Streams of blood - 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Juliette se probudí v noemicnici. Co se stalo?

16.07.2012 (19:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 955×

Probudila jsem se. Chvíli jsem si myslela, že ležím vedle Petera na naší obrovské, manželské posteli. Potom jsem si vzpomněla. Otevřela jsem oči. Ležela jsem na kovovém lehátku, na hnusné staré matraci v nemocnici. Necítila jsem žádnou bolest, což mě vzhledem k předešlým událostem překvapovalo. Ani psychickou, ani fyzickou… I když… Po Peterovi se mi stýskalo, ale čekala jsem, že to bude horší. Asi jsem po těch stovkách zabitých trochu obrněná vzhledem k smrti. Pokusila jsem se vybavit si události posledních pár hodin. Bolest. Bolest a bolest. Potom jsem omdlela a od té doby nic. Opatrně jsem se posadila. Nic jsem necítila. Moje postel byla od ostatních oddělená závěsem a v zadním, pravém rohu místnosti zrovna nějaká žena rodila. Nemocnice jsem nenáviděla.

„Jak to že mě nic nebolí?" zeptala jsem se sestřičky, která mi beze slova rovnala závěs.

„Jste pod vlivem silných látek."

„Nafetovali jste mě?" zeptala jsem se s posměškem.

„Něco v tom smyslu," řekla.

„Mohlo by to ublížit dítěti," řekla jsem vážně. Sestřička se zarazila.

„Potratila jste."

„Něco podobného jsem čekala," řekla jsem s úsměvem.

„Většina žen po tomto zjištění brečí," řekla překvapeně slepice. Alespoň tak v tom oblečku vypadala.

„Počítala jsem s tím. Na mě se lepí jen špatné věci." Nevím, jestli to bylo vlivem vílího dechu, kterého jsem se musela řádně nadýchat, abych necítila bolest, nebo mým citovým obrněním, že jsem opravdu necítila žádnou lítost. Bylo mi to jedno. Byla jsem ráda, že mě nic nebolí a že mi zrovna vrchní sestra nese žitnou kaši. Byla sice naprosto hnusná, ale slíbila jsem Peterovi, že přiberu. Na to byla tahle sračka ideální.

„Proč jsem potratila?" zeptala jsem se sestřičky těsně před jejím odchodem.

„Podvýživa," zašeptala. To už mě zabolelo. To mě hodně zabolelo. Jsem taková kráva! To jsem nemohla víc žrát?! Honilo se mi hlavou. Navenek jsem nedala nic znát, jen jsem pěstí drtila misku od kaše, až se rozpadla na pět kusů. Vnitřní síla vřela a já jí potřebovala vybít, tak jsem rozlámala lžičku.

Odsunula jsem deku. Měla jsem na sobě univerzální hnusnou košili. Opatrně jsem jí odrhnula. Na břiše jsem měla jizvu. Obrovskou, rudou jizvu. Musela jsem mít v sobě minimálně lahvičku vílího dechu. Nastřádala jsem všechnu vnitřní sílu a poslala jí do břicha. Jizva se začala pomalinku hojit, ale po chvíli byla moje síla vyčerpaná. Už jsem ani neslyšela hlasy a necítila energetické zóny. Málokdy se stane, že dojde vnitřní síla, ale hojení je náročné. To, co zbylo z misky, a lžičky jsem hodila do koše vedle lehátka a čekala na dobití síly. Ještě dnes jsem plánovala jít domů. Po chvíli přemýšlení nad hnusným flekem na závěsu jsem usnula.

Když jsem se probudila, byla vnitřní síla znovu na maximum, tak jsem si zcela zacelila ránu a i mi částečně srostla kůže. Podívala jsem se na hodiny na stolku. Byly čtyři hodiny a vílí dech přestával působit. Rána bolela a začínalo mi docházet, že jsem o všechny přišla. Dokonce mi to začalo rvát srdce. Začala jsem hledat lahvičku vílího dechu. Nikde.

„Sestři!!!" zakřičela jsem. Přišla.

„Kde je vílí dech?" zeptala jsem se.

„U mě ve skříňce. Donesu ho, ale už jenom jednu lahvičku," řekla. Bolest zesilovala velice rychle. Když donesla lahvičku, rychle jsem jí ji vytrhla z ruky a přiložila k nosu.

„To stačí!" řekla hystericky sestřička a vytrhla mi z ruky lahvičku. To jsem čekala. Když se předávkujete, dva dny potom zvracíte, omdléváte a krvácíte z nosu a občas i zvracíte krev. Předávkovala jsem se jednou. Když se nad tím zamyslím… Jsem ráda, že mi sestřička tu lahvičku sebrala.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction