Sbírka Deleny povídek - The Crow 2. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak tady je druhá část povídky The Crow - Vrána. Uviděla Elena svého nočního pozorovatele? Prosím o komentáře, děkuji Terry...

06.02.2013 (18:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1007×

The Crow - 2. část

Ztuhl mi každý sval v mém těle. Cítila jsem chlad, mlha neustupovala, naopak přidávala na grádech. Všude jsem měla husí kůži. Dívala jsem se do těch modrých očí, které mě vyděsily minulou noc. Teď jsem v nich sice neviděla tu zlobu, ale i tak mi něco říkalo, ať zdrhnu. Začala jsem pomalu ustupovat, přesně jako v mém snu. Jak jsem čekala, pozorovatel se ke mně taktéž přiblížil.

„Kam utíkáš, Eleno?“ zeptal se s úsměvem na rtu. Jeho vizáži dopomáhala černá kožená bunda, v té samé barvě měl i přiléhavé triko a kalhoty.

Zadrhl se mi hlas, nemohla jsem křičet, nemohla jsem nic. A jak je možné, že zná mé jméno? Proč zrovna já?

„Co po mně chceš?“ zeptala jsem se. Nebrečela jsem, ale měla jsem na krajíčku.

„Vždyť to víš…“ pověděl prostě. Podívala jsem se mu znovu do očí, ve kterých jsem se topila.

„Nevím,“ odsekla jsem. Hrála jsem hloupou.

„Ale no tak, nepamatuješ si?“ pobídl mě s úšklebkem. Nevěděla jsem, co mám říct. Byla jsem jím ohromená. Byl tak blízko mne, že jsem mohla cítit jeho kolínskou. Viděla jsem každou emoci na jeho tváři. Měl radost, obrovskou radost.

„Jak jsi to udělal?“ zajímala jsem se. Ještě trochu se pohnul, tím pádem jsem byla přišpendlená na kmenu stromu jeho tělem. Mé srdce začalo zrychlovat.

„Co máš přesně na mysli?“ přimhouřil oči. Zhluboka jsem se nadechla.

„Jak jsi mi přivolal ten sen!“ odpověděla jsem ostře. Znovu se jeho rty roztáhly do úsměvu.

„Myslel jsem, že se zeptáš na tu vránu nebo mlhu, ale když chceš vědět tady to… Byla to maličkost. Vám lidem je hodně jednoduché se dostat do hlavy,“ prozradil mi. Počkat, co myslel tou mlhou a vránou? Můj dech se začal zrychlovat. Naklonil se ke mně ještě blíž, a to jsem si myslela, že víc to není možné. Musel slyšet moje srdce, jak divoce buší. Poznala jsem to na jeho očích.

„Co jsi zač?“ šeptla jsem. Jeho úsměv opadl, ale v očích jsem ho viděla.

„Vždyť to víš,“ řekl jakoby nic. Viděla jsem, jak se mu začaly protahovat špičáky. Rukou mi odhrnul vlasy. Lehce se otřel o můj krk špičákem. Jelikož byly jeho zuby tak moc ostré, tak mi ho trochu poranil, vlastně to moc nebolelo, ale jen ten pocit, že vás někdo může během pěti vteřin zmasakrovat, stál za to. Jazykem mi slízl kapky krve, co jsem měla na krku. Oddálil se a podíval se mi do očí. Jeho tvář už byla znovu normální. S tím jistým úsměvem.

„Už víš, co jsem zač?“ usmál se ještě víc. Nejistě jsem kývla a kousla se do jazyka, abych nezačala křičet. Vždyť to není možné, na upíry nevěřím. Ti jsou jenom v knihách a filmech, někdy dost špatných filmech.

„Mimochodem, nepředstavil jsem se. Jsem Damon,“ řekl zvesela. Znovu se mě zmocnila panika, tak hrozný strach! Chtěla jsem křičet.

„Můžu tě uklidnit, dneska tě nezabiju! Máš přece narozeniny, co bych to byl za hajzla, kdybych někoho zabil na jeho narozeniny,“ pověděl rázně. Cítila jsem se lépe, věděla jsem, že dnes nezemřu. Ale co máma? Táta, Jeremy? Moji přátelé? U těch jsem si jistá být nemohla.

„Co to se mnou hraješ za hru?“ naštvala jsem se. Damon se zeširoka usmál.

„Já to vím, a ty to musíš uhádnout, bohužel, musím tě varovat, nehraju podle pravidel,“ oslnil mě jeho zářivý úsměv.

„Táhni k čertu,“ vyplivla jsem tato slova. Ani nevím, jak jsem to dokázala. Damon se začal hrdelně smát.

„Eleno, neprovokuj,“ upozornil mě, stále v tom byl smích. Nechtěla jsem ho víc naštvat, nemuselo by to pro mě skončit dobře. Už teď jsem si podle něho dovolila až moc. Samozřejmě jsem měla na jazyku pár ostrých urážek, ale chtěla jsem se dožít zítřka.

„Myslela jsem si, že se upírům něco na slunci děje,“ podotkla jsem. Po chvíli ticha.

„Taky ano, proč myslíš, že nosím tento prsten?“ ukázal na něj.

„Možná proto, že je to starožitnost, jako ty,“ nestihla jsem si zavřít pusu. Proč mám takový pocit, že se mi něco stane?

„Stále plná humoru?“ nadzvedl obočí a znovu se přiblížil blíž ke mně, chtěla jsem se pohnout, ale blokoval mě strom.

„Mimochodem, děkuji za růži,“ začala jsem s ním hrát jeho hru – Jsme přátelé.

„No vidíš, Eleno, tak se mi líbíš. Nemáš vůbec zač,“ odpověděl mi s nadzvednutým koutkem.

„Ale na něco se tě zeptám, proč dává vrah své oběti růže?“ zajímala jsem se. Chvíli uvažoval, ale potom ze sebe vypravil rychlou odpověď.

„Měl jsem v plánu ti dát dvě růže, jako na pohřeb, ale rozhodl jsem se, že by to nebylo taktní. Nechtěl jsem, abys hned uhádla, že se blíží tvůj konec,“ oznámil.

„Pořád mluvíš o tom, že mě zabiješ. Můžu se zeptat, kdy to tak bude, abych si to poznačila do diáře?“ zase jsem začala provokovat. Damon se ode mě trošku oddálil. A znovu se mi zahleděl do očí.

„Ty jsi neskutečná. Já ti řeknu, že tě zabiju, a ty se mě ptáš na datum?“ zeptal se nechápavě. Lehce jsem přikývla.

„Dobře, možná jsem trochu drzejší… Ale ty bys nebyl, když víš, že tě asi zítra někdo zabije?“ nadzvedla jsem obočí. Chce si hrát? Má mít pořádnou hru, začal si totiž s Elenou Gilbertovou.

Udělala jsem krok vpřed, tím pádem jsem se na něho nalepila. Zřejmě mu to nevadilo, protože neustoupil.

„Teď si se mnou hraješ ty,“ poznamenal.

„Nebylo by fér, kdyby tato hra měla jen jednoho hráče, ne?“ pokrčila jsem rameny. Damon se lehce usmál a přikývl.

„Tebe by bylo škoda zabít,“ přimhouřil oči. Srdce mi zase začalo bušit. Samozřejmě si toho všiml i můj pozorovatel. „Uvidíme se večer,“ řekl rychle a zmizel. Než jsem se stačila vzpamatovat, tak mi začal vyzvánět telefon. Rychle jsem ho vytáhla z tašky, která ležela kousek ode mě. Na display jsem si přečetla jméno – Caroline. Spěšně jsem ho zvedla.

„Ano?“ snažila jsem se působit přirozeně.

„Kde, proboha, jsi? Za pět minut začíná druhá hodina! Máš narozeniny a nejsi ve škole? Chceš, abych ti něco udělala?“ začala mi nadávat.

„Promiň, zaspala jsem a navíc mi nešlo nastartovat, musela jsem jít pěšky. Už jsem u hřbitova. Za chvíli tam budu,“ během hovoru jsem sebrala tašku ze země a rozběhla jsem se směr škola.

Škola probíhala jako obvykle, až na pár lidí, kteří mi popřáli hezké narozeniny. Caroline mi chtěla připravit velkou oslavu, ale já jsem to zavrhla. Neměla jsem zrovna náladu na oslavu. Ne teď, kdyby mi o tom řekla před týdnem, tak určitě kývnu, ale když vím, že mě má dneska navštívit Damon… Jsem nesvá, mám strach. A navíc dnes nebude nikdo doma. Máma má nějaké problémy v práci a táta taky. Nevím, co se to děje. V jednu dobu má máma samé volno, a v druhé… Damon! Určitě to musel být on, jinak si to nedokážu vysvětlit. A je to tady, všechno svádím na Damona. Možná to tak prostě je, možná má teď máma jenom napilno. A Jeremy, ten zrádce, si jde spát ke kamarádovi!

Milý deníčku,

vím, že jsem už dnes napsala pár řádků, ale stalo se toho tolik. Dnes večer, nebo v noci – to nevím - mě navštíví můj noční pozorovatel. Ráno jsem psala o snu, který mě hodně vyvedl z míry. Tento sen bude mít i druhou část, ale ta už bude ve skutečném světě! Upíři existují, ne jen ve filmech nebo knížkách. Existují ve skutečném světě. Cítím nepopsatelnou hrůzu. Dnes možná nastane můj konec. Konec Eleny Gilbertové…

Zaklapla jsem deník a schovala ho znovu za ošklivou mořskou pannu. Myslím, že bych si měla vymyslet lepší skrýš. Přešla jsem ke stolu, na kterém byla postavená váza s růží. Máma mi ji sem dala. Nahnula jsem se k ní a přičichla jsem si. Růže jsou můj oblíbený druh květin.

„Kdybych věděl, že se ti tak líbí růže, tak ti přinesu puget,“ poznamenal někdo za mými zády. Trhnutím jsem se otočila.

Následující díl »

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction