OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Reality: Prolog - Slib & 1. kapitola - Jeden den, jen jeden den!



Reality: Prolog - Slib & 1. kapitola - Jeden den, jen jeden den!Příběh začíná na konci druhé série TVD. Stefan řádí a vraždí všechno živé. Kletba uvalená na Klause byla zrušena. Jenže vzpomínáte, proč ji chtěl tak moc zrušit? Kdo bude další žena, které zničí život? Svérázná a ochranářská Lia si žije vlastním, rozvráceným životem, ale jen dokud jí ho v jednom týdnu drasticky nerozvrátí sklíčený učitel Saltzman, idiot Damon Salvatore a jeho vraždící mladší bráška. Lia díky nim zjistí, že ani ona „není bez chybičky“. Komu zamotala hlavu? Kdo zamotá hlavu jí? Pomůže posedlému Stefanovi? A nebude se chtít Katherine pomstít? A Klaus? Původní a jiní tvorové? Co se vlastně stalo? FF o přátelství, lásce, odvaze a humoru, který je tady v každé, i sebevážnější, situaci. Snad se zalíbí, děkuju za všechno, Šmoulaxx ;)

 

Slib

 

Krajina byla šedá a pochmurně se šklebila na mléčné mraky, ze kterých se na zem snášely první kapky deště. Vřesoviště zelo prázdnotou a prudký vítr se lámal o pár bříz stojících opodál. Chlad, sychravé počasí a stahující se temná mračna zněla podivnou symfonií plnou zoufalství. Květiny, dříve rozličně barevné, zvadly, jen jsem kolem nich prošla. Smrt se za mnou ploužila jako stín a tiše vraždila vše živé kolem.

Plazivý chlad prosákl přes tenkou bundu až na kůži a krmil se jí, až jsem se musela otřást. Stála jsem nad propastí a zlobně zírala do tmy. Tam dole je klid, věčný klid a čeká jen na ni. Ačkoliv jsem neviděla na dno, cítila jsem ledovou vodu. I když jsem teď stála několik metrů nad ní, svírala mě jako bych se v ní topila.

Nebylo úniku, ani odpuštění.

Jsem její dlužnicí a chystám se splatit svůj dluh, ať se stane cokoliv. Potom, co se včera v noci stalo, už nemůžu čekat. Klaus si mě najde, i kdybych byla na konci světa. A až se to stane, budu na to připravená. Možná, že nad ním nevyhraji, ale nevzdám se, budu bojovat až do samého konce. Ale teď musím co nejdál od Mystic Falls. Opustím tohle město i všechny v něm. I jeho. Půjdu za ní stejně tvrdě a neúprosně jako ona po mně. Najdu ji a dostanu.

A pak jí splatím všechno, do posledního slova. Donutím ji, aby si vyrvala srdce z hrudi, stejně, jako jsem to musela udělat já. Bylo to jako jed, její slova mi rozežrala mozek na kaši… a přesně to čeká ji. Vzala mi lidskost, lásku, bolest. Já jí dám jediné. Smrt.

Najdu Tě, Katherine, najdu, a budu Tě mučit tak dlouho, dokud z tebe nezbude jen hromádka popela.

 

Jeden den, jen jeden den!

 

Stála jsem zrovna na chodbě, když mi ten protivný, školní zvonek zařinčel v uších. Zaklapla jsem skříňku, až celá stěna těch plechových rakví otřásla, a vzala si do rukou učebnice dějepisu. Čeká mě teď velmi zajímavá hodina s panem Saltzmanem. Byl to dobrý učitel, ale prý mu teď umřela přítelkyně, což jen potvrzuje zmuchlaná košile a závan levné vodky, který se za ním táhne. Divím se, že ho ještě nechají učit, ale… nemám nejmenší právo ho soudit, já rozhodně ne. Má nárok na truchlení.

