Shadow - Kapitola 5. • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak teď je to trošku delší kapitola, ale i tak dost zajímavá. Hunger games si budují své otroky a nedávají jim nijak navýběr, ale co když někdo z jejich loutek na výběr mít bude, i když to bude proti zákonu? No nic nepovím. Pěčtěte si to sami. :D

24.04.2012 (20:00) • Attia • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1031×

Usínám na zemi, ale probouzím se v posteli. Na tom něco bude… Vstávám brzo ráno, ale Hurikán nejspíš vstal ještě dříve.

Jdu do obývacího pokoje kde zapnu televizi. Okamžitě naskočí včerejší záznam našich rozhovorů. Přepínám na jiné kanály, ale pořád narážím na to samé. Na nás. Tohle je velký byt dokonce by člověk řekl, že jeden pokoj je spíš jako jeden byt. Je to tu obrovské a moderně vybavené.

Přesouvám se do kuchyně kde si dám skromnou snídani. Jím meloun, když tu se ve dveřích objeví Haymitch.

„Ááá…“ vyjekne a já na něj jen nechápavě hledím.

„Co tu děláte?“ ptá se udivené.

„Bydlím. Cetkie nás tu s Hurikánem včera ubytovala. Jsou rozhovory a ještě říkala, že tu budeme delší dobu než si myslíme,“ odpovídám bez emocí v hlase a hledím si svého.

„Aha… Dostal jsem zprávu,“ řekne jako by to nevěděl a zjistil to teprve před minutou.

„Jak si vede Katniss?“ ptám se po chvíli co si sedl naproti mně.

„Dělám co můžu,“ odpovídá a já si nejsem jistá jestli je střízlivý, ale komu by to vadilo, když vám bez zbytečných řečí prozradí to co chcete vědět.

„Jaký máte plán?“ ptám se, ale pořád hledím nezaujatě do talíře.

„Nechat je naživu,“ odpoví. I když je nejspíš opilý pořád nedává jasné odpovědi, ale stejně nevím jak bych mohla Katniss pomoc.

„Jo, jo… Pěkná tvářička se v Kapitolu nevyplatí, co?“ Bodám Haymitche pohledem. V kuchyni se objeví Hurikán.

„Jak to, že jsem usnula na zemi a probudila jsem se v posteli?“ říkám lehce naštvaně.

„Jsi náměsíčná?“ Typuje Hurikán. Tenhle rozhovor by stejně nikam nevedl, a tak toho nechám.

Cetkie vchází do obývacího pokoje a všichni se slyšíme otráveně vydechnout.

„Za dvě hodiny začínají rozhovory!“ oznamuje svým otráveným hlasem s komickým kapitolským přízvukem.

„A co my s tím?“ ptám se nepřátelsky.

„Musíte se jít připravit. Budete mít stejný přípravný tým jako mají Katniss a Peeta.“

Jdeme někde do nižších pater kde se nás ujímají další podivně vystrojení Kapitolští podivíni s legračním přízvukem.

Kolem mě jsou tři divní Kapitolané a jediné co říkají, je to, že jsem dokonalá a že kdyby tak byl dokonalý každý tak by nebyli vůbec potřeba.

Do místností přichází další člověk, který mi přijde ale o mnohem víc normální než ti ostatní. Znám ho z rozhovorů kdy se ujal Katniss a navrhli jí ty ohnivé šaty. Jmenuje se Cinna.

„Ahoj,“ zdravím.

„Ahoj,“ oplácí mi Cinna přívětivým tónem.

„Mám pro tebe připravené červené po kolena krátké šaty s černou stuhou kolem pasu a šaty budou bez ramínek.“ No aspoň budu vypadat víc normálně než Cetkie a to je utěšující zpráva. Bohužel to nemění můj názor na šaty.

„Dobře,“ souhlasím ať to mám rychle za sebou.

„Asi nevíte kdy pojedeme domů, že?“ ptám se, ale vrtí jen hlavou.

***

Rozhovory proběhly docela rychle i když mi to začíná víc a víc vadit. Na druhou stranu jsem zjistila, že ještě dnes odpoledne bude poslední rozhovor a potom se vracíme domů. Jenže pokud Katniss s Peetou vyhrají, tak tu budeme muset zase a myslím, že tentokrát si nás bude chtít Kapitol vychutnat.

Katniss Peetu zatím ještě nenašla, ale podle nám sdělených informací, jestli tak bude pokračovat tak ho zítra dopoledne najde.

Odpolední rozhovor je také dost hrozný. Caesar se nás ptal jestli o našem vztahu ví Katniss. Poté co jsme mu řekli, že ne, nám chvíli dal pokoj, ale na konec rozhovoru jsme se museli s Hurikánem políbit.

Ve tři, po rozhovorech, konečně jedeme domů vlakem. Od rozhovorů jsme spolu s Hurikánem nepromluvili.

Sedám si na jedno z křesel a držím si oběma rukama hlavu a začínám přemýšlet. Tehdy jsem byla nebezpečná, ale nic na mě neměli. Teď však je Katniss v aréně a když provedu cokoliv co nějak zaviní povstání nebo ohrozí Kapitol, tak Katniss nejspíš zemře. Ti dva jsou jako mravenci. Umí lovit, ale neumí bojovat. Budu potřebovat pomoc.

Přejíždím si v paměti co nejvíce známých starobylých bytostí a čarodějů. Johanka z Arku, Legendární dvojčata Josh a Sophie, Nicolas Flamel a jeho žena Perenela, dvojče Aoife… Problém je že nevím kde jsou. Navíc jsem na místě, kde kdysi ležela Severní Amerika. Sestra by mi mohla dát kontakty na některé bytosti, které určitě jsou na mé straně a mají kontakty na ty, které potřebuju mít na své straně.

Vlakem jedeme i přes noc a ve Dvanáctém kraji jsme před sedmou ráno. Budu muset do školy, kde se mi hrozně nechce.

Hurikán to má snadné ten jen dodělá tento ročník a potom už tam nebude muset nikdy jít, ale mně to ještě nějaký ten rok potrvá. Jsem v nižším ročníku než do kterého chodí Hurikán a chodím do vyššího ročníku než do jakého chodí Katniss.

Cinna mi přibalil pár věcí na sebe. Dal mi jich opravdu hodně. Šaty, které bych mohla nosit i týden a pořád bych neměla ty jedny na sobě dvakrát. Až po pár minutách vysvětlování, že šaty nesnáším a že by se mi hodilo víc oblečení na lov, chození do školy a boj, mi dal půl tuctu dalšího oblečení z těch nejrůznějších látek a pokaždé tak, aby v nich vynikla má krása, vlasy a jasně zelené oči. Naštěstí to vůbec nevypadá Kapitolovsky. Jsou to obyčejné oblečení, které můžu nosit skoro pořád. A i když jsem mu řekla, ať si nechá u sebe ty šaty, které mi dal, stejně mi je nechal a řekl, že to mám pro případ, kdybych změnila názor.

Jakmile přijedeme stihneme se akorát převléct a už musíme do školy. Beru si na sebe hnědé pružné a těsné kalhoty, které mi dal Cinna, šedo-černé tílko z mého šatníku a své kožené lovecké boty. Ještě se vyzbrojím a jdu.

Nenávidím školu. Krmí nás tam nesmysly o Kapitolu a dějiny se pokaždé změní tak, aby to bylo v prospěch Kapitolu.

Ty jejich řeči by se dali nějak vydržet, ale jedna holka z mého ročníku, Effie, všechny kolem doslova mučí a šikanuje. Na to co děláme nikdo nedohlíží, a tak většinou její oběti jdou domů s krvavou tváří domů a nijak se to neřeší. Patří k bohatší vrstvě, a tak si myslí, že může všechno. Jednou málem udusila jednu holku, jen za to, že na ni omylem hodila míč. Bít se bez důvodu nesmíme, ale ona si vždycky nějaký najde. Je tak příšerná, že se ani nedivím Hurikánovi že ji nechce. Ona o něj usiluje už dost dlouho. Teď konečně přichází na řadu co budu dělat. Nic. Co bych mohla dělat? Zmlátila bych ji jednou rukou, ale pokud nebudu mít důvod, tak tohle může být jen sen.

Ve škole se do mě pořád naváží, ale já ji to vždycky vrátím takovou silou, že jediný kdo je potom za blbce je ona. Přestávky jsou velmi krátké až na volnou hodinu odpoledne, kdy jdeme ven na lavičky se naobědvat.

Oběd se téměř nedá jíst, jako by se někdy dal. Dnes máme oběd s vyšším ročníkem. Hurikán si sedá vedle mě a začne jíst. Dojídáme oběd docela rychle a jdeme se pod strom ke dvorku. Opírám se o strom a snažím se skrýt v stínu koruny stromu.

Přichází k nám Effie se svým očekávajícím pohledem a s něčím v ruce co připomíná bláto nebo kámen. Přijde rvačka a já vím kdo prohraje. Ona. Na mě nemá a nikdy mít nebude. Pousměju se na ní typem: „Už teď jseš mrtvá.“

„Ahoj Hurikáne. Co kdy jsi šel někam jinam to je jen mezi mnou a ní,“ říká s předstíraným úsměvem přes zaťaté zuby.

„Ale ne. Já si tu klidně počkám až tě Scatty vyřídí. Neboj bude to chvilka,“ odpovídá štěkavě Hurikán a na tváři se mu rýsuje úšklebek.

„Jak chceš,“ říká a snaží se vypadat co nejmileji.

Napřahuje se aby mi dala pěst, ale na mě je příliš pomalá. Okamžitě dělám vedle ní hvězdu bez rukou a tím se ocitám za jejími zády. V tu chvíli ji bouchnu loktem do zad a podkopnu nohy. Padá přímo na drobné kamínky, které ji podřou její tvář.

„To jsi neměla,“ říká naštvaně a zvedá se ze země.

„Když se vzdáš, tak možná odkráčíš ode mě aspoň s trochou důstojnosti,“ vytáčím ji což ji hrozně naštve. Vrhá se na mě. Chytnu ji hlavu a škubnu jí do zadu. Ruce jsem držela tak, aby ji to jen omráčilo a nezabilo ji to.

Slyším Hurikánův smích a Effiin tvrdý dopad na zem. Kolem ní se začíná objevovat zvědavě přihlížející dav.

„Je jen omráčená,“ uklidňuji některé, kteří si mysleli že je mrtvá. Effie začíná chrápat což všechny přihlížející hrozně pobaví.

Byla to moc rychlá a snadná výhra a já jsem si ji nestihla ani moc užít. Beru trochu vody a liji ji na zem, kde se po chvíli vytvoří bahno. Z bahna ji dělám něco jako pleťovou masku akorát, že miliónkrát víc vtipnější.

Effie na zemi ležela ještě deset minut a poté co se probrala všichni líčili náš boj. V některých z vyprávění je to trošku víc přehnané, Effie se na mě až po zbytek dne nekoukla a ani nic neřekla.

Domů jdeme s Hurikánem celí vysmátí, až bychom málem zapomněli na Hladové hry a Katniss.

„Vloupu se k Haymitchovi,“ říkám pár ulic před jeho domem.

„Ale proč? Já bych to klidně udělal, ale musela by jsi mít pořádný důvod,“ říká a vypadá, že to myslí vážně.

„Potřebuju mluvit se sestrou,“ odpovídám.

„Sestrou?“ říká jako by nevěděl že mám dvojče.

„Dvojče. Žije v Kapitolu a je tam na velmi vysokém postu,“ upřesňuji mu.

„Já bych málem zapomněl. Jak se jmenuje?“ ptá se a snaží se nějak odejít od tématu.

„Aoife. Potřebuju aby sem přijela a dala mi kontakty na starobylé bytosti. Mám plán,“ o jaký plán jde mu říct nemůžu, protože by bylo asi divné mu říct: „Potřebuju starobylé bytosti, aby tebe a Katniss někde odklidili do bezpečí a ohlídali. Jdu bojovat.“ To by bylo vážně divné a navíc ti dva jsou jako klíště a do boje by mě samotnou nepustili.

„Jaký?“ ptá se okamžitě.

„Na to abych nebyla jen loutkou.“ Bojím se že mu to možná dojde co chci udělat. Další plán jak je pokud možno nechat na živu, je dát jim mou krev a to je nemyslitelné. Ochránila bych je tím, ale než by si na to všechno zvykli bylo by pozdě.

„Fajn. Mám ti s tím nějak pomoct?“ ptá se.

„Ne, ale dnes budeš muset na lov sám, tak tě na to jen připravuji,“

Poté se loučíme a já jdu domů se nachystat na vloupání. Mohla bych do Kapitolu zajít, ale tam mě už nikdo dobrovolně nedostane a navíc když ji zavolám a ona přijede, budu ji to vše vysvětlit z očí do očí.

***

Už je to pár minut od mého hovoru s Aoife. Měla by tu dorazit kolem zítřejšího rána, ale kdo ví jestli to nebude trvat i déle. Co jsem tak slyšela, tak v Jedenáctém kraji vypukli nepokoje. Není to tam sice až tak hrozné, ale já doufám že to přivede na myšlenky o vzpourách i ostatní kraje. I když se snaží Kapitol nepokoje ututlat jak jen může, pořád to nestačí a myslím si že tahle informace o vzpouře by teď mohla být teď někde u druhého kraje.

Svit hvězd a měsíce v úplňku mi úplně prozařuje pokoj. Je asi tak kolem půl deváté, ale zde zapadá slunce už kolem osmé a tma venek zavalí až nečekaně rychle.

Slyším klepání na dveře. Vstanu od stolku a jdu opatrně otevřít. V ruce svírám dýku a chystám si ji k možnému útoku, mezitím co druhou rukou otevírám dveře. Okamžitě vkládám dýku pod hrdlo právě přicházející osobě.

„Mohla jsem tě zabít,“ varuji Hurikána, který stojí na prahu hrozně ztuhle a na zádech má pytel s kořistí.

„Promiň. Chtěl jsem se tě jen zeptat, jestli by jsi mi nepomohla doma upravit zvěřinu,“ odpovídá bez jakékoliv emoce v hlase a ustoupí o krok vzad.

„Jasně,“ odpovídám a okamžitě za sebou zavírám dveře.

„Tak co? Jak dopadla ta tvá vloupačka?“ ptá se s drobným úsměvem na tváři.

„Ale jo, Aoife by tu měla být ráno, ale člověk nikdy neví,“ odpovídám a dívám se na cestu. Normálnímu člověku by dalo nejspíše zabrat aby rozpoznal, kde začíná cesta a kde cesta končí. Pro mě to není nijak velký problém.

Hazelle, Hurikánova matka, mě vítá hned u dveří a Posy se ke mně okamžitě radostně s roztomilým úsměvem hrne a objímá mě.

„Ahoj, Posy!“ říkám s úsměvem. Málem ztrácím rovnováhu, jelikož Posy je ještě moc malá a objímá mi nohy při čemž to má skoro stejný účinek jako kdyby mi je spoutala lanem.

V místnosti je ještě malý Rory, bratr Posy a Hurikána. Udiveně se na mě dívá a jeho tmavé vlasy mu padají do čela. Poté se opět otočí k televizi a dál sleduje Hry.

Chvíli pozoruji hry a zároveň pomáhám připravovat zvěř. Neunikne mi ani Hurikánův smutný pohled, ve kterém cítím jeho bolest, když Katniss políbí Peetu. Při tomto zjištění se drobně pousměju a hledím si dál svého. Náhlé klepání nezaskočí jenom mě, ale také všechny ostatní.

Nůž nechávám na stole a odhodlaně kráčím ke dveřím abych je otevřela. Ruce od krve si otírám do červené zástěry, kterou odkládám na stolek u dveří a poté opatrně sahám na kliku. Otevřu dveře a div zděšením neumřu.

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction