OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Osud - Prolog

01.03.2011 (16:00) • Emrys • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 10× • zobrazeno 1288×

Prolog

Ten den byl pro mnohé obyvatele Zobí ulice v Kvikálkově jako každý jiný, majitelé svých aut jezdili časně ráno do práce a jakmile se vraceli, doma u plotny je čekala jejich manželka s právě uvařeným obědem, jejich dítka si spokojeně hrála na dvorku za domem, inu jak říkám, byl to den jako každý jiný.

Ale pokud bychom vyčkali do večera, na obloze můžeme zpozorovat na tuto část Anglie dost netypických sov, od bílé himalájské až po ještě různorodější druhy. Mnohé rodiny tento jev přikládaly k netypickým teplotám, ale zkušenému oko by neuniklo, že tyto sovy nejsou jen tak ledajaké.

Nás ale zajímá dům číslo čtyři, kde se manželé Dursleyovi poklidně dívali na jednu televizní show, jak to již měli ve zvyku a žena s vystouplými lícními kosti a protáhlým krkem, mimochodem připomínající žirafí, se občasně koukala i na postýlku, kde ležel jejich zhruba jednoletý syn, malý Otesánek, jak mu s radostí říkali sousedé, po pravdě však ale již v té době připomínal malé růžovoučké prasátko.

„Bum, Bum,“ ozvalo se od dveří této rodiny, žena připomínající něco mezi žirafou a dále raději neidentifikovatelným, poskočila překvapením ze svého křesla a vzhlédla od televize ke dveřím, s očima plnými strachu. Na to něco její druh zahulákal a ona, leč neochotně, vstala a dveře šla otevřít. Jaké bylo její překvapení, že místo neočekávaných hostů našla před dveřmi svého nanejvýš opečovávaného domu malý uzlíček v košíku, prvně si myslela, že si pekař spletl hodiny, ale jakmile do košíku nahlédla, o to bylo její překvapení ještě větší, když v něm našla malého chlapce s černými vlásky a na první pohled viditelnou jizvou na čele, jizvou připomínající klikatý blesk. Tato jizva však malé dítě nijak neznevýhodňovala v jeho dětské kráse, spíše mu i přidávala na zajímavosti a roztomilosti.

Co se dělo dále již tři postavy, které se právě s hlasitým prásk přemístili, již vědět nemohli, ty jenž tu dítě zanechali si mylně mysleli, že bude v bezpečí a pozná lásku a pocit štěstí domova.

Jakmile žena donesla uzlíček do vstupní předsíně, ihned se za ní dovalil na první pohled až příliš vypasený muž, její manžel Vernon.

„Co to je Petunie?“ vyštěkl na ni, ukazujíc na košík, jenž držela v ruce. Své tlusté paže položil na svůj břuch, snažeje se je dát do kříže, přitom se na svou ženu dosti neúnavně mračil.

Zmiňovaná žena, jménem Petunie, samovolně zakroutila hlavou, že sama neví, pak jen jednoduchou větou odpověděla: „Nějaký kluk,“ a na to vytáhla z košíku přiložený lísteček, na kterém stálo krasopisným písmem "Harry Potter", muž více do šířky než-li do délky jí hned lísteček vytrhl z rukou a dal se do jeho škubání.

„S tou holotou nedobrou nebudeme mít nic společného!“ volal jako smyslů zbavený a dále se snažil lísteček jakkoliv zničit, když jej přešla chuť po jeho cupování v rukou, hodil jej na zem a začal po něm dupat svýma velkýma hnátama. „Říkám nic!“ Na důraz svých slov si ještě jednou na lísteček dupl a běžel co nejrychleji, v rámci toho, co mu jeho tělo dovolilo, k plápolajícímu krbu a zbytky lístečku do něj se zadostiučiněním hodil.

„Ale...“ zakoktala se jeho družka a stále zmateně držela malého chlapce v rukou. „Vždyť to je syn mé sestry!“ Prozřela najednou a začala se na svého muže osočovat.

„Přišla snad na naši svatbu? Ozvala se Ti snad, Petunie?“ vykřikl na ženu Vernon z obývacího pokoje, kde se spokojeně díval do hořícího krbu, jak ničí poslední důkazy onoho lístečku. Petunie neschopná slova jen s hrůzou pozorovala malý uzlíček ve svém náručí a s nepochopením se dívala na svého muže.

Ještě toho večera se udála osudná chyba, kterou bude kouzelnický svět vyčítat určité osobě až do jeho skonu, ne-li i po jeho smrti. Muž z domu číslo čtyři vyjel ve svém autě na příjezdovou cestu, svou ženu nechal doma u televize a sám se vydal vymazat nějakého Harryho Pottera ze světa, tedy z jejich života.

O hodinu později auto zastavilo při hustém a temném lese vzdáleném od Kvikálkova dobrých sto kilometrů, z auto vystoupil hromotluk a ze zasní sedačky vyzvedl i malý uzlíček, chlapce legendárně známého jako Harryho Pottera. Harry v košíku klidně spal, nic netušíc, co s ním jeho vlastní strýc chce udělat.

Vernon se i s Harrym v košíku vydal dále do lesa, nechtěl ho nechávat na okraji, kde by si ho mohl kdokoliv všimnout, dobrou další hodinu se trmácel přes les, který se mu snažil cestu zatarasit větvemi svých stromů, nerovnou zemí a dalšími úskalími. Muž se však odradit nenechal, plahočil se s košíkem ještě dále, dokud nedošel do toho nejtemnějšího a nejodlehlejšího místa v lese, kde malého, stále spícího chlapce položil k jednomu stromu, tam jej nechal, samotného a bez jediné naděje k přežití a sám se vydal zpátky k auto a poté domů, do Zobí ulice, kde se i s Petunii tvářil, jako by se nikdy nic nestalo, pokud by jste se manželů Dursleyových zeptali na tuto noc, odpověděli by Vám, že se až do časných ranních hodin dívali na televizi a kontrolovali svého jediné syna Dudleyho, jelikož žádné jiné dítě v domě samozřejmě neměli.

V lese temném jak sama noc se najednou rozplakal malý klouček, ale jeho smůla byla v tom, že jej v tom odlehlém místě nemohla slyšet žádná živá bytost.

A to je konec příběhu Harryho Pottera.

Od této chvíle byl malý, sotva jednoroční kluk beze jména, bez rodiny a bez kohokoliv, kdo by jej mohl zachránit. Ale jak všemocný pán osud chtěl, někdo se našel.

Vysoká mužská postava se nad dítětem sklonila a ukázala tak v úsměvu své dlouhé špičáky, ostré jako břitva. Tato postava se však k lovu nechystala, za dnešní noc ji padlo pod hrdlo již dost nevinných bytostí, šelma byla nakrmena a malý uzlíček pouze sledovala.

Nakonec si upír vzal zachumlaného chlapce do náruče a košík nechal ležet u stromu. „Dám Ti vše, co budu moci.“ To byly jeho poslední slova, než se závratnou rychlostí vydal vstříc lesu, vzal malého chlapce do svého příbytku, vzal jej do svého domu.

Autor: Emrys, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Osud - Prolog: