OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Shadow - Kapitola 1.

11.04.2012 (12:00) • Attia • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1628×

Jsem Scathach, Princezna bojovnice, Stín a nebo jak někdo říká i Neporazitelná. Jsem upírka druhé generace a žiji ve Dvanáctém kraji už od té doby, co začly Hladové hry. Jsem mistrině bojových umění a ještě nikdo mě nikdy neporazil. Dávná legenda praví, že mě může porazit jen můj budoucí manžel, ale zatím nic. Je mi pořád sedmnáct a navždy i nejspíše bude. Má moc je darem i prokletím.

„I'm not a victim. No matter what I have been through, I'm still here. I have a history of victory." Steve Maraboli

1. část

Stín Reprodrozda

Probouzím se ve tři ráno. Zase jsem měla ten sen. Jako kdyby se měl stát skutečností. A teď mi to nahání ještě větší strach, jelikož je dnes Den sklizně. Dnes bude opět odsouzen k smrti nevinné dítě. Vzpomínám si, když jsem se poprvé přihlásila jako dobrovolnice do Hladových her.

Z řady dívek byla vybrána malá dívenka s popelavými krátkými vlasy. Okamžitě jsem se nabídla jako dobrovolnice. Kapitolu to přišlo jako příjemné poutadlo diváků, ale mně to přišlo jako další boj. Neměla jsem moc sponzorů, ale zato mé hodnocení bylo nejlepší ze všech. Všechny jsem vyřídila během tří dnů. Mohla jsem je vyřídit všechny naráz a rychle, ale nemohla jsem zabít nevinné nezkušené děti. Přece jen můj trenér měl mozek a poslal mi padáček. Uvnitř byl recept a já okamžitě věděla čí ten recept je. Poslala mi ho sestra, dvojče, která žije v Kapitolu. Jednalo se o docela snadný recept. Nejspíše doufala, že to použiju na sebe, ale já ho použila na ostatní splátce. Když jsem je probodla nožem, pomazaným tou mastí podle receptu, odebrala jsem jim duši a po skončení her jsem oživila jednoho po druhém.

Kapitol zuřil, ale nemohl mě zabít. Nemohl zabít mou rodinu. A rozhodně nemohl zabít mě, princeznu bojovnici. Tahle přezdívka nevznikla jen tak z něčeho. Jsem neporažená a ještě tak nejspíš dost dlouhou dobu zůstanu. Na to, že jsem stará tři tisíce a něco let a vypadám pořád na sedmnáct je to dost slušné. Jsem upírka druhé generace a nestárnu, což mi přináší výhody, ale i nevýhody.

Pomalu vstávám z horkého lůžka v malé místnosti budící chladný dojem. Už bych nedokázala usnout. Ne po tom snu. Sklizeň bude ve dvě a já tam nesmím chybět. Sice nebudu v zástupu dívek, ale má účast je povinná.

Vydávám se k plotu, který přelezu jako nic na druhou stranu. Za opaskem mám velký výběr nožů, na zádech mačetu a toulec se šípy. V ruce svírám bílý dlouhý luk s rudou tětivou. Na sobě mám koženou vestu a pod ní tílko. Boty jsou dlouhé kožené, ale pod kolena. Kalhoty jsou tmavě modré a těsné. Zrzavé krátké vlasy jsem si svázala do culíku, i když není zrovna dvakrát velký.

Podle oblohy hádám, že je po čtvrté ráno. Zaslechnu králíka naproti mně jak pije z kaluže. Než mě stihne zaregistrovat, leží na zemi mrtvý s prostřeleným okem. Je to kruté, ale jídla je tu opravdu velmi málo. Já maso moc nemusím, ale když je hlad… Navíc to maso není pro mě, ale pro děti ze Sloje.

Po chvíli mám už osm králíků, dvě koroptve a tři bažanty. Hodím je do pytle a jdu na místo kde se mám setkat s Katniss a Hurikánem.

Při lovu jsem se uvolnila a teď už jen odpočívám. Pozorně sleduju východ slunce. Dnešku se docela bojím. Nebojím se o sebe ale o ostatní. Jelikož mám ještě čas, tak si jdu natrhat pár bobulí na snídani a pytel nechávám na místě odkud je výhled na louku, přes kterou jsem přišla do lesa. 

Při sbírání slyším letící šíp a smích. Není pochybu že to jsou oni. Vracím se potichu k pytli s kořistí.

„Ahoj,“ hlásím vítězoslavně a s úsměvem si zvedám nad hlavu obrovský pytel. Oba se v tváři rozzáří, jelikož ví, že jim to dám.

„Jak dlouho už tu jseš?“ ozve se Katniss. Pořádně se zamyslím.

„Asi už od půl čtvrté,“ odpovídám po chvíli.

„Co že najednou tak brzy?“ zeptá se provokativně Hurikán se smíchem.

„Zase ten sen,“ odpovím a dojídám bobule.

Potom se asi tak do deseti spolu vybavujeme. Nemusíme pro dnešek lovit. Máme dostatek jídla z mého úlovku. Nebyl to sice jeden z mých nejlepších úlovků, ale pro ně je to víc než dost. Vydáváme se na Jarmark, černý trh, kde většinu své kořisti prodáme nebo vyměníme. Hned po Jarmarku se od nich odpojuju a vydávám se domů, kde se přichystám na Sklizeň.

Teď pro další dvě děti se stanou následující dny noční můrou a já s tím nemůžu nic udělat.  Nesnáším bezmoc. Při tom pomyšlení začnu potichu vrčet a uvědomím si to až po chvíli. Jsem upírka, ale ne taková jakou si lidé vymysleli.

Den sklizně je pro mě dost nesnesitelný a nejen proto, že budou Hladové hry, ale také proto, že na sobě musím mít šaty.

Vytahuju si ze skříně bílé šaty. Mám je asi tak po kolena. Nemají boky, ale jsou docela úzké. Svazuji si je pod prsy oranžovou stužkou. Rozpouštím si své krátké vlasy z culíku. Je až velmi neuvěřitelné, že jsem je vůbec dokázala svázat. Mé jasně zelené oči přímo září a jsem si jistá, že ještě s těmi vlasy budu v davu nepřehlédnutelná. Většina lidí má hnědě nebo černé vlasy a proto vypadám jako z jiného světa. Pod stuhu si schovám mastičku, kterou jsem použila, když jsem byla v aréně. Mám ji u sebe pro všechny případy.

Pomalu vyrážím na náměstí. Pod šaty jsem si vzala ještě krátké kalhoty. Samozřejmě, že vyrážím ozbrojená, akorát to nejde poznat. Při cestě potkávám Katniss s její sestrou Prim, která jde na Sklizeň poprvé a nervozita z ní přímo překypuje.

„Kolikrát tam už máš jméno?“ ptám se potichu Katniss, abych zbytečně nevyděsila Prim.

„Hodněkrát,“ odpovídá Katniss trošku smutně a poté její pohled sklouzne na Prim.

Hurikána potkáme ulici od náměstí. Chvíli nás ještě baví napodobováním Kapitolského přízvuku a poté se zařadí do řad chlapců k osmnáctiletým.

Všichni už stojí na náměstí a já stojím hned v první řadě diváků a s obavami pohledem přeskakuju z Hurikána na Katniss a z Katniss na Prim.

Na pódium přichází Cetkie Trinketová. Při prvním pohledu na ni si pomyslím, co komu musela provést, že ji takhle zmaloval a až potom mi dochází, že to je střelená Kapitolská móda. Snažím se ji nevnímat a vrýt si do paměti co nejvíce vyděšených dětských tváří. Konečně přichází na řadu losování.

První míří Cetkie k dívčímu losování. Jedna ze všech dívek bude odsouzena k smrti mezitím co další se pokusí to vše ignorovat.

Naposledy si prohlížím Katniss, která na mě vrhá utěšující pohled.

„Primrose Everdeen,“ vyvolá Cetkie.

Scatty

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Shadow - Kapitola 1.: