Streams of blood - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pro čtenáře od 18 let!
Tahle povídka je výstřel do neznáma. Vytvořila jsem ji, když jsem četla knihu Léčba ostrou břitvou a pokusila se napsat něco co tomu bude co nejméně podobné, ale když něco čtu, tak se obsah knihy automaticky promítné do povídek. Pro ty, co četli toto (podle mě)úžasné dílo od Daniela Polanskyho, tak odpustí, jelikož asi kazím celé prostředí knihy z něhož jsem si vypůjčila pojmy, názvy, které občas nevím, ani co znamenají, ani obsahují, ale líbí se mi. Když jsem tuto povídku začala psát, vůbec jsem neměla osnovu, ani nápad, jenom jsem prostě chtěla napsat něco z prostředí zločinu, drog a jiných sraček. Pokud se vám bude zdát, že jsem někde okopírovala Dolní město, tak drazí odpusťte. Upozorňuji, že to nemá být Dolní město, jen se tomu bude možná podobat.

08.07.2012 (14:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 837×

Tráva je zelená, hovno je hnědý. Zapsala jsem si do deníku. Extrémně jsem se nudila. Cesty drožkou přes půl země bývají nuda, zvláště pokud nejedete schovaní v kufru, nebo na střeše, aby si vás spolucetující nevšimnuli. To by potom ty načančané paničky začaly protestovat a i milý Rudolf by mě musel vyhnat. Živí se tím a já musím respektovat, že když veze zákazníky, tak mě při případném cestování prostě nesmí vidět. Ale dnes měl drožku prázdnou a já nemohla usnout, ani se jinak zabavit, tak jsem jednoduše psala do mého kůži zpevněného deníku kdejakou píčovinu. Když Rudolf zakřičel:

„Trollensbach!!!" Což jsem nechápala, tak jsem vykoukla.

„Ale já vystupuju až v Hassendorfu!" vykřikla jsem.

„Ne, vystupuješ tady. Do Hassendorfu nejedu."

„Ale já jsem úplně švorc a zlato mám v Hassendorfu v bytě."

„Nemáš."

„Cože?!?"

„Zabavil ti ho Gerbert za ty dluhy na látky."

„To je kokot! Teď jsem úplně švorc!"

„To není můj problém. Měla by ses postavit na vlastní nohy... Od té doby, co tě vykopli, jsi to ještě neudělala. Nemůžeš se mnou pořád jezdit. Nejde to. Tady budeš mít větší motivaci se snažit. Aby jsi nedopadla jako většina lidí tady."

„Tady?!? Vždyť se podívej okolo sebe! Jsou tu samý zloději, dealeři, vrazi a další sračky!" zasyčela jsem.

„Jillie, vystup si," řekl klidně můj dlouholetý přítel. Moc často se nestává, že bych vybuchla. Jsem naučena dobrému vychování, ale tentokrát jsem vztek neudržela na uzdě. Byla jsem bez peněz, vyhozena z pozice švadleny, někde v psí prdeli a jediný můj kamarád mě vyhodil do s*aček. Chytla jsem batoh, vyskočila na ulici, ukázala na Rudolfa pěst, plivla na něj, kopla do drožky a rozeběhla se do ulic. Byla jsem nas*aná jak nejvíc to šlo. U nejbližší nepochcané lavičky jsem se posadila a tiše nadávala, jaký je kok*t. Naštěstí bylo teplo, takže i kdybych měla přespávat na ulici, přežiju. Ano, i tuto variantu jsem i přesto, že jsem vyučená švadlena s praxí, a chutí pracovat, nevylučovala. Plat švadleny mi vždy vydržel na jídlo, oblečení i ubytování. Vždy! Teď nemám žádný plat, ani majetek. Už nemám ani Rudolfa.

Začalo se stmívat. Vstala jsem a vyšla hledat místo k přespání. Čím dál, tím víc jsem se ujišťovala, že Trollensbach je to nejhnušnější a nejzkaženější místo na světě. Po ulicích se motaly opilé děti, oplzlé děvky a tajemní muži, které by jste mimo toto město považovali za úplně normální, ale tady není nikdo normální. Chodila jsem radši u zdi a vyhýbala se všem. Nebyla jsem sice žádná slečinka, ale z těch lidí mi naskakovala husina. Setmělo se hrozně rychle a se tmou nastala i zima. Proplétala jsem se uličkami a usilovně hledala nápis ubytovna. Nedařilo se. Na pronajmutí pokoje v hostinci nemám.

A potom se to stalo. Bylo to hrozně rychlé. Když jsem procházela kolem úboční uličky, vyřítil se na mě muž. Vysoký hromotluk. V ruce měl nůž a snažil se mě chytit. Vyděšeně jsem uskočila. Byl sice silný, ale pomalý. Zmocnil se mě strach a panika. Chtěla jsem se otočit a utést, ale zahnal mě do kouta. Moje srdce bušilo jako o závod. Ohnal se po mně nožem a stala se další divná věc. Zmocnila se mě síla. Sílu, kterou jsem již zažila, ale nikdy jsem nepřišla na to, co je to za sílu. Sílu, kterou jsem pocítila vždy, když jsem se dostala do nebezpečí. Síla, která mi umožnila odrazit jeho ruku a síla, která mi umožnila ho hned vzpápětí srazit k zemi. Síla, která rozzářila mou bledou tvář a zapálila mé jinak modré oči rudým plamenem. Síla, která spálila moje blonďaté vlasy na popelavě černé.

Muž se válel v bolestech na zemi. Netušil, že nízká, mladičká dívka v opotřebovaných kalhotech po otci bude klást takový odpor. Rychle jsem vzala můj batoh, prošmejdila smradlavému hromotlukovi kapsy a než se stihl vzpamatovat z bolesti, už jsem utíkala s pytlíkem měďáků a stříbrňáků směrem zpět k hlavní ulici. Teď na pokoj v hostinci budu mít. Nebyla jsem vyděšená. Když na mě působí vnitřní síla, nikdy nejsem potom vyděšená. Byla jsem šťastná, že jsem živá, zdravá a že mám na nocleh. Zaplula jsem do první krčmy. Uvnitř to páchlo po chlastu a potu. Nevím, jak se krčma jmenovala, ale pojmenovala bych jí U oplzlého hospodského. U extrémně oplzlého hospodského, ale to by bylo moc dlouhé. Hned, jak jsem se posadila, začal mi čumět do výstřihu a když mi donesl chleba a pivo měl hubu plnou nechutných narážek na můj věk a pozadí. Bylo mi patnáct, vypadala jsem na sedmnáct a pozadí jsem měla podle jeho slov pěkně oblé. Nejradši bych mu ukopla... No to je jedno. Musím si rychle sehnat poctivou práci. Tak mladá nehodlám propadnout nepoctivému výdělku.

Při jídle jsem si prohlížela existence v baru. Většina ožralí štamgasti, ale po chvíli vešel dovnitř vysoký, dobře oblečený muž v začínajícím středním věku a usadil se hned k pultu. Od začátku mě sledoval. Objednal si kořalku a nadále po mně nenápadně pokukoval. Radši jsem do sebe rychle naházela chléb, dopila hnusně hořké pivo a vytratila se na pokoj v prvním patře. Pokoj jsem zaplatila na tři dny dopředu a ve váčku mi zbyly dva stříbrňáky. Akorát po pradlenu a na jídlo na tři dny. Do té doby si určitě najdu zaměstnání...

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction