš v pokoji... Tvůj vzkaz jsem si poslechl až dneska, takže jsem ti jenom povlékl postel, ale je tam plno prachu, tak kdybys chtěla radši-,"
„To je dobrý tati. Jednu noc přežiju a zítra si tam uklidím. Stejně si budu muset vybalit,"
„Dobře, když to říkáš. Ale stejně si myslím..."
„Tati! Klid. To je vážně dobrý," usmála jsem se na něj.
„Dobře, dobře..." zvedl ruce nad hlavu, jako že se vzdává.

Po večeři, jestli se tak teda může nazývat to množství různých jídel, co jsem spořádala, jsem se odebrala nahoru do pokoje. Když jsem procházela domem, vybavovaly se mi nejrůznější vzpomínky. Šťastné i ty smutné. Nic se nezměnilo. Stejná čínská váza stála na stejném dubovém stolku. Stejné obrazy visely na stejném místě na stěnách, které měly stejnou barvu. Vše bylo přesně tak, jak si to pamatuji. Tak jak jsem to tady opustila, když jsem odjížděla. Dokonce to všude vonělo stejně. Cítila jsem se jako doma.

Nadšení mi samozřejmě nevydrželo příliš dlouho. Mystic Falls zůstalo nepozměněné, stejně jako můj starý domov, ale já jsem se přeci jenom trochu změnila. Čtyři roky, jsou přeci jenom čtyři roky. A růžová už mě vážně nebere. Při vstupu do mého starého pokoje, jsem zažila menší šok. Skoro jsem zapomněla, jak jsem milovala růžovou, a jednorožce a nevím co ještě. Můj pokoj byl jedna velká cukrová bublina, ze které se mi zkazily zuby během několika málo vteřin. Budu si muset vymalovat.

Z kufru jsem si vyndala věci na spaní a kartáček a šla jsem se umýt do koupelny. Zpátky do pokoje jsem se vrátila bez toho, abych si rozsvěcela. Neměla jsem chuť na ty růžové stěny. Zalehla jsem do postele a bylo mi jasné, že hned usnu. Cestování mě vždycky pořádně vyčerpá.

Když už jsem téměř spala, uslyšela jsem kliku a tiché zavrzání dveří. Do pokoje pronikl pruh světla. Ospale jsem zamžourala směrem ke dveřím, ve kterých stál táta a tiše se na mě usmíval.
„Jsem rád, že jsi doma," promluvil nakonec.
„Já taky tati," odpověděla jsem a téměř okamžitě jsem usnula. Dveře se s tichým klapnutím zavřely.

Autor: Wikiss, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ordinary Life - Prolog: