OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Stvořitel - 12. kapitola

08.01.2019 (10:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1250×

Vyšla jsem ze sprchy v další z Rafaelových košilí, a ještě si při chůzi prohrábla vlhké vlasy prsty. Zarazila jsem se hned na prahu obývacího pokoje.  

Rafael stál naproti Julianovi a zřejmě vedli velice důležitý rozhovor, protože oba měli stažená obočí a tvrdé výrazy.  

„Musí je povolat, jinak hranice neudržíme,” říkal zrovna Julian.  

„Potřebuji je jinde!” vrčel Rafael.  

„Musí splnit přísahu,” namítl Julian.  

Odkašlala jsem si a vstoupila do místnosti. Rafael se ke mně okamžitě otočil a vykročil mi vstříc. Něco na jeho postoji se zdálo až pokorné, přesto jsem ve vzduchu cítila praskání energie.  

„Co se děje?” zeptala jsem se. 

Políbil mě na spánek a přitáhl k sobě. Otřel se mi nosem o vlasy a zhluboka nasál vzduch nosem. Když mě pevně sevřel, věděla jsem, že je něco špatně.  

„Musím jít, tynhelin,” řekl tiše a znovu zabořil tvář do mých vln.  

„Co se děje?” zeptala jsem se znovu a tentokrát mi útroby sevřel chlad.  

„Hranice každou chvílí padnou,” vysvětlil Julian.  

„Jaké hranice?” zavrtěla jsem nechápavě hlavou.  

„Hranice, které drží všechny noční můry mimo náš svět,” řekl Rafael a zachvěl se při té větě.  

Udělalo se mi zle. Pokud se Stvořitel něčeho bál, pak jsme se nacházeli v pořádném maléru. Rafael byl mocný, tak mocný, že by teoreticky neměla existovat hrozba, kterou by nezvládl. Ale teď měl strach, cítila jsem ho skrze naše pouto, jako by byl můj vlastní.  

„Půjdu s tebou,” otočila jsem se k němu.  

„Ne!” odsekl ostře a ustoupil ode mě.  

„Proč ne? Budete potřebovat každou pomoc a já už mám svou sílu pod kontrolou,” namítla jsem a myslela si, že můj logický argument zabere.  

„Až padnou hranice, pošlu pro tebe daikons, aby tě dopravili do bezpečí. Oni tě ochrání,” pohladil mě něžně po tváři.  

„A kde budeš ty?” založila jsem si ruce na hrudi.  

„Držet je co možná nejdéle od tebe,” přimhouřil oči.  

„Ty jsi zešílel!” vydechla jsem. „Snad si nemyslíš, že tě nechám jít samotného! Byl jsi to ty, kdo ze mě udělal královnu! Nechci a nebudu se schovávat, Rafaeli!” 

Všechno se dělo moc rychle. Neřekl, pokud padnou hranice, ale až... Věděl, že se to stane a chtěl mě chránit. Mimoděk jsem si znovu vzpomněla na Elenino varování, na její hrůzu, když mě prosila, abych věřila. Ale žádala, abych se držela stranou, zatímco láska mého života, můj osud bude čelit něčemu, co jsem si ani nedokázala představit. Nemohla jsem stát stranou. Ani za cenu vlastního života ne.  

Rafael couval tak dlouho, dokud se neocitl vedle Juliana. Ve zlatých očích měl smutek a upřeně mi hleděl do tváře. Zdálo se, že se snaží zapamatovat si každý centimetr.  

„Livain synthei... Cavardas, tynhelin...” 

Ta dokonalá ústa vypustila dech spolu se slovy, jež mě bodla pod hrudní kostí. Nerozuměla jsem jazyku lovců, ale věděla jsem, jaký význam mají tyhle dvě věty. Vnímala jsem je přes naše spojení, cítila je ve vlastním srdci... 

Miluji tě... Navždy, milovaná...  

Do očí mi vhrkly slzy a udělala jsem první dva kroky, abych se dostala blíž. Chtěla jsem říct, že mu odpouštím, chtěla jsem pro nás víc času... Víc všeho.  

Rafael vztáhl ruce nad hlavu a tleskl. Z jeho těla vystřelil kruh zlata, aby se vsákl do základů domu. Dívala jsem se, jak podlaha pulzuje mocí.  

„Rafaeli, ne!” vrhla jsem se dopředu, ale už jsem prohrábla jen vzduch.  

Byl pryč a spolu s ním i Julian.  

Rozběhla jsem se ke dveřím, a když jsem stiskla kliku, pulzní vlna mě odhodila zpátky. Zkusila jsem to znovu, ale neviditelná síla mě tlačila zpátky do domu.  

On mě tady uvěznil! Udělal ze srubu vězení se vším všudy. Vězení, které mě mělo chránit. Zařvala jsem z plných plic a vzteky rozbila skleněnou vázu.  

V místnosti byl slyšet můj zrychlený dech nezvykle hlasitě. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zběsile přemýšlela. No tak, Layen. Vždycky existuje nějaká možnost, tak ji najdi. Najdi cestu ven! 

„Ale v tomhle do boje jít nedoporučuju...” 

Bleskurychle jsem se otočila a dívala se na Taru, která seděla na barovém pultu a pobaveně si mě měřila v mém nedostatečném oděvu. Když jsem ji vzala na vědomí, seskočila na zem a ladnou chůzí přešla těsně ke mně. 

„Co tady děláš?” zamračila jsem se.  

„Volala jsi o pomoc. Rhynan v tobě dala jasný příkaz a já a magie dokončila zbytek,” pohodila vlasy.  

Zadívala jsem se na ni a napadlo mě, jak se mohlo stát, že někdo tak nadpozemsky krásný jako ona mohl být smrtelně nebezpečný. Tara byla přesně typ dívky, který by se hodil spíš na pláž nebo do luxusního hotelu. Ale rozhodně jsem si ji nedokázala představit v bitevní vřavě. Přesto se zdálo, že mám před sebou nejmocnější zbraň Stvořitele.  

„Přinesla jsem ti něco na sebe, Layen. Pospěš si, ještě se musím zastavit pro naše vojsko,” podala mi černou tašku.  

„Rafael je vzal určitě sebou,” namítla jsem, ale poslechla ji.  

Rychle jsem se nasoukala do černého roláku, podobného, jaký na sobě měla ona, černých kalhot a vysokých bot. Vlasy jsem si zapletla do ledabylého copu a zdálo se, že jsem připravená.  

„To je jeho armáda,” usmála se Tara a mrkla na mě. „Já mám svoji vlastní. Přenes nás.” 

„Nevím kam,” podívala jsem se nedůvěřivě na její ruku, kterou ke mně vztáhla.  

„Samozřejmě, že víš... Dostaň nás k Jasonovi, najdi ho,” vyzvala mě.  

Chtěla jsem se ponořit do své mysli, opravdu chtěla, ale jakmile jsem to zkusila, svět se otřásl v základech. Chytila jsem se Tary, abych neupadla a vyděšeně jí pohlédla do tváře.  

„Jsou tady,” zašeptala.  

„Kdo?” zeptala jsem se stejně tiše.  

„Noční můry. Hranice padly.”  

Nemusela tu větu ani říkat. Poznala jsem, že je něco špatně, protože se mi do břicha zakousla bolest ostrá jako dýka. Zdálo se, že se mi vnitřnostmi provrtává žhavá tyč. Přerývaně jsem se nadechla a drtila křik mezi zuby.  

„Rafael,” vydechla jsem zhrozeně.  

Něco s ním bylo... Něco moc špatného... Na dálku jsem vnímala, jak mu cosi ohavného proťalo svaly břicha a snažilo se dostat k vnitřnostem. Před očima mi běžel obraz krvácejícího druha, jak padá na kolena před nestvůrou, tak hrůznou, až se mi strachy roztřásl každý sval v těle. Rafael se z posledních sil snažil udržet oheň v pohybu, ale ten slábnul.  

A když můj druh zasténal bolestí, já zařvala z plných plic. Byl to bojový pokřik, takový, při kterém se krev nepřátel změní v led a krev našich rozproudí oheň.  

Když Rafael ztrácel sílu, povstala ve mně rhynan!

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Stvořitel - 12. kapitola: