Rebélie - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak jsem tu se třetím dílem! Dnes bude poprvé pohled někoho jiného, než je Kadri. Konečně dorazí na místo? Nebo se něco stane? Příjemné čtení!

03.05.2015 (09:00) • Roza • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 734×

THEO

Bylo nás dost, ale i tak jsme měli velké ztráty. Manuela a Gabriel přišli o život. Bylo to úplně zbytečný. Jako každou sobotu jsme jeli pro zásoby, ale Krotitelé vzdoru pomalu, ale jistě zakládají své základny už i v jižní Americe. Nikdy se v noci sami nepohybovali venku, ale tenhle večer to byla výjimka.

U obchodu s ovocem jsme jednoho potkali, a než jsme se nadáli, ležela Manuela a Gabriel v kaluži krve a netečný výraz se jim usadil nadobro na tváři. Vzal jsem jejich zbraně a těla jsme naložili, aby mohlo dojít na úctyhodný pohřeb.

„Je mi to tak líto, Mario. Z ničeho nic se tam objevil, snažil se ji trefit jen do ramene nebo tak, ale bohužel minul a trefil ji do hlavy. Je mi to opravdu líto.“ Poplácal jsem Maria po zádech, aby věděl, že stojím při něm, a pomohl jsem mu se posadit na židli, která byla opřená o zeď na operačním sále. Na stolech zde leželi Manuela a Gabriel. Oba omytí od krve a připraveni na onen svět.

„Já vím. Vždycky chtěla bojovat do poslední chvíle, ale nikdy by mě nenapadlo, že padne při běžném doplňování zásob.“ Rozplakal se a já mu stiskl rameno. Byl to silný muž, ale Manuela mu porodila jedinou dceru a byla jeho ženou již několik let. Měli silné pouto, kterému jsem nerozuměl.

Nikdy jsem nepocítil víc než lásku mých rodičů, kteří přišli o život, když mě přivezli sem. Byli jsme u brány, která dělila svět podmíněných, a těch, kteří se ubránili. Zasáhla je letící kulka a oba se zhroutili k zemi. Ještě ten den jsme se s nimi rozloučili. Nikdo je sice neznal, ale všichni je uctivě pohřbili. Bylo mi sedmnáct let.

Teď je mi o tři roky víc a čekám na chvíli, kdy pomstím jejich smrt. Čekám, až konečně rozhodneme a zaútočíme na každou základnu po celém světě a vezmeme si vše zpět. To, co nám vzali, bude opět naše!

Během těch třech let jsem se dopracoval na jednoho ze tří velitelů naší skupiny. Říkali jsme si Krotitelé zla. Ano, byl to směšný název, ale zalíbil se nám. Velitelé byli Sophia, žena, která se mě ujala, když rodiče zemřeli, Miguel, její muž, kterého považuji za svého otce, a já.

Byli jsme tři, aby nedošlo ke shodě hlasů. Vždy jsme se ale na všem shodli, takže k tomu, že by se dva zaujali proti jednomu, nedocházelo.

Obývali jsme staré továrny a bylo nás již kolem tisíce. Úspěšně jsme se bránili a chystali útok. Všude, kde jsme pobývali dříve, a všude, kudy jsme cestovali, bylo schováno několik kamer, abychom mohli kontrolovat Krotitelé vzdoru. Byli jsme tak úspěšní, že celou severní a polovinu jižní Ameriky jsme viděli na kamerách. Ne vždy to byl pěkný pohled!

KADRI

Cesta byla ve své podstatě bez problému, jen jednou jsme narazili na více početnou skupinu Krotitelů vzdoru, ale schovali jsme se na jeden den ve staré knihovně a potom mohla cesta opět probíhat podle našich plánů. Vždy, když bylo málo benzínu, natankovali jsme, když byl hlad, najedli jsme se a cestou sbírali užitečné věci, jako byly zbraně a náboje.

Benjamin měl zastavené krvácení, zašitou ránu a zafixovanou ruku tak, aby s ní nehýbal. Na jeho tváři se neustále pohupoval úsměv, ale při trhavém a nepřirozeném pohybu se mu obličej zkřivil bolestivou grimasou. Muselo to bolet jako čert. Nikdy jsem nebyla postřelená. Jen mě jednou škrábli nožem do nohy, ale to se dalo v pohodě přežít.

„Bando, za několik málo minut projedeme Rio de Janierem, kde byl zaznamenám bližší pohyb, a prozkoumáme to," řekla jsem, nasadila si pouzdro s nožem na pravou nohu, dala si černou kšiltovku na hlavu, popadla pistoli a při zastavení auta, vyskočila s ostatními, co umí střílet, z auta.

„Půjdeme směrem k poslednímu záznamu o pohybu a prozkoumáme to.“ Naznačila jsem rukou, kterým směrem to je, uchopila oběma rukama pistoli a kladla jednu nohu před druhou. Snad se konečně setkáme s těmi, co také nepodlehli a brání se.

THEO

„Theo, byl zaznamenán pohyb u našeho zadního vchodu,“ křičí Rafael. Okamžitě se přestanu smát vtipu, co mi povídá Sara. Postavím se, obuji si boty, nabiju zbraň a běžím k zadnímu vchodu s ostatními.

„Skupinka je asi pětičlenná. Mají zbraně, ale mohli bychom je překvapit,“ mumlá Rafael, nejlepší kámoš, kterého tu mám, a já od něj právě vstřebávám informace.

„Jasně, půjdeme po schodech k zadnímu vchodu, ale prolezeme tím oknem, které je rozbité a jenom zakrytý.“ To okno nedávno někdo rozbil, když se doplnily zásoby po smrti Manueli a Gabriela. Bylo v plánu ho zítra vyměnit, ale dnes se nám hodilo, že je rozbité.

„Nebudete po nich střílet, pokud v nich nepoznáte ohrožení, anebo vám to neřeknu, rozumíte?“ křikl jsem a věděl, že na své lidi se mohu spolehnout i v těchto chvílích.

Okno bylo úzké, ale podařilo se mi i s mými skoro dvěma metry prolézt bez hluku. Kousek od hlavních dveří zadního vchodu jsem uviděl postavu muže, který vypadal jako zřízenec armády. Jeho postoj, to, jak sledoval okolí, a taky to, jak držel pušku, ukazovalo na vojáka. Byl to Krotitel vzdoru.

„Stůj, nebo tě zastřelím!“ Namířil jsem na něj pušku a ostatní z mé skupiny udělali totéž, ale na zbylou čtveřici lidí. Bylo jich tam málo oproti nám, naše výhra byla jasná.

„Jsme Krotitelé…“ Nestačil jsem ani doříct má slova a ke mně se rozeběhla ta malá holka a mířila na mě zbraní, kterou měla v ruce. Myslel jsem si, že její záměr je mě postřelit, ale udeřila mě pistolí do čelisti a tou mi projela palčivá bolest.

„Nestřílet,“ zakřičel jsem. Tuhle mladou slečinku, která mi málem vyrazila zuby, si chci podat sám. Jestli si myslí, že vyhraje, tak to se plete. Její tvář byla zahalenou černou kšiltovkou, ze které jí lezly dlouhé, lehce vlnité černé vlasy.

Vykročila ke mně a chtěla mě praštit pěstí do již bolavého místa na mé čelisti. Odrazil jsem její útok a vrazil jí lehkou ránu do ramene. Odrazila ji, ale pozdě. Byla to sice malá rána, ale čekal jsem, že aspoň ztratí rovnováhu a ona nic.

Napřahovala se pěstí, chystal jsem se její ránu odrazit, ale mrška jedna změnila útok a pořádně mě nakopla do žeber. Bolelo to jako čert. Ztratil jsem rovnováhu a ona na mě skočila, a srazila k zemi. Spadla jí z hlavy kšiltovka a já jí viděl do tváře.

„Na co čumíš?“ Udeřila mi hlavou o zem, abych padl do bezvědomí, ale já se jen tak nedám. Moje noha narazila silou do jejich zad a ona zaskučela. Přetočil jsem ji pod sebe a věděl, že takhle vždy vyhraju.

„Jsme Krotitelé zla a ty jsi malá umíněná holka, která se sice umí bránit, ale ne moc dobře. Příště mě nech větu dokončit.“ Usmál jsem se ironicky a věděl, že ji to zasáhlo. V jejím projevu, boji ani na jejím oblečení nebylo nic, co by ji spojovalo s Krotiteli vzdoru.

„Hádám, že Krotitel vzdoru nebudeš. Nemáš ty kecy, které jim podmínění vsugerovali. Ne, že bys nemluvila podobně, ale poznám, že k nim nepatříš.“ Měl jsem hroznou touhu ji urazit. Už jen za to, že mě napadla a málem přemohla.

„Tak jestli dovolíš, tak bych byla ráda, kdybys mě pustil a slezl ze mě.“ Červenala se jako rak a mě by zajímalo, nad čím přemýšlí. Byla roztomilá, ale zároveň se mi nelíbila. Zmlátila mě málem holka! Moje ruce povolily stisk a ona se narovnala.

„Je mi ctí, že poznávám někoho, koho skoro přeperu a vypadá na to, že je chodící bojovník.“ Začne se smát ironicky jako já předtím a musí zaklonit hlavu, aby mi viděla do obličeje. Je opravdu malá. Maximálně tak metr šedesát.

„Jsem Theo a také jeden z velitelů Krotitelů zla.“ Podal jsem jí ruku na znamení toho, že ji vítám, ale neuznávám. Ať si nemyslí, že když se mi směje, tak se začnu bát. To teda ne!

„Jsem Kadri a tohle je část mé skupiny. Ano, jako ty já jsem velitel a jestli ještě chvíli budeš čumět a očima sjíždět po mojí postavě, tak ti udělám monokla i někde jinde, než jen na žebrech a tvým ksichtu!“ Nevím, kde se v takový holce může vzít ta nebojácnost, ale s uraženým stavem v mojí duši jsem se odebral a pokynul rukou, ať jdou za mnou. Kráva jedna.

« Předchozí díl

Autor: Roza, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction