Kdo že se to objevil na prahu Eleniných dveří?
13.12.2012 (18:00) • katty • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 430×
„Ahoj, Eleno,“ promluvil na mě můj bývalý přítel Stefan, který se z neznámých důvodů objevil na prahu mého bytu v Londýně.
„Kde jsou tvé způsoby, Eleno? Nebo už je v módě nezdravit?“ Ironie, sarkasmus a pohrdání z něj jen čišely. Začala mi cukat ruka a měla jsem neuvěřitelnou chuť mu jednu pořádně natáhnout.
„Kromě toho, že jsi zvíře, tak ale nevychované zvíře.“ To byla poslední kapka. Moje ruka bystře vystřelila a na jeho pravé tváři zvěčnila svůj obtisk.
Stefan se na mě velmi rozzlobeně podívat a postupně mu pod očima začaly vystupovat žilky. Oči měl rudé jako krev a výraz v jeho obličeji se nedal přirovnat ani k té nejhorší noční můře. Ustoupila jsem o dva kroky dozadu, abych se dostala do svého bezpečného útočiště, tedy do bytu. Stefan se jen zasmál a vyrazil proti mně. Na prahu ho vsak zastavila neviditelná clona a jeho nechápavý pohled se stočil ke mně.
„Myslel sis, že budu bydlet v byte, do kterého by mohl každý upír?“ podíval se na mě a jediné, co jeho výraz vykazoval, byla naprostá beznaděj a také chuť mě zabít.
„O božínku, myslel. To je tak dojemné,“ předstírala jsem soustrast a v další chvíli už jsem mu zabouchla před nosem.
„Já tě dostanu, Eleno!“ řval zpoza dveří Stefan.
No tak, Eleno, vzchop se! Nenech toho parchanta vyhrát. Jsi lepší než on! křičel můj vlastní hlas, ale to už jsem klouzala po stěně na zem se slzami v očích. Brečela jsem tam asi pět minut, než jsem se zvedla, vzala si kabelku a klíče a vyrazila do baru, který patřil mému kamarádovi Stevovi.
„Ahoj, Eleno,“ zněla první slova, když jsem vkročila do baru.
„Ahoj, Steve. Jednu dvojitou, prosím."
„Dvojitou? Stalo se něco?“ ptal se starostlivě Steve.
„Všechno v pořádku, jenom mam dnes chuť,“ lhala jsem, ale Steve kývnul a už mi nalil whiskey.
První panák. Druhy panák. Desátý panák. Eleno, máš to zapotřebí? Opravdu ti ta zrůda stojí za ty nervy? Chceš se tím trápit ještě další léta?
Chvílemi jsem měla pocit, že se mě moje hlava snaží dohnat k sebevraždě, ale spíš jsem nad danou situací začala uvažovat jinak. Optimisticky.
„Steve, platím,“ promluvila jsem lehce opilým tónem hlasu.
„Sedm šedesát, Eleno.“
„Deset.“ Steve se na mě jenom nevěřícně podíval a vrátil mi drobné.
Cesta domů mi trvala neobvykle krátkou dobu, protože už jsem chtěla být doma. Když jsem se však blížila ke svému domu, uviděla jsem někoho, jak sedí na schodech. Nejdřív jsem si myslela, že to bude jenom nějaký bezdomovec, ale do nosu mě uhodila vůně krve. Když jsem byla asi pět kroků od té osoby, zjistila jsem, že to je můj spolužák Connor.
„Proboha, Connore, co se stalo?“
„Eleno, jsi to ty? Díky bohu, chtěl jsem se na chvilku zastavit, ale když jsi neotevírala, tak jsem chtěl jít domů a vtom se přede mnou objevil Stefan. Chvíli mi říkal, ať ti dám pokoj, a pak mi o tobě říkal samé ošklivé věci a..“
„A co?“
„A mám ti vyřídit, že pokud se k němu nevrátíš, tak nejdřív zabije mě a potom i tebe,“ poslední Connorova slova mě malinko zaskočila.
„Pojď, půjdeme dovnitř a já ti udělám čaj nebo kafe.“ Pomohla jsem mu vstát a šli jsme do baráku.
„Eleno, strašně mě bolí krk,“ řekl Connor a já jsem jemně odsunula jeho ruku stranou, abych se podívala na jeho zranění.
„Máme dvě možnosti. Buď ti dám napít své krve a během příštích čtyřiadvaceti hodin nesmíš zemřít, nebo to necháme zahojit normálně.“ Connor se na mě podíval a chvíli se rozmýšlel.
„Dej mi svou krev,“ nakonec prohlásil.
Prokousla jsem si zápěstí a dala jsem mu napít. Jeho zranění se okamžitě zahojilo a když jsem chtěla jít do kuchyně, abych mu udělala čaj, tak mě chytl za zápěstí a donutil mě, abych se posadila zpět do křesla.
„Ukaž mi tvé upíří Já,“ prosil mě a můj vnitřní hlas ke mně opět začal promlouvat.
Nedělej to! Je to tvůj kamarád a ty nechceš, aby se tě lekl a utekl. Eleno, nedělej to!
Nevěděla jsem, co mám dělat. Connor mě už podruhé vyzval, abych nechala svoji upíří stránku vyplout na povrch, ale já jsem se stále nemohla rozhodnout, zda je to správné.
„Ty nechceš vidět moji pravou tvář,“ snažila jsem se ho tím odradit, ale trval na svém.
„Fajn,“ odsekla jsem a otočila se. První slzička stekla po mé tváři, která se začala měnit na upíří. Bělma se zalila temně rudou barvou a pod spodními víčky se začaly rýsovat modré žilky. Otočila jsem se na Connora a ten si mě se zájmem prohlížel. Sklopila jsem hlavu, ale Connor mě chytl za tvář a pohladil mě po ní. Obličej už jsem měla opět lidský a rozplakala jsem se naplno.
„Connore, je pozdě. Měli bychom jít spát. Přespi v pokoji pro hosty, který je přímo naproti mému,“ podala jsem mu instrukce a odpochodovala jsem k sobě. Byla jsem tak unavená, že jsem si lehla do peřin a během chvilky jsem usnula.
***
„Eleno, neeee!“ křičel na mě povědomý hlas, když jsem se skláněla na Connorovým tělem, ze kterého jsem před chvílí vysála všechnu krev.
„Co jsem to udělala?“
„Nechala ses ovládnout upíří podstatou. Jsi vrah, Eleno.“
„Stefane, sklapni!“
„Pouze komentuji tvůj současný stav, nic víc.“
Seděla jsem na zemi vedle Connorova mrtvého těla a potichu jsem vzlykala. Stefan pomalu přešel ke mně a vytáhl mě na nohy.
„A teď si spolu užijeme my dva.“ V ten samý moment ze mě strhl mé šaty, takže jsem před ním stála pouze ve spodním prádle.
„Stefane, neeee!!“ křičela jsem z plných plic a pak se to stalo. Ze tmy vystoupil Damon a postavil se mezi mě a svého bratra. Na Stefanovi bylo vidět, že je překvapený. Damon k němu pomalu přešel, usmál se na něj a bodl mu kolík do břicha. Stefan se mrtvý sesunul k zemi. Podívala jsem se na Damona, kterému po tvářích tekly slzy radosti, a rozeběhla jsem se k němu. Těsně před tím, než jsem ho stihla obejmout, tak i jeho tělo se skácelo k zemi. Poklekla jsem k němu a všimla si, že mu též někdo zabodl kolík do srdce.
„Neeee!“
***
„Eleno! Probuď se!“ rychlostí blesku jsem se posadila na své posteli a vedle sebe spatřila vyděšeného Connora.
„Jsi v pořádku?“ ptal se hned starostlivě.
„Ano, byl to opět zlý sen,“ nechtěla jsem ho zatěžovat detaily, i když mi bylo jasné, že se bude ptát a bude vyžadovat odpovědi.
„Eleno, musíme si promluvit. Vím, že máš teď velmi těžké období, ale měla by ses už přes to přenést,“ začal Connor s rozhovorem typu ‘první sex‘.
„A co mám dělat? Mám se jít opít do baru a zjistit, že až vystřízlivím, tak to bude stejné? Mám se s tebou vyspat, abych se upoutala na tebe a zapomněla na Damona?“ chtěl jsem říct ještě jinou alternativu, ale nedal mi k tomu prostor. Jeho rty, které se přitiskly na mé, mi totiž zabránily jakoukoliv pokračovat v rozhovoru.
Autor: katty, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction
Sdílet
Diskuse pro článek Stíny minulosti - kapitola 2:
Tak to jsme dvě 
Moc děkuji, píšu ráda a letos bych ráda podala přihlášku na žurnalistiku, tak se takhle cvičím :) jsem ráda, že je někdo ochotný mi pomoct. Psaní je můj sen :))
Jsem ráda, že jsi to vzala takhle a že jsi se neurazila 
A vůbec nemáš za co 
Jen piš dál,zlepšit se můžeš jen neustálým procvičováním 
Určitě si počkám na další kapitolku, jsem zvědavá, co vymyslíš 
A kdybys cokoli potřebovala, jsem ti k dispozici 
Moc dekuji za komentar. Uprimne receno, tyto kritiky mam uplne nejradeji, protoze me nakopnou spravnym smerem a sve chyby se snazim eliminovat. Jsem rada, ze ta kritika je velmi podrobna, uprimna a hlavne jasna. Nad nekterymi komentari si obcas lamu hlavu, co mi dana osoba vlastne chtela rict. Psani se rozhodne nevzdam a do priste se zkusim polepsit a sve psani postupne zdokonalovat. Jeste jednou dekuji 
Já nevím... přečetla jsem si obě kapitoly a abych řekla pravdu, zatím to ve mě nějak nezanechalo nic znamenitého.
Nechtěla bych tu zbytečně kritizovat a kazit ti den, ale z vlastní zkušenosti vím, jak kritika pomáhá ke zlepšování se, taže to, co ti tu napíšu, ber, prosím, jako malou přátelskou radu
Myslím, že nápad jsi měla dobrý. Zápletka se Stefanem není špatná, ale řekla bych, že by se dala víc rozvinout. Myslím rozvinout po stránce pocitové. Když se Stefan objevil na prahu Eleniných dveří, popisovala jsi, jakou měla Elena chuť mu jednu vrazit. To je dobré, hodilo se to tam, ale tomu vzteku, který v Eleně Stefanova slova vyvolala, muselo něco předcházet. To, že Stefan po sto letech jen tak zničeho nic zabouchal na její dveře jí přeci muselo přinejmenším překvapit. Musela cítit šok, nevíru, strach, zlost, smutek, nebo cokoli jiného. A to samé Stefan. Také musel něco cítit. Něco, co by se mělo otisknout do příběhu. Je sice pravda, že pokud naplno propadl svému rozparovačskému já, žádné zvláštní emoce asi najevo nedával, ale i tak Elena musela jeho postoj a tón hlasu, kterým mluvil, nějak vnímat. Zračila se na jeho tváři povrchnost, pohrdání či triumf nad tím, že ji tak vylekal? Skrýval se snad za falešnou maskou sebevědomí? A nebo bylo to sebevědomí skutečné? To jsou všechno věci, které by nám, čtenářům pomohly vžít se do situace a všechno si představit. Teď vlastně nevím, jak se Elena cítila. Jediné, co vím, bylo, že se stresovala nad tím, jak ji vyprovokoval. Naskytuje se ale hromada dalších věcí, které mohla ve skrytu duše cítit, když po tak dlouhé době viděla tvář Stefana, kterého kdysi tolik milovala. Byla tam zapíraná touha? Bolest, když si uvědomila, jak moc se její Stefan změnil? Sžíravá nenávist, když pomyslela, co provedl Damonovi? Nebo snad žhavý vztek nad jeho drzostí a opovážlivostí? Takhle vlastně ani o jednom z nich nic nevím...
To samé platí o Connorovi. Má to být její nejlepší přítel a možná i něco víc, ale my o něm máme žalostně málo informací. Jak vypadá, jak se obléká, jakým tónem s Elenou mluví, co se zračí v jeho očích, když se na ni dívá - starost, láska, něha či odhodlání? Já osobně si ho vůbec nedokážu představit. Je pro mě někým, kdo tam vystupuje, ale jeho jméno vnímám čistě jako abstraktní pojem.
Další, a snad už poslední mou výtkou je to, že pokud píšeš FF, měla by ses držet daných charakterů postav. Vím, že to není snadné, mám s tím osobní zkušenosti 
, ale dá se to. A pokud úmyslně nějakou z jejich vlastností změníš, měla by jsi uvést, proč tomu tak je. Co se stalo, že se tak změnili?
Nevím, zda to máš nějak promyšlené dopředu a třeba tuhle otázku se nechystáš teprve objasnit, takže to tu nebudu moc rozpitvávat, ale, a nemůžu si pomoct, Stefanovo chování mi vážně nejde do hlavy. Chápu, že je z něj Rozparovač, všechny jeho priority se obrátily vzhůru nohama a vypnul své pocity, takže necítí vinu, ale proč se, proboha, chová jako žárlivej psychopat? Prostě mi to moc nesedí... 
Jak už jsem ale napsala, tvůj nápad nebyl špatný a myslím, že se dá velice hezky rozvinout, tak budu držet palečky
Jen doufám, že si tuhle kritiku nevezmeš k srdci natolik, aby tě to odradilo od psaní. pokud tě to baví, piš dál. Všechno se dá zdokonalit. A proto si myslím, že se od tebe časem můžeme těšit na velice pěknou povídku. Hlavně se nevzdávej!
Přidat komentář:
- Lesk a bída příštích dní - I. část
- The Betrayal's Price - Prolog
- Budu tam
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!