Kolem mě prošly dvě holky, Theresa a Cassie, a vzduchem jen prosvištělo pár poznámek na mou adresu. Ale co, už jsem si zvykla. Od minulého roku, kdy jsme se sem s rodiči a starší sestrou přistěhovali z Kanady, to jde všechno hezky do háje. I když jsem se přestěhovala do US a začala chodit na státní střední, všechno má stejné koleje. Mě nenávidí. Ne, že by mi to vadilo – jsem s tím tak spokojená, až bych se s nadšením přetáhla násadou od koštěte.

Obdařila jsem je ostrým pohledem a zamířila přes chodbu do učebny historie. Je to jedna z nejmenších učeben na škole. Má světle zelené zdi se spoustou plakátů různých osobností dějin, včetně Lincolna, který se na mě ode dveří ksichtí vždy, když vejdu. Učitel si ani nevšiml, že jsem přišla pozdě. Byl tak zaměstnaný zíráním na tužku, kterou otáčel v dlani, že nevnímal vůbec nic. Dokonce ani výkřik „krávo“, když jsem dosedla do lavice. Muselo ho to vážně hodně trápit, zajímalo by mě, jestli má nějaké přátele nebo rodinu, se kterou o tom může mluvit. Potřeboval by to… láhev whisky není zrovna kamarád do deště.

Když uběhlo pět minut, zvednul k nám oteklé oči. „Tak třído,“ odkašlal si a vrávoravě vstal, „otevřete si učebnici na straně sto osm a vypište si zápisky do sešitu, ke konci hodiny to chci mít na stole.“ Podlité oči zamžouraly do zadního kouta a pak se opět sesul do lavice. Chvíli jen tak strnule seděl za stolem a pak dokonale prkenným krokem došel k oknu a koukal na zamračenou oblohu. Měla jsem chuť jít za ním a zeptat se ho, jestli si nechce opláchnout obličej nebo jestli si nechce skočit na márnici. Ale umím si představit, kolik lidí by mi nastavilo nohu. Zabila bych se dřív, než bych k němu vůbec došla.

S rezignovaným povzdechem jsem otevřela odrbané desky a zabořila nos hluboko do učebnice. Americký imperializmus není zrovna moje nejoblíbenější látka, ale pořád lepší než osídlování a mořeplavby. Stejně jsem se ale neubránila protočení očí.  Začala jsem si dělat zápisky, přesto mi ale neunikl tichý rozhovor za mnou. Když jsem dnes ráno vstala, přirozeně levou nohou vpřed, říkala jsem si, že mi už mohli dát, kruci, pokoj.

„Jo! A představ si, že byla tak pitomá, že mu na to skočila,“ šeptala vzrušeně Stevie Mannová někomu. Samozřejmě, že jsem si hned domyslela svoje jméno… Díky ti, všemohoucí Bože, za pomoc.

Ozvalo se souhlasné zabručení. „Jasně, Tobias mi to řekl včera a prej, že nestála za nic,“ odpověděl Samuel. Odporem se mi nadzvedl žaludek a zlomila jsem tužku v ruce. Naštvaně jsem kopla do tašky a rychle jsem se otočila. Stevie leknutí, až nadskočila. Její rudá, obarvená hlava, která mívala každý týden nový odstín, se na mě otočila s úděsem.

„Co?“ štěkla jsem po ní, zatímco se skrčila pod lavici. „Nemáš ani odvahu mi to říct do očí?“ Rozzuřeně jsem ji propíchla očima a planoucím pohled zapíchla i do ramenatého kluka sedícího vedle ní. Samuela.

„Ale já nic –“

„Neříkala?!“ vyjela jsem šeptem a jen střelila pohledem k Saltzmanovi. Chudák si prohlížel okenní rám a sem tam po něm přejel rukou. Mám ten dojem, že kdybych sem hodila bombu, zeptal by se „ono se něco děje?“

Samuel se k nám nahnul. „Dej jí pokoj. Jsi trochu trapná,“ vysvětlil mi velkoryse a pokusil se napodobit znechucení. Vyšel z toho ale úsměv chovance ústavu pro duševně choré. Řekla bych, že oddělení pedofilů.

„O, bože,“ broukla jsem jeho směrem. „Zapni si poklopec a zalez zpátky do vodovodního potrubí, Rogerrsi.“ S pohledem plným zadostiučinění jsem se otočila a až do konce hodiny jsem si pečlivě zapisovala do sešitu. Měla jsem trochu radost z toho, že jsem se tomu postavila čelem a neutekla do hlemýždí ulity jako posledně.

Pro pořádek – co se vlastně stalo? Byla jednou jedna blbá holka jménem Lia Melinte, která si celý život říkala o spálení. Nikdy neměla kamarády, všichni se k ní otáčeli zády a byla strašně moc smutná. No jo – jaká to chudinka! Pak přišla na novou školu, na večírku se nechala sbalit od kluka, co jí nasliboval hory doly, vyspala se s ním a teď o ní celá škola tvrdí, že je to děvka. Konec pohádky. Ne, že bych fandila sad endům, ale tak to je. Jsem s tím smířená.

I když ono nějak nejde o tu část „dala mu“, ale tu „je tu nová, mluví sama se sebou, je divná“. Trochu obětní beránek, připadá mi. Naštěstí se nelituji… většinu času.

Školní zvonek ohlásil konec hodiny a já jsem se, jako poslední radši, vydala ke katedře. Saltzman vypadal jako po nájezdu původních obyvatel. Bože, ten dějepis mi začíná lézt na mozek. Musím na to přestat myslet.

„Ech,“ odkašlala jsem si, „pane Saltzmane? “ oslovila jsem ho, když jsem viděla, že opět nereaguje. Luskla jsem prsty. Vypadal hůř, než ten zombík, který mi včera v obchodě nabízel strašidelný dům za polovic.

„Co je?“ vyletěl a zmateně na mě koukal. „Stalo se něco?“ Mám ten dojem, že měl před očima mžitky nebo mě viděl šestkrát.

Nejistě jsem zkřivila pusu. „Ne?“

„Tak odevzdej sešit a nech mě zemřít, prosím,“ zamumlal a nechal svou hlavu se zaduněním spadnout na stůl. Jo, můj učitel dějepisu. Já taky prosím – o slitování. Celej, podělanej život. Myslíte, že se dočkám? Ne.

Rychle jsem se pomodlila a s nechutí se vrhla za stůl a zavěsila si Saltzmana kolem krku. „Tak jdeme, pane učitel,“ zafuněla jsem a stavěla to stvoření na vratké nohy.

„Kam?“ zaburácel a rozhodil rukama, až jsem málem sletěla na zem.

Do prdele, zavrčela jsem v duchu. „Na ošetřovnu,“ darovala jsem mu zářivý úsměv aligátora. Díkybohu, je teď oběd, takže na chodbách nikdo nebude a já i s tímhle, loupla jsem po Saltzmanovi očima, můžu proplížit na ošetřovnu. Tam ho uložím a půjdu si po svých, musím do Grillu, do mé milované práce.

Sbalila jsem mu svižně věci a už jsem ho táhla směrem dveře. Cestou, kdy jsem pořád vrávorala, jsem si myslela něco o vážně nehezkých věcech, ale… někdo mu pomoct musel. Alespoň trochu. V tomhle stavu nebyl schopný normálně fungovat, natož učit. Měl by si vzít volno a dát si věci do pořádku. Vím, jak těžké je ztratit někoho blízkého. Překvapivě, vím, jak to bolí, ale nikdy jsem nikoho neztratila. Jsem buďto moc empatická, nebo magor. A jak se znám, druhá možnost je správná možnost.

Prošla jsem napříč prázdnou školou a dotáhla učitele na ošetřovnu. Malá místnost na konci chodby v levém křídle. Když jsem vešla dovnitř, za stolem seděla školní sestra. Myslím, že se jmenovala Debbie Greenová, ale nebyla jsem si tím úplně jistá.

Hned k nám zvedla oči a zarazila se. „Proboha, co se stalo? Pane Saltzmane, jste v pořádku?!“ vypískla a hnala se k nám.

„Udělalo se mu zle, a tak jsem se nabídla, že mu pomůžu,“ pokrčila jsem rameny. „Myslím, že ho bolí dost hlava, slečno Greenová.“ Jo, jmenovala se Greenová, ale na jmenovce taky stálo její křestní jméno – Steffy. No, netrefila jsem se, skoro.

„Dobře, donesu vodu a aspirin. Mohla byste ho sem posadit?“ požádala mě a odběhla ještě dřív, než jsem se zmohla na odpověď, a tak jsem kývla jen na její záda, která hned zmizela někde v zadu, a usadila ho na plastovou židli.

Povzdechla jsem si. „Asi půjdu, držte se.“ Konejšivě jsem se na něj usmála, ale ne jinak moc. Stále je to učitel a z těch jde času od času strach. Pořád je v jiný smečce. Navíc jsem chtěla rychle zmizet.

„Děkuju ti, Lio,“ zaskřehotal a svezl se na zem.

Plácla jsem se do čela. „Tohle se mi zdá…,“ zabrblala jsem a šla toho tragéda sbírat.

@})-----

S nadšením jsem opouštěla budovu školy. Konečně konec toho martýria. Dneska se skutečně do práce těším, ne že by mě práce servírky v Grillu nějak zvlášť uspokojovala, ale v porovnání se střední je to docela příjemná změna. Navíc je to výhodných pár dolarů bokem a vzhledem k obsluze auta se to hodí. Jo, správně – mám auto, trochu ojetinu, ke které mám citový vztah. Bílý Jeep Wrangler. Táta mi ho koupil minulý rok, když jsme se sem přistěhovali z Toronta. Něco jako uvítací dárek.

Ve skutečnosti to byla podmínka – když ho dostanu, přestanu remcat, že jsme se stěhovali.

Nasála jsem teplý, jarní vzduch. Bylo v něm pomalu cítit léto, žhavící slunce, tetelící se vzduch, horký písek… Asi jsem se nechala trochu unést. Shlédla jsem školu – třípatrovou budovu s plochou střechou postavenou v osmdesátých letech minulého století. Byla rozlehlá a působila majestátním dojmem. Její omítka měla barvu zaschlé krve a bíle orámovaná okna. Byla to dobrá škola, jen lidí v ní stáli za nic. Seběhla jsem betonové schody, na posledním schodě jsem klopýtla a už jsem si to směrovala přímo na nos. V poslední minutě se mi, bohudík, podařilo znovu získat rovnováhu.

„Krucinál,“ ohnala jsem se po schodech, ale neušlo mi ani hihňání nějakých holek. Odfoukla jsem si vlasy z čela a vyrazila k autu.

Ozvalo se zahvízdání. „Hej! Lio! Nechceš si to se mnou rozdat?“ řval přes celé parkoviště Thomas Johnson.

Prudce jsem zabrzdila na patách a otočila se. „Nechceš mi políbit, Johnsne?“ vrátila jsem mu palbu. Naštvaně jsem šla pozadu, abych na toho ubožáka viděla (sice jsem neviděla přes rudý povlak nic, ale i tak), jenže v příští minutě se mi to pěkně vymstilo.

Chtěla jsem se otočit, ale narazila jsem do něčeho a to něco mě chvatně chytlo a nehodlalo mě to pustit. Trhla jsem sebou a s nechutí jsem se narovnala, abych dotyčného viděla. Nade mnou se tyčila – jak ráda bych řekla „čísi“ – hlava. Ve skutečnosti to byl jeden chlápek, který dává tátovi, zástupci místního šerifa, dost zabrat. I když to bylo blb, vypadal slušně. Vlastně to bylo zatraceně žhavý zboží.

Damon Salvatore… představuju Vám prvotřídního, egoistického vola. Prosím tě, Bože, dneska už po několikáté, chci jeden den, jen jeden den bez blbců!

Ztratila jsem balanc, ale podržel mě, abych nesletěla k zemi. „Mohl byste mě laskavě pustit?“ vyhrkla jsem hned a už jsem napřáhla ruku, kterou jsem chtěla použít jako páčidlo. Trochu nešťastná volba – chytnul mi ruku za zápěstí a skroutil ji dozadu, naklonil se ke mně. Bezmocně jsem hekla a nenávistně si ho prohlížela. Přímo zaváněl problémy.

„Ne, to bych opravdu nemohl,“ zašeptal zpola svůdně a zpola tajemně. Předpokládám, že většině holek by se podlomila kolena. Teď jsem ráda, že se kritériím většiny vymykám.

Zapřela jsem se na nejistých nohou. „A protože…?“

Jeho obočí se stáhlo do přemýšlivého V. „Netoužíš snad po mně?“ usmál se. Evidentně to byl nudící se samolibý a sebestředný jedinec, který miluje jen sám sebe.

A mně došla trpělivost. Vztekle jsem mu dupla na nohu a uskočila. „Dávej bacha, magore!“ zašermovala jsem rukama.

„Roztleskávačky teď cvičí kickbox?“ Zvedl obočí s úšklebkem a opřel se o kapotu jednoho z aut. Až teď mi došlo, že tu asi na někoho čeká. A protože nejsem ani hluchá ani slepá, tak vím, že je to Gilbertová. Je to docela slušná holka, ale to, že ji teď tak často vídám s ním, se mi moc nelíbí.

„Nechodím k…,“ sklapla jsem pusu. „Otravuj někoho, kdo o to stojí,“ řekla jsem přísně a velkým obloukem jsem si to rázovala pryč.

„Bacha na ostré věci,“ neodpustil si škodolibě a poklepal si na zápěstí. Naštvaně jsem zabručela „do toho ti nic není“ a odběhla jsem k autu. Moje jizvy mu mohou být ukradené. Co to bylo za chlapa, probůh? Radši jsem o tom moc nepřemýšlela a nasedla dovnitř. Pojedu odsud nejmíň sto padesátkou.

Ještě ten den jsem toho idiota viděla. Zrovna jsem nesla víno postaršímu páru a viděla jsem, jak si to vesele nakráčel do Grillu a ještě veseleji objal Liz Forbesovou, tátovu šéfovou, a sedl si s ní ke stolu. Samozřejmě je doprovázela Elena a ta Bennettovic holka, Bonnie. Ale tohle jsem viděla už stokrát, jen tu jejich malou formaci uzavíral Damonův bratr, Stefan, který chodí s Elenou. Teda, jestli jsem to správně pochytila. Ne všechny drby jsou pravda. Ale jak to je? Na každém šprochu pravdy trochu?

Když jsem kolem půl desáté odcházela, byla už hustá tma a jediná lampa, která chvíli blikala, zhasla úplně. Ani jsem neviděla na cestu. Vážně, dokonalý! Ale v tu chvíli kolem mě zavířil vzduch, až jsem se otřásla. Jako kdyby kolem mě něco snad proběhlo… Bylo to divný. Radši jsem zrychlila krok.


Tak, povídka odstartovala a já bych byla ráda za jakýkoli koment, poznámku, či kritiku. =)

Na závěr malá anketa, jen mě zajímá, co si myslíte:

1. Proč si Damon vyhlídl zrovna Liu?

2. Co řešili Damon, Liz, Elena a Bonnie v Grillu?

3. Myslíte, že když Lia odcházela z Grillu, někdo ji sledoval?

Klidně napište, co myslíte, do komentů. ;)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Reality: Prolog - Slib & 1. kapitola - Jeden den, jen jeden den!:

8.
Smazat | Upravit | 05.06.2011 [19:14]

Pokračuj, zatím to zní slibně =)
1. Protože je taky tak "zvláštní" jako Damon
2. Asi Klause?
3. Určitě, ale kdo?
Emoticon

7. nesinka přispěvatel
04.06.2011 [8:51]

nesinka1.Lia je samotář a Damon taky.
2.Zahlazení stop po Klausovy?
3.Rozhodně!!
Emoticon Emoticon Emoticon

6. Fluffy admin
03.06.2011 [20:35]

FluffyÁáááá, já tu povídku miluju. Fakt. Už teď. A od teď. Navždycky. Emoticon Emoticon
Píšeš naprosto úžasně, dokonale, bravurně, geniálně... já se do toho vždycky tak vžiju, že jsem skoro Ricka cítila kolem krku, když si ho Lia na sebe \"zavěsila\". Emoticon

Mohla bych odpovědět na otázky, co? Emoticon Zkusím napsat to, co mě napadne úplně první - a budu se snažit odprostit od toho, co už vím, jo? Emoticon
1. Proč? Protože Damon je naprosto jasně pan Otravný a hlavně Všudybyl a Všeznám. A jeho jak jinak úžasné \"plány\", které jsou ve finále spíš tragédie... dokážeš si z toho vyvodit, co se snažím říct? Já myslím, že jo. Emoticon
2. Co řešili? Hm... Třebááá. No určitě co si dají k pití. Emoticon Mám pár teorií, na spoustu věcí, zejtra ti je řeknu. Emoticon
3. Jestli ji někdo sledoval? A víš co? Já budu originální. Byla to Kat! Tak! Emoticon

Musíš pokračovat, musíš, musíš - protože jinak... já přestanu psát Mince! Emoticon Budu tě vydírat. Emoticon Né, to né. Ale moc se těším na další, zlatíčko. Je to naprostá bomba! Emoticon Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon

5. SmoulaXX přispěvatel
03.06.2011 [17:56]

SmoulaXXTéda, holky! Děkuju za komenty a za odpovědi v anketě. A co se týče toho - žádná odpověď není špatná. Emoticon Docela mě zaujalo, co jste psaly a musím uznat, že ani Nerea, ale ani Skříteček2 se nemýlí. Emoticon

4. Skříteček2
03.06.2011 [16:50]

To bylo úžasné! Píšeš krásně, ale nehodlám se tu příliš vykecávat, musím odpovědět na tvé otázky Emoticon
1) Muži mají rádi dobývání Emoticon
2) Myslím, že řešili něco ohledně našeho závisláka Stefánka.
3) Co třeba Stefan, co neměl nic na práci? Emoticon

Příště by jsi nám mohla dát "správné" odpovědi na tvé otázky, docela by mne to zajímalo (a nebo se odpovědi dovíme v textu? Emoticon).

3. LoveRain přispěvatel
03.06.2011 [16:12]

LoveRainMě tak štve, že číst nemůžu Emoticon Emoticon ještě nemám zkouknutou druhou sérii - už takhle jsem včera nadávala, když jsem zjistila, že Jenna jaksi umře Emoticon
No nic, pak se vrátím Emoticon a rovnou si přečtu i druhou tvoji povídku - na tu se už taky delší dobu chystám Emoticon

2.
Smazat | Upravit | 03.06.2011 [15:53]

Krásnej začátek, moc povedený, určitě si pohlídám další díl, protože deníky mi teď chybí, když je ta pauza... Emoticon Emoticon Emoticon

1. Nerea
03.06.2011 [15:39]

Má to skvělej začátek. Rozhodně pokračuj.
1. Není ukecaná, je jiná, dokáže mu vzdorovat a to se chlapům líbí
2. Obětování, jak zahladit stopy po Klausovy atd..
3. Rozhodně, bez napětí by to nebylo ono
Hodně štěstí.. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!