OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Osudová vánice 4

23.10.2013 (12:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 621×

Hm, alespoň se nám ulevilo při vědomí, že Naruto není perverzák a že by nic nezkusil předtím, než bychom mu to dovolily. Každopádně se ještě bude muset snažit, uculilo se mé vnitřní já.

Uh-huh, souhlasila jsem. Počkat, ne! Nemusí se kvůli ničemu snažit, protože já nemám v úmyslu mu dát šanci! Viděla jsi, kde se nás včera dotýkaly jeho ruce?!

Ale nezdálo se, že by ti to vadilo… vlastně…. Ty už si nepamatuješ TEN pocit?

Mé podvědomí na mne náhle začalo dotírat s onou vzpomínkou, v níž byla Narutova ruka umístněna na mém boku. Ten pocit v žaludku vzrostl, jak mi prudká vlna touhy proletěla tělem. Zadívala jsem se na Naruta, všechno na něm vypadalo nyní tak… nedokázala jsem najít slova. Byl hezký, a to velmi hezký, pocítila jsem náhlé nutkání zabořit mu prsty do těch blonďatých rozježených vlasů a pohladit ho po oněch krátkých vouskách na každé straně tváře. Přitiskla jsem si obě ruce ke spánkům a v duchu zaječela: ,,Dost! Chápu to! Chápu to! Jen už toho nech!"

„Sakura-chan?“ otázal se starostlivě, jeho tvář byla vzdálená pouhých několik centimetrů od té mé.
Kruci! Pomyslela jsem si. Zavřela jsem pevně oči a pomalu se od něj odsunula, jinak by ten pocit, který mi vtisklo vlastní podvědomí, neodešel. Nemohla jsem se proti tomu bránit, jeho rty byly tak strašně blízko. Ne, nepodlehnu!
Ale jdi, zlatíčko. Víš, že ho máš ráda. Jsem jediná, kdo vyslovil tvé skutečné pocity, že? Tak proč to pořád popíráš?
Já to nepopírám! Nemám Naruta ráda, tak to je a basta!
Hm, mávlo na mě nepřítomně mé vnitřní já, poté si umístilo prst na bradu. Tak se aspoň podívej, jak drhne tu podlahu…

Prudce jsem rozevřela oči, jeho tvář však byla stále pár centimetrů ode mě. Téměř jsem vnitřní Sakuru zabila přímo tady a teď, kdyby Narutovi najednou nezakručelo hlasitě v břiše. Popadla jsem příležitost dostat ho od sebe dál, obzvlášť, když jsem ucítila jeho vůni smíšenou s potem. Pokrčila jsem nos.

„Naruto, máš něco k jídlu? Mám taky hlad.“ Zahanbeně pokrčil rameny a nervózně se usmál. Neuvědomila jsem si, jak roztomile vypadá.
„Uhm, mám jenom rámen, Sakura-chan. Vím, že ho nemáš moc ráda.“
„Jsem tak hladová, že v tuhle chvíli sním snad cokoli!“ vykřikla jsem, žaludek se mi kroutil hlady. Usmál se.
„Ale musíš mě nechat ho udělat,“ navrhla jsem.
„Proč?“ zeptal se.

Naklonila jsem se a přičichla k němu, část mě se zlomyslně uchechtla, chtěla jsem vědět, jestli ho rozhodím svou blízkostí. Jak jsem se odtahovala zpět, on se nakláněl za mnou, ale zarazil se, než se dostal příliš blízko. Ohnivá červeň pokryla jeho tvář, ačkoli já jsem dělala, že jsem si toho nevšimla a přikývla jsem.

„Mmmm, já půjdu udělat rámen. Ty potřebuješ sprchu. Myslím, že u všeho toho uklízení ses zapotil.“

Jeho tvář zčervenala ještě víc a já se kvůli tomu zacítila mírně provinile. Otočil se a pospíchal do koupelny. Usmála jsem se a s použitím zdi jako opory, vstala z postele. Nohy jsem měla nadále hodně slabé, ale zvládla jsem to. Shlédla jsem na oblečení, které mi Naruto vybral. Měla jsem na sobě cosi, co vypadalo jako nejmenší pár jeho trenek. Byly černé, nepravidelně zdobené oranžovými spirálami a navrchu jsem měla vybledlé oranžové tričko. Tričko bylo moc velké a volné, takže mi odkrývalo jedno rameno. Zvedla jsem ruku a umístila ho tam, kam patří, poté jsem se vypravila do kuchyně.

Moc tam toho nebylo, ale byla… čistá? Nikdy jsem Narutův byt neviděla takhle čistý, i když jsem tu byla pouze párkrát. Většinou to bylo před misí, když si ten baka doma něco zapomněl. Pomáhala jsem mu to najít ve změti poházených papírů, prázdných misek od rámenu a napolo sňedených pytlíků od chipsů. Škoda mluvit, jeho lajdáctví mě štvalo.

Zdálo se, že měl uklízecí náladu, tak jsem se nemusela rozčilovat. Měla jsem čistou kuchyni, ve které jsem mohla pracovat. Vařila jsem plný hrnec vody a připravovala dvě porce kuřecího rámenu. Nechtělo se mi dělat dva různé druhy, tak jsem si zvolila jeden, jenž se mi jevil nejsympatičtěji. Rámen se vařil, ale nebylo v něm koření. Prolezla jsem Narutovými skříňkami a našla starý balíček koření na rámen. Odfrkla jsem si, když jsem si přečetla jeho složení a následně k němu přičichla. Hm, kdybych to ale jen trochu dochutila…

Znovu jsem prolezla šuplaty a sem tam čapla nějaké koření. Rozhodla jsem se improvizovat. Doufala jsem, že mu to bude chutnat, protože jsem mu chtěla poděkovat za to, jak se o mě postaral. Necenila jsem si toho, co pro mě dělá a tohle mi teprve ukázalo, jak dobrý kamarád to je.

Kamarád? Ts! To určitě! Vím, že chceš, aby to byl víc než kamarád. Nebo se snad mýlím?

Grr, nepřipomínej mi to! Fajn, připouštím to, že… možná chci... aby byl něco trošku víc než kamarád… Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě řekla. Byla jsem si vědoma, že mě Naruto přitahuje, ale nebyla jsem si tím ještě úplně jistá. Musela bych se ujistit v tom, co cítím, a jak by Naruto odpověděl.

„To voní opravdu dobře, Sakura-chan,“ zašeptal. Zadívala jsem se mu do očí, ale nemohla jsem proniknout jejich neprostupnou hloubkou, ani tím zvláštním pohledem, který se za ní skrýval. Byla jsem maličko pobouřená.
„Sleduješ mě takhle celou dobu?“
Rozpačitě přikývl. Usmála jsem se.

„Chtěla jsem ti poděkovat, tak jsem to vzala přes rámen.“ Kývla jsem hlavou k bublajícímu hrnci. „Uh, jen nevím, kde máš misky.“
Široce se usmál.
„Jsou dole, Sakura-chan! Překvapuje mě, že jsi našla všechno koření, ale ne misky.“

Zasmála jsem se jeho nadšení, když jsem dokončovala míchání nudlí, zatímco on vytáhl misky ze spodního šuplíku. Olízl se, jakmile jsem mu do misky naložila pořádnou porci a jednu menší pro sebe. Posadil se k malému stolu, rychle od sebe oddělil hůlky a zamával s nimi ve vzduchu.

„Itadakimasu!“

Tohle říkával před jídlem vždycky,nicméně tentokrát se mi to líbilo. Musela jsem se pořád usmívat. Škádlivě se na mě podíval, když si cpal tváře nudlemi, ale vypadalo to tak vtipně, že mě to znovu rozesmálo. Usmál se, ale pak se začal taky řehtat. Po dobré minutě smíchu, Naruto promluvil: „Promiň, Sakura-chan, ale po všem tom uklízení mi vyhládlo.“
„Jako, kdybys nebyl tak nenažranej už předtím, baka,“ řekla jsem rozverně.

Znovu se zakřenil a pokračoval v jídle. Já jsem byla konečně schopná věnovat se své porci. Vezmi čert nějaké slušné chování, když jsem tu baštu ochutnala. Ani jsem nevěděla, že umím takovýhle rámen! I když to možná bylo jen proto, že jsem byla tak hladová. Ale musela jsem si přiznat, že tenhle rámen je ten nejlepší, jaký jsem kdy udělala. Vypadalo to, že Naruto smýšlí podobně.
„Sakura-chan, tenhle rámen je skoro tak dobrý, jako v Ichiraku!“
„Díky, Naruto,“ prohodila jsem se soustem nudlí v ústech. Viděl, jak mi pár drobků vylítlo z pusy, zkoušel se ubránit smíchu, ale nezdařilo se. Přestala jsem srkat nudle a majzla Naruta po hlavě. Nebylo to nijak tvrdě, smál se mi dál.

„Nesměj se mi, pitomče!“
„Nikdy jsem tě neviděl tak špinavou, Sakura-chan.“
„Co můžu říct? Mám hlad!“ bránila jsem se. Oči mi padly na kalendář visící vedle mě na stěně. Najednou jsem se praštila rukou do čela.
„Pozítří jsou Vánoce?! Do prdele, ještě jsem rodičům ani nic nekoupila!“

Sice moji rodiče neočekávali, že jim něco koupím, protože jsem byla vytížená misí, ale oni mi vždycky něco malého darovali. Většinou jsem jim vybírala takové malé drobnosti, které sbírají. Taky s nimi trávím svátky, i když už rok bydlím sama.

Podívala jsem se na Naruta, který přestal jíst. Nejradši bych se šla zahrabat, když jsem viděla ten smutný a bolestivý pohled na jeho tváři.
„Naruto? Jsi v pořádku??“
Vypadalo to, že se probral ze snění a pokusil se o úsměv. Byl to opravdový úsměv, ale neodrážel se mu v očích.
„Ah, jsem v pohodě, Sakura-chan! Nedělej si o mě starosti! Jen jsem si vzpomněl, že jsem ztratil volňásek do Ichiraku ramen.“

Přivřela jsem zkoumavě oči. Nebyla jsem si jistá, jestli mluví pravdu, ale můžu říct, že měl smutek ve svých krásných očích. Krásných? Odkdy považuju jeho azurově modré oči za krásné??? Chvilinku jsem studovala jeho tvář. Ano, jeho oči BYLY krásné. Jeho blonďaté vlasy byly rozježené a několik delších pramínků mu padalo do očí, ale to dělalo jeho pohled ještě hezčí. Přemítala jsem, jestli ty tři vousky měl už, když se narodil nebo jestli jsou to jen jizvičky. Má pěknou opálenou pleť, bez jediné chybičky, zřejmě díky Kyuubiho regenerativním schopnostem.

Touha mi pomalu projela končetinami a nebylo to kvůli mému vnitřnímu já. Momentálně bylo ticho, nechalo mě napospas mým vlastním myšlenkám. Vypálila jsem ze židle, musela jsem se rychle dostat pryč z Narutova bytu. Něco ve mně se změnilo a já jsem o tom potřebovala přemýšlet. Potřebovala jsem být sama.

Bleskem jsem omyla a utřela misku od rámenu, potom jsem se otočila k Narutovi.
„Promiň, Naruto. Rodiče si o mě jistě dělají starosti, měla bych jim jít říct, že jsem v pořádku. Uvidíme se později.“
„Počkej!“ Byla jsem už u dveří, připravená je otevřít, když mě zadržela Narutova prostá žádost.
„Vem si aspoň moji bundu. Myslím, že venku pořád sněží a já nechci, aby ses znovu nachladila.“

Idiote! Idiote! Idiote! Já jsem tak blbá! Ječela jsem sama na sebe. Mé já to nekomentovalo a za to jsem byla vděčná. Vzhlédla jsem k Narutovi, jeho tvář byla plná zájmu. Ta zvláštní bolest jeho oči ještě neopustila, ale byla schovaná pod strachem o mě. Tolik se zajímal o to, aby mi bylo dobře? Byla jsem vždycky slepá k tomu, co všechno pro mě dělal a stále dělá?

Tiše jsem si vzala tu bundu, vklouzla jsem rukama do rukávů. Celou mě dočista spolkla! Byla dobře o tři velikosti větší, ale tak zvláštně hřála. Zapnula jsem si ji, avšak ne celou, rolák jsem nechala rozepnutý, takže mi lezl holý krk. Zatřásla jsem rukávy, abych si viděla na ruce, nevěděla jsem, co mám udělat. Další pohyb učinil Naruto. Jeho ruce mě čaply kolem pasu a vtáhly mě do toho nejteplejšího objetí, jaké jsem vůbec kdy zažila. Nebylo to jen proto, že by mě Naruto hřál, to objetí bylo vyplněno něčím, co jsem dokázala cítit. Cítila jsem tu starost a zájem, které do mě proudilo z jeho paží, srdce mi bilo jako splašené. Pomalu jsem mu ovinula ruce kolem krku, abych ho také objala. Cítila jsem, jak ztuhl překvapením. Po několika kratičkých vteřinách mě objal ještě pevněji a ten pocit vzrostl, pokud to tedy bylo vůbec možné.

„Děkuju,“ zamumlala jsem, když jsem se odtahovala, ale nějak ne a ne odejít.
„Uhm… ahoj,“ zašeptala jsem a rychle vyběhla ven ze dveří do sněhem pokryté ulice.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová vánice 4: