OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Shadow - Kapitola 1. Druhá část

12.05.2012 (10:00) • Attia • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1148×

Část 2. 

Smrtící výkřik

Okamžitě je otevírám. Jsem teď na nějaké posteli a vím, že tohle je realita. Mám na sobě volné bílé pyžamo, přes které nejde až zas tak vidět má vypracovaná postava. Vedle mě sedí Peeta a z druhé strany Nicolas. Ještě si nevšimli, že jsem vzhůru a tak opět zavírám oči. Peeta se díval do země a Nicolas byl ke mně otočený zády. Nevím, jak dlouho tu jsem, ale jsem v šedé místnosti, kde je bílé jen mé lůžko i s povlečením.

Vše mohu teď soudit jen podle sluchu, jelikož chci vědět, co se děje, a Nicolas by mi to jinak než nevědomky nikdy neřekl.

„Už dýchá,“ říká rychle Peeta.

„Za chvíli se probere,“ říká Nicolas bez emocí v hlase.

„Proč tu vlastně jsi, Peeto?“ ptá se Nicolas, ale nejde poznat, jestli se ptá přímo jeho a nebo si to klade jako otázku sám sobě.

„Zachránila mi život,“ říká a tiskne mi ruku.

„I kdyby ti jen zachránila život, tak bys tu s ní neseděl pět hodin v kuse,“ říká Nicolas a v jeho hlase jde slyšet drobný úsměv. Slyším Peetův nádech připravující se na další promluvení. Vše přeruší náhle otevření dveří.

„Aoife se už probrala,“ říká Johančin hlas. Otevírám oči. Když se probere Aoife, tak musím taky, jsme dvojčata a ne jen tak ledajaké.    

Melodie i slova té písničky mi pořád znějí v hlavě. Kupodivu si ty slova pamatuji, ale s upíří pamětí se není čemu divit. Broukám si tu melodii pořád a pořád dokola. Něco mi připadá velmi divné. Sama nevím, ale necítím se zrovna nejlépe.

„Kde je Katniss?“ ptám se Nicolase poté, co si tu píseň dobroukám.

„Teď se vrátila z lesa,“ odpovídá a na tváři se mu vytváří úsměv typu: „Zeptej se.“

„A jak se jí líbilo být mnou?“ ptám se s úsměvem na tváři.

„Nejdříve byla naštvaná, že jsi tam šla a potom, jak šla lovit, tak se celá rozzářená vrátila domů. Asi se jí líbily tvé bystré smysly, ale pořád jsme ji nemohli přinutit, aby nám důvěřovala,“ říká a já jen očekávaně se zvedám do sedu. „Takže jsme ji museli vše o nás vysvětlit. Odkuď jsme a tak dále. Teď je u ní Sophie, která ji vysvětluje o nesmrtelnosti. No, nicméně naše řady se opět rozrostly o jednoho člena,“ říká a pohledem se mi snaží něco naznačit. Co? Poté si všímám, že jeho pohled směřuje na Peetu.

„Co se stalo?“ ptám se potichu, pomalu a hlavně podezřívavě. Ať je to cokoliv, nejsem si jistá, jestli to chci slyšet.

„Josh teď před chvílí zase vysvětloval Peetovi, jaké to bude být nesmrtelným,“ pokračuje a já jen s vykulenýma očima sleduju Nicolase.

„Cože!?“ vyštěknu na Nicka.

„Jak jsme vás dva dostávali z arény a ty jsi potom výbuchu byla v bezvědomí, Peeta se k tobě vrhnul, ale přistála tam poblíže další bomba a Peeta ztratil hodně krve. Jediná možnost, aby nezemřel poté na otravu krve, byla, abys mu krev darovala ty,“ doříkává a na tváři se mi vytváří nenávistný pohled. Tak možná proto je mi divně, ale i tak to nedává smysl.

„Co jsem vám naposledy říkala o darování mé krve lidem!?“ křičím nenávistně na Nicolase. Je to až divné, jak křičí. Nedokážu moc své emoce kontrolovat.

„Jak jsi krev darovala Johance z Arku, tak ti to ani moc nevadilo,“ odsekává naprosto klidně.

„Tehdy to bylo jiné,“ křičím.

„No, tvé reakce jsou docela obvyklé,“ říká naprosto klidně Nicolas jako závěr.

„Dělali jsme si z tebe srandu. Ty jsi mi nedarovala krev. Darovala jsi ji totiž úplně někomu jinému,“ říká rychle šibalsky Peeta.

Oba dva mě chytají za paže a zvedají mě z postele. Nemůžu se hnout, asi jsem spoutaná kouzlem. Naštvání ve mně vře, jako horká láva v sopce, která by měla každou chvíli vybuchnout.

„Neboj, bude se ti líbit. Máte spolu tolik společného…“ říká Peeta a přitom se tak divně usmívá.

„Teď jsi ty na řade s vysvětlováním,“ říká Nicolas.

„Jo a mimochodem. Je ti dobře?“ ptá se podezřívavě Nicolas.

„Proč?“ ptám se a dávám jistý tón na takový podezřívavý souhlas.

„Jen tak,“ odpoví zarážlivě Nicolas. Co mi tají? No, až to tu vedle vyřeším, tak to zněj nějak vymlátím.

Odvádějí mě přes nějakou chodbu k bílým dveřím. Otvírají je a háží mě dovnitř.

Než si vůbec uvědomím prostředí pokoje, okamžitě se obracím ke dveřím a snažím se je otevřít. Buším do nich, mlátím do nich a potom si uvědomím, že bych je mohla vyhodit z pantu, i když pochybuji, že to půjde.

„Nejde to,“ varuje mě has za mnou. Rychle a vyděšeně se otáčím.

Na posteli za mnou sedí Cato. Tak jemu jsem darovala krev? No, tak či tak, nemyslím si, že byl odjakživa takový jako v aréně. Nikdo by neměl soudit ty, kteří byli v aréně, i kdyby se tam přihlásili dobrovolně, nikdo nemůže vědět, co je k tomu dohnalo a většinou to bývají dost zoufalé situace.

Něco ve mně se snaží utéct a kdyby nebyly zavřené dveře, ráda bych to poslechla.

Zrychluje se mi dech a očima se rozhlížím po místnosti po možných zbraních na obranu. On je však až podezřívavě klidný. Nechápu to. No, i když… Nějaké vysvětlení by se určitě našlo, ale má mysl se teď soustředí jen na jakoukoliv obranu, boj, strategii či útěk.

„Kde to jsem?“ ptá se klidným tónem. Naprosto se uvolňuji. Nedávalo by smysl, aby tu měl zbraň a v boji sem na sto procent lepší já. I když zevnitř lehoulince panikařím, zvenku to nedávám najevo a snažím se působit stejně klidně jako on.

„To nevím, ale jsem tu taky.“ V tu chvíli kdy to vyslovím, mi to příjde jako strašná blbost a v duchu se za to fackuju. On se však jen pousměje.

Vrhám na něj lehce nechápavý pohled.

„Jak dlouho jsi tu?“ ptá se opět. Jak to mám sakra vědět!? Ani nevím, kde jsem a je dost možný, že jsem tu stejně dlouho jako on! Já mám, ale informace a jisté „poslání“ mu vysvětlit danou situaci. Místo toho začínám vyprávět podle svého scénáře. Nechci, aby věděl přesněji, kdo jsem. Jasně, určitě mu řeknu pravdu, že se kámoším s těmi, kteří ho zajali a jsem ta, která ho zastřelila a následně nato mu darovala svou krev, aby neumřel.

„Dlouho. Dala ti krev?“ začínám s mým nedaleko domyšleným scénářem.

„Kdo?“ Následuje klasická otázka. Drobně se pousměju a opět začnu podle svého.

„Ona. Zahojily se ti rány dřív, že jo? Máš bystřejší smysly? Tak za to všechno může Ona.“ To není asi dobrý nápad to svádět sama na sebe, že?

Souhlasně přikyvuje.

„Teď si nesmrtelný. I když tě sotva znám, už teď máme něco společného,“ říkám, co nejklidnějším a nejsametovějším hláskem, který jsem dokázala hluboko ze mě vykopat, a že to teda byla jáma, co po tom zbyla.

„Její krev,“ dodávám potichu, až to budí hrůzostrašný a děsivý dojem.

„Umíral jsi a Ona tě zachránila. Tak můj úděl tady skončil,“ říkám a obracím se ke dveřím.

„Ne tak rychle, Scatty. Máme problém a on půjde s námi, takže mu řekni všechno.“ Obrací se na mě škodolibý Nikolův hlas, vycházející od zdí.

Cato sebou škubne, ale já se opět obracím k němu. Stejně to nemá cenu. Uteče hned, jak ho pustíme. A moment… Jaký problém?

„Nemám moc času, takže ti to zkrátím. Ti, kteří tě zajali, tě vlastně nezajali, ale zachránili z arény. Potom, jsou to čarodějové a cvoci, takže bacha na ně, rádi si z lidí či nesmrtelných, jako jsi teď už i ty, utahují. Poté, měl by jsi je poslouchat, jinak nedopadneš dobře. Poté, jestli mě odsud okamžitě nepustí, tak jim garantuji, že se nedožijí zítřka,“ dokončuji skrz zaťaté zuby svoje rychlé, téměř bezemoční, vysvětlení a při tom se obracím ke stěnám.

Slyším cvaknutí dveří a vanilkovou vůni.

„Co to je?“ ptá se Cato a při tom nasává do nosu vanilkovou vůni.

„Každý člověk má svou auru. Když ji probudíš, můžeš čarovat. Každý, kdo čaruje, má svou vůni. Jejich kouzla mají tak například pomerančovou vůni, vanilkovou vůni, mátovou a nebo jako například ta moje vůně, vůně lesu a zmoklé jarní trávy a do toho seschlá krev po boji,“ vysvětluji, co nejrychleji.

„Vrátíš se sem hned, jak ti vysvětlíme problém,“ varuje Cata Sophie, která si tu přikráčela nejspíše pro mně. 

Jdeme spolu s ní šedou chodbou a jelikož oba máme na sobě stejné bílé pyžama, či co, a ani jeden z nás nemá boty, je nám díky studené zemi velká zima na nohy. Teda aspoň mně je.

„Dobře, posaďte se,“ říká Nicolas, hned poté, co jsme s Catem přišli do místnosti.

„Máme problém,“ říká vážným tónem. Nesedí, jako všichni ostatní, ale stojí a rukama se opírá o desku stolu.

„Tak začneme tou lehčí části našeho Velkého problému,“ začne naprosto vážně.

„Celý Panem tě chce zabít,“ řekne a vrhne na mě pohled.

„Aha, tak to já si jdu ještě lehnout. Jde po mě celý Panem… A já už jsem si myslela, že je to něco mnohem lehčího, například, že nastává konec světa… Opět, ale když jde po mně jenom celý Panem…,“ říkám naprosto ironicky a na slovo "opět" hodím velký důraz.

„Moc vtipné,“ říká naprosto vážně Nicolas mezitím, co se všichni v místnosti dováleli smíchem po zemi.

„Vím, že pro tebe je to snadné, ale je to lehký problém v porovnání s naším Velkým problémem. Tak a teď k té mnohem těžší části problému, k tomu Velkému problému.“ Chvíli se dramaticky odmlčí. „Chtějí tě zabít snad všechny nesmrtelné bytosti, které nejsou v tomle pokoji,“ říká zcela vážně.

Rozhlédnu se kolem jako by nic.

„Moment… A kde je Aoife?“ ptám se při zjištění, že tu není.

„Není tady,“ odpovídá mi na mou otázku Josh.

„Je ještě v posteli,“ uklidňuje mě Johanka.

„Někdo tě nejspíše viděl při rozhovorech a víš přeci, jak se to všechno rychle šíří. Než bys řekla švec, věděla to i celá Evropa a poté i ostatní vedlejší světy. Každopádně Evropa je zcela nedotčená a v plné síle. Je chráněna kouzly a vším možným. Žijí tam tisíce starobylých bytostí, ať už druhé či třetí generace, tak pro tvou smůlu, i ty prví. Takže jsi v průšvihu,“ dopovídal Nicolas a vytáhl si nějaký blok a tužku. Začal počítat a poté, co se pořád ještě díval na blok, začal opět mluvit.

„Z nich tě nechtějí nespíše zabít spojenci dvojčat, jelikož tušili, že oni budou na tvé straně. A poté možná i tvoje rodina, ale nejspíše jen někteří členové. Pak tu máme starobylé bytosti na neutrální straně. Poté, ale musíme zvážit síly nepřátel, kteří ti půjdou po krku stoprocentně a nejdříve do pěti dnů jsou tu. Pak tu máme i moje, Johančiny a nepřátele od dvojčat. Když pak zvážím tvůj divně se na mě hledící obličej a fakt, že nejspíše nikdo ze zde přítomných nemá plán, tak závěr je tento: Jsme v háji.“ Takové vysvětlení je vždycky nejlepší, i když mě napadá mnohem rychlejší vysvětlení: „Všichni zemřeme, jdou po nás snad všechny starobylé bytosti a ještě se budeme muset zdržovat vymýšlením plánu a hned dvojma nepřáteli.“ A prosím, bylo to mnohem rychlejší, i když se to vyslovilo jen v mé hlavě.

Jen pokývnu chápavě hlavou, ale tady v tomhle blázinci mi nedají ani chvíli klidu. Do dveří vtrhne ječící Aoife.

„Ááá…!“ ječí na celou místnost. Tenhle jekot znám, většinou takhle křičí, když ji dojde lak na nehty nebo parfém.

Tady mám pro vás pár nádherných obrázků, co jsem sehnala přes net.

Cato a Clove (Kordeta) jsou prostě nejlepší a žádné ne, že ne!

A teď něco na zasmání:

No, jen se koukněte! Ta podoba... 

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Shadow - Kapitola 1. Druhá část: