OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Te odio porque Te amo - 7. kapitola

26.04.2013 (12:00) • KacenQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1438×

7. kapitola

Lily:

'Na útěku' jsme byli už asi den a všichni začali vypadat, že je to zmáhá. Bohužel jsem byla jediná, která byla ochotná přiznat, že zoufale potřebuje spánek. A to jsem netahala spoustu nákladu navíc a dvě bezvládná těla jako ti tři cvoci. Nehledě na to, že bychom se sakra rychle měli postarat o ta dvě zmiňovaná zátěží.

„Mohli bychom se někde na chvíli usadit," nadnesla jsem do ticha.

Když jsem se nedočkala žádné odezvy, rozhodla jsem se prostě zastavit a počkat, jestli si toho třeba někdo všimne. Přeci nikomu nepomůžeme, když hrdinsky padneme vyčerpáním, ne?

První se po pár metrech otočil Luke s Kate v náručí.

„Musíme se dostat co nejdál," namítl okamžitě.

„Mám toho po krk, kdyby měl Tom nějaké kouzelnické schopnosti, už by nás stejně dávno našel, tak proč, kruci..."

„Buď tak hodná a neříkej mu Tom," zavrčel Luke podrážděně.

„A ty buď tak hodný a neskákej mi do řeči. Navíc, on se jmenuje Tom!" zařvala jsem, jako by mě snad mohl v tom tichu přeslechnout.

„Nejmenuje se Tom, je to netvor, který by neměl mít vůbec žádné jméno!" rozkřikl se nazpět. To už se Sirius i se Snapem zastavili a o kousek se vrátili.

„Vážně?! Mně moc jako netvor nepřišel!"

„Přestaňte se hádat. Lily má pravdu, měli bychom někde zastavit a postarat se o Kate a Harryho," vložil se do toho Sirius.

„Nejmoudřejší by byl nějaký les nebo jeskyně," odsouhlasil i Snape.

„Výborně, když už jste takhle krásně rozhodli, les je hned támhle," máchl Luke doleva k lesu vzdálenému maximálně sto metrů.

Následující cesta proběhla opět v tichosti, což mě neskutečně frustrovalo, protože jsem měla miliony otázek, ale postrádala odvahu se zeptat.

„Myslím, že tady je to ideální," rozhodl nakonec Snape a poodkryl nám skalní výklenek, před kterým se na malém prostoru rozprostírala mýtinka.

„Souhlasím," rozzářila jsem se a s úlevným vydechnutím shodila ze zad obrovský batoh.

„Lil, vyndej, prosím, deky, ať je máme na co položit," usmál se Sirius trochu křečovitě, čemuž jsem se musela uchechtnout. Vlastně jsem jim všem zachránila před ostatními jejich hrdinské tváře. Ani jeden by to dlouho nevydržel.

„Rozkaz," zazubila jsem se a začala vytahovat deky, které jsem nakradla v Tomově domečku.

„Máme dva spacáky, dvě velký deky a tři malý," oznámila jsem, když jsem je všechny vyndala, „nejlepší by asi bylo dát pod každého deku a potom je ještě zabalit do spacáků."

„Hlavně už dělej," zavrčel Sirius. Snape mezitím v klidu prolézal jeskyní a neměl šanci můj plán zpochybnit, takže jsem udělala, jak jsem řekla, a nechala Lukea a Siriuse, aby složili Kate s tátou do rozevřených spacáků.

„Kam zmizel děda?" ozval se Luke.

„Nejspíš si šel dělat nové přátele do jeskyně," rozřehtal se Sirius. Já sice neměla páru, o co tady zase jde, ale Siriuse to zřejmě hodně pobavilo, zatímco Luke se tvářil naštvaně.

„Vlastně ano!" vyhrkl Luke najednou, „zkoušeli jste se přeměnit do své zvířecí podoby? Svým způsobem to není kouzlení."

Sirius okamžitě zvážněl. „Pokud by to šlo..." nemusel ani doříct, protože si s Lukem zřejmě skvěle rozuměli. Takže nakonec jsem byla mimo zase jenom já.

„Chápu správně, že Sirius je zvěromág?" zeptala jsem se.

„Já se měním ve psa, to by nám moc nepomohlo," zašklebil se Sirius. „Ale Snape je taky zvěromág, netopýr."

„A chápu správně, že kdyby to fungovalo, podaří se mu dostat se odtud a bude mít větší šanci najít civilizaci?"

„Naprosto správně," usmál se Luke a já v tom okamžiku zapomněla, že jsem na něj někdy byla naštvaná. A to jsem si kdysi myslela, že Tom má okouzlující úsměv...

„Nejde to," vytrhl mě z přemýšlení Siriusův zoufalý hlas, „nedokážu se změnit."

„V tom případě nemá cenu čekat na dědu. Zkontrolujte, jak na tom jsou, já se mezitím podívám, co máme za lektvary, a pokusím se ještě nějaké uvařit," rozhodl nakonec Luke.

„Myslím, že jsou oba v bezvědomí, ale Kate ztratila dost krve. Neexistuje něco, jak je z tohohle stavu dostat, abychom se mohli přesvědčit, jestli jim není něco dalšího?" otočila jsem se k Lukeovi, který očima přejížděl po naších zásobách.

„Zkusím nějaký lektvar na probuzení, ale někdo by měl skočit pro dědu, protože si nejsem úplně jistý, jestli by jim to v jejich stavu spíš nepřitížilo," zabručel a stále nerozhodně těkal pohledem mezi jednotlivými přísadami.

„Skočím pro něj," řekl Sirius okamžitě a vzdálil se do jeskyně.

Nervózně jsem si pohrávala s cípem deky, koutkem oka sledovala Lukea při práci a snažila se přijít na to, co mě k němu tolik táhne. Ani jsem si neuvědomila kdy, ale najednou jsem na něj nepokrytě zírala.

„Potřebuješ něco?" zvedl pobaveně hlavu a já si byla jistá, že mám obličej červený jak rajče.

„Jen jsem si říkala, že jsi vlastně nedodržel slovo, slíbil jsi, že mi po cestě převyprávíš můj život, a já zatím vím sotva pár vět," odvedla jsem řeč jiným směrem.

„Nejsem dobrý vypravěč," zabručel a opět sklonil hlavu k flakónkům různé velikosti a barvy.

„Nevadí, budu se ptát a ty mi jen odpovíš, souhlasíš?" zazubila jsem se.

„Souhlasím, ale neslibuju vždy odpovědi," varoval mě s úsměvěm.

„Otázka první, jak může být pan Snape tvůj děda, když nevypadá na víc jak třicet let? A stejná otázka i pro Siriuse, a to, že je kmotrem minimálně o dvacet let staršího muže. Předtím jsi mi to nevysvětlil," začala jsem okamžitě bez přemýšlení.

„Trochu srandovní historka. Když jsi byla v pátém ročníku, nějak jsi zjistila, že Black propadl asi před dvaceti lety jistým obloukem, a povedlo se ti vyšťourat, jak ho odtamtud dostat, ale opravdu netuším, jak jsi to dokázala. Zkrátka jediná možnost, jak ho zachránit, spočívala v tom, že se měl najít druhý oblouk a tím měl projít člověk, který Siriuse nejvíc nenávidí, a tys usoudila, že by to měl být právě můj děda. Když oba vyšli z oblouku ven, bylo jim zhruba dvacet. Děda zezačátku zuřil, ale poté, co se, ehm... sblížil s tvou sestřenicí, to, myslím, přestal hrotit," zakončil vyprávění pobaveným úšklebkem.

„Takže jsme všichni vlastně jedna velká rodina," zkonstatovala jsem, když jsem si všechno seřadila na jedno místo.

„Rodina, která se většinou špatně snáší a dost těžko by se vešla k průměrnému jídelnímu stolu," přikývl.

Přisedla jsem si blíž k němu, abych mu mohla nenápadně pokukovat přes rameno. „Dobře. Další otázka, v Bradavicích jsou čtyři koleje, v jaké jsem studovala já a v jaké ty?"

„Tys byla celou duší věrná Nebelvíru, kdežto mě by mezi sebe vzali jenom těžko, navíc bych porušil rodinnou tradici, kdyby mě Moudrý klobouk zařadil jinam než do Zmijozelu," vysvětlil.

„Mohla jsem si to hned myslet," zabručela jsem.

„To má znamenat co?" optal se a už začal rozdělávat oheň pod chatrně zavěšeným kotlíkem.

„U Toma," začala jsem s vysvětlováním, ale poté, co po mně Luke vrhl ostrý pohled, jsem se zarazila.

„Dobře. Prostě když jsem se v domě nudila, což bylo pořád, protože jsem měla zatržené vycházky, četla jsem všechno, co bylo v knihovně, a většinou to byly příběhy z Bradavic nebo Bradavické dějiny, z čehož mi začalo být jasné, že mezi Nebelvírem a Zmijozelem nepanují zrovna přátelské vztahy, stejně jako mezi tebou, panem Snapem a Siriusem," dokončila jsem.

„To teda rozhodně ne," kývl, „ale bývalo to milionkrát horší. Od té doby, co si Rose Weasleyová, tvá sestřenka, začala s dědou a nakonec se vzali... no, všichni jsme se museli přizpůsobit," pokrčil rameny.

„Nejsi zastáncem mudlů, mudlovských čarodějů nebo krvezrádců," pronesla jsem to jako samozřejmost, ale Lukeův zmatený pohled mě zarazil.

„Přečetla jsem si i knihu s poutavým názvem: Vztahy mezi čistokrevnými kouzelníky," pokusila jsem se o vysvětlení.

Luke vypadal, že si není příliš jistý, jestli má vypadat spíš pobaveně nebo uraženě. „Skvělá knížka, od babičky Izabely jsem ji dostal k patnáctým narozeninám. Ale ne, narozdíl od ní nejsem posedlý čistou krví, má nenávist k Nebelvíranům pramení čistě z té jejich pošetilé statečnosti a upřímnosti. Ovšem právě upřímnost zapomínají Nebelvírští snadno, když je profesoři chytí při nějakém vtípku. Kromě toho, můj druhý děda je mudla a rozumíme si skvěle."

„Takže vlastně nenávidíš mě jakožto Nebelvíra?" zeptala jsem se bez okolků. Luke chvíli opět vypadal zmateně, a když už se nadechoval k odpovědi, vyřítili se z jeskyně Snape se Siriusem a oba zřejmě překypovali novinkami.

„Tohle... to prostě musíte vidět!" vyrazil ze sebe nakonec Sirius.

Strašně moc se omlouvám, ale poslední dobou toho prostě bylo nějak moc, a to ještě není konec... jen se děsím, co mě ještě čeká, než si konečně budu moct vychutnávat prázdniny :D. Jenom dva měsíce, prostě to musím vydržet, a pak... to bude ještě horší. Jinak budu samozřejmě strašně vděčná za jakékoli komentáře :-).

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Te odio porque Te amo - 7. kapitola